KAREL HABSBURSKÝ (1887-1922)

foto

KAREL HABSBURSKÝ se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku. Jeho rodiči byli velkovévoda Otto a princezna Maria Josefa Saská, dcera posledního saského krále. Císař František Josef I. byl Karlovým prastrýcem.

Karel dostal hlubukou katolickou výchovu. Od detví jej provázela v modlitbách jistá skupina lidí, protože jedna stigmatizovaná řeholnice předpovedela útoky na jeho osobu a velká utrpení. Ze skupiny se po Karlove smrti vytvořila «Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy» — od roku 1963 církevne uznáná jako společenství modlitby.

Již v raném veku vyrostla v Karlovi velká láska k Nejsvetejší Svátosti a k Božskému Srdci Ježíšovu. Svetlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbe.

21. října 1911 se oženil s princeznou Zitou Parmsko-Bourbonskou. Behemdeseti let jejich štastného a vzorného manželství jim bylo darováno osm detí. Ješte na smrtelném lůžku řekl Karel Zite: «Miluji te nesmírne!». Po zavraždení arcivévody Františka Ferdinanda, v Sarajevu rukou atentátníka 28. srpna 1914, se Karel stal nástupcem trůnu Rakouska-Uherska.

Smrt císaře Františka Josefa I. uprostřed první svetové války, 21. listopadu 1916, ho učinila rakouským císařem. 30. prosince 1916 byl korunován na krále Maďarska.

I tento úkol Karel videl jako cestu následování Krista: v lásce ke svým národům, v péči o ne a v nasazení vlastního života za ne. Nejsvetejší povinnost krále—starat se o mír—postavil Karel do centra svého úsilí behem strašné války. Jako jediný z odpovedných představitelů podporoval mírové snahy papeže Benedikta XV.

Uvnitř státu se postaral o rozsáhlé a vzorné sociální zákonodárství ve smyslu křesťanské sociální nauky. Jeho postoj umožnil přechod do poválečných pomerů bez občanské války. Přesto však byl ze své vlasti vypovezen.

Na přání papeže, který se obával že Střední Evropu ovládne komunismus, se Karel pokusil ujmout vládní odpovednosti vMaďarsku. Dva pokusy však ztroskotaly, protože se chtel za každou cenu vyhnout občanské válce.

arel byl poslán do exilu na Madeiru. Protože ale svůj úkol videl jako Boží příkaz, nemohl složit svůj úřad.

Žil v chudobe se svou rodinou ve vlhkém dome. Tam dostal smrtelnou nemoc, kterou přijal jako obeých národů. Karel snášel utrpení bez nářků, odpustil všem, kdo se proti nemu provinili, a zemřel 1. dubna 1922 s pohledem upřeným na Nejsvetejší Svátost. Motto jeho života bylo, jak to opakoval na smrtelném lůžku: «Vždy a ve všem je mým úsilím poznat co nejjisteji Boží vůli a následovat ji co nejdokonaleji».