Mezinárodní teologická komise

(1969)

První zasedání Mezinárodní teologické komise se odehrálo v Římě v „Domus Mariae“ ve dnech 6.-8. října pod předsednictvím jeho eminence kardinála Franjo Šepera. Přítomno bylo 29 ze 30 členů. Zasedání se konalo se záměrem umožnit členům: aby se poznali a vstoupili do prvních kontaktů; aby si udělali první poněkud jasnější představu o povaze a účelu MTK; aby vyjádřili své mínění ohledně nejnaléhavějších otázek, o nichž by bylo třeba jednat; aby upřesnili metodu práce; aby utvořili první studijní subkomise.

Statuta komise, kterou vytvořil v tomto roce Pavel VI. na základě požadavku biskupské synody z roku 1967, upřesňují, že tato komise má pomáhat svatému stolci, zejména pak Kongregaci pro nauku víry v doktrinálních otázkách většího významu. Komise není součástí zmíněné kongregace a řídí se svými vlastními pravidly, nicméně předsedou komise je kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry. Výsledky studií komise jsou předkládány přímo svatému otci bez jakýchkoli zprostředkovatelů a posléze jsou postoupeny Kongregaci pro nauku víry.

Komise se nezabývá jednotlivými doktrinálními problémy, jako je například zkoumání určité knihy nebo článku, nýbrž studuje základní doktrinální problémy, které dnes mají pro život církve zásadní význam.

Psychologické klima zasedání bylo vynikající. Teologové společně prožili tři dny a měli možnost vyměňovat si myšlenky s maximální svobodou. Teologové této svobody využili.

Identické klima svobody a bratrské důvěry panovalo i při studijních zasedáních.

Již před zahájením zasedání teologové obdrželi svazek, který obsahoval zprávu Karla Rahnera o zásadních otázkách, které by podle jeho komise měla studovat; dále zamyšlení Mons. Gerharda Philipse o duchu komise a o metodě, jak organizovat práci; konečně mínění jednotlivých členů o problémech, jimž by měla být věnována pozornost, a o metodě, která by se měla aplikovat.

Při studijních zasedáních se diskuse soustředila především na problém pluralismu v teologii a dále také na otázku magisteria a jeho konkrétního vykonávání v současné situaci.

Nedošlo k diskusím, které by se věnovaly určitému tématu vyčerpávajícím způsobem. Šlo zejména o to, aby si teologové ujasnili šíři problémů. Při nadnášení takových témat se teologové snažili lépe porozumět současné krizi v církvi. Všichni pochopitelně připouštěli, že existuje pluralismus i v naukové oblasti, který je oprávněný a nezbytný. Odlišnost mínění se projevila v otázce přesného rozsahu tohoto legitimního pluralismu. Ukázalo se, že některé otázky je nutno vyjasnit kvůli zabezpečení jednoty víry a církve.

Teologové se pokoušeli pochopit, jakým způsobem lidé v současnosti ve skutečnosti přijímají zásahy magisteria. Ukázalo se to, že současná situace ztěžuje magisteriu naplňování jeho úkolu, i to, že současná situace vyžaduje rovněž od teologů větší smysl pro odpovědnost.

Vyšlo najevo, jakou důležitost má jak v otázce pluralismu, tak v problematice magisteria správný způsob pojímání přirozenosti a hodnoty náboženského poznání, ba každého poznání, a také jeho historicity.

Je zřejmé, že všechny zmíněné problémy potřebují ještě dostatečně uzrát a že k tomu musí docházet v co nejtěsnější věrnosti církvi, ovšem zároveň s plným porozuměním pro požadavky naší epochy.

Metodologické normy, které bude třeba dodržovat při budoucích pracích komise, byly vypracovány na základě zkušenosti, zejména pak na základě zkušenosti II. vatikánského koncilu. Zmíněné normy jsou dostatečně pružné, takže umožňují modifikace, které se s postupem času ukážou jako nezbytné.

Z témat, jež si komise předsevzala studovat, byla v dané chvíli vybrána čtyři:

1.  Jednota víry.
2.            Kněžství.
3.            Teologie naděje; křesťanská víra a budoucnost lidstva.
4.     Kritéria poznání křesťanské morálky.

Vzhledem ke studiu těchto čtyř témat byly ustanoveny čtyři subkomise. Subkomisím přísluší, aby detailněji vymezily svá vlastní témata.

Jiná témata budou projednávána později.