Mezinárodní teologická komise

Jednota víry a teologický pluralismus^*

(1972)

A. Rozměry problému

1. Jednota víry a pluralita jejích vyjádření mají svůj poslední základ v tajemství samotného Krista, které, ačkoli je tajemstvím univerzálního usmíření a obnovy, nápravy, shrnutí (srov. Ef 2, 11-22), překračuje výrazové prostředky každé historické epochy, a proto se vymyká jakékoli vyčerpávající systematizaci (srov. Ef 3, 8-10).

2 Jednota a podvojnost mezi Starým a Novým zákonem jakožto základní historický výraz křesťanské víry představuje konkrétní výchozí bod pro jednotu i pluralitu zmíněné víry.

3. Dynamismus křesťanské víry a především její misijní charakter v sobě zahrnují povinnost vydávat z ní počet na rovině rozumu. Ačkoli křesťanská víra není nějakou filozofií, přece jenom vtiskuje myšlení určité zaměření.

4. Pravda víry je vázána na svůj historický rozvoj od Abraháma po Krista a od Krista až po parusii. V důsledku toho platí, že ortodoxie nespočívá v přitakání nějakému systému, nýbrž v účasti na rozvoji víry a tím samým také na já církve, která subsistuje jakožto jediná napříč časem a která je také pravým subjektem vyznání víry.

5. Skutečnost, že pravda víry je prožívána v historickém rozvíjení, implikuje její poměr k praxi a k dějinám této víry. Jelikož se křesťanská víra zakládá na vtěleném Slovu, její historický a praktický charakter se esenciálně odlišuje od takové formy historičnosti, v níž by člověk byl výhradním tvůrcem vlastního významu.

6. Církev je sjednocujícím subjektem, v němž je dána jednota novozákonních teologií stejně jako jednota dogmat napříč dějinami. Zakládá se na vyznání víry v zemřelého a vzkříšeného Ježíše Krista, jehož hlásá a slaví v moci Ducha svatého.

7. Kritériem, které dovoluje rozlišovat mezi pravým a falešným pluralismem, je víra církve, vyjádřená v organickém souhrnu svých normativních prohlášení. Základním kritériem je Písmo svaté ve vztahu k vyznání věřící a modlící se církve. Mezi dogmatickými formulacemi mají prioritu ty, které předložily starověké koncily. Formulace, které vyjadřují určitou reflexi křesťanského myšlení, jsou podraženy těm, které vyjadřují samotné skutečnosti víry.

8. Ačkoli současná situace církve vykazuje nárůst pluralismu, pluralita nachází své meze ve skutečnosti, že víra utváří společenství lidí v pravdě, která se stala přístupnou skrze Krista. Proto je nepřípustné každé takové pojetí víry, které by ji redukovalo pouze na čistě pragmatickou spolupráci bez společenství v pravdě. Tato pravda není vázána na žádný teologický systém, nýbrž je vyjádřena v normativních prohlášeních víry.

Tváří v tvář takovým prezentacím nauky, které jsou značně dvojznačné, nebo dokonce protikladné vzhledem k víře církve, má církev možnost odhalovat blud i povinnost odstraňovat ho, a to až po formální odvržení hereze jako nejzazší prostředek, jak ochraňovat víru Božího lidu.

9. Kvůli univerzálnímu a misijnímu charakteru křesťanské víry platí, že události a slova Božího zjevení je nutno čas od času nově promýšlet, nově formulovat i nově prožívat uvnitř každé lidské kultury, když chceme, aby tyto události a tato slova Božího zjevení dávaly odpověď na otázky, které jsou zakořeněny v srdci každé lidské bytosti, a aby inspirovaly modlitbu, kult a každodenní život Božího lidu. Tímto způsobem Kristovo evangelium přivádí každou kulturu k její plnosti a zároveň ji podrobuje kreativní kritice. Místní církve, které se pod vedením svých pastýřů věnují tomuto nelehkému úkolu vtělovat křesťanskou víru do příslušných kultur, musí stále udržovat soudržnost a společenství s univerzální církví minulosti i přítomnosti. Díky tomuto svému úsilí zmíněné místní církve přispívají jednak k prohloubení křesťanské víry, jednak k pokroku teologické reflexe v rámci univerzální církve, a tak přivádějí lidský rod v celé jeho rozličnosti k té jednotě, jakou si přeje Bůh.

B. Trvalá platnost dogmatických formulací

10. Dogmatické formulace je nutno nahlížet jako odpovědi na přesně vymezené problémy a právě v tomto smyslu také zůstávají trvale platné. Jejich trvalý užitek je vázán na trvalou aktualitu problémů, o něž se jedná. Navíc nesmíme zapomínat, že následné otázky, které si křesťané kladou ohledně významu Božího slova, zároveň s již dosaženými odpověďmi jsou navzájem životně propojeny tak, že odpovědi dneška vždy nějakým způsobem předpokládají odpovědi včerejška, pokud se na ně nedají převést.

11. Dogmatické definice obvykle používají běžnou mluvu. Ačkoli někdy tyto definice používají zřetelně filosofické pojmosloví, nikdy církev nezavazují k nějaké specifické filosofii, nýbrž pouze vyjadřují skutečnosti, které jsou základem společné lidské zkušenosti a které zmíněné termíny dovolily vymezit.

12. Tyto definice nesmějí být nikdy nahlíženy tak, jako kdyby byly odtrženy od obzvláště autentického vyjádření Božího slova v Písmu svatém. Nesmí být také odtrhovány od evangelijní zvěsti v každé době. Zmíněné definice ostatně poskytují měřítka tohoto zvěstování, aby se docházelo k interpretaci, která by byla pro zjevení stále vhodnější. Toto zjevení ale zůstává stále totožné, a to nejen co do podstaty, nýbrž také v základních [dogmatických] formulacích.

C. Jednota a pluralita v morální teologii

13. Pluralismus na poli morálky se projevuje především v aplikaci obecných principů na konkrétní okolnosti. Tento pluralismus se ještě rozšiřuje, když dochází ke kontaktům mezi kulturami, které se předtím vzájemně neznaly, nebo když se jedná o rychlé proměny společnosti.

Nicméně základní jednota se projevuje prostřednictvím společné úcty k lidské důstojnosti, která implikuje imperativy pro způsob života.

Svědomí každého člověka vyjadřuje určitý počet zásadních požadavků (srov. Řím 2, 14), které jsou v naší době uznány ve veřejných deklaracích o základních právech člověka.

14. Jednota křesťanské morálky se zakládá na trvale platných principech, jež jsou obsažené v Písmu svatém, osvětlovány tradicí a každé generaci předkládány učitelským úřadem církve. Připomeneme nyní hlavní linie: učení a příklady Božího Syna, jenž nám zjevuje srdce svého Otce; připodobňování se jeho smrti a vzkříšení; život podle Ducha uvnitř církve ve víře, naději a lásce, abychom se tak obnovovali podle Božího obrazu.

15. Nezbytná jednota víry a společenství nebrání rozličnosti povolání a osobních preferencí v tom, jak člověk přistupuje ke Kristovu tajemství a jak ho prožívá.

Křesťanova svoboda (srov. Gal 5, 1.13), daleka toho, aby v sobě zahrnovala bezmezný pluralismus, vyžaduje nejen ustavičné usilování o plnou objektivní pravdu, ale také trpělivost vůči svědomí těch slabších (srov. Řím 14, 15; 1 Kor 8).

Ohled na autonomii lidských hodnot a na legitimní odpovědnost v mravní oblasti implikuje, že křesťané mají možnost v časných záležitostech analyzovat určité věci rozdílným způsobem a také přijímat odlišná rozhodnutí. Tato rozličnost může být zahrnuta v jedné jediné poslušnosti víře v lásce (srov. GS 43).

* Text byl schválen MTK „specifickým způsobem." Opravdu důkladný komentář těchto základních tezí se nachází ve svazku. Commissione Teologica Internazionale, Pluralismo: unita della fede e pluralismo teologico, Ed. Dehoniane: Bologna 1974.