Mezinárodní teologická komise Jednota víry a teologický pluralismus* (1972) A. Rozměry problému 1. Jednota víry a pluralita jejích vyjádření mají svůj poslední základ v tajemství samotného Krista, které, ačkoli je tajemstvím univerzálního usmíření a obnovy, nápravy, shrnutí (srov. Ef 2, 11-22), překračuje výrazové prostředky kaÂdé historické epochy, a proto se vymyká jakékoli vyčerpávající systematizaci (srov. Ef 3, 8-10). 2 Jednota a podvojnost mezi Starým a Novým zákonem jakoÂto základní historický výraz křesťanské víry představuje konkrétní výchozí bod pro jednotu i pluralitu zmíněné víry. 3. Dynamismus křesťanské víry a předevÂím její misijní charakter v sobě zahrnují povinnost vydávat z ní počet na rovině rozumu. Ačkoli křesťanská víra není nějakou filozofií, přece jenom vtiskuje myÂlení určité zaměření. 4. Pravda víry je vázána na svůj historický rozvoj od Abraháma po Krista a od Krista a po parusii. V důsledku toho platí, Âe ortodoxie nespočívá v přitakání nějakému systému, nýbr v účasti na rozvoji víry a tím samým také na já církve, která subsistuje jakoÂto jediná napříč časem a která je také pravým subjektem vyznání víry. 5. Skutečnost, Âe pravda víry je proÂívána v historickém rozvíjení, implikuje její poměr k praxi a k dějinám této víry. Jeliko se křesťanská víra zakládá na vtěleném Slovu, její historický a praktický charakter se esenciálně odliÂuje od takové formy historičnosti, v ní by člověk byl výhradním tvůrcem vlastního významu. 6. Církev je sjednocujícím subjektem, v něm je dána jednota novozákonních teologií stejně jako jednota dogmat napříč dějinami. Zakládá se na vyznání víry v zemřelého a vzkříÂeného JeÂíÂe Krista, jeho hlásá a slaví v moci Ducha svatého. 7. Kritériem, které dovoluje rozliÂovat mezi pravým a faleÂným pluralismem, je víra církve, vyjádřená v organickém souhrnu svých normativních prohláÂení. Základním kritériem je Písmo svaté ve vztahu k vyznání věřící a modlící se církve. Mezi dogmatickými formulacemi mají prioritu ty, které předloÂily starověké koncily. Formulace, které vyjadřují určitou reflexi křesťanského myÂlení, jsou podraÂeny těm, které vyjadřují samotné skutečnosti víry. 8. Ačkoli současná situace církve vykazuje nárůst pluralismu, pluralita nachází své meze ve skutečnosti, Âe víra utváří společenství lidí v pravdě, která se stala přístupnou skrze Krista. Proto je nepřípustné kaÂdé takové pojetí víry, které by ji redukovalo pouze na čistě pragmatickou spolupráci bez společenství v pravdě. Tato pravda není vázána na Âádný teologický systém, nýbr je vyjádřena v normativních prohláÂeních víry. Tváří v tvář takovým prezentacím nauky, které jsou značně dvojznačné, nebo dokonce protikladné vzhledem k víře církve, má církev moÂnost odhalovat blud i povinnost odstraňovat ho, a to a po formální odvrÂení hereze jako nejzazÂí prostředek, jak ochraňovat víru BoÂího lidu. 9. Kvůli univerzálnímu a misijnímu charakteru křesťanské víry platí, Âe události a slova BoÂího zjevení je nutno čas od času nově promýÂlet, nově formulovat i nově proÂívat uvnitř kaÂdé lidské kultury, kdy chceme, aby tyto události a tato slova BoÂího zjevení dávaly odpověď na otázky, které jsou zakořeněny v srdci kaÂdé lidské bytosti, a aby inspirovaly modlitbu, kult a kaÂdodenní Âivot BoÂího lidu. Tímto způsobem Kristovo evangelium přivádí kaÂdou kulturu k její plnosti a zároveň ji podrobuje kreativní kritice. Místní církve, které se pod vedením svých pastýřů věnují tomuto nelehkému úkolu vtělovat křesťanskou víru do přísluÂných kultur, musí stále udrÂovat soudrÂnost a společenství s univerzální církví minulosti i přítomnosti. Díky tomuto svému úsilí zmíněné místní církve přispívají jednak k prohloubení křesťanské víry, jednak k pokroku teologické reflexe v rámci univerzální církve, a tak přivádějí lidský rod v celé jeho rozličnosti k té jednotě, jakou si přeje Bůh. B. Trvalá platnost dogmatických formulací 10. Dogmatické formulace je nutno nahlíÂet jako odpovědi na přesně vymezené problémy a právě v tomto smyslu také zůstávají trvale platné. Jejich trvalý uÂitek je vázán na trvalou aktualitu problémů, o ně se jedná. Navíc nesmíme zapomínat, Âe následné otázky, které si křesťané kladou ohledně významu BoÂího slova, zároveň s ji dosaÂenými odpověďmi jsou navzájem Âivotně propojeny tak, Âe odpovědi dneÂka vÂdy nějakým způsobem předpokládají odpovědi včerejÂka, pokud se na ně nedají převést. 11. Dogmatické definice obvykle pouÂívají běÂnou mluvu. Ačkoli někdy tyto definice pouÂívají zřetelně filosofické pojmosloví, nikdy církev nezavazují k nějaké specifické filosofii, nýbr pouze vyjadřují skutečnosti, které jsou základem společné lidské zkuÂenosti a které zmíněné termíny dovolily vymezit. 12. Tyto definice nesmějí být nikdy nahlíÂeny tak, jako kdyby byly odtrÂeny od obzvláÂtě autentického vyjádření BoÂího slova v Písmu svatém. Nesmí být také odtrhovány od evangelijní zvěsti v kaÂdé době. Zmíněné definice ostatně poskytují měřítka tohoto zvěstování, aby se docházelo k interpretaci, která by byla pro zjevení stále vhodnějÂí. Toto zjevení ale zůstává stále totoÂné, a to nejen co do podstaty, nýbr také v základních [dogmatických] formulacích. C. Jednota a pluralita v morální teologii 13. Pluralismus na poli morálky se projevuje předevÂím v aplikaci obecných principů na konkrétní okolnosti. Tento pluralismus se jeÂtě rozÂiřuje, kdy dochází ke kontaktům mezi kulturami, které se předtím vzájemně neznaly, nebo kdy se jedná o rychlé proměny společnosti. Nicméně základní jednota se projevuje prostřednictvím společné úcty k lidské důstojnosti, která implikuje imperativy pro způsob Âivota. Svědomí kaÂdého člověka vyjadřuje určitý počet zásadních poÂadavků (srov. Řím 2, 14), které jsou v naÂí době uznány ve veřejných deklaracích o základních právech člověka. 14. Jednota křesťanské morálky se zakládá na trvale platných principech, je jsou obsaÂené v Písmu svatém, osvětlovány tradicí a kaÂdé generaci předkládány učitelským úřadem církve. Připomeneme nyní hlavní linie: učení a příklady BoÂího Syna, jen nám zjevuje srdce svého Otce; připodobňování se jeho smrti a vzkříÂení; Âivot podle Ducha uvnitř církve ve víře, naději a lásce, abychom se tak obnovovali podle BoÂího obrazu. 15. Nezbytná jednota víry a společenství nebrání rozličnosti povolání a osobních preferencí v tom, jak člověk přistupuje ke Kristovu tajemství a jak ho proÂívá. Křesťanova svoboda (srov. Gal 5, 1.13), daleka toho, aby v sobě zahrnovala bezmezný pluralismus, vyÂaduje nejen ustavičné usilování o plnou objektivní pravdu, ale také trpělivost vůči svědomí těch slabÂích (srov. Řím 14, 15; 1 Kor 8). Ohled na autonomii lidských hodnot a na legitimní odpovědnost v mravní oblasti implikuje, Âe křesťané mají moÂnost v časných záleÂitostech analyzovat určité věci rozdílným způsobem a také přijímat odliÂná rozhodnutí. Tato rozličnost můÂe být zahrnuta v jedné jediné posluÂnosti víře v lásce (srov. GS 43). * Text byl schválen MTK Âspecifickým způsobem." Opravdu důkladný komentář těchto základních tezí se nachází ve svazku. Commissione Teologica Internazionale, Pluralismo: unita della fede e pluralismo teologico, Ed. Dehoniane: Bologna 1974. |