|
|
|
|
|
|
 |
Apostolicam actuositatem BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, PŘEDMLUVA
ZÁMĚR DEKRETU 1 Posvátný sněm chce zintenzívnit apoštolskou činnost Božího lidu, (1)((1/Srov. Jan XXIII., apošt. konst. Humanae salutis, 25.12.1961: AAS 54 (1962), 7-10.)) a proto se naléhavě obrací na křesťanské laiky. Jejich vlastní a naprosto nutnou účast na poslání církve už připomněl na jiných místech. (2)((2/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 33nn: AAS 57 (1965), 39n; srov. také Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 26-40: AAS 56 (1964), 107-111; srov. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio: AAS 57 (1965), 90-107; srov. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 16, 17, 18; srov. Deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis, čl. 3, 5, 7.)) Apoštolát laiků totiž vyvěrá přímo z jejich křesťanského povolání a nemůže v církvi nikdy chybět. Samo Písmo svaté bohatě dokládá, jak spontánní a plodná byla tato činnost v raném období církve (srov. Sk 11,19-21; 18,26; Řím 16,1-16; Flp 4,3). Naše doba však vyžaduje od laiků nemenší horlivost, přítomné poměry jim dokonce ukládají ještě daleko intenzivnější a širší apoštolát. Neustále rostoucí počet lidí, vědecký a technický pokrok i bližší vzájemné vztahy lidí nejen nesmírně rozšířily prostor pro apoštolát laiků, z velké části přístupný pouze jim, ale vyvolaly i nové problémy, které potřebují být zkušenými laiky sledovány a studovány. Tento apoštolát se stává tím naléhavějším, že autonomie mnoha oborů lidského života – plným právem – velmi vzrostla; někdy je to spojeno s určitým odklonem od mravního a náboženského řádu a s vážným nebezpečím pro křesťanský život. Mimoto v mnoha krajinách, kde je velmi málo kněží nebo kde jsou, jak se někdy stává, zbaveni svobody potřebné k vykonávání služby, byla by přítomnost a aktivita církve stěží možná bez práce laiků. Důkazem pro tuto mnohostrannou a naléhavou nutnost apoštolátu laiků je zřetelné působení Ducha svatého. On působí, že si dnes laici jsou stále více vědomi vlastní odpovědnosti, a všude je pobízí k službě Kristu a církvi. (3)((3/Srov. Pius XII., proslov ke kardinálům, 18.2.1946: AAS 38 (1964), 101-102; týž, proslov ke Křesťanské dělnické mládeži (JOC), 25.8.1957: AAS 49 (1957), 843.)) V tomto dekretu zamýšlí koncil objasnit povahu, ráz a rozmanitost apoštolátu laiků; zároveň hodlá vyslovit základní zásady a dát pastorační směrnice k jeho účinnějšímu konání. Toto vše se má pokládat za normu při revizi kanonického práva, pokud se vztahuje na apoštolát laiků.
KAPITOLA 1 POVOLÁNÍ LAIKŮ K APOŠTOLÁTU
ÚČAST LAIKŮ NA POSLÁNÍ CÍRKVE 2 Církev se zrodila k tomu, aby šířením Kristova království všude na světě k slávě Boha Otce učinila účastnými spasitelného vykoupení všechny lidi (1)((1/Srov. Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae: AAS 18 (1926), 65.)) a aby jejich prostřednictvím byl celý svět opravdu usměrňován ke Kristu. Veškerá činnost tajemného Těla zaměřená k tomu cíli se nazývá apoštolát. Církev ho vykonává prostřednictvím všech svých členů, i když různými způsoby, neboť křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu. Jako se v organismu živého těla žádný úd nechová pouze trpně, ale spolu s životem těla má účast i na jeho činnosti, tak také v Kristově těle, církvi, celé tělo „roste a dělá pokroky podle činnosti přiměřené každé části“ (srov. Ef 4,16). V tomto těle jsou dokonce údy tak velice spojeny a skloubeny (srov. Ef 4,16), že o údu, který nepřispívá k růstu těla podle své míry, je nutno říci, že není k užitku ani církvi ani sobě samému. V církvi jsou různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu. (2)((2/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 31: AAS 57 (1965), 37.)) Konají skutečný apoštolát, když se snaží evangelizovat a posvěcovat lidi a také pronikat a zdokonalovat časný řád duchem evangelia, takže jejich působení v tomto řádu je zjevným svědectvím Kristu a slouží k spáse lidí. Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.
ZÁKLADY APOŠTOLÁTU LAIKŮ 3 Povinnost a právo apoštolátu pro laiky se odvozuje přímo z jejich spojení s Kristem jako hlavou. Neboť když byli křtem včleněni do tajemného Těla Kristova a biřmováním utvrzeni silou Ducha svatého, sám Pán je pověřuje apoštolátem. Jsou posvěceni na královské kněžstvo a na svatý lid (srov. 1 Petr 2,4-10), aby svou veškerou činností přinášeli duchovní oběti a po celém světě vydávali svědectví Kristu. Svátosti, zvláště nejsvětější eucharistie, jim udělují a živí v nich tu lásku, která je jakoby duše veškerého apoštolátu. (3)((3/Srov. tamtéž, čl. 33, s. 39; srov. také čl. 10, s. 14.)) Apoštolát se uskutečňuje ve víře, v naději a v lásce, jež rozlévá Duch svatý do všech členů církve. Co více, příkaz lásky, největší Pánovo přikázání, pobízí všechny křesťany, aby se přičiňovali o Boží slávu skrze příchod jeho království a také o věčný život všech lidí, aby poznali jediného pravého Boha a Ježíše Krista, kterého poslal (srov. Jan 17,3). Proto je všem křesťanům uložen čestný úkol: vynakládat úsilí k tomu cíli, aby všichni lidé na celém světě poznali a přijali božské poselství spásy. Duch svatý, který posvěcuje Boží lid církevní službou a svátostmi, uděluje věřícím také zvláštní dary pro konání apoštolátu (srov. 1 Kor 12,7). „Přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11), aby „každý sloužil druhým podle míry Božích darů“, aby tak byli „dobrými správci rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10) k budování celého těla v lásce (srov. Ef 4,16). Z přijetí těchto charizmat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charizmata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který „vane, kam chce“ (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři. Povinnosti pastýřů je posoudit pravost charizmat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21). (4)((4/Srov. tamtéž, čl. 12, s. 16.))
DUCHOVNÍ ŽIVOT LAIKŮ A APOŠTOLÁT 4 Protože Kristus, poslaný Otcem, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu laiků závisí na jejich živém spojení s Kristem. Pán přece řekl: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Tento život důvěrného spojení s Kristem v církvi se živí duchovními prostředky, které jsou všem věřícím společné, především horlivá účast na posvátné liturgii. (5)((5/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, kap. 1, čl. 11: AAS 56 (1964), 102-103.)) Těchto prostředků musí laici používat tak, aby při řádném plnění světských povinností v běžných životních podmínkách neoddělovali své spojení s Kristem od svého života, ale aby v tom spojení dále rostli tím, že konají svou práci podle Boží vůle. Je třeba, aby laici postupovali touto cestou vpřed k větší svatosti s odhodlaným a radostným duchem a snažili se přitom překonávat těžkosti s rozvahou a trpělivostí. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 32: AAS 57 (1965), 38; srov. také čl. 40-41, s. 45-47.)) Ani péče o rodinu, ani jiné světské záležitosti nemají zůstávat vně duchovního života podle apoštolových slov: „Cokoli mluvíte nebo děláte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,17). Takový život vyžaduje trvání v živé víře, naději a lásce. Pouze světlem víry a rozjímáním o Božím slově můžeme vždy a všude objevovat Boha, v kterém „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28), hledat v každé události jeho vůli, vidět Krista ve všech lidech, ať jsou blízcí nebo cizí, a správně posuzovat, jaký pravý význam a hodnotu mají časné věci samy o sobě a ve vztahu k cíli člověka. Ti, kdo mají tuto víru, žijí v naději ve zjevení Božích synů, neboť pamatují na kříž a zmrtvýchvstání Pána. Na pouti tímto životem skrytí s Kristem v Bohu a nezotročení bohatstvím, s myslí upřenou na statky, které trvají navěky, a s velkodušností se zcela věnují tomu, aby šířili Boží království a upravovali a zdokonalovali řád časných věcí křesťanským duchem. V životních obtížích nalézají sílu v naději, neboť jsou přesvědčeni, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). Pobízeni láskou, která je z Boha, činí dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry (srov. Gal 6,10), odkládají „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1), a tak přitahují lidi ke Kristu. Boží láska, která „je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), činí laiky schopnými ve svém životě vskutku projevovat ducha blahoslavenství. Protože následují chudého Ježíše, ani nezmalomyslní nedostatkem časných statků, ani nezpyšní jejich hojností. Poněvadž napodobují pokorného Ježíše, nehledají prázdnou slávu (srov. Gal 5,26), nýbrž se snaží více líbit Bohu než lidem, vždy připraveni všechno opustit pro Krista (srov. Lk 14,26) a trpět pronásledování pro spravedlnost (srov. Mt 5,10); pamatují na Pánova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). Udržují mezi sebou křesťanské přátelství a pomáhají si navzájem v každé potřebě. Tento duchovní život laiků má být poznamenán zvláštním rázem v souvislosti se stavem manželským a rodinným, celibátním nebo vdovským, s nemocí, se zaměstnáním a společenskou činností. Ať tedy laici neustále rozvíjejí vlastnosti a vlohy, které dostali a které odpovídají jejich životním podmínkám, a ať používají vlastních darů přijatých od Ducha svatého. Dále laici, kteří byli povoláni vstoupit do některého z církevně schválených sdružení nebo společností, se mají také snažit, aby si spolehlivě osvojili osobitý ráz duchovního života, který je těmto sdružením a společnostem vlastní. Ať připisují velký význam profesionální odbornosti, smyslu pro rodinný a občanský život a ctnostem společenského života, jako je čestnost, duch spravedlnosti, upřímnost, slušnost a statečnost, neboť bez nich nemůže existovat ani pravý křesťanský život. Dokonalým příkladem takového duchovního a apoštolského života je nejblahoslavenější Panna Maria, královna apoštolů. Zatímco žila na zemi jako všichni ostatní životem naplněným starostí o rodinu a prací, byla vždy těsně spojena se svým synem a spolupracovala zcela ojedinělým způsobem na Spasitelově díle. Nyní, když byla vzata do nebe, „ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti“. (7)((7/Tamtéž, čl. 62, s. 63; srov. také čl. 65, s. 64-65.)) Všichni ať Marii co nejoddaněji uctívají a svěřují svůj život i apoštolát její mateřské péči.
KAPITOLA 2 CÍLE APOŠTOLÁTU LAIKŮ
ÚVOD 5 Vykupitelské dílo Kristovo, i když samo o sobě má za cíl spásu lidí, zahrnuje v sobě i obnovení celého časného řádu. Proto je posláním církve nejen přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost, ale také pronikat a zdokonalovat duchem evangelia řád časných věcí. Laici tedy, kteří plní toto poslání církve, konají svůj apoštolát jak v církvi, tak ve světě, jak v řádu duchovním, tak i časném. Tyto dva, ač se od sebe liší, jsou v jediném Božím plánu spojeny tím, že sám Bůh zamýšlí znovu přijmout celý svět v Kristu jako nové stvoření, v zárodku zde na zemi a plně na konci dnů. V obou řádech se musí laik, protože je zároveň věřící i občan, stále řídit jediným křesťanským svědomím.
APOŠTOLÁT EVANGELIZACE A POSVĚCENÍ 6 Posláním církve je spása lidí, a té lze dosáhnout vírou v Krista a jeho milostí. Proto apoštolát církve a všech jejích členů směřuje především k tomu, aby slovy a skutky obeznámil svět s Kristovým poselstvím a zprostředkoval mu Kristovu milost. To se děje hlavně službou slova a svátostí. Tato služba je zvláštním způsobem svěřena kněžím, ale i laici v ní mají plnit svůj významný podíl, aby byli „spolupracovníky (…) při hlásání pravdy“ (3 Jan 8). Zvláště na tomto poli se apoštolát laiků a služba pastýřů vzájemně doplňují. Laikům se naskytají nesčetné příležitosti ke konání apoštolátu evangelizace a posvěcování. Samo svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu. Pán přece řekl: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím, aby je přivedl k víře, nebo věřícím, aby je poučil, utvrdil a povzbudil k horlivějšímu životu. „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14), a v srdci všech by se měla ozývat apoštolova slova: „Běda mně, kdybych nekázal evangelium“ (1 Kor 9,16). (1)((1/Srov. Pius XI., enc. Ubi arcano, 23.12.1922: AAS 14 (1922), 659; Pius XII., enc. Summi Pontificatus, 20.10.1939: AAS 31 (1939), 442-443.)) V dnešní době však vznikají nové otázky a šíří se velmi vážné omyly, které se snaží od základu vyvrátit náboženství, mravní řád i samu lidskou společnost. Proto tento posvátný sněm snažně vybízí laiky, aby každý podle svého nadání a vzdělání ještě horlivěji v duchu církve plnil svou úlohu rozvíjením a obranou křesťanských zásad a jejich správnou aplikací na současné problémy.
KŘESŤANSKÁ OBNOVA ČASNÉHO ŘÁDU 7 Pokud jde o svět, je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále ho zdokonalovali. Všechno, co tvoří časný řád, totiž hodnoty života a rodiny, kultura, hospodářství, různá umění a zaměstnání, instituce politického společenství, mezinárodní vztahy apod. i jejich rozvoj a pokrok, jsou nejen prostředky k dosažení posledního cíle člověka, ale mají i vlastní hodnotu vloženou do nich Bohem, ať je uvažujeme samy o sobě nebo jako části veškerého časného řádu: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tato jejich přirozená hodnota získává zvláštní důstojnost z jejich vztahu k lidské osobě, k jejíž službě jsou stvořeny. Konečně se Bůh rozhodl všechno, přirozené i nadpřirozené, v Ježíši Kristu shromáždit vjedno, „aby on sám měl ve všem prvenství“ (Kol 1,18). Avšak toto určení nejenže nezbavuje časný řád jeho autonomie, jeho vlastních cílů, zákonů, prostředků a významu pro blaho lidí, ale spíše ho zdokonaluje v jeho síle a vlastní výtečnosti a zároveň pozvedá na úroveň celistvého poslání člověka na zemi. V průběhu dějin bylo užívání časných věcí poskvrněného vážnými neřestmi, protože lidé, zatížení dědičným hříchem, často upadli do četných omylů o pravém Bohu, o lidské přirozenosti a o zásadách mravního zákona. To vedlo k úpadku mravů a lidských zřízení, nezřídka i k pošlapání lidské osoby. I v naší době mnozí přehnaně důvěřují pokroku přírodních věd a techniky, upadají téměř do modloslužby časným věcem a stávají se spíše jejich otroky než pány. Celá církev se má snažit, aby se lidé stali schopnými správně budovat celý řád časných věcí a zaměřit ho prostřednictvím Krista k Bohu. Pastýřům náleží úkol jasně vyhlašovat zásady o cíli stvoření a správném užívání světa a poskytovat mravní i duchovní pomoc, aby byl řád časných věcí vybudován na Kristu. Laici pak mají na sebe vzít budování časného řádu jako svou vlastní úlohu. Mají přitom jednat přímo a rozhodně, vedeni světlem evangelia i duchem církve a pobízeni křesťanskou láskou. Mají spolupracovat jako občané s občany, s odbornou znalostí a osobní odpovědností; mají všude a ve všem hledat spravedlnost Božího království. Časný řád se má obnovit tak, aby byl při plném respektování jeho vlastních zákonů navíc uveden v soulad se zásadami křesťanského života a přizpůsoben místním, časovým a národním podmínkám. V této apoštolské práci má přední místo sociální činnost křesťanů; posvátný sněm si přeje, aby se dnes tato činnost rozšířila na celou časnou oblast, včetně kultury. (2)((2/Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum: AAS 23 (1890-91), 647; Pius XI., enc. Quadragesimo anno: AAS 23 (1931), 190; Pius XII., rozhlasové poselství, 1.6.1941: AAS 33 (1941), 207.))
CHARITATIVNÍ ČINNOST 8 Veškeré apoštolské působení má vycházet a čerpat sílu z lásky, avšak některé skutky jsou už svou povahou zvlášť schopné stát se živým vyjádřením lásky. Ty mají být podle vůle Krista Pána znameními jeho mesiášského poslání (srov. Mt 11,4-5). Největší přikázání v Zákoně je milovat Boha z celého srdce a svého bližního jako sám sebe (srov. Mt 22,37-40). Toto přikázání lásky vůči bližním učinil Kristus svým nejvlastnějším přikázáním a obohatil je o nový význam, když určil za předmět lásky sebe současně s bratry těmito slovy: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Tím, že na sebe vzal lidskou přirozenost, spojil celé lidstvo v nadpřirozené solidaritě ve svou rodinu a určil lásku za znak svých učedníků slovy: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Jako svatá církev ve svých počátcích spojovala „agapé“ s eucharistickou večeří a tím dávala najevo, že je celá sjednocená kolem Krista svazkem lásky, tak je láska v každé době jejím poznávacím znamením. Má radost z toho, co podnikají druzí, ale díla lásky k bližním považuje za svou povinnost a nezcizitelné právo. Proto má církev v neobyčejné úctě milosrdnou lásku vůči chudým a nemocným i takzvaná charitativní díla a vzájemnou pomoc k ulehčení lidské bídy všeho druhu. (3)((3/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 402.)) V dnešní době, kdy se sdělovací prostředky zdokonalily, vzdálenosti mezi lidmi byly téměř překonány a obyvatelé celého světa se stali jakoby členy jedné rodiny, se tyto aktivity a díla staly mnohem naléhavějšími a všeobecnějšími. Charitativní činnost může a musí dnes zahrnovat naprosto všechny lidi a potřeby. Kdekoli žijí lidé, kteří trpí nedostatkem jídla, pití, šatstva, bytů, léků, práce, vzdělání a prostředků nutných k životu opravdu lidskému, kde jsou lidé trýzněni soužením a nemocí, kde trpí ve vyhnanství nebo v žaláři, tam je musí křesťanská láska vyhledávat a nalézat, vynakládat veškerou péči na to, aby je potěšila a skutečnou pomocí jejich osud zmírnila. Tato povinnost zavazuje především jednotlivce a národy žijící v blahobytu. (4)((4/Srov. tamtéž, 440-441.)) Aby taková služba lásky byla bezúhonná, a to i viditelně, je třeba v bližním vidět Boží obraz, k němuž je stvořen, a Krista Pána, neboť vskutku jemu se věnuje, cokoli se dá potřebnému. Je nutné s největší ohleduplností respektovat svobodu a důstojnost osoby, která pomoc přijímá. Čistota úmyslu nesmí být poskvrněna sebemenším sledováním vlastního prospěchu ani touhou ovládat. (5)((5/Srov. tamtéž, 442-443.)) Musí být plněny především požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty z titulu spravedlnosti. Mají se odstraňovat příčiny zla, nejen následky. Pomoc ať se poskytuje tak, aby se ti, kteří ji přijímají, pomalu oprošťovali od vnější závislosti a stali se soběstačnými. Laici tedy mají vysoce hodnotit a podle svých možností podporovat díla lásky a akce sociální pomoci, a to soukromé a veřejné, i mezinárodními. Jimi se poskytuje účinná pomoc jednotlivcům i celým národům, které se octnou v nouzi. V tom ať spolupracují se všemi lidmi dobré vůle. (6)((6/Srov. Pius XII., proslov k Pax Romana MIIC., 25.4.1957: AAS 49 (1957), 298-299; a především Jan XXIII., proslov ke kongresu rady Food and Agriculture Organisation (FAO), 10.11.1959: AAS 51 (1959), 856, 866.))
KAPITOLA 3 RŮZNÁ POLE APOŠTOLÁTU
ÚVOD 9 Laici konají svůj mnohostranný apoštolát jak v církvi, tak ve světě. V obou těchto oblastech se jim otvírají různá pole apoštolské činnosti. Nejdůležitější z nich zde chceme uvést. Jsou to: církevní obce, rodina, mládež, sociální prostředí, národní a mezinárodní řád. Protože však v nynější době mají na celkovém společenském životě stále větší aktivní podíl ženy, je velmi důležité, aby se zvýšila jejich účast i v různých oborech církevního apoštolátu.
CÍRKEVNÍ OBCE 10 Poněvadž laici mají účast na úřadě Krista, kněze, proroka a krále, podílejí se aktivně na životě a činnosti církve. Uvnitř církevních obcí je jejich činnost tak nutná, že apoštolát pastýřů bez ní většinou nemůže dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky smýšlející laici, podobní těm mužům a ženám, kteří pomáhají Pavlovi v hlásání evangelia (srov. Sk 18,18.26; Řím 16,3), doplňují, co chybí jejich bratřím, a osvěžují ducha jak pastýře, tak ostatního věřícího lidu (srov. 1 Kor 16,17-18). Sílu čerpají z činné účasti na liturgickém životě své obce a horlivě se podílejí na její apoštolské aktivitě. Přivádějí k církvi lidi třeba i velmi vzdálené. Usilovně spolupracují při hlásání Božího slova, především katechetickou výukou. Svou odbornou zkušenost dávají k dispozici a činí tak duchovní správu i správu církevního majetku efektivnější. Farnost je viditelným příkladem celkového apoštolátu obce tím, že lidské odlišnosti v ní se vyskytující soustřeďuje a začleňuje do církevní univerzality. (1)((1/Srov. Pius X., apošt. list Creationis duarum novarum parieciarum, 1.6.1905: AAS 38 (1905), 65-67; Pius XII., proslov k věřícím farnosti sv. Sáby, 11.1.1953: Discorsi e Radiomessaggi di S. S. Pio XII, 14 (1952-1953), 449-454; Jan XXIII., proslov k duchovenstvu a věřícím albánské diecéze u Říma, v Castelgandolfo, 26.8.1962: AAS 54 (1962), 656-660.)) Ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším spojení se svými kněžími; (2)((2/Srov. Lev XIII., proslov, 28.1.1894: Acta 14 (1894), 424-425.)) po společném uvážení přinášet do církevní obce k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí; podle svých sil podporovat všechno apoštolské a misijní podnikání své církevní rodiny. Soustavně mají pěstovat porozumění pro diecézi, jejíž je farnost jakoby buňkou, a na vyzvání svého pastýře vždy být ochotni nasadit síly i pro diecézní akce. Aby se mimoto vyšlo vstříc potřebám velkých měst a venkova, (3)((3/Srov. Pius XII., proslov k farářům atd., 6.2.1951: Discorsi e Radiomessaggi di S. S. Pio XII, 12 (1950-1951), 437-443; 8.3.1952: tamtéž, 14 (1952-1953), 5-10; 27.3.1953: tamtéž, 15 (1953-1954), 27-35; 28.2.1954: tamtéž, 585-590.)) ať svou spolupráci neomezují na úzké hranice farnosti nebo diecéze, nýbrž ať se ji snaží rozšířit na široké pole mezifarnostní, mezidiecézní, celonárodní i mezinárodní. To platí tím spíše, že stále rostoucí pohyb obyvatelstva, šíření vzájemných styků a snadná možnost dorozumívání již nedovolují žádné části společnosti, aby zůstala uzavřená do sebe. Proto ať se starají o potřeby Božího lidu, roztroušeného po celém povrchu světa. Především ať přijmou misijní díla za svá a poskytují jim materiální a třeba i osobní pomoc. Pro křesťany je přece povinností a ctí vracet Bohu část toho dobrého, co od něho přijali.
RODINA 11 Původce všeho určil manželský svazek a základ lidské společnosti a svou milostí jej učinil velkou svátostí v Kristu a v církvi (srov. Ef 5,32). Proto má apoštolát manželů a rodin neobyčejný význam jak pro církev, tak pro občanskou společnost. Křesťanští manželé jsou sobě navzájem, svým dětem a ostatním členům rodiny spolupracovníky milosti a svědky víry. Svým dětem jsou prvními hlasateli víry a vychovateli; slovem a příkladem působí, aby jejich život nabyl křesťanskou a apoštolskou podobu, prozíravě jim pomáhají při volbě povolání a s veškerou péčí podporují duchovní povolání, pokud je u nich objeví. Bylo vždy povinností manželů, dnes však se to stalo nejdůležitější součástí jejich apoštolátu: projevovat a potvrzovat vlastním životem nerozlučnost a posvátnost manželského svazku; rozhodně zastávat právo a povinnost rodičů a opatrovníků vychovávat děti křesťansky; bránit důstojnost a zákonitou svéprávnost rodiny. Ať tedy oni sami i ostatní křesťané spolupracují s lidmi dobré vůle, aby byla tato práva zajištěna v občanském zákonodárství; aby vedení společnosti bralo zřetel na potřeby rodin, pokud jde o bydlení, výchovu dětí, pracovní podmínky, sociální zabezpečení a daně; aby se při organizování vystěhovalectví v plné míře zajistilo rodinné spolužití. (4)((4/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 554; Pius XII., rozhlasové poselství z 1.6.1941: AAS 33 (1941), 203; týž, proslov k delegátům sjezdu Mezinárodní unie sdružení na ochranu práv rodiny, 20.9.1949: AAS 41 (1949), 552; týž, proslov k francouzským otcům při jejich pouti do Říma, 18.9.1951: AAS 43 (1951), 731; týž, vánoční rozhlasové poselství 1952: AAS 45 (1953), 41; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 429, 439.)) Rodina přijala od Boha poslání být základní a životodárnou buňkou společnosti. Toto poslání bude plnit, jestliže se vzájemnou láskou svých členů a společnou modlitbou k Bohu stane domácí svatyní církve; jestliže se celá rodiny začlení do liturgického kultu církve; jestliže bude rodina poskytovat účinné pohostinství a podporovat spravedlnost i jiné dobré akce, které slouží všem bratřím trpícím nouzí. Z různých skutků rodinného apoštolátu uveďme tyto: adoptovat opuštěné děti, přijímat laskavě cizí příchozí, pomáhat při vedení škol, dospívající mládeži poskytovat radu i hmotnou pomoc, pomáhat snoubencům, aby se lépe připravili na manželství, vypomáhat při vyučování náboženství, ujímat se manželů a rodin, které se octly v hmotné nebo mravní nouzi, starým osobám nejen zajišťovat to nejnutnější, ale postarat se také, aby se přiměřeně podílely na výsledcích hospodářského pokroku. Vždy a všude, avšak obzvláště v zemích, kde se zasévají první semena evangelia nebo kde je církev v počátcích nebo kde se ocitá v nějaké povážlivé situaci, podávají křesťanské rodiny před světem drahocenné svědectví Kristu, když se celým svým životem drží evangelia a dávají příklad křesťanského manželství. (5)((5/Srov. Pius XII., enc. Evangelii praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 514.)) Aby byly rodiny lépe s to dosáhnout cílů svého apoštolátu, může být účelné, aby se sdružovaly do skupin. (6)((6/Srov. Pius XII., proslov k delegátům sjezdu Mezinárodní unie sdružení na ochranu práv rodiny, 20.9.1949: AAS 41 (1949), 552.))
MLÁDEŽ 12 Mladí lidé představují v dnešní společnosti neobyčejně významnou sílu. (7)((7/Srov. sv. Pius X., proslov ke Svazu francouzské katolické mládeže o zbožnosti, vědě a činnosti, 25.9.1904: AAS 37 (1904-1905), 296-300.)) Jejich životní podmínky, smýšlení i vztahy k vlastní rodině se velice změnily. Často přecházejí příliš rychle do nových sociálních a hospodářských poměrů. Avšak zatímco jejich společenský i politický význam neustále roste, oni sami působí dojmem, že nejsou dost připraveni pro nové úkoly, které je čekají. Zvýšený význam mladých lidí ve společnosti vyžaduje od nich úměrně zvýšenou apoštolskou činnost; k ní jim dává předpoklady už jejich přirozená povaha. Zatímco v nich uzrává uvědomění vlastní osobnosti, pod tlakem mocné vitality i překypující činorodosti se ujímají vlastní odpovědnosti a dychtí po aktivní účasti ve společenském a kulturním životě, která jim náleží. Jestliže je toto nadšení proniknuto Kristovým duchem a neseno poslušností a láskou k pastýřům církve, je naděje na bohatou úrodu. Mladí lidé se musí stát prvními a bezprostředními apoštoly mladých tím, že budou apoštolsky působit sami mezi sebou, ovšem s ohledem na sociální prostředí, ve kterém žijí. (8)((8/Srov. Pius XII., list Dans quelques semaines arcibiskupu z Montrealu o sjezdech Kanadské křesťanské dělnické mládeže, 24.5.1947: AAS 39 (1947), 257; rozhlasové poselství k J. O. C. v Bruselu, 3.9.1950: AAS 42 (1950), 640-641.)) Dospělí ať se snaží navazovat s mladými lidmi přátelský rozhovor. To pomůže oběma stranám překonat věkový rozdíl, vzájemně se poznávat a sdělovat si svá vnitřní bohatství. Dospělí mají pobízet mládež k apoštolátu především příkladem a příležitostně i rozumnou radou a platnou pomocí. Mladí lidé mají v sobě pěstovat vůči dospělým úctu a důvěru. A třebaže svou přirozeností tíhnou k novotám, mají si náležitě vážit cenných tradic. I děti mají svou apoštolskou činnost. Mezi svými kamarády jsou podle svých sil pravými Kristovými svědky.
SPOLEČENSKÉ PROSTŘEDÍ 13 Apoštolát ve společenském prostředí, totiž snaha utvářet v křesťanském duchu smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti, ve které kdo žije, je do té míry úlohou a povinností laiků, že ji někdo jiný nemůže nikdy náležitě splnit. Na tomto poli mohou laici konat apoštolát mezi sobě rovnými. Zde doplňují svědectví života svědectvím slova. (9)((9/Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 15.5.1931: AAS 23 (1931), 225-226.)) Zde na poli práce, povolání, studia, bydliště, volného času nebo družných setkání jsou oni nejpovolanější pomáhat svým bratřím. Toto poslání církve ve světě plní laici především takovým spojením života s vírou, jakým se stávají světlem světa; Solidností ve všech záležitostech, jíž získávají všechny pro lásku k pravdě a k dobru a nakonec pro Krista a církev; bratrskou láskou, která jim umožňuje mít účast na životních podmínkách, práci, bolestech i tužbách svých bratří a připravovat pomalu a citlivě srdce všech k působení spasitelné milosti; plným vědomím svého podílu na budování společnosti, s nímž se snaží naplnit své působení v rodině, ve společenském životě a v povolání křesťanskou velkodušností. Tak jejich způsob jednání ponenáhlu proniká životní a pracovní prostředí. Tento apoštolát musí zahrnovat všechny v daném prostředí a nesmí vylučovat žádné duchovní nebo časné dobro, které je jim možno prokázat. Avšak praví apoštolové se nespokojí pouze s touto činností, nýbrž se snaží hlásat Krista svým bližním i slovy. Mnoho lidí může totiž slyšet evangelium a poznat Krista jen prostřednictvím laiků, kteří jsou jim nablízku.
NÁRODNÍ A MEZINÁRODNÍ ŘÁD 14 Nesmírné pole se pro apoštolát otvírá na rovině národní a mezinárodní, kde jsou především laici nositeli křesťanské moudrosti. Protože katolíci milují svůj národ a věrně plní své občanské povinnosti, mají pociťovat povinnost přispívat ke zvýšení pravého společenského blaha. Váhu svého mínění mají uplatňovat tak, aby občanská moc byla spravedlivě vykonávána a aby zákony byly v souladu s mravními příkazy a obecným blahem. Katolíci, kteří se vyznají ve veřejných záležitostech a jsou také náležitě pevní ve víře a v křesťanském učení, nemají odmítat veřejné úřady, protože jejich svědomitým spravováním mohou přispívat k obecnému blahu a zároveň připravovat cestu evangeliu. Katolíci se mají snažit v zájmu všeho, co je pravdivé, spravedlivé a hodné lásky (srov. Flp 4,8), spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle. Ať s nimi hovoří, ať je přitom předcházejí rozvážností a laskavostí a zkoumají možnosti, jak zdokonalit sociální a veřejné instituce v duchu evangelia. Mezi znameními naší doby zaslouží zvláštní zmínku rostoucí a nepotlačitelný cit solidarity všech národů. Je úkolem apoštolátu laiků, aby tento cit neúnavně podporoval a přetvářel v upřímné a pravé bratrské cítění. Navíc mají mít laici na zřeteli mezinárodní pole a problémy, které tam vznikají, i jejich řešení v teorii a v praxi, zvláště pokud jde o národy v rozvojových zemích. (10)((10/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 448-450.)) Všichni, kteří pracují mezi cizími národy nebo jim poskytují pomoc, ať si uvědomují, že vztahy mezi národy musí být opravdu bratrskou vzájemností, v níž obě strany zároveň dávají i přijímají. Ti, kdo cestují – v mezinárodních záležitostech, za obchodem nebo na zotavenou –, ať nezapomínají, že jsou všude putujícími hlasateli Krista, a ať se jako takoví skutečně chovají.
KAPITOLA 4 RŮZNÉ FORMY APOŠTOLÁTU LAIKŮ
ÚVOD 15 Laici mohou konat svou apoštolskou činnost buď jako jednotlivci, nebo seskupeni v různých společenstvích či sdruženích.
DŮLEŽITOST A ROZMANITOST APOŠTOLÁTU JEDNOTLIVCŮ 16 Apoštolát, který mají konat jednotlivci a který bohatě vyvěrá ze života opravdu křesťanského (srov. Jan 4,14), je počátkem a podmínkou každého apoštolátu laiků, i sdruženého, a nemůže být ničím nahrazen. K tomuto apoštolátu, vždy a všude prospěšnému a za určitých okolností jedině vhodnému a možnému, jsou voláni a zavázáni všichni laici v jakémkoli postavení, i když jim chybí příležitost nebo možnost spolupracovat ve sdruženích. Je mnoho forem apoštolátu, kterými laici budují církev a posvěcují a v Kristu oživují svět. Zvláštní forma tohoto apoštolátu jednotlivců a nejvhodnější znamení i pro naši dobu, které ukazuje, že Kristus žije ve svých věrných, je svědectví, jež podává laik celým svým životem, pramenícím z víry, naděje a lásky. Apoštolátem slova, který je naprosto nutný za určitých okolností, zvěstují laici Krista, vysvětlují jeho učení, šíří je každý podle svého postavení a vědění a věrně je vyznávají. Když nadto laici spolupracují jako občané tohoto světa na budování a řízení časného řádu, mají hledat ve světle víry vyšší zásady pro své jednání v rodinném životě, v zaměstnání, v kultuře a sociálním životě a mají je při vhodné příležitosti sdělovat druhým. Ať si jsou vědomi, že se tak stávají spolupracovníky Boha stvořitele, vykupitele a posvětitele a že mu vzdávají chválu. Konečně ať laici oživují svůj život láskou a podle možnosti to vyjadřují činy. Ať všichni pamatují, že veřejnou bohopoctou a modlitbou, pokáním a dobrovolným přijímáním námah a životních trápení, čímž se připodobňují trpícímu Kristu (srov. 2 Kor 4,10; Kol 1,24), mohou zasahovat všechny lidi a přispívat k spáse celého světa.
APOŠTOLÁT JEDNOTLIVCŮ VE ZVLÁŠTNÍCH OKOLNOSTECH 17 Apoštolát jednotlivců se stává velice naléhavým v těch krajích, v kterých je svoboda církve velmi omezena. Za těchto velmi nesnadných okolností nahrazují laici, pokud je to v jejich možnostech, kněze. Ačkoli vydávají v nebezpečí vlastní svobodu a někdy i život, přesto učí lidi svého okolí křesťanské nauce, vychovávají je k náboženskému životu a katolickému smýšlení, přivádějí je k častému přijímání svátostí a zvláště k pěstování eucharistické zbožnosti. (1)((1/Srov. Pius XII., proslov k prvnímu světovému kongresu pro apoštolát laiků, 14.10.1951: AAS 43 (1951), 788.)) Posvátný sněm děkuje z hloubi srdce Bohu, že ani naši dobu nenechává uprostřed pronásledování bez hrdinsky statečných laiků, a zahrnuje je otcovskou láskou a vděčností. Apoštolát jednotlivců má zvláštní pole působnosti v krajích, kde je katolíků málo a kde jsou rozptýleni. Tam je vhodné, aby se laici, kteří konají apoštolát pouze jako jednotlivci, ať z uvedených příčin, ať ze zvláštních důvodů plynoucích třeba z jejich odborné činnosti, scházeli k rozhovorům v menších skupinách bez nějaké pevné instituční nebo organizační formy, aby se tak vždy před jinými ukázalo znamení společenství církve jako pravé svědectví lásky. Tím způsobem, totiž přátelstvím a výměnou zkušeností, se mohou vzájemně duchovně podporovat a utvrzovat, aby překonali nesnáze nadměrně osamoceného života a činnosti, a aby jejich apoštolát přinášel větší úrodu.
DŮLEŽITOST SDRUŽENÉHO APOŠTOLÁTU 18 Věřící jako jednotlivci jsou povoláni, aby konali apoštolát v různých okolnostech svého života. Měli by však mít na paměti, že člověk je od přirozenosti tvor společenský a že se Bohu zalíbilo ty, kdo věří v Krista, spojit v Boží lid (srov. 1 Petr 2,5-10) a v jedno tělo (srov. 1 Kor 12,12). Organizovaný apoštolát tedy dobře odpovídá lidské i křesťanské potřebě věřících a zároveň je znamením pospolitosti a jednoty církve v Kristu, který řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Proto mají věřící konat svůj apoštolát v duchu jednoty. (2)((2/Srov. Pius XII., proslov k prvnímu světovému kongresu pro apoštolát laiků, 14.10.1951: AAS 43 (1951), 787-788.)) Ať jsou apoštoly jak ve svém rodinném společenství, tak ve farnosti a diecézi, které už samy sebou vyjadřují pospolitý charakter apoštolátu, ale i v dobrovolných seskupeních, do nichž se rozhodnou sdružit. Sdružený apoštolát je také proto velmi důležitý, že často, ať v obcích církve, ať v různých jiných prostředích, vyžaduje společnou akci. Sdružení ustavená pro společné apoštolské působení poskytují svým členům oporu, vychovávají je pro apoštolát, organizují a řídí jejich apoštolskou práci, takže lze očekávat mnohem větší užitek, než kdyby jejich členové působili jako jednotlivci každý zvlášť. Za nynějších poměrů je zcela nutné podporovat na poli laické činnosti sdruženou a organizovanou formu apoštolátu. Vždyť jen pevným semknutím sil je dnes možné v plné míře uskutečnit cíle apoštolátu a účinně bránit jeho dobrodiní. (3)((3/Srov. Pius XII., enc. Le pélerinage de Lourdes, 2.7.1957: AAS 49 (1957), 615.)) Přitom zvlášť záleží na tom, aby apoštolát zasáhl také běžný způsob myšlení a sociální situace lidí, ke kterým se obrací; jinak často nedokážou odolat tlaku veřejného mínění a institucí.
MNOHOST FOREM SDRUŽENÉHO APOŠTOLÁTU 19 Rozmanitost apoštolátních sdružení je veliká. (4)((4/Srov. Pius XII., proslov k radě Mezinárodního svazu katolických mužů, 8.12.1956: AAS 49 (1957), 26-27.)) Některá si volí všeobecný apoštolský cíl církve, jiná dílčí cíle hlásání evangelia a posvěcování, další se snaží o proniknutí časného řádu křesťanským duchem, ještě jiná vydávají Kristu svědectví speciálně skutky milosrdenství a lásky. Mezi těmito sdruženími zasluhují pozornost především ta, která podporují a zdůrazňují větší vnitřní jednotu mezi praktickým životem svých členů a jejich vírou. Sdružení nejsou samoúčelná, nýbrž musí sloužit poslání církve vůči světu. Jejich apoštolská účinnost závisí na souladu s cíli církve a na křesťanském svědectví i evangelijním duchu jednotlivých členů i celého sdružení. Všeobecné poslání církve – také ovšem ohled na postupující institucionalizaci a prudký vývoj lidské společnosti – vyžaduje, aby katolíci stále zdokonalovali organizační formy svého apoštolského podnikání v mezinárodním měřítku. Mezinárodní katolické organizace dosáhnou lépe svého cíle, jestliže skupiny do nich zapojené i jejich členové budou mít s nimi co nejužší spojení. Při zachování náležitého spojení s církevní autoritou (5)((5/Srov. níže, kap. 5, čl. 24.)) mají laici právo zakládat sdružení, (6)((6/Srov. Kongregace koncilu, rozhodnutí Corrienten., 13.11.1920: AAS 13 (1921), 139.)) řídit je a vstupovat do nich. Je však třeba vyhnout se tříštění sil, k němuž dochází, když se bez dostatečného důvodu uvádějí v život nová sdružení a díla nebo když se udržují při životě sdružení už neužitečná nebo zastaralé metody. Rovněž není vždy vhodné přesazovat formy existující v některém národě neuvážlivě do jiných národů. (7)((7/Srov. Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 10.12.1959: AAS 51 (1959), 856.))
KATOLICKÁ AKCE 20 Už před mnoha desetiletími zorganizovali ve více národech laici, věnující se stále intenzivněji apoštolátu, různé formy aktivit a sdružení, která v úzkém spojení s církevní hierarchií sledovala a sledují cíle ve vlastním smyslu apoštolské. Mezi nimi nebo i jim podobnými staršími institucemi zasluhují zmínku především ty, které, ačkoli užívaly různých pracovních metod, přinesly Kristovu království bohatou úrodu a které po zásluze doporučovali a podporovali papežové a mnozí biskupové; od nich dostaly jméno Katolická akce. Nejčastěji byly charakterizovány jako spolupráce laiků v hierarchickém apoštolátě. (8)((8/Srov. Pius XI., list Quae nobis kardinálu Bertramovi, 13.11.1928: AAS 20 (1928), 385; srov. také Pius XII., proslov k Italské katolické akci, 4.9.1940: AAS 32 (1940), 362.)) Tyto formy apoštolátu, ať se jmenují Katolická akce nebo jinak, konají v naší
době cenný apoštolát. Vyznačují se souhrnem těchto charakteristických znaků,
přijatých jako celek: b) Laici, spolupracující způsobem sobě vlastním s hierarchií, dávají k dispozici svou zkušenost a berou na sebe odpovědnost za řízení těchto organizací, za posuzování podmínek, v jakých se má konat pastorační činnost církve, a za vypracování i plnění programu činnosti. c) Laici působí sjednoceně na způsob živého organismu, čímž se lépe vyjadřuje pospolitost církve a apoštolát získává na účinnosti. d) Laici, ať se dobrovolně přihlásí nebo jsou pozváni k činnosti a k přímé spolupráci s hierarchickým apoštolátem, jednají pod vrchním vedením hierarchie, která může tuto spolupráci potvrdit i výslovným mandátem. Organizace, u nichž se podle úsudku hierarchie vyskytují všechny tyto znaky, je třeba pokládat za Katolickou akci, i když mají s ohledem na místní a národní potřeby různé formy a různá jména. Posvátný koncil tyto instituce snažně doporučuje, neboť nepochybně odpovídají potřebám církevního apoštolátu u mnoha národů. Zve kněze i laiky, kteří v těchto organizacích pracují, aby vyjmenované znaky stále více v praxi uskutečňovali a vždy v církvi bratrsky spolupracovali se všemi ostatními formami apoštolátu.
VÁŽNOST VŮČI ORGANIZACÍM 21 Všechny apoštolátní organizace je třeba mít v patřičné vážnosti, ale ty, které hierarchie vzhledem k časovým a místním potřebám pochválí nebo doporučí nebo jejichž ustanovení prohlásí za zvlášť naléhavé, mají kněží, řeholníci i laici hodnotit nejvýše a podporovat podle osobních možností. Mezi ně musí dnes počítat především mezinárodní organizace nebo skupiny katolíků.
LAICI VE SPECIÁLNÍCH SLUŽBÁCH CÍRKVE 22 Zvláštní ocenění a doporučení zasluhují v církvi laici, svobodní i ženatí, kteří se natrvalo nebo načas věnují se svou odborností službě institucím a jejich práci. Velkou radostí pro církev je, že den ze dne roste počet laiků, kteří poskytují svou službu apoštolským sdružením a dílům ve vlastním národě nebo na mezinárodním poli nebo zvláště v katolických společenstvích v misiích a v mladých církvích. Pastýři církve ať tyto laiky přijímají rádi a vděčně; ať se starají o to, aby jejich životní podmínky co nejvíce odpovídaly požadavkům spravedlnosti, přiměřenosti a lásky. To platí především o slušném živobytí pro ně a jejich rodiny; také se jim má dostat potřebného školení, duchovní opory a povzbuzení.
KAPITOLA 5 ŘÁD APOŠTOLÁTU LAIKŮ
ÚVOD 23 Apoštolát laiků, ať ho vykonávají věřící jednotlivě nebo společně, musí být řádně začleněn do apoštolátu celé církve. Vždyť spojení s těmi, které Duch svatý určil, aby řídil Boží církev (srov. Sk 20,28), je dokonce podstatným prvkem křesťanského apoštolátu. Neméně nutná je spolupráce mezi různými aktivitami apoštolátu; hierarchie má dbát o jejich dobré celkové uspořádání. Aby se posílil duch jednoty, aby celý apoštolát církve prozařovala bratrské láska, dosahovalo se společných cílů a předcházelo zhoubné řevnivosti, vyžaduje se vzájemná úcta mezi všemi formami apoštolátu v církvi a jejich přiměřená koordinace, ovšem při zachování jejich osobitého charakteru. (1)((1/Srov. Pius XI., enc. Quamvis Nostra, 30.4.1936: AAS 28 (1936), 160-161.)) To platí zejména tehdy, když nějaká mimořádná akce v církvi vyžaduje soulad a apoštolskou spolupráci diecézního a řeholního duchovenstva, řeholních osob a laiků.
VZTAH K HIERARCHII 24 Úkolem hierarchie je podporovat apoštolát laiků, vytyčit pro něj zásady, poskytovat mu duchovní pomoc, jeho činnost zaměřovat k celkovému dobru církve a bdít, aby se zachovávala nauka a řád. Vztah k hierarchii může mít apoštolát laiků různý, podle svých různých forem a cílů. V církvi je totiž velmi mnoho apoštolských akcí, které vznikly svobodným rozhodnutím laiků a jsou řízeny podle jejich prozíravého mínění. Takové akce mohou za určitých okolností lépe plnit poslání církve, a proto je hierarchie často chválí nebo doporučuje. (2)((2/Srov. Kongregace koncilu, rozhodnutí Corrienten., 13.11.1920: AAS 13 (1921), 137-140.)) Avšak bez souhlasu zákonité církevní autority se žádné dílo nesmí nazývat katolickým. Některé formy apoštolátu laiků hierarchie uznává výslovně, i když nestejným způsobem. Navíc může církevní autorita se zřetelem na potřeby obecného dobra církve z apoštolských sdružení a děl, která bezprostředně sledují duchovní cíl, některá vybrat a podporovat zvláštním způsobem; za ně pak přebírá zvláštní odpovědnost. Tak hierarchie, která apoštolát podle okolností různým způsobem usměrňuje, spojuje některou jeho formu těsněji se svým apoštolským úřadem, ale tak, že je zachována vlastní povaha i odlišnost obou a laikům se neodnímá nezbytná možnost jednat samostatně. Tento úkon hierarchie se v různých církevních dokumentech nazývá mandát. Konečně hierarchie svěřuje laikům úkoly, které jsou těsně spojeny s povinnostmi pastýřů, jako třeba při výkladu křesťanské nauky, při některých liturgických úkonech a v duchovní správě. Vzhledem k tomuto poslání laici při výkonu svého úřadu plně podléhají vyššímu církevnímu vedení. Pokud jde o díla a instituce časného řádu, je úkolem církevní hierarchie učit díla a instituce mravním zásadám, kterými je třeba se řídit v časných věcech, a autenticky je vykládat. Jí rovněž náleží právo posoudit, po řádném uvážení všeho a s pomocí odborníků, zda jsou tato díla a instituce ve shodě s mravními zásadami, a rozhodnout o tom, čeho je třeba k ochraně a podpoře hodnot nadpřirozeného řádu.
POMOC DUCHOVENSTVA APOŠTOLÁTU LAIKŮ 25 Biskupové, faráři a ostatní kněží, světští i řeholní, ať nezapomínají, že právo a povinnost konat apoštolát mají všichni věřící, klerikové i laici, a že při budování církve mají také laici vlastní úkol. (3)((3/Srov. Pius XII., proslov k 2. světovému kongresu pro apoštolát laiků, 5.10.1957: AAS 49 (1957), 927.)) Proto ať bratrsky pracují s laiky v církvi a pro církev a věnují laikům zvláštní péči při jejich apoštolskému působení. (4)((4/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 37: AAS 57 (1965), 42-43.)) Pečlivě mají být vybírání schopní a dobře vyškolení kněží, aby pomáhali ve speciálních formách apoštolátu laiků. (5)((5/Srov. Pius XII., Adhort. Menti Nostrae, 23.9.1950: AAS 42 (1950), 660.)) Ti, kteří se věnují této službě, zastupují ve své pastorační činnosti hierarchii, neboť od ní přijali poslání. Stále věrní duchu a učení církve mají podporovat dobré vztahy laiků k hierarchii. Ať všemožně usilují o posílení duchovního života a apoštolského cítění katolických sdružení, která jim byla svěřena. Svou moudrou radou mají pomáhat apoštolské činnosti těchto sdružení a podporovat jejich podnikání. V rámci trvalého rozhovoru s laiky mají pozorně hledat formy, které by učinily apoštolskou činnost plodnější. Ať podporují ducha jednoty uvnitř sdružení i mezi ním a ostatními sdruženími. Rovněž řeholní osoby, bratři i sestry, si mají vážit apoštolského působení laiků; v duchu a podle směrnic svých společností rádi se věnovat jeho podpoře; (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 8.)) kněžské službě poskytovat oporu, pomoc a doplnění.
PROSTŘEDKY SPOLUPRÁCE 26 V diecézích se mají podle daných možností ustavit rady, aby podporovaly apoštolskou práci církve ať na poli evangelizace a posvěcování nebo na poli charitativním, sociálním a jiném: v nich mají vhodným způsobem spolupracovat kněží a řeholníci s laiky. Tyto rady budou moci sloužit vzájemné koordinaci různých sdružení a prací laiků, při zachování vlastní povahy a autonomie každého z nich. (7)((7/Srov. Benedikt XIV., De Synodo Dioecesana, 1. III, c. IX, n. VII-VIII: Opera omnia in tomos XVII distributa, tom. XI., (Prati 1844), 76-77.)) Takové rady mají být ustaveny, jestliže to je možné, i na úrovni farní, mezifarní a mezidiecézní a také v měřítku národním i mezinárodním. (8)((8/Srov. Pius XI., enc. Quamvis Nostra, 30.4.1936: AAS 28 (1936), 160-161.)) Mimoto je třeba zřídit při Svatém stolci zvláštní sekretariát, který by apoštolátu laiků sloužil a dával mu podněty; ústředí, které by vhodnými prostředky podávalo informace o různých apoštolských podnicích laiků, věnovalo se zkoumání současných otázek vznikajících na tomto poli a pomáhalo svými radami hierarchii i laikům v apoštolské činnosti. V tomto sekretariátě ať jsou zastoupena různá hnutí a díla apoštolátu laiků z celého světa a s laiky ať spolupracují také klerikové a řeholníci.
SPOLUPRÁCE S JINÝMI KŘESŤANY A S NEKŘESŤANY 27 Evangelium, které je naším společným dědictvím, a z něho vyplývající společná povinnost křesťanského svědectví znamená doporučení a často požadavek spolupráce katolíků s jinými křesťany. Mají se jí chopit jednotlivci i církevní obce jak v akcích, tak ve sdruženích, na poli národním i mezinárodním. (9)((9/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 456-457; srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 12: AAS 57 (1965), 99-100.)) Také společné lidské hodnoty nezřídka vyžadují podobnou spolupráci křesťanů sledujících apoštolské cíle s těmi, kdo se ke křesťanství nehlásí, ale tyto hodnoty uznávají. Takovou dynamickou a uvážlivou spoluprací, (10)((10/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 12: AAS 57 (1965), 100; srov. také Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 15: AAS 57 (1965), 19-20.)) která má velký význam pro časnou činnost, vydávají laici svědectví pro Krista, vykupitele světa, a pro jednotu lidské rodiny.
KAPITOLA 6 VÝCHOVA K APOŠTOLÁTU
NUTNOST VÝCHOVY K APOŠTOLÁTU 28 Apoštolát může dosáhnout plné činnosti jen dík mnohostranné a ucelené výchově. Vyžaduje ji nejen trvalý duchovní a intelektuální pokrok samotného laika, nýbrž i různé okolnosti věcné, osobní a pracovní, kterým se jeho snažení musí přizpůsobit. Výchova k apoštolátu se musí opírat o základy, které tento posvátný koncil vyslovil a objasnil na jiných místech. (1)((1/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. 2, 4, 5: AAS 57 (1965), 12-21, 37-49; srov. také Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 4, 6, 7, 12: AAS 57 (1965), 94, 96, 97, 99, 100; srov. také shora čl. 4.)) Mimo výchovu všem křesťanům společnou vyžadují četné formy apoštolátu vzhledem k různosti lidí a okolností výchovu specifickou a zvláštní.
ZÁSADY PRO VÝCHOVU LAIKU K APOŠTOLÁTU 29 Poněvadž se laici svým způsobem podílejí na poslání církve, dostává jejich výchova k apoštolátu speciální ráz, daný světskou povahou vlastní laickému stavu a charakterem jeho spirituality. Výchova k apoštolátu předpokládá ucelené obecně lidské vzdělání, přizpůsobené vlohám a podmínkám každého jednotlivě. Laik přece musí dobře znát současný svět a musí se včlenit do svého společenského celku a jeho kultury. Především se však musí laik naučit plnit poslání Krista a církve tím, že žije z víry v božské tajemství stvoření a vykoupení a je veden Duchem svatým, který oživuje Boží lid a pobízí všechny, aby milovali Boha otce a v něm svět a lidi. Takovou výchovu je nutno považovat za základ a podmínku každého plodného apoštolátu. Kromě výchovy duchovní je nutné důkladné vzdělání naukové, a to teologické, etické i filozofické, přiměřené věku, postavení a nadání. Rovněž se nesmí přehlížet význam všeobecného vzdělání, doplněného praktickým a technickým školením. K vytváření dobrých mezilidských vztahů je třeba pěstovat pravé lidské hodnoty, především umění bratrsky spolužít a spolupracovat a také navazovat rozhovor. Poněvadž výchova k apoštolátu nemůže spočívat pouze v teoretickém vzdělání, musí se laik hned od počátku své výchovy, ovšem postupně a moudře, učit dívat na všechno, všechno posuzovat a všechno konat ve světle víry, svým působením s druhými vychovávat a zdokonalovat i sebe a tak vstupovat do aktivní služby církve. (2)((2/Srov. Pius XII., proslov k 6. mezinárodní konferenci skautů, 6.6.1952: AAS 44 (1952), 579-580; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 456.)) Tato výchova, kterou je třeba stále zdokonalovat vzhledem k rostoucí zralosti lidské osoby a k novým a novým problémům, vyžaduje stálé prohlubování znalostí a přizpůsobování aktivity. Při plnění všech výchovných požadavků je třeba vždycky mít na zřeteli jednotu a celistvost lidské osoby, aby se tak zachovala a posilnila její harmonická vyrovnanost. Takto se laik naplno a činně zapojuje přímo do reality časného řádu a ujímá se úspěšně svého podílu a jeho dění. Zároveň jako živý člen a svědek církve působí, že je církev přítomna a aktivní uprostřed časnosti. (3)((3/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 33: AAS 57 (1965), 39.))
KDO MÁ VYCHOVÁVAT PRO APOŠTOLÁT 30 Výchova pro apoštolát musí začít hned s počáteční výchovou v dětství. Zvláště však mají být do apoštolátu uvedeni a jeho duchem proniknuti dospívající a mladí lidé. Tuto výchovu je třeba zdokonalovat po celý život, jak si to postupně vyžádají nově převzaté úkoly. Je tedy zřejmé, že křesťanští vychovatelé mají povinnost vychovávat také pro apoštolát. Je povinností rodičů vést děti od dětství v rodině tak, aby poznaly Boží lásku ke všem lidem, a postupně je učit, hlavně příkladem, aby se staraly o hmotné i duchovní potřeby bližního. Proto se celá rodina a její společný život má stát první školou apoštolátu. Rovněž mají být děti vychovávány k tomu, aby přerůstaly hranice rodiny a otvíraly se jak církevním, tak světským formám společenského života. Do místní farní obce ať jsou přijaty tak, aby si uvědomily, že jsou živými a činnými členy Božího lidu. Kněží mají mít na zřeteli výchovu k apoštolátu při katechezi a službě slova, při vedení duší i při jiných pastoračních úkonech. Také školy, koleje a jiné katolické výchovně instituce mají povinnost podporovat u mládeže katolické smýšlení a apoštolskou aktivitu. Jestliže tato výchova chybí buď proto, že mládež tyto školy nenavštěvuje, nebo z jiné příčiny, tím více mají o ni pečovat rodiče, duchovní správci a apoštolská sdružení. Učitelé a vychovatelé, kteří už svým povoláním a úřadem konají vynikající druh apoštolátu laiků, potřebují mít nezbytné vědomosti a pedagogické umění, aby mohli účinně tuto výchovu poskytovat. Rovněž skupiny a sdružení laiků, ať usilují o apoštolát nebo sledují jiné nadpřirozené cíle, musí usilovně a vytrvale podporovat výchovu k apoštolátu, úměrně svému cíli a specializaci. (4)((4/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 455.)) Právě tato sdružení jsou často normální cestou vhodné výchovy pro apoštolát. V nich se totiž uskutečňuje výchova teoretická, duchovní i praktická. V malých skupinách posuzují členové těchto sdružení se svými druhy a přáteli metody a výsledky svého apoštolského snažení a porovnávají způsob svého denního života s evangeliem. Tato výchova má být uspořádána tak, aby měla na zřeteli celý apoštolát laiků. Ten je třeba realizovat nejen při setkáních v rámci sdružení, ale i za všech okolností a po celý život, především v zaměstnání a na poli společenském. Každý se musí na apoštolát svědomitě připravovat, což platí zvláště o dospělých. Vždyť s rostoucím věkem se rozvíjí i mysl, a tak může každý správněji odhalit hřivny, kterými Bůh obohatil jeho duši, a účinněji uplatňovat dary, které mu udělil Duch svatý pro dobro jeho bratří.
PŘIZPŮSOBENÍ VÝCHOVY RŮZNÝM FORMÁM APOŠTOLÁTU 31 Různé formy apoštolátu vyžadují speciálně zaměřenou výchovu: a) Pokud jde o apoštolát evangelizace a posvěcování lidí, musí být laici zvlášť školení, jak začít rozhovor s druhými lidmi, věřícími nebo nevěřícími, a jak všechny seznamovat s Kristovým poselstvím. (5)((5/Srov. Pius XII., enc. Sertum Laetitae, 1.11.1939: AAS 31 (1939), 635-644; srov. týž, proslov k akademikům Italské katolické akce, 24.5.1953: AAS 45 (1953), 411-415.)) V naší době se však všude velmi šíří, i mezi katolíky, materialismus různého druhu. Je tedy nutno, aby laici důkladněji znali katolické učení, zvláště sporné body, ale aby také proti materialismu kteréhokoli typu svědčili životem podle evangelia. b) Pokud jde o křesťanskou obrodu časného řádu, ať jsou laici poučeni o pravém významu a hodnotě časných dober, jakou mají tato dobra sama v sobě i ve vztahu ke všem cílům lidské osoby. Ať se učí správnému užívání věcí a organizování institucí vždycky se zřetelem k obecnému blahu podle zásad mravní a společenské nauky církve. Především by si měli osvojit zásady a závěry sociální nauky tak, aby se stali schopnými jednak svým dílem přispívat k rozvoji nauky, jednak její zásady správně aplikovat na jednotlivé případy. (6)((6/Srov. Pius XII., proslov ke kongresu Světového svazu katolické ženské mládeže, 18.4.1952: AAS 44 (1952), 414-419; srov. týž, proslov k Italskému svazu křesťanských dělníků (ACLI), 1.5.1955: AAS 47 (1955), 403-404.)) c) Protože činy lásky a milosrdenství představují vynikající svědectví křesťanského života, musí apoštolská výchova vést i k uskutečňování takových činů, aby se věřící už od samého dětství učili soucítit se svými bratry a v nouzi jim velkodušně pomáhat. (7)((7/Srov. Pius XII., proslov k delegátům sjezdu Charity, 27.4.1952: AAS 44 (1952), 470-471.))
POMOCNÉ PROSTŘEDKY 32 Laici, kteří se věnují apoštolátu, mají k dispozici mnoho pomocných prostředků, např. zasedání, sjezdy, dny duchovní obnovy, duchovní cvičení, časté schůze, konference, knihy a časopisy. Slouží jim k hlubšímu chápání Písma svatého a katolického učení, k posilování duchovního života, při posuzování situace světa i při nacházení a vypracování vhodných metod. (8)((8/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 454.)) Tyto výchovné prostředky berou zřetel na různé formy apoštolátu v různých prostředích. Proto byla založena také studijní střediska a vyšší instituty, které již přinesly velmi dobré výsledky. Posvátný koncil se raduje z takových iniciativ, které se již v některých krajích rozvinuly, a přeje si, aby se jim dostalo podpory i jinde, kde se ukáže jejich potřeba. Také ať se pro všechny úseky apoštolátu zakládají dokumentační a studijní střediska nejen v oboru teologie, nýbrž i antropologie, psychologie, sociologie a metodologie, aby se tím lépe rozvíjely schopnosti laiků, mužů i žen, mladých i dospělých.
VÝZVA 35 Posvátný koncil tedy zapřísahá v Pánu všechny laiky, aby ochotně, velkoryse a odhodlaně odpověděli na volání Krista, který je dnes se zvýšenou naléhavostí zve, a na pobízení Ducha svatého. Kéž především mladí lidé pochopí, že tato výzva je určena jim, a kéž ji přijmou radostně a velkomyslně! Vždyť prostřednictvím tohoto posvátného sněmu sám Pán opětovně zve všechny laiky, aby se s ním každým dnem důvěrněji spojovali, mysleli na jeho zájmy jako na své vlastní (srov. Flp 2,5) a přidružili se k němu v jeho spasitelném poslání. Znovu je posílá do všech měst a vesnic, do kterých chce sám jít (srov. Lk 10,1), aby se osvědčili jako jeho spolupracovníci v různých formách a způsobech jediného apoštolátu církve, který se musí trvale přizpůsobovat novým časovým potřebám, aby byli stále horlivější v díle Páně, když vědí, že jejich práce není v Pánu marná (srov. 1 Kor 15,58).
S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.
V Římě u svatého Petra dne 18. listopadu 1965.
Já PAVEL, biskup katolické církve Následují podpisy otců. OBSAH Předmluva Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 5 Kapitola 6
|
 |