The Holy See
back up
Search
riga

Dekret
o misijní činnosti církve

Ad gentes

 BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, 
SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU 
NA TRVALOU PAMÁTKU 

  

CÍL DEKRETU

1 Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy“. (1)((1/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 48: AAS 57 (1965), 53.)) Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli, (2)((2/Srov. Mk 16,15.)) hlásat evangelium všem lidem. Vždyť už sami apoštolové, na nichž je církev vybudována, jako Kristovi následovníci „kázali slovo pravdy a dávali život církvím“, (3)((3/Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 44, 23: PL 36, 508; Cchr. 38, 150.)) Je povinností jejich nástupců v tomto díle trvale pokračovat, aby se „slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1) a aby se Boží království hlásalo a budovalo všude na zemi. 

Za současných poměrů, z nichž vzniká nová situace lidstva, je církev, sůl země a světlo světa, (4)((4/Srov. Mt 5,13-14.)) ještě naléhavěji volána spasit a obnovit všechno stvoření, aby všechno bylo uspořádáno v Kristu a aby lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid. 

Posvátný sněm vzdává proto Bohu díky za slavná díla vykonaná velkodušnou příčinlivostí celé církve a hodlá vytyčit zásady misijní činnosti. Chce také sdružit síly všech věřících, aby Boží lid, jdoucí úzkou cestou kříže, všude šířil království Krista Pána, před jehož zrakem stojí staletí, (5)((5/Srov. Sir 36,19.)) a připravoval cesty pro jeho příchod. 

  

KAPITOLA 1 

NAUKOVÉ ZÁSADY 

  

PLÁN OTCE

2 Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. Konst. o církvi Lumen gentium, čl. 2: AAS 57 (1965), 5-6.))  

Tento plán však vyvěrá ze „zdroje lásky“, z lásky Boha Otce. On je Počátek bez počátku, z něhož se rodí Syn a skrze Syna vychází Duch svatý. Ve své nesmírné a milosrdné dobrotivosti nás svobodně tvoří a dokonce milostivě volá k tomu, abychom s ním měli společenství v životě i ve slávě. Svou božskou dobrotu štědře rozdal a nepřestává ji rozdávat, aby on, původce všeho, byl nakonec „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost. Bohu se však zalíbilo volat lidi k účasti na svém životě nejen jednotlivě bez jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž vytvořit z nich lid, v němž by se shromáždily rozptýlené Boží děti vjedno. (7)((7/Srov. Jan 11,52.))  

  

POSLÁNÍ SYNA

3 Tento všeobecný Boží plán spásy lidstva se neuskutečňuje jen jakoby skrytě v mysli lidí nebo pokusy, i náboženskými, jimiž lidé mnoha způsoby hledají Boha, „zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho, vždyť od nikoho z nás není daleko“ (Sk 17,27). Tyto pokusy totiž potřebují osvícení a ozdravení, třebaže se někdy mohou považovat, podle laskavého úmyslu Boží prozřetelnosti, za výchovné vedení k pravému Bohu nebo za přípravu pro evangelium. (8)((8/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 1: „Slovo jsoucí u Boha, skrze něž bylo všechno učiněno a jež bylo vždycky přítomno v lidstvu (…)“: PG 7, 932; týž, IV, 6, 7: „Od počátku totiž Syn při svém stvoření zjevuje Otce všem těm, kterým kdy a jak chce Otec“: tamtéž, 990; srov. IV, 20, 6 a 7: tamtéž, 1037; Demonstratio č. 34: Patr. Or. XII, 773; Sources Chrét. 62, Paříž 1958, 87; Klement Alex., Protrept., 112, 1: GCS, Clemens I, 79; Strom. VI, 6, 44, 1: GCS, Clemens II, 453; 13, 106, 3 a 4: tamtéž, 485. Pokud jde o samotnou nauku, srov. Pius XII., rozhlasové poselství 31.12.1952 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 16: AAS 57 (1965), 20.)) Ale Bůh se rozhodl vstoupit novým a definitivním způsobem do lidských dějin, aby utvrdil mír a společenství mezi sebou a lidmi a aby zavedl bratrské společenství mezi hříšnými lidmi navzájem. Proto poslal svého Syna v těle, jaké máme my, aby skrze něho vytrhl lidi z moci temnot a satana (9)((9/Srov. Kol 1,13; Sk 10,38.)) a v něm aby usmířil svět se sebou. (10)((10/Srov. 2 Kor 5,19.)) Jeho tedy, skrze něhož stvořil svět, (11)((11/Srov. Žid 1,2; Jan 1,3 a 10; Kol 1,16.)) učinil dědicem všeho, aby skrze něho zase uvedl pořádek do všeho. (12)((12/Srov. Ef 1,10.))  

Ježíš Kristus byl totiž poslán na svět jako pravý prostředník mezi Bohem a lidmi. Protože je Bůh, „přebývá v něm celá plnost božství“ (Kol 2,9); podle své lidské přirozenosti je však jako nový Adam, „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14), ustanoven hlavou nového lidstva. A tak Boží Syn přišel cestou skutečného vtělení, aby učinil lidi účastnými božské přirozenosti. Byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli. (13)((13/Srov. 2 Kor 8,9.)) Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé, tj. za všechny. (14)((14/Srov. Mk 10,45.)) Proto svatí otcové stále prohlašují, že není uzdraveno to, co na sebe nevzal Kristus. (15)((15/Srov. sv. Atanáš, list Epiktétovi 7: PG 26, 1060; sv. Cyril Jeruz., Catech. 4, 9: PG 33, 465; Marius Victorinus, Adv. Arium 3, 3: PL 8, 1101; sv. Bazil, Epist. 261, 2: PG 32, 969; sv. Řehoř Naziánský, Epist. 101: PG 37, 181; sv. Řehoř Nysský, Antirrheticus, Adv. Apollin., 17: PG 45, 1156; sv. Ambrož, Epist. 48, 5: PL 16, 1153; sv. Augustin, In Ioan. Ev. tr. 23, 6: PL 35, 1585; Cchr 36, 236; kromě toho dokazuje, že Duch svatý nás nevykoupil, neboť se nevtělil: De Agone Christ. 22, 24: PL 40, 302; sv. Cyril Alex., Adv. Nestor. I, 1: PG 76, 20; sv. Fulgentius, Epist. 17, 3, 5: PL 65, 454; Ad Trasimundum III, 21: PL 65, 284: o smutku a strachu.)) Přijal však celou lidskou přirozenost, jakou máme my ubozí a chudí, ovšem kromě hříchu. (16)((16/Srov. Žid 4,15; 9,28.)) Neboť Kristus, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36), řekl o sobě: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, uzdravoval zkroušená srdce, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku“ (Lk 4,18). A na jiném místě: „Syn člověka přišel hledat a zachránit to, co zahynulo“ (Lk 19,10).  

To však, co bylo jednou Pánem hlásáno a na něm pro spásu lidstva vykonáno, má se hlásat a šířit až na konec země, (17)((17/Srov. Sk 1,8.)) počínajíc od Jeruzaléma, (18)((18/Srov. Lk 24,47.)) aby to, co bylo jednou vykonáno pro spásu všech, dosáhlo průběhem času výsledku u všech. 

  

4 K uskutečnění toho všeho poslal Kristus od Otce Ducha svatého, aby na jeho díle spásy působil zevnitř a pobízel církev k rozšiřování. Není pochyby, že Duch svatý působil ve světě již dříve, než byl Kristus oslaven. (19)((19/Duch je to, kdo mluvil skrze proroky: Symb. Constantinopol. Denz. 150, 86; sv. Lev Veliký, Sermo 76: PL 54, 405-406: „Když o letnicích naplnil Duch svatý Pánovy učedníky, nebyl to začátek darů, ale rozšíření štědrosti, vždyť i patriarchové, proroci, kněží a všichni svatí, kteří žili v dřívějších dobách, byli oživeni posvěcením téhož Ducha (…) ačkoli tehdy míra darů nebyla stejná.“ Také Sermo 77, 1: PL 54, 412; Lev XIII., enc. Divinum illud, 9.5.1897: AAS 29 (1897), 650-651. Také sv. Jan Zlatoústý, ačkoli zdůrazňuje novost seslání Ducha svatého o letnicích: In Eph. c. 4, Hom. 10, 1: PG 62, 75.)) V den letnic však sestoupil na apoštoly, aby s nimi zůstal navěky. (20)((20/Srov. Jan 14,16.)) Církev veřejně vystoupila před zástupy, kázáním se začalo šířit evangelium mezi národy a konečně bylo předznamenáno sjednocení národů ve všeobecnosti víry prostřednictvím církve Nového zákona, která mluví všemi jazyky, v lásce všem jazykům rozumí a všechny objímá, a tak překonává babylonské rozptýlení. (21)((21/O Babylonu a o letnicích často mluví svatí otcové: Origenes, In Genesim, c. 1: PG 12, 112; sv. Řehoř Naziánský, Oratio 41, 16: PG 36, 449; sv. Jan Zlatoústý, Hom. 2 in Pentecostes 2: PG 50, 467; In Act. Apost.: PG 60, 44; sv. Augustin, Enn. in Ps. 54, 11: PL 36, 636; CChr. 39, 664n; Sermo 271: PL 38, 1245; sv. Cyril Alex., Glaphyra in Genesim II: PG 69, 79; sv. Řehoř Veliký, Hom. In Evang., Lib. II, Hom. 30, 4: PL 76, 1222; sv. Beda, In Hexaem. Lib. III: PL 91, 125. Mimoto viz obraz v atriu baziliky sv. Marka v Benátkách. 

Církev mluví všemi jazyky, a tak shromažďuje všechny v katolicitě víry: sv. Augustin, Sermones 266, 267, 268, 269: PL 38, 1225-1237; Sermo 175, 3: PL 38, 946; sv. Jan Zlatoústý, In Ep. I ad Cor., Hom. 35: PG 61, 296; sv. Cyril Alex., Fragm. in Act.: PG 74, 758; sv. Fulgentius, Sermo 8, 2-3: PL 65, 743-744. 

O letnicích jako o posvěcení apoštolů k misiím srov. J. A. Cramer, Catena in Acta ss. Apostolorum, Oxford 1838, 24n.)) O letnicích začaly „skutky apoštolů“, tak jako sestoupením Ducha svatého na Pannu Marii byl počat Kristus a jako sestoupením téhož Ducha svatého na Krista při modlitbě byl Kristus veden k dílu své služby. (22)((22/Srov. Lk 3,22; 4,1; Sk 10,38.)) Sám Pán Ježíš, dříve než svobodně položil život za svět, tak uspořádal apoštolské působení a slíbil seslání Ducha svatého, že oba společně všude a vždycky uskutečňují dílo spásy. (23)((23/Srov. Jan 14-17; Pavel VI., proslov na koncilu 14.9.1964: AAS 56 (1964), 807.)) Duch svatý po všechny časy celou církev „sjednocuje ve společenství a ve službě, vybavuje ji různými hierarchickými a charizmatickými dary“, (24)((24/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 4: AAS 57 (1965), 7.)) oživuje církevní instituce jako jejich duše (25)((25/Sv. Augustin, Sermo 267, 4: PL 38, 1231: „Duch svatý dělá v celé církvi to, co dělá duše ve všech údech jednoho těla.“ Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 7 (s poznámkou 8): AAS 57 (1965), 11.)) a věřícím vlévá do srdce stejného ducha poslání, jaký pobízel samého Krista. Někdy také apoštolskou činnost viditelně předchází (26)((26/Srov. Sk 10,44-47; 11,15; 15,8.)) a různými způsoby neustále provází a řídí. (27)((27/Srov. Sk 4,8; 5,32; 8,26.29.39; 9,31; 10; 11,24-28; 13,2.4.9; 16,6-7; 20,22-23; 21,11 atd.))  

 

KRISTUS POSÍLÁ CÍRKEV

5 Pán Ježíš hned na začátku „zavolal k sobě ty, které sám chtěl (…) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). (28)((28/Srov. také Mt 10,1-42.)) Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie. Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, (29)((29/Srov. Mt 28,18.)) než byl vzat do nebe, (30)((30/Srov. Sk 1,4-8.)) založil svou církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. (31)((31/Srov. Jan 20,21.)) Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15). Proto připadá církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. „Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,16). Poslání církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství. 

Toto poslání je pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním. Neboť takto kráčeli v naději všichni apoštolové a mnohým soužením i utrpením doplňovali to, co zbývá z Kristových utrpení pro jeho tělo, kterým je církev. (32)((32/Srov. Kol 1,24.)) A často byla krev křesťanů semenem. (33)((33/Tertulián, Apologeticum 50, 13: PL 1, 534; CChr I, 171.))  

  

MISIJNÍ ČINNOST CÍRKVE

6 Tento úkol, který má plnit biskupský sbor v čele s Petrovým nástupcem při modlitbě a součinnosti celé církve, je jeden a týž všude a ve všech podmínkách, i když se vzhledem k různým okolnostem nevykonává stejným způsobem. Proto rozdíly, které musíme v této činnosti církve uznávat, nevyplývají z vnitřní podstaty poslání, ale z podmínek, v jakých je vykonáváno. 

Tyto podmínky závisí buď na církvi, nebo také na národech, na skupinách nebo na lidech, ke kterým se poslání obrací. I když má církev k dispozici, obecně vzato, úplný soubor prostředků ke spáse, neuplatňuje a nemůže je uplatňovat ani vždy, ani hned v celém rozsahu; její činnost, jíž se snaží uskutečnit Boží plán, má své začátky a období rozvoje. Někdy je dokonce po slibném počátečním postupu nucena vzít s lítostí na vědomí ústup nebo aspoň zůstat ve stadiu nehotovosti a nedostatečnosti. Pokud jde o lidi, skupiny a národy, jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich a tak je přijímá do katolické plnosti. Pro kterékoli podmínky a pro každé stadium se musí zvolit přiměřené způsoby a prostředky činnosti. 

Zvláštní akce, kterými hlasatelé evangelia, poslaní církví a jdoucí do celého světa, plní úkol hlásat evangelium a zakládat církev mezi národy nebo skupinami, které dosud v Krista nevěří, se všeobecně nazývají „misiemi“. Uskutečňují se misijní činností většinou se konají na určitých územích, uznaných Svatým stolcem. Vlastním cílem misijní činnosti je evangelizace a zasazení církve do půdy v národech nebo skupinách, kde ještě nezapustila kořeny. (34)((34/Už sv. Tomáš Akvin. mluví o apoštolském úkolu sázení (plantatio) církve: srov. Sent. Lib. I, dist. 16, q. 1, a. 2, ad 2 et ad 4; a. 3 sol; Summa Theol. I, q. 43, a. 7, ad 6; I-II, q. 106, a. 4, ad 4. Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 445, 453; Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 74; Pius XII., proslov k vedoucím papežských misijních děl, 30.4.1939; týž, proslov k vedoucím papežských misijních děl, 24.6.1944: AAS 36 (1944), 210; opět AAS 42 (1950), 727, a 43 (1951), 508; týž k domorodému duchovenstvu, 29.6.1948: AAS 40 (1948), 374; týž, enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 507; týž, enc. Fidei Donum, 15.1.1957: AAS 49 (1957), 236; Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 835; Pavel VI., Hom., 18.10.1964: AAS 55 (1964), 911. 

Jak papežové, tak Otcové i scholastikové často mluví o „rozšíření“ církve: sv. Tomáš Akvin., Comm. in Matth., 16, 28; Lev XIII., enc. Sancta Dei Civitas, 3.12.1880: AAS 13 (1880), 241; Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 442; Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 65.)) Tak mají ze semene Božího slova všude na světě v dostatečném počtu vyrůstat domácí místní církve, vybavené vlastní silou a zralostí. Mají mít vlastní hierarchii spojenou s věřícím lidem a dost přiměřených prostředků k plnému křesťanskému životu, a tak přispívat svým podílem k užitku celé církve. Hlavním prostředkem tohoto „vysazování“ církve je kázání evangelia Ježíše Krista. K jeho hlásání poslal Pán své učedníky do celého světa, aby lidé, znovuzrození Božím slovem, (35)((35/Srov. 1 Petr 1,23.)) byli křtem přidruženi k církvi, která jako tělo vtěleného Slova dostává výživu a žije z Božího slova a z eucharistického chleba. (36)((36/Srov. Sk 2,42.))  

Při misijní činnosti církve se objevují různé situace, jež se leckdy i prolínají: nejprve stadium počátků neboli výsadby, potom novosti neboli mládí. Ale ani když se projde těmito stadii, misijní činnost církve nepřestává. Když jsou místní církve ustaveny, připadá jim úkol v činnosti pokračovat a kázat evangelium jednotlivcům, kteří jsou ještě mimo. 

Kromě toho skupiny, mezi kterými církev působí, se nezřídka mohou z různých příčin od základu změnit, takže může vzniknout zcela nová situace. Církev pak musí uvážit, zdali tato nová situace nevyžaduje obnovení misijní činnosti. 

Mimoto nastanou někdy takové okolnosti, že je po určitou dobu nemožné předkládat evangelijní zvěst přímo a ihned. Tehdy mohou a musí misionáři trpělivě, rozvážlivě, ale i s velkou důvěrou aspoň vydávat svědectví o Kristově lásce a dobrotě a tak připravovat Pánu cesty a jeho samého nějakým způsobem zpřítomňovat. 

Je tedy zjevné, že misijní činnost církve vyplývá ze samotné vnitřní podstaty církve. Šíří její spásnou víru, jejím rozšiřováním zdokonaluje její katolickou jednotu, udržuje se její apoštolskostí, uplatňuje sborové cítění její hierarchie a dosvědčuje, šíří a podporuje její svatost. Tím se liší misijní činnost mezi národy jak od pastorační činnosti, kterou je třeba konat mezi věřícími, tak od činnosti směřující k obnově jednoty křesťanů. Přece však tyto dvě věci s misijní činností církve velmi těsně souvisí, (37)((37/Je zřejmé, že v tomto pojmu misijní činnosti jsou podle skutečného stavu zahrnuty také ty části Latinské Ameriky, ve kterých není ani vlastní hierarchie ani zralý křesťanský život ani dostatečné kázání evangelia. Zdali Svatý stolec uzná tato území de facto za misijní, to nezávisí na koncilu. Proto se o vztahu misijní činnosti k určitým územím úmyslně říká, že se tato činnost „většinou“ koná na určitých územích, uznaných Svatým stolcem.)) neboť rozdělení křesťanů je na újmu svaté věci hlásání evangelia všemu stvoření (38)((38/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 1: AAS 57 (1965), 90.)) a mnohým uzavírá cestu k víře. A tak nutnost misií volá všechny pokřtěné, aby se sjednotili v jednom stádci, a mohli tak jednomyslně před národy vydávat svědectví o Kristu, svém Pánu. Pokud ještě nemohou plně osvědčovat jedinou víru, je třeba, aby byli aspoň prodchnuti vzájemnou úctou a láskou. 

  

MOTIVY PRO MISIJNÍ ČINNOST 

7 Důvod misijní činnosti spočívá v Boží vůli. Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,4-6), „a v nikom jiném není spásy“ (Sk 4,12). Je tedy třeba, aby se všichni obrátili k němu, když ho poznají prostřednictvím kázání církve, a aby se křtem přivtělili k němu a k církvi, která je jeho tělem. Kristus totiž sám „výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (39)((39/Srov. Mk 16,16; Jan 3,5.)) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidi vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat“. (40)((40/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 14: AAS 57 (1965), 18.)) Bůh sice může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, (41)((41/Srov. Žid 11,6.)) přesto však připadá církvi povinnost (42)((42/Srov. 1 Kor 9,16.)) a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost. 

Prostřednictvím této činnosti Kristovo tajemné Tělo neustále shromažďuje a pořádá síly k vlastnímu růstu. (43)((43/Srov. Ef 4,11-16.)) Členy církve k ní pobízí láska k Bohu a ke všem lidem, s nimiž se touží sdílet o duchovní dobra přítomného i budoucího života. 

Konečně je touto misijní činností plně oslavován Bůh, když lidé uvědoměle a plně přijímají jeho dílo spásy, které vykonal v Kristu. Touto činností se naplňuje Boží plán, kterému Kristus poslušně a s láskou slouží k slávě Otce, jenž ho poslal, (44)((44/Srov. Jan 7,18; 8,30 a 44; 8,50; 17,1.)) aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého. To zajisté odpovídá nejvnitřnější touze všech lidí, neboť to souvisí s bratrskou svorností. Tak se nakonec stane skutkem záměr Stvořitele, který učinil člověka k svému obrazu a k své podobě, až všichni, kdo mají podíl na lidské přirozenosti, znovu zrození v Kristu skrze Ducha svatého, při jednomyslném patření na Boží slávu budou moci říkat: „Otče náš“. (45)((45/O této syntetické představě viz učení sv. Ireneje o „rekapitulaci“. Srov. také Hippolyt, De Antichristo, 3: „Všechny chce a všechny touží spasit, všechny chce učinit Božími dětmi a všechny volá, aby byli jediným dokonalým člověkem (…)“: PG 10, 732; GCS Hippolyt I, 2, 6; Benedictiones Jacob, 7: T. U. 38-1, 18,4nn; Origenes, In Ioann., Tom. I, n. 16: „Tehdy ti, kdo dospějí k Bohu pod vedením toho Slova, které je u Boha, budou poznávat Boha jediným úkonem, aby byli synové tak uschopněni k poznání Otce, jako nyní zná Otce jen sám Syn“: PG 14, 49; GCS Orig. IV, 20; sv. Augustin, De sermone Domini in monte I, 41: „Mějme rádi to, co může být přivedeno s námi do toho království, kde nikdo neříká: Otče můj, ale všichni říkají jednomu Bohu: Otče náš“: PL 34, 1250; sv. Cyril Alex., In Ioann. I: „Všichni jsme v Kristu a společná osoba lidstva v něm znovu ožívá. Vždyť byl proto i nazván novým Adamem (…) Bydlel přece mezi námi ten, který je podle přirozenosti Syn i Bůh. Proto voláme v jeho Duchu: Abba, Otče! Bydlí pak Slovo ve všech jako v jednom chrámu, totiž v tom, který vzalo na sebe pro nás a z nás, aby mělo všechny v sobě a všechny v jednom těle smířilo s Otcem, jak říká Pavel“: PG 73, 161-164.))  

  

MISIJNÍ ČINNOST V ŽIVOTĚ LIDÍ

8 Misijní činnost je také v úzké spojitosti s lidskou přirozeností a s jejími tužbami. Neboť tím, že církev ukazuje Krista, zjevuje lidem ryzí pravdu o jejich životním stavu a o jejich úplném povolání. Vždyť Kristus je počátek a vzor tohoto obnoveného lidství, prodchnutého bratrskou láskou, upřímností a mírumilovným duchem, lidství, po kterém všichni touží. Kristus a církev, která o něm vydává svědectví kázáním evangelia, stojí nad všemi rasovými i národnostními zvláštnostmi, a proto nikdo nikdy nemůže Krista a církev považovat za cizí. (46)((46/Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 445: „Neboť jako Boží církev je katolická a není pro žádný lid nebo národ cizí …“. Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra: „božským právem patří všem národům … Když církev vlila do žil některého národa svou sílu, není ani se nepovažuje za nějakou instituci, uloženou tomu národu zvenčí …A tak vše, co shledávají dobrým a čestným, schvalují a zdokonalují“ (tj. ti, kdo se znovuzrodili v Kristu), 25.5.1961: AAS 53 (1961), 444.)) Kristus sám je pravda a cesta, jež hlásání evangelia zpřístupňuje všem, když říká: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Protože však ten, kdo nevěří, je už odsouzen, (47)((47/Srov. Jan 3,18.)) jsou Kristova slova zároveň slova soudu i milosti, smrti i života. K novému životu totiž můžeme mít přístup, jen když umrtvíme v sobě to, co je staré. To platí především o osobách, ale také o různých dobrech tohoto světa, která jsou poznamenána současně hříchem člověka i požehnáním od Boha: „Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy“ (Řím 3,23). Nikdo se sám sebou a vlastními silami neosvobozuje od hříchu a nepovznáší nad sebe, vůbec nikdo se nevymaňuje z vlastní slabosti nebo osamělosti nebo otroctví, (48)((48/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 15, 3: PG 7, 919: „Byli hlasateli pravdy a apoštoly svobody.“)) ale všichni potřebují Krista jako vzor, učitele, osvoboditele, spasitele a dárce života. Evangelium bylo v lidských dějinách, i světských, opravdovým kvasem svobody a pokroku a stále se projevuje jako kvas bratrství, jednoty a míru. A tak věřící ne bez důvodu oslavují Krista jako „očekávání národů a svého spasitele“. (49)((49/Římský breviář, ant. „O“ dne 23. prosince.))  

  

ESCHATOLOGICKÝ RÁZ MISIJNÍ ČINNOSTI 

9 Misijní činnost se tedy rozvíjí v časovém rozpětí mezi prvním a druhým Pánovým příchodem, při němž bude církev shromážděna od čtyř světových stran jako žeň do Božího království. (50)((50/Srov. Mt 24,31; Didaché 10,5: Funk I, 32.)) Neboť dříve než Pán přijde, je třeba hlásat evangelium všem národům. (51)((51/Srov. Mk 13,10.))  

Misijní činnost není nic jiného a nic menšího než zjevování – epifanie – Božího plánu a jeho naplňování ve světě a v jeho dějinách; v nich Bůh prostřednictvím misií zjevně uskutečňuje dějiny spásy. Slovem kázání a slavením svátosti, jejichž středem a vrcholem je nejsvětější eucharistie, zpřítomňuje Krista, původce spásy. Cokoli z pravdy a milosti bylo vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů, to osvobozuje od nákazy zla a vrací jejich původci Kristu, který ruší ďáblovu vládu a staví se proti mnohotvárné zlobě hříchů. Proto všechno dobré, co je zárodečně uloženo v srdci a mysli lidí nebo v obřadech a kulturách národů, nejen se neničí, ale ozdravuje, povyšuje a dotváří k Boží slávě, k zahanbení zlého ducha a k štěstí člověka. (52)((52/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 17: AAS 57 (1965), 20-21; sv. Augustin, De civitate Dei 19, 17: PL 41, 646; Instr. S.C.P.F.: Collectanea I, n. 135, 42.)) Tak směřuje misijní činnost k eschatologické plnosti. (53)((53/Podle Origena má být evangelium hlásáno před koncem tohoto světa: Hom. in Luc. XXI: GCS Orig. IX, 136, 21n; In Matth. comm. ser. 39: XI, 75, 25n; 76, 4n; Hom. in Ierem. III, 2: VIII, 308, 29n; sv. Tomáš Akvin., Summa Theol. I-II, q. 106, a. 4, as 4.)) Neboť skrze ni se až do času a lhůty, kterou si Otec ponechal ve vlastní moci, (54)((54/Srov. Sk 1,7.)) rozrůstá Boží lid, jemuž je určeno prorocké slovo: „Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraž“ (Iz 54,2); (55)((55/Hilarius z Poit., In Ps. 14: PL 9, 301; Eusebius Cesar, In Isaiam 54, 2-3: PG 24, 462-463; sv. Cyril Alex., In Isaiam V, cap. 54, 1-3: PG 70, 1193.)) zvětšuje se tajemné tělo až do míry Kristovy plnosti; (56)((56/Srov. Ef 4,13.)) duchovní chrám, kde se dostává Bohu klanění v duchu a v pravdě, (57)((57/Srov. Jan 4,23.)) roste a je budován „na základě, jímž jsou apoštolové a proroci (…) a Kristus Ježíš je nárožní kvádr“ (Ef 2,20). 

  

KAPITOLA 2 

VLASTNÍ MISIJNÍ DÍLO 

  

NESMÍRNÝ ÚKOL

10 Církev, poslaná Kristem, aby zjevovala a sdělovala všem lidem a národům Boží lásku, si je vědoma toho, že musí vykonat ještě obrovskou misijní práci. Dvě miliardy lidí – a jejich počet den ze dne roste –, kteří jsou spojeni ve velké určité celky trvalými svazky kulturního života, starými náboženskými tradicemi a pevnými pouty sociálních vztahů, dosud vůbec neslyšely nebo sotva slyšely evangelijní zvěst. Někteří z nich se drží jednoho z velkých náboženství, jiným chybí i poznání Boha, jiní jeho existenci výslovně popírají a někdy dokonce proti němu bojují. Aby církev mohla nabídnout tajemství spásy a Boží život všem, musí proniknout do všech těchto skupin, stejně jako se Kristus svým vtělením začlenil do určitých společenských a kulturních podmínek lidí, mezi kterými žil. 

  

ARTIKUL 1 

KŘESŤANSKÉ SVĚDECTVÍ 

  

BÝT A HOVOŘIT S LIDMI 

11 Je třeba, aby církev byla přítomna v těchto lidských společenstvích prostřednictvím svých dětí, které žijí mezi nimi nebo jsou k nim posílány. Všichni věřící kdekoli žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním, aby ostatní při pohledu na jejich dobré skutky chválili Otce (1)((1/Srov. Mt 5,16.)) a více pochopili pravý smysl lidského života a všeobecnou sounáležitost lidského společenství. 

Aby byli s to vydávat toto svědectví Kristu s užitkem, ať je spojuje s těmito lidmi úcta a láska. Ať se považují za členy společenství lidí, mezi kterými žijí, a ať mají účast na kulturním a společenském životě různými styky a činnostmi, jaké s sebou nese lidský život. Ať jsou obeznámeni s jejich národními a náboženskými tradicemi. Radostně a uctivě ať odkrývají semena Slova, která jsou v nich ukryta. Zároveň ať pozorně sledují hlubokou přeměnu, k níž dochází mezi národy, a ať pracují na tom, aby se lidé našeho věku, příliš upoutaní na vědu a na techniku moderního světa, neodcizili božským věcem, ale aby se v nich naopak probouzela větší touha po pravdě a lásce zjevené Bohem. Jako Kristus zkoumal srdce lidí a přiváděl je pravým lidským rozhovorem k božskému světlu, tak i jeho učedníci, hluboce proniknutí Kristovým Duchem, mají poznávat lidi, mezi kterými žijí, a být s nimi ve styku, aby se oni v upřímném a trpělivém rozhovoru dověděli, jaké bohatství rozdělil štědrý Bůh národům. Současně ať se snaží osvětlit toto bohatství světlem evangelia, osvobodit je a podrobit vládě Boha spasitele. 

 

PŘÍTOMNOST LÁSKY 

12 Přítomnost věřících křesťanů v lidských společenstvích ať je oživována láskou, jakou nás miloval Bůh, neboť on chtěl, abychom se i my navzájem milovali touž láskou. (2)((2/Srov. 1 Jan 4,11.)) Křesťanská láska se vztahuje na všechny bez rozdílu rasy, sociálního postavení nebo náboženství. Nečeká žádný zisk ani vděčnost. Neboť jako nás Bůh miloval nezištně, tak ať se i věřící svou láskou obracejí na člověka a milují ho ze stejné pohnutky, z jaké hledal člověka Bůh. Jako tedy Kristus procházel města i vesnice a uzdravoval každý neduh a každou nemoc na znamení, že přišlo Boží království, (3)((3/Srov. Mt 9,35nn; Sk 10,38.)) tak se i církev prostřednictvím svých dětí spojuje s lidmi všech stavů, nejvíce však s chudými a trpícími, a ochotně se pro ně vydává. (4)((4/Srov. 2 Kor 12,15.)) Podílí se na jejich radostech a bolestech, zná jejich životní tužby a problémy, trpí s nimi v úzkostech smrti. Těm, kteří hledají mír, touží odpovídat v bratrském dialogu a přinášet víru a světlo evangelia. 

Věřící křesťané ať pracují a se všemi ostatními spolupracují na správném uspořádání hospodářských a sociálních záležitostí. Zvlášť pečlivě ať se věnují výchově dětí a mládeže ve školách různého druhu. Školy se nemají považovat jen za výborný prostředek výchovy a školení křesťanské mládeže, nýbrž současně za svrchovaně cennou službu lidem, a to nejvíce rozvojovým národům, k povznesení lidské důstojnosti a k přípravě lidštějších podmínek. Mimoto ať se křesťané podílejí na úsilí národů, které bojují proti hladu, nevědomosti a nemocem a tím se snaží zavést lepší životní podmínky a upevnit mír ve světě. Při této činnosti mají věřící vítat možnost uvážlivé spolupráce při akcích, které vedou soukromé i veřejné instituce, vlády, mezinárodní orgány, různé křesťanské společnosti i nekřesťanská náboženství. 

Církev se však nechce žádným způsobem vměšovat do řízení státu. Nedomáhá se jiného práva, než aby mohla s Boží pomocí láskyplně a věrně sloužit lidem. (5)((5/Srov. Mt 20,26; 23,11; srov. proslov Pavla VI. na koncilu 21.11.1964: AAS 56 (1964), 1013.))  

Kristovi učedníci, těsně spojení s lidmi v životě i práci, doufají, že tak vydají všem opravdové svědectví o Kristu a že budou pracovat na jejich spáse, a to i tam, kde nemohou hlásat Krista v plné míře. Neboť nehledají pouze hmotný pokrok a prospěch lidí, ale podporují jejich důstojnost a bratrskou jednotu, když učí náboženským a mravním pravdám, které osvětlil Kristus svým světlem. Tím postupně otvírají lepší přístup k Bohu. Lidem se tak dostává pomoci, aby mohli dosáhnout spásy láskou k Bohu a k bližnímu. Začíná zářit Kristovo tajemství, v němž se ukázal nový člověk, který byl stvořen podle Boha (6)((6/Srov. Ef 4,24.)) a v němž se zjevuje Boží láska. 

  

ARTIKUL 2 

HLÁSÁNÍ EVANGELIA A SHROMAŽĎOVÁNÍ BOŽÍHO LIDU 

  

EVANGELIZACE A KONVERZE 

13 Všude, kde Bůh otevírá dveře slovu, aby se mohlo sdělovat Kristovo tajemství (7)((7/Srov. Kol 4,3.)) všem lidem (8)((8/Srov. Mk 16,15.)) s důvěrou a vytrvale, (9)((9/Srov. Sk 4,13.29.31; 9,27-28; 13,46; 14,3; 19,8; 26,26; 28,31; 1 Sol 2,2; 2 Kor 3,12; 7,4; Flp 1,20; Ef 3,12; 6,19-20.)) ať je zvěstován (10)((10/Srov. 1 Kor 9,15; Řím 10,14.)) živý Bůh a ten, kterého on poslal k spáse všech, Ježíš Kristus, (11)((11/Srov. 1 Sol 1,9-10; 1 Kor 1,18-21; Gal 1,31; Sk 14,15-17; 17,22-31.)) aby nekřesťané, když Duch svatý otevře jejich srdce, (12)((12/Srov. Sk 16,14.)) uvěřili, svobodně se obrátili k Pánu a upřímně k němu přilnuli. Vždyť on je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6) a splňuje, ba nekonečně překonává všechna jejich duchovní očekávání. 

Obrácení se ovšem musí chápat jen jako počátek, který však stačí, aby člověk poznal, že když byl vyrván hříchu, je uváděn do tajemství Boží lásky a že Bůh ho volá, aby se s ním osobně spojil v Kristu. Neboť působením Boží milosti nastupuje nově obrácený duchovní cestu, na které se vírou již účastní tajemství smrti a vzkříšení a přechází od starého člověka k člověku novému, dokonalému v Kristu. (13)((13/Srov. Kol 3,5-10; Ef 4,20-24.)) Tento přechod s sebou nese pokračující změnu smýšlení i chování; má se navenek projevit společenskými důsledky a v době katechumenátu se má pozvolna rozvíjet. Protože Pán je znamením odporu, (14)((14/Srov. Lk 2,34; Mt 10,34-39.)) obrácený člověk, jenž v něho uvěřil, zakusí nejednou roztržky a rozdělení, ale také radosti, které dává Bůh bez míry. (15)((15/Srov. 1 Sol 1,6.))  

Církev přísně zakazuje, aby byl někdo k přijetí víry nucen nebo přiváděn či lákán nepatřičnými způsoby, stejně jako důrazně hájí právo, aby nikdo nebyl od víry odrazován nespravedlivým šikanováním. (16)((16/Srov. 2. vat. koncil, Dekl. o náboženské svobodě Dignitatis humanae, čl. 2, 4, 10; Pastor. konst. o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 21.))  

Podle prastarého zvyku církve ať se zkoumají pohnutky obrácení, a je-li třeba, ať se vytříbí. 

  

KATECHUMENÁT 

14 Ti, kdo přijali víru v Krista od Boha prostřednictvím církve, (17)((17/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 17: AAS 57 (1965), 20-21.)) ať jsou liturgickými obřady přijati do katechumenátu. Ten ať není pouhým poučením o dogmatech a přikázáních, ale výchovou a dostatečně dlouhým uváděním do celého křesťanského života; zde přicházejí učedníci do styku s Kristem, svým učitelem. Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, (18)((18/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 64-65: AAS 56 (1964), 117.)) ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu. 

Potom jsou svátostmi křesťanského počátku vysvobozeni z moci temnot, (19)((19/Srov. Kol 1,13. O tomto vysvobození z otroctví ďábla a temnot v evangeliu srov. Mt 12,28; Jan 8,44; 12,31 (srov. 1 Jan 3,8; Ef 2,1-2). V křestní liturgii srov. Římský rituál.)) s Kristem umírají, jsou spolu s ním pohřbeni a vzkříšeni, (20)((20/Srov. Řím 6,4-11; Kol 2,12-13; 1 Petr 3,21-22; Mk 16,16.)) dostává Ducha přijetí za vlastní (21)((21/Srov. 1 Sol 3,5-7; Sk 8,14-17.)) a slaví památku smrti a zmrtvýchvstání Páně se vším Božím lidem. 

Je žádoucí, aby se liturgie čtyřicetidenního postu a velikonoční doby tak obnovila, aby připravila duši katechumenů na slavení velikonočního tajemství, neboť se při jeho svátečním slavení křtem znovu narodí pro Krista. 

O uvádění do křesťanského života v katechumenátu se mají starat nejen katechisté nebo kněží, nýbrž celá obec věřících, zvláště však kmotři. Tak pocítí katechumeni hned na začátku svou příslušnost k Božímu lidu. Protože život církve je apoštolský, ať se katechumeni rovněž učí aktivně spolupracovat na evangelizaci a budování církve svědectvím života a vyznáváním víry. 

Právní postavení katechumenů je třeba jasně vymezit v novém Kodexu. Jsou už totiž spojeni s církví, (22)((22/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 14: AAS 57 (1965), 19.)) už patří do Kristova domu (23)((23/Srov. sv. Augustin, Tract. in Ioann, 11, 4: PL 35, 1476.)) a mnohdy už žijí životem víry, naděje a lásky. 

ARTIKUL 3 

VYTVÁŘENÍ KŘESŤANSKÉHO SPOLEČENSTVÍ 

  

KŘESŤANSKÁ OBEC 

15 Duch svatý volá všechny lidi ke Kristu rozséváním semene Slova a kázáním evangelia a vzbuzuje v srdcích poslušnost víry. Když křestní koupelí zrodí k novému životu ty, kdo věří v Krista, shromažďuje je v jeden Boží lid, který je „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu“ (1 Petr 2,9). (24)((24/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 9: AAS 57 (1965), 13.))  

Misionáři tedy jako Boží spolupracovníci (25)((25/Srov. 1 Kor 3,9.)) ať vytváří taková společenství věřících, která by žila způsobem hodným povolání, kterého se jim dostalo, (26)((26/Srov. Ef 4,1.)) a vykonávala trojí úkol, kněžský, prorocký a královský, svěřený jim od Boha. Tak se stává křesťanská obec znamením Boží přítomnosti ve světě. Je totiž eucharistickou obětí neustále s Kristem na cestě k Otci; (27)((27/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 10, 11, 34: AAS 57 (1965), 10-17, 39-40.)) je stále živena Božím slovem, (28)((28/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o Božím zjevení Dei verbum, čl. 21: AAS 57 (1965), 24.)) vydává Kristu svědectví, (29)((29/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. Konst. o církvi Lumen gentium, čl. 12, 35: AAS 57 (1965), 40-41.)) putuje v lásce a hoří apoštolským duchem. (30)((30/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 23, 36: AAS 57 (1965), 28, 41-42.)) 

Křesťanská obec má být hned od začátku zorganizována tak, aby se mohla sama starat o své potřeby, nakolik je to možné. 

Toto seskupení věřících, vybavené kulturním bohatstvím vlastního národa, ať se hluboce zakoření v lidu: ať vzkvétají rodiny prodchnuté evangelijním duchem (31)((31/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 11, 35, 41: AAS 57 /1965), 15-16, 40-41, 47.)) a ať jim pomáhají příslušné školy; ať se zakládají spolky a skupiny, jejichž prostřednictvím by mohl apoštol laiků proniknout celou společnost duchem evangelia. Katolíci různého obřadu ať vyzařují vzájemnou lásku. (32)((32/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum, čl. 4: AAS 57 (1965), 77-78.))  

U nově pokřtěných je také potřeba pěstovat ekumenického ducha; všechny, kdo věří v Krista, mají upřímně uznávat za Kristovy učedníky, znovuzrozené křtem a účastné četných hodnot Božího lidu. Pokud to dovolí náboženská situace, má se podporovat ekumenická aktivita – s vyloučením všeho zdání indiferentismu a konfuzionismu i nezdravého soupeření –, aby tak katolíci bratrsky spolupracovali s odloučenými bratry podle směrnic dekretu o ekumenismu, a to pokud možno společným vyznáváním víry v Boha a v Ježíše Krista před pohany a společnou činností na poli jak sociálním a technickém, tak kulturním a náboženském. Ať spolupracují především kvůli Kristu, svému společnému Pánu. Jeho jméno ať je semkne! Tato spolupráce ať vzniká nejen mezi soukromými osobami, ale, podle úsudku místního ordináře, i mezi církvemi nebo církevními společnostmi a při jejich podnikání. 

Věřící křesťané shromáždění v církvi ze všech národů „se neliší od ostatních lidí ani původem ani řečí ani způsobem života“. (33)((33/List Diognétovi, 5: PG 2, 1173; srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 38: AAS 57 (1965), 43.)) Proto ať žijí pro Boha a pro Krista podle nezávadných zvyklostí svého národa. Jako dobří občané ať pěstují opravdově a účinně lásku k vlasti, ať se však zásadně varují pohrdání cizí rasou a přemrštěného nacionalismu a ať podporují univerzální lásku mezi lidmi. 

Vzhledem k těmto cílům mají svrchovaný význam a zaslouží zvláštní pozornost laici, věřící přivtělení křtem ke Kristu a žijící ve světě. Jejich vlastním úkolem je, aby proniknuti Kristovým Duchem působili svými podněty a pořádajícím vlivem zevnitř jako kvas na časné záležitosti tak, aby se konaly vždycky podle Krista. (34)((34/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 32: AAS 57 (1965), 38; Dekr. o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, čl. 5-7.))  

Nestačí však, aby byl křesťanský lid v některém národě přítomen a organizován, ani nestačí, aby apoštoloval příkladem. Ustavuje se a je přítomen k tomu, aby svým nekřesťanským spoluobčanům hlásal Krista slovem i skutkem a pomáhal jim k plnému přijetí Krista. 

Aby církev zapustila kořeny a aby se církevní společenství rozrůstalo, k tomu jsou nutné různé služby. Vznikají z Božího podnětu přímo v kruhu věřících a všichni je mají s bedlivou péčí podporovat a pěstovat. Patří mezi ně služby kněží, jáhnů a katechistů a Katolická akce. Rovněž řeholníci a řeholnice prokazují ať modlitbou nebo aktivním působením nezbytnou službu, aby se Kristovo království v duších ujalo, sílilo a šířilo dále. 

  

DOMÁCÍ DUCHOVENSTVO 

16 S velikou radostí děkuje církev za neocenitelný dar kněžského povolání, který Bůh udělil tolika mladým mužům v národech nově obrácených ke Kristu. Církev totiž zapouští v každé lidské skupině pevněji kořeny, když jednotlivé obce věřících mají ze svých členů vlastní služebníky spásy, kteří slouží svým bratřím jako biskupové, kněží a jáhni. Mladé církve tak pozvolna dospívají k vytvoření diecézní struktury s vlastním duchovenstvem. 

Co tento koncil ustanovil o kněžském povolání a výchově, ať se svědomitě zachovává tam, kde se církev teprve zakládá, a u církví mladých. Je třeba brát velmi vážně, co je řečeno o těsném spojení duchovní výchovy s výukou naukovou a pastorační, o životě podle vzoru evangelia bez ohledu na vlastní nebo rodinné zájmy a o pěstování hlubokého smyslu pro tajemství církve. Tak se bohoslovci znamenitě naučí dávat se naplno do služby Kristovu Tělu a dílu evangelia, lnout na věrné spolupráci k svému biskupovi a poskytovat družnou pomoc spolubratřím. (35)((35/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 4, 8, 9.))  

K dosažení tohoto všeobecného cíle ať je celá výchova bohoslovců pojata ve světle tajemství spásy, jak se podává v Písmě svatém. Toto tajemství Krista a lidské spásy ať nalézají a prožívají zpřítomněné v liturgii. (36)((36/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 17: AAS 56 (1964), 105.))  

Tyto obecné požadavky kněžské výchovy, a to i pastorační a praktické, mají být podle směrnic koncilu (37)((37/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 1.)) spojeny se snahou vyjít vstříc zvláštnímu způsobu myšlení a jednání vlastního národa. Bohoslovci mají tedy získat rozhled a bystrost, aby dobře poznali a dovedli posoudit kulturu svého národa. V oboru filozofie a teologie ať si všímají vztahů, které jsou mezi tradicemi a náboženstvím jejich vlasti a náboženstvím křesťanským. (38)((38/Srov. Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 843-844.)) Kněžská výchova má rovněž přihlížet k pastoračním potřebám země. Bohoslovci ať studují dějiny, cíl a metodu misijní činnosti církve a zvláštní sociální, hospodářské a kulturní poměry svého lidu. Ať jsou vychováváni v duchu ekumenismu a řádně připravováni na bratrský dialog s nekřesťany. (39)((39/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 4: AAS 57 (1965), 94-96.)) To všechno vyžaduje, aby se studia ke kněžství konala, pokud možno, v soužití s vlastním národem a s jeho zvyky. (40)((40/Srov. Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 842.)) Konečně ať se pečuje o jejich vyškolení v řádné církevní administrativě, a to i hospodářské. 

Nadto by se měli vybrat schopní kněží, kteří by si po jisté pastorační praxi vykonali vyšší studia na univerzitách, a to i v cizině, hlavně v Římě, a na jiných vědeckých ústavech. Mladé církve tak mají mít k dispozici přiměřeně vzdělané a zkušené kněze z vlastního duchovenstva pro plnění obtížnějších církevních úkolů. 

Kde se to bude zdát biskupským konferencím vhodné, ať se obnoví jáhenství jako trvalý životní stav podle směrnic konstituce o církvi. (41)((41/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 29: AAS 57 (1965), 36.)) Je totiž záhodno, aby muži, kteří vykonávají opravdovou jáhenskou službu tím, že kážou Boží slovo jako katechisté, nebo jménem faráře a biskupa řídí odlehlé křesťanské obce, nebo konají sociální či charitativní činnost, byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby pak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství. 

  

KATECHISTÉ 

17 Rovněž jsou hodny chvály řady katechistů, mužů i žen, kteří se tak velmi zasloužili o misijní dílo mezi pohanskými národy. Naplněni apoštolským duchem poskytují svou rozsáhlou a namáhavou práci jedinečnou a naprosto nutnou pomoc při šíření víry a církve. 

V naší době, kdy je nedostatek kléru pro evangelizaci tak velkých zástupů a pro pastorační službu, mají katechisté nanejvýš důležitou úlohu. Proto se má jejich výchova tak zdokonalit a přizpůsobit kulturnímu pokroku, aby jako zdatní spolupracovníci kněžstva mohli co nejlépe vykonávat svůj úřad, který se vzhledem k novým a rozsáhlejším povinnostem stává stále náročnějším. 

Ať proto roste počet diecézních a územních škol, v nichž by se budoucí katechisté vzdělávali jak v katolickém učení, zejména v biblistice a liturgice, tak i v katechetické metodice a v pastorační praxi a osvojili si křesťanské chování neustálým úsilím o zbožnost a svatost života. (42)((42/Srov. Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 855.)) Dále se doporučuje pořádat setkání nebo kursy, na nichž si katechisté periodicky obnoví znalosti a dovednosti potřebné pro jejich službu a posilní a utvrdí se v duchovním životě. Kromě toho ať je spravedlivou odměnou postaráno o slušné živobytí a o sociální zabezpečení těch, kdo se zcela věnují této práci. (43)((43/Jde o tzv. katechisty z povolání.))  

Je přáním koncilu, aby se o výchovu a vydržování katechistů přiměřeným způsobem starala Posvátná kongregace pro šíření víry pomocí zvláštních podpor. Jestliže se to bude zdít potřebné a vhodné, ať se založí Dílo pro katechisty. 

Církve také budou vděčně uznávat velkodušnou práci pomocných katechistů, jejichž pomoc budou potřebovat. Ti ve svých obcích řídí modlitby a vyučují. Je třeba řádně se postarat o jejich naukovou a duchovní výchovu. Kromě toho je žádoucí, aby tam, kde se to ukáže jako vhodné, bylo katechistům s dobrou průpravou udělováno kanonické pověření při veřejné liturgické slavnosti, aby konali službu víře s větší autoritou u lidu. 

 

PODPOROVÁNÍ ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA 

18 Hned od prvního období zakládání církve je třeba usilovně podporovat řeholní život, který nejenže poskytuje vzácnou a naprosto nutnou pomoc misijní činnosti, nýbrž také je svým vnitřnějším zasvěcením Bohu v církvi zřejmým projevem a znamením vnitřní povahy křesťanského povolání. (44)((44/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 31, 44: AAS 57 (1965), 37, 50-51.))  

Řeholní společnosti, které spolupracují na zakládání církve, ať se snaží být skrz naskrz proniknuty duchovním bohatstvím, jímž se vyznačuje řeholní tradice církve, a vyjadřovat a předávat je s ohledem na ducha a povahu příslušného národa. Ať pozorně uvažují, jak by mohly být přejaty do křesťanského řeholního života asketické a kontemplativní tradice, jejichž semena leckdy vložil Bůh do starých kultur již před hlásáním evangelia. 

V mladých církvích je třeba vyvíjet různé formy řeholního života, které by ukazovaly různé stránky Kristova poslání a života církve, věnovaly se různým pastoračním aktivitám a řádně k nim své členy připravovaly. Přesto však biskupské konference mají dohlížet, aby se nemnožily kongregace se stejným apoštolským cílem ke škodě řeholního života a apoštolátu. 

Zvláštní zmínku zasluhují různé pokusy o trvalé zavedení kontemplativního života. Někteří se snaží naroubovat bohatou tradici svého řádu při zachování prvků mnišského zřízení, jiní se vracejí k jednoduchým formám starého mnišství. Ale všichni ať usilují o skutečné přizpůsobení místním podmínkám. Protože rozjímavý život náleží k plně rozvinuté přítomnosti církve, je třeba ho zavádět v mladých církvích všude. 

  

KAPITOLA 3 

MÍSTNÍ CÍRKVE 

  

ROZVÍJENÍ MLADÝCH CÍRKVÍ 

19 Dílo založení církve ve vymezené skupině lidí dosáhne určitého cíle, když společenství věřících, zakořeněné v sociálním životě a do jisté míry přizpůsobené místní kultuře, dospěje k nějakému stupni stálosti a pevnosti. To znamená, že má, i když v nedostatečném počtu, domácí kněze, řeholníky i laiky a je vybaveno službami a institucemi, které jsou nutné k životu Božího lidu a k jeho rozmachu pod vedením vlastního biskupa. 

V mladých církvích má život Božího lidu dozrávat ve všech oblastech křesťanského života, který má být obnoven podle předpisů tohoto koncilu. Seskupení věřících se stávají stále uvědoměleji živým společenstvím víry, liturgie a lásky. Laici se snaží občanskou a apoštolskou činností zavádět v občanské společnosti řád lásky a spravedlnosti. Hromadných sdělovacích prostředků se užívá vhodně a moudře. Rodiny žijící opravdu křesťansky se stávají půdou, ze které roste apoštolát laiků i kněžská a řeholní povolání. A konečně víra se vyučuje přiměřenou katechezí, slaví liturgií odpovídající národní povaze a vstupuje příhodným církevním zákonodárstvím do nezávadných místních institucí a zvyklostí. 

Biskupové ať jsou spolu se svým kněžstvem čím dál tím více proniknuti smýšlením Krista a církve, ať cítí a žijí se všeobecnou církví. Společenství mladých církví s celou církví musí zůstat velmi těsné. Ať připojí prvky církevní tradice ke své kultuře, aby mohutněl život tajemného Těla jakýmsi vzájemným přeléváním sil. (1)((1/Srov. Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 838.)) Proto je nutno pěstovat prvky teologické, psychologické i lidské, které mohou přispět k růstu tohoto smyslu pro společenství s všeobecnou církví. 

Tyto církve jsou velmi často v chudších částech světa a většinou dosud trpí velkým nedostatkem kněží a hmotnou nouzí. Proto velice potřebují, aby nepřetržitá misijní činnost celé církve poskytovala prostředky, které slouží především růstu místní církve a dozrávání křesťanského života. Misijní činnost musí pomáhat také církvím už dávno založeným, které se octly ve stavu úpadku nebo ochablosti. 

Zároveň však ať tyto církve vyvinou společné pastorační úsilí a založí vhodná díla s cílem, aby se zvětšil počet povolání k diecéznímu duchovenstvu a do řeholních společností a aby byla tato povolání bezpečněji rozpoznána a účinněji vypěstována. (2)((2/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, čl. 11; Dekr. o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 2.)) Tak mají být tyto církve pomalu schopny starat se samy o sebe a pomáhat jiným. 

  

MISIJNÍ ČINNOST MÍSTNÍCH CÍRKVÍ 

20 Poněvadž místní církev je povinna být co nejdokonalejším obrazem všeoebcné církve, ať si dobře uvědomí, že je poslána také k těm, kdo v Krista nevěří a kdo s ní žijí na témže území, aby svědectvím života jednotlivých věřících a celé obce byla pro ně znamením, které odkazuje na Krista. 

Mimoto je nutná služba slova, aby se evangelium dostalo ke všem. Biskup musí být v první řadě hlasatelem víry, který má přivádět ke Kristu nové učedníky. (3)((3/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, čl. 11; Dekr. o výchově ke kněžství Optatum totius, čl. 2.)) Aby řádně plnil tento vznešený úkol, ať důkladně sleduje jak situaci ve svém stádu, tak i osobní představy svých spoluobčanů o Bohu. Přitom ať má stále na zřeteli také změny, které s sebou přináší takzvaná urbanizace, pohyb obyvatelstva a náboženská lhostejnost. 

Domácí kněží v mladých církvích ať se horlivě dají do evangelizačního díla ve spolupráci s misionáři přišlými zvenku. S nimi ať vytvoří jediný kněžský sbor, sjednocený pod biskupovou autoritou, a to nejen k pastoraci věřících a ke konání bohoslužeb, ale i k hlásání evangelia těm, kdo jsou mimo. Ať projevují ochotu a při vhodné příležitosti, ať se pohotově nabídnou svému biskupovi k misionářskému dílu, které má být započato v odlehlých a opuštěných krajích vlastní diecéze nebo v jiných diecézích. 

Stejnou horlivost ať ukazují řeholníci a řeholnice a rovněž laici vůči svým spoluobčanům, zejména chudším. 

Biskupské konference ať pečují o zavedení pravidelných doškolovacích kursů biblických, teologických, duchovních a pastoračních, aby si duchovenstvo vzhledem k pestrosti a měnlivosti poměrů doplňovalo znalosti teologické vědy a pastoračních metod. 

V ostatním je třeba svědomitě zachovávat, co tento sněm stanovil zejména v dekretu o službě a životě kněží. 

Aby bylo možno plnit misijní dílo místní církve, je zapotřebí schopných služebníků, kteří mají být včas připravováni způsobem odpovídajícím poměrům příslušné církve. Protože se však lidé stále více seskupují, je nadmíru vhodné, aby se biskupské konference společně radily o navázání dialogu s těmito skupinami. Jestliže jsou v některých zemích skupiny lidí, kterým zabraňuje přijmout katolickou víru to, že nejsou s to přizpůsobit se zvláštní formě, jakou tam církev na sebe vzala, je žádoucí, aby se taková situace řešila zvláštním způsobem, (4)((4/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, čl. 10, kde se pro usnadnění zvláštních pastoračních prací pro různé sociální vrstvy předvídá zřízení osobních prelatur, pokud to vyžaduje řádný výkon apoštolátu.)) dokud se nebudou moci všichni křesťané shromáždit v jednu obec. Jestliže Apoštolský stolec bude mít pro tento účel nějaké misionáře, ať si je jednotliví biskupové do svých diecézí povolávají, popřípadě s radostí přijímají a jejich působení účinně podporují. 

Aby misionářská horlivost kvetla u vlastních krajanů, je velmi vhodné, aby se mladé církve co nejdříve podílely na všeobecném misijním díle církve – i když samy trpí nedostatkem kněží – vysíláním misionářů, kteří by hlásali evangelium po celém světě. Neboť společenství s celou církví se v jistém smyslu dovrší tehdy, až se i ony budou činně podílet na misijní práci u jiných národů. 

  

APOŠTOLÁT LAIKŮ 

21 Církev není doopravdy založena, nežije plným životem a není dokonalým znamením Krista mezi lidmi, jestliže spolu s hierarchií neexistuje a nepracuje skutečný laikát. Neboť evangelium se nemůže vrýt hluboko do mysli, života a práce národa bez aktivní přítomnosti laiků. Proto se hned při zakládání církve musí věnovat největší pozornosti tomu, aby se vytvořil vyspělý křesťanský laikát. 

Věřící laici totiž patří v plné míře současně k Božímu lidu i k občanské společnosti. Patří k svému národu, v němž se narodil, na jehož kulturních pokladech se začali podílet při své výchově, s jehož životem jsou spojeni mnoha společenskými pouty, na jehož pokroku spolupracují vlastním úsilím ve svém povolání a jehož problémy cítí a snaží se v církvi vírou a křtem, aby novostí života a práce byli Kristovi, (5)((5/Srov. 1 Kor 15,23.)) aby bylo v Kristu všechno podřízeno Bohu a Bůh aby byl nakonec všecko ve všem. (6)((6/Srov. 1 Kor 15,28.))  

Hlavním úkolem laiků, mužů i žen, je vydávat svědectví o Kristu, slovem i životem v rodině, ve svém společenském prostředí i v zaměstnání. Na nich má totiž být zjevný nový člověk, stvořený k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (7)((7/Srov. Ef 4,24.)) Tuto novost života mají vyjadřovat ve společenském a kulturním prostředí své vlasti podle tradic svého národa. Mají poznat kulturu, ozdravit ji a uchovávat, rozvíjet v souladu s novými podmínkami a nakonec ji zdokonalit v Kristu, aby víra v Krista a život církve nebyly už něčím cizím společnosti, ve kterém žijí, nýbrž aby ji začaly pronikat a přetvářet. Se spoluobčany je má pojit upřímná láska, aby na jejich chování bylo vidět nové pouto univerzální jednoty a solidarity, která má svůj zdroj v Kristově tajemství. Ať také rozsévají víru v Krista mezi těmi, s kterými je spojuje život a zaměstnání. Tento závazek je tím naléhavější, že lidé mohou slyšet evangelium a poznat Krista většinou jen od laiků, kteří jsou jim blízko. Dokonce, kde je to možné, ať jsou laici připraveni spolupracovat bezprostředněji s hierarchií a přijmout zvláštní poslání: hlásat evangelium a sdělovat křesťanskou nauku, aby dodali rodící se církvi životní síly. 

Služebníci církve ať si velmi váží činného apoštolátu laiků. Ať laiky vychovávají k tomu, aby si byli jako Kristovy údy vědomi své odpovědnosti za všechny lidi. Ať je důkladně poučují o Kristově tajemství, ať je uvádějí do praktických metod a pomáhají jim v těžkostech ve smyslu konstituce o církvi a dekretu o apoštolátu laiků. 

Úkoly a odpovědnost, vlastní ať pastýřům, ať laikům, je třeba respektovat, ale celá mladá církev má vydávat jediné živé a pevné svědectví o Kristu, aby se tak stala zářivým znamením spásy, která k nám přišla v Kristu. 

  

RŮZNOST V JEDNOTĚ 

22 Semeno, to znamená Boží slovo, raší z dobré půdy, je zavlažováno Boží rosou, čerpá mízu, přetváří ji a asimiluje, a nakonec přináší mnoho plodů. Mladé církve, zakořeněné v Kristu a postavené na základě apoštolů, přijímají po způsobu řádu Vtělení k podivuhodné výměně všechny poklady národů, které jsou dány Kristu v dědictví. (8)((8/Srov. Ž 2,8.)) Vypůjčují si z obyčejů a tradic, moudrosti a nauk, umění a dovedností svých národů všechno, co může přispět k oslavení Stvořitele, k osvětlení milosti Spasitele a k správnému křesťanskému životu. (9)((9/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 13: AAS 57 (1965), 17-18.))  

K dosažení tohoto cíle je potřebí, aby v každé velké takzvané sociálně-kulturní oblasti byl dán podnět k teologickému bádání, které by ve světle tradice všeobecné církve nově zkoumalo fakta a slova zjevená Bohem, zaznamenaná v Písmě svatém a vykládaná církevními otci a učitelským úřadem církve. Takto se lépe objasní, jakými cestami může víra hledat porozumění s přihlédnutím k filozofii či moudrosti národů a jakým způsobem se mohou zvyky, chápání života a sociální řád uvést do souladu s mravností, kterou vyslovuje Boží zjevení. Tak se projeví možnost pronikavějšího přizpůsobení v celém rozsahu křesťanského života. Tímto postupem se také vyloučí každý druh synkretismu a falešného partikularismu, křesťanský život se přizpůsobí duchu a svérázu té které kultury (10)((10/Srov. proslov Pavla VI. při svatořečení ugandských mučedníků 18.10.1964: AAS 56 (1964), 908.)) a zvláštní tradice i vlastní vlohy každého národního společenství budou ozářeny světlem evangelia a převzaty do katolické jednoty. Nové místní církve, ozdobené svými tradicemi, budou mít nakonec své místo v církevním společenství. Přitom zůstane nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky. (11)((11/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 13: AAS 57 (1965), 18.))  

Je tedy žádoucí, a je to zcela na místě, aby se biskupské konference v každé velké sociálně-kulturní oblasti mezi sebou tak sjednotily, aby mohly v duchu svornosti a na základě společných dohod pracovat na tomto plánu přizpůsobení. 

  

KAPITOLA 4 

MISIONÁŘI 

  

MISIJNÍ POVOLÁNÍ 

23 Ačkoli na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru, (1)((1/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 17: AAS 57 (1965), 21.)) Kristus Pán vždy povolává z řad učedníků ty, které sám chce, aby byli s ním a aby je posílal kázat národům. (2)((2/Srov. Mk 3,13n.)) Proto skrze Ducha svatého, který ke společnému prospěchu rozděluje zvláštní dary, jak sám chce, (3)((3/1 Kor 12,11.)) vnuká do srdce jednotlivců misionářské povolání. Současně v církvi uvádí v život instituty, (4)((4/Pod názvem „instituty“ se rozumějí řády, kongregace, instituce a sdružení, které pracují v misiích.)) které na sebe berou úkol hlásat evangelium, náležející celé církvi, jako svou vlastní povinnost. 

Znamení zvláštního povolání je vidět na těch, kdo jsou obdařeni potřebným založením, mají žádoucí vlohy a nadání a také jsou ochotni věnovat se misijnímu dílu. (5)((5/Srov. Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 69-71; Pius XII., enc. Saeculo exeunte, 13.6.1940: AAS 32 (1940), 256; enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 506.)) Mohou to být domácí nebo zahraniční kněží, řeholníci i laici. Posláni právoplatnou autoritou jdou ve víře a poslušnosti za těmi, kdo jsou daleko od Krista. Jsou odděleni k dílu, k němuž je Pán povolal, (6)((6/Srov. Sk 13,2.)) jako služebníci evangelia, „aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého“ (Řím 15,16). 

  

MISIONÁŘSKÁ SPIRITUALITA 

24 Na Boží volání má člověk odpovědět tak, že nedá na to, k čemu radí tělo a krev, (7)((7/Srov. Gal 1,16.)) ale zcela se zasvětí dílu evangelia. Tuto odpověď však je schopen dát, jen když ho povzbudí a posílí Duch svatý. Kdo je posílán, vstupuje do šlépějí života a poslání toho, který „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Má tedy být rozhodnut po celý život vytrvat ve svém povolání, vzdát se sebe a všeho, co bylo do té doby jeho, a všem se stát vším. (8)((8/Srov. 1 Kor 9,22.))  

Když hlásá evangelium mezi pohanskými národy, ať je s důvěrou seznamuje s tajemstvím Krista, kterého zastupuje. V něm ať má odvahu mluvit, jak je třeba, (9)((9/Srov. Ef 6,19n; Sk 4,31.)) a ať se nestydí za pohoršení kříže. Ať jde ve stopách svého Mistra, tichého a pokorného srdcem, a zjevně ukazuje, že jeho jho netlačí a břemeno netíží. (10)((10/Mt 11,29n.)) Životem opravdu podle evangelia, (11)((11/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 449-450.)) velkou trpělivostí, velkodušností, dobrotivostí a nepředstíranou láskou (12)((12/Srov. 2 Kor 6,4n.)) ať vydává svému Pánu svědectví, bude-li třeba až k prolití krve. Bude si vyprošovat od Boha sílu a statečnost, a pak pozná ze zkušenosti, že i ve velkém soužení a v největší chudobě lze oplývat radostí. (13)((13/Srov. 2 Kor 8,2.)) Ať je přesvědčen, že poslušnost je zvláštní ctnost Kristova služebníka, neboť Kristus svou poslušností vykoupil lidstvo. 

Aby hlasatelé evangelia nezanedbali milost, která v nich je, mají se denně duchovně obnovovat. (14)((14/Srov. 1 Tim 4,14; Ef 4,23; 2 Kor 4,16.)) Ordináři a představení ať v pravidelných lhůtách svolávají misionáře, aby se posílili nadějí svého povolání a obnovili v apoštolské službě. Mohou k tomu zařídit i zvláštní domy. 

 

DUCHOVNÍ A MRAVNÍ VÝCHOVA 

25 K svému vznešenému úkolu musí být budoucí misionář připravován zvláštní výchovou duchovní a mravní. (15)((15/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 448-449; Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 507. Při výchově kněží misionářů ať se bere zřetel také na to, co je stanoveno v Dekretu o výchově ke kněžství Optatam totius 2. vatikánského koncilu.)) Musí přece být podnikavý, spolehlivý v provádění svých úkolů, vytrvalý v nesnázích, musí trpělivě a statečně snášet samotu, únavu i neúspěchy v práci. S upřímnou myslí a s otevřeným srdcem půjde vstříc lidem. Rád přijme povinnosti, které mu budou svěřeny. Velkodušně se přizpůsobí také cizím mravům národů a měnícím se situacím. Svorně a ve vzájemné lásce bude spolupracovat s bratřími a se všemi, kdo se věnují témuž dílu, aby podle vzoru apoštolské obce spolu s věřícími měli jedno srdce a jednu duši. (16)((16/Srov. Sk 2,42; 4,32.))  

Tyto duševní vlastnosti se mají už v době výchovy pečlivě cvičit a pěstovat a také povznášet a živit duchovním životem. Misionář jako člověk proniknutý živou vírou a pevnou nadějí musí být mužem modlitby. Ať v něm žhne duch síly, lásky a rozvahy. (17)((17/Srov. 2 Tim 1,7.)) Ať se naučí být spokojen s tím, co má. (18)((18/Srov. Flp 4,11.)) V duchu oběti ať nosí na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i Ježíšův život byl zjeven na těch, ke kterým je poslán. (19)((19/Srov. 2 Kor 4,10nn.)) V horlivosti o duše ať rád vynaloží všechno, i sám sebe ať vydá pro duše, (20)((20/Srov. 2 Kor 12,15nn.)) aby tak „každodenním konáním svých povinností rostl v lásce k Bohu a bližnímu“. (21)((21/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 41: AAS 57 (1965), 46.)) Tak s Kristem v poslušnosti vůči Otcově vůli bude pokračovat pod hierarchickou autoritou církve v jeho poslání a bude spolupracovat na tajemství spásy. 

  

TEORETICKÁ A PRAKTICKÁ PŘÍPRAVA 

26 Ti, kteří budou posláni k různým pohanským národům, musí být jako dobří Kristovi služebníci vychováni „pravdami víry a správného učení“ (1 Tim 4,6). Budou je čerpat především z Písma svatého a budou se snažit vniknout do Kristova tajemství, neboť budou Kristovými hlasateli a svědky. 

Proto musí být všichni misionáři – kněží, bratři, sestry i laici, každý podle svého stavu – připravováni a vzděláváni, aby mohli dostát požadavkům své budoucí práce. (22)((22/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 440; Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 507.)) Od samého začátku ať je jejich teoretické vzdělávání uspořádáno tak, aby přihlíželo k všeobecnosti církve i k různosti národů. To platí o všech oborech, ve kterých se připravují na svou službu. Platí to i o jiných vědách, jejichž studium je pro ně užitečné, aby měli všeobecné znalosti o národech, kulturách a náboženstvích, a to nejen vzhledem k minulosti, ale i k přítomnosti. Neboť kdo hodlá jít k jinému národu, musí přistupovat s úctou k jeho dědictví, jazyku a obyčejům. Pro budoucího misionáře je na prvním místě nezbytné studovat misiologii, poznat nauku a předpisy církve o misijní činnosti; musí vědět, jakými cestami prošli hlasatelé evangelia během staletí; musí znát současný stav misií a metody, které se v současnosti považují za zvlášť účinné. (23)((23/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 448; dekr. Posv. kongregace pro šíření víry, 20.5.1923: AAS 15 (1923), 369-370; Pius XII., enc. Saeculo exeunte, 13.6.1940: AAS 32 (1940), 256; enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 507; Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 843-844.))  

I když má být celá tato výchova zaměřena na pastoraci, přece je třeba poskytnout misionářům také zvláštní a soustavnou přípravu k apoštolátu, a to jak teoretickým školením, tak praktickými cvičeními. (24)((24/2. vat. koncil, Dekr. o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 19-21. Srov. také apošt. konst. Sedes Sapienmtiae s všeobecnými statuty, 31.5.1956: AAS 48 (1956), 354-365.))  

Co nejvíc bratří a sester ať dostane dobrou výuku a výcvik v oboru katechetiky, aby mohli ještě lépe spolupracovat v apoštolátě. 

Také ti, kdo převezmou v misijní činnosti pouze dočasný úkol, nutně potřebují přípravu odpovídající jejich zařazení. 

Toto všeobecné školení ať se doplní v zemích, do kterých jsou misionáři posláni, aby tak důkladněji poznali dějiny, sociální struktury a zvyky národů, aby získali vhled do jejich mravního řádu, náboženských příkazů a představ, jaké si vytvořily ve svých posvátných tradicích o Bohu, o světě a o člověku. (25)((25/Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 523-524.)) Jejich jazykům ať se naučí natolik, aby jich dovedli užívat plynně a správně a tím si usnadnili přístup k mysli i srdci lidí. (26)((26/Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 448; Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 507.)) Kromě toho ať jsou náležitě obeznámeni se zvláštními pastoračními potřebami. 

Někteří misionáři ať jsou důkladněji připravováni v misiologických institutech nebo na jiných fakultách či univerzitách, aby mohli úspěšněji zastávat speciální úkoly. (27)((27/Srov. Pius XII., enc. Fidei donum, 15.6.1957: AAS 49 (1957), 234.)) Svým vzděláním budou moci být nápomocni ostatním misionářům v jejich misionářském díle, které se zejména v naší době setkává s tolika těžkostmi, ale i možnostmi. Nadto je velmi žádoucí, aby oblastní biskupové konference měly po ruce dostatek takových odborníků, jejichž znalostí a zkušeností by při obtížných problémech svého úřadu mohly prospěšně využívat. Ať nechybějí ani odborníci, kteří se dokonale vyznají v přístrojové technice a v hromadných sdělovacích prostředcích, jejichž důležitost by nikdo neměl podceňovat. 

  

INSTITUTY PŮSOBÍCÍ V MISIÍCH 

27 Toto všechno je sice naprosto nutné pro každého, kdo je poslán k pohanským národům, ve skutečnosti však sotva dosažitelné pro jednotlivce. Když tedy ukázala zkušenost, že misijní dílo nemohou plně konat jednotlivci, sdružily se jednotlivé osoby se stejným povoláním do institutů, v nichž se spojenými silami náležitě připravují a pak to dílo jménem církve a podle pokynů hierarchické autority vykonávají. Tyto instituty nesly po mnoho století tíhu dne a horka, ať se věnovaly misijní práci úplně nebo zčásti. Svatý stolec jim často svěřil k evangelizování rozlehlá území, ve kterých shromáždily Bohu nový lid, místní církev, seskupenou kolem vlastních pastýřů. Církvím, které založily svým potem, ba i svou krví, budou svou horlivostí a zkušeností k službám v bratrské spolupráci buď tím, že převezmou duchovní správu, nebo tím, že budou plnit zvláštní úkoly pro společné dobro. 

Někdy převezmou některé náročnější práce v rámci celé oblasti, např. hlásání evangelia u skupin nebo národů, které z nějakých zvláštních důvodů snad dosud nepřijaly evangelijní zvěsti nebo jí až doposud odporovaly. (28)((28/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, čl. 10, kde se mluví o diecézích, osobních prelaturách apod.))  

Je-li třeba, ať ochotně školí a podporují svou zkušeností ty, kdo se věnují misijní činnosti na čas. 

Z těchto důvodů, a protože ještě zbývá přivést ke Kristu mnoho národů, zůstávají tyto instituty zvlášť potřebné. 

  

KAPITOLA 5 

ORGANIZACE MISIJNÍ ČINNOSTI 

  

POTŘEBA ORGANIZACE 

28 Věřící křesťané mají různé dary, (1)((1/Srov. Řím 12,6.)) proto musí spolupracovat na díle evangelizace každý podle své možnosti a schopnosti, podle svého zvláštního daru a své služby. (2)((2/Srov. 1 Kor 3,10.)) Je však třeba, aby ti, kteří sejí, i ti, kteří žnou, (3)((3/Srov. Jan 4,37.)) ti, kteří sázejí i kteří zalévají, všichni byli jedno, (4)((4/Srov. 1 Kor 3,8.)) aby se „spolu snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl“ (5)((5/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 18: AAS 57 (1965), 22.)) a jednomyslně vynakládali síly k budování církve. 

Z toho důvodu je třeba řídit a uvádět v soulad práce hlasatelů evangelia i pomoc ostatních věřících na všech polích misijní činnosti a spolupráce, aby se „všechno dělo slušně a spořádaně“ (1 Kor 14,40). 

  

CELKOVÁ ORGANIZACE 

29 Starost o hlásání evangelia po celém světě přísluší především sboru biskupů. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 23: AAS 57 (1965), 28.)) Proto ať biskupská synoda čili „stálá rada biskupů pro celou církev“ (7)((7/Srov. motu proprio Apostolica Sollicitudo, 15.9.1965: AAS 57 (1965), 776.)) věnuje mezi záležitostmi všeobecné důležitosti (8)((8/Srov. Pavel VI., proslov na koncilu 21.11.1964: AAS 56 (1964), 1011.)) zvláštní pozornost misijní činnosti jako nejdůležitějšímu a nejsvětějšímu úkolu církve. (9)((9/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 39-40.))  

Pro všechny misie a pro veškerou misijní činnost má být kompetentní jen jediná kongregace, totiž „pro šíření víry“. Ta má po celém světě řídit a koordinovat misijní činnost i spolupráci misionářů, ovšem při zachování práva východních církví. (10)((10/Jestliže některé misie dosud na čas ze zvláštních důvodů podléhají jiným ústředním úřadům, je prospěšné, aby tyto orgány byly ve styku s Kongregací pro šíření víry, aby systém a zásady organizace a řízení mohly být ve všech misiích naprosto stálé a jednotné.))  

Třebaže Duch svatý vzbuzuje misijního ducha v Boží církvi mnoha způsoby a často předchází činnost těch, kterým přísluší správa života církve, přece má i tato kongregace svým dílem podporovat povolání pro misie a misionářskou spiritualitu i horlivý zájem o misie a modlitbu za ně. Ať o nich také vydává dostatek původních zpráv. Ať získává misionáře a rozděluje je podle stupně naléhavosti do jednotlivých území. Ať rozvrhuje práci podle určitého plánu, vydává příhodné směrnice i zásady pro evangelizaci a dává podněty. Ať pořádá a koordinuje účinné sbírky podpor, které se pak mají rozdělovat podle potřeb nebo podle užitečnosti i podle rozsáhlosti území, podle počtu věřících a nevěřících, děl a institutů, pomocníků a misionářů. 

Společně se Sekretariátem pro jednotu křesťanů ať hledá cesty a prostředky k zajištění a koordinaci bratrské spolupráce i dobrého soužití s misijním podnikáním jiných křesťanských společenství, aby se co možná odstranilo pohoršení z rozdělení. 

Proto je tedy nutné, aby byla tato kongregace jak správním aparátem, tak orgánem dynamického řízení, který užívá vědeckých metod a prostředků přizpůsobených dnešním poměrům, tj. bere zřetel na dnešní bádání teologické, metodologické a misionářsko-pastorační. 

Na řízení této kongregace mají mít činnou účast s rozhodujícím hlasem vybraní zástupci všech, kdo spolupracují na misijním díle: biskupové z celého světa po vyslechnutí biskupských konferencí, a právě tak představení papežských institutů a misijních děl. Způsob a zásady stanoví papež. Ti všichni ať jsou v určitých obdobích svoláváni a pod papežovou autoritou ať vykonávají vrchní správu celého misijního díla. 

Tato kongregace ať má k dispozici trvalý sbor odborných poradců, osvědčených znalostmi nebo zkušenostmi. mezi jiným budou mít za úkol sbírat potřebné informace o místních poměrech v různých krajích, o mentalitě rozličných skupin lidí i o vhodných evangelizačních metodách a předkládat vědecky zdůvodněné závěry o misijním díle a misijní spolupráci. 

Ať jsou přiměřeně zastoupeny společnosti řeholnic, oblastní díla pro misie i organizace laiků, zvláště mezinárodní. 

  

MÍSTNÍ ORGANIZACE V MISIÍCH 

30 Aby se v misijním díle dosáhlo cíle a účinku, ať mají všichni misijní pracovníci „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). 

Biskup jako vedoucí činitel a jednotící střed v diecézním apoštolátě má misijní činnost udržovat v pohybu, řídit a koordinovat, ovšem tak, aby se zachovala a podporovala spontánní iniciativa těch, kdo se toho díla účastní. Všichni misionáři, i exemptní řeholníci, podléhají jeho pravomoci v různých činnostech, které se týkají vykonávání posvátného apoštolátu. (11)((11/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o pastýřských úkolech biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 35,4.)) Pro lepší koordinaci ať biskup zřídí, je-li to možné, pastorační radu, v které by byli zastoupeni duchovní, řeholníci a laici prostřednictvím vybraných zástupců. Kromě toho ať pečuje o to, aby se apoštolská činnost neomezovala pouze na osoby již obrácené, ale aby byla přiměřená část pracovníků i prostředků určena pro evangelizaci nekřesťanů. 

  

OBLASTNÍ KOORDINACE 

31 Biskupské konference ať projednávají na společných poradách závažnější otázky a naléhavější problémy, ale ať nepřehlížejí místní rozdíly. (12)((12/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o pastýřských úkolech biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 36-38.)) Aby se nerozptylovalo beztak nedostatečné množství lidí i prostředků a aby se nemnožily podniky bez potřeby, doporučuje se biskupským konferencím, aby spojenými silami založily díla sloužící dobru všech, jako např. semináře, vyšší a technické školy, ústředí pastorační, katechetická, liturgická a pro hromadné sdělovací prostředky. 

Podobná spolupráce ať se vytvoří podle potřeby i mezi několika biskupskými konferencemi. 

  

VZTAH INSTITUTŮ K MÍSTNÍ CÍRKVI 

32 Je užitečné koordinovat také činnost institutů nebo církevních sdružení. Všechny bez rozdílu mají být ve všem, co se týká misijní činnosti, podřízeny místnímu ordináři. Proto bude velmi prospěšné uzavřít dílčí dohody o úpravě vztahů mezi místním ordinářem a představeným institutu. 

Když bylo některému institutu svěřeno území, musí církevnímu představenému i institutu ležet na srdci, aby všechno usměrňovali k tomu, aby nová křesťanská obec vzrostla v místní církev, kterou, až dozraje čas, povede vlastní biskup se svým duchovenstvem. 

Když přestane platit pověření nad některým územím, vzniká nová situace. Tehdy ať biskupské konference a instituty stanoví na společné poradě směrnice, které upraví vztahy mezi místními ordináři a instituty. (13)((13/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o pastýřských úkolech biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 35,5-6.)) Svatý stolec bude muset vytyčit všeobecné zásady, podle kterých se mají uzavřít oblastní nebo i dílčí dohody. 

I když budou instituty ochotny pokračovat v započatém díle spoluprací při řádné duchovní správě, přece se při vzrůstu místního duchovenstva bude třeba postarat, aby instituty, pokud se to shoduje s jejich cílem, zůstaly věrny diecézi a převzaly v ní velkodušně zvláštní díla nebo některé území. 

 

KOORDINACE ČINNOSTI INSTITUTŮ 

33 Instituty, které se věnují misijní činnosti na témže území, mají najít cesty a způsoby, jak své práce koordinovat. Proto jsou velmi užitečné konference řeholníků a unie řeholnic, ve kterých mají účast všechny instituty téhož národa nebo téže země. Tyto konference ať zkoumají, co by se mohlo vykonávat společným úsilím, a ať jsou v těsném spojení s konferencemi biskupskými. 

Je vhodné, aby se toto všechno rozšířilo stejným způsobem na spolupráci misijních institutů ve vlasti. Tak se mohou snadněji a s menšími výlohami řešit společné otázky a podniky, jako např. studium budoucích misionářů, kursy pro misionáře, zprávy zasílané veřejným úřadům nebo mezinárodním a nadnárodním organizacím. 

  

KOORDINACE VĚDECKÉ PRÁCE PRO MISIE 

34 Správné a spořádané vykonávání misijní činnosti vyžaduje, aby hlasatelé evangelia byli na své úkoly, zejména na dialog s nekřesťanskými náboženstvími a kulturami, připravováni vědecky a aby se jim při vlastní praxi účinně pomáhalo. Proto je žádoucí, aby ve prospěch misií mezi sebou bratrsky a velkodušně spolupracovaly všechny vědecké instituce, které pěstují misiologii a jiné vědecké nebo praktické obory užitečné misiím, jako etnologii a lingvistiku, dějiny náboženství a religionistiku, sociologii, pastorační metodiku a podobné. 

  

KAPITOLA 6 

SPOLUPRÁCE 

  

VÝZVA K SPOLUPRÁCI S MISIEMI 

35 Protože celá církev je misionářská a dílo evangelizace je základní povinností Božího lidu, posvátný sněm vyzývá všechny k hluboké vnitřní obnově, aby se s živým vědomím vlastní odpovědnosti za šíření evangelia chopili svého podílu na misijním díle u pohanských národů. 

  

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST CELÉHO BOŽÍHO LIDU 

36 Všichni věřící jako údy živého Krista jsou k němu přivtěleni a jemu připodobněni křtem, biřmováním a eucharistií, mají tedy povinnost spolupůsobit k rozvinutí a růstu jeho těla, aby je co nejdřív přivedl k plnosti. (1)((1/Ef 4,13.))  

Proto ať si jsou všechny děti církve živě vědomy své odpovědnosti vůči světu, ať v sobě pěstují ducha opravdu katolického a vynakládají síly na dílo evangelizace. Všichni však ať vědí, že při šíření víry je jejich první a nejvážnější povinností žít životem hluboce křesťanským. Neboť jejich horlivost v Boží službě a láska k bližním přinese celé církvi nový duchovní elán, takže se církev zjeví jako korouhev pozdvižená k národům, (2)((2/Srov. Iz 11,12.)) jako „světlo světa“ (Mt 5,14) a „sůl země“ (Mt 5,13). Toto svědectví života dosáhne snáze svého účinku, bude-li se vydávat společně s jinými křesťanskými skupinami, podle směrnic dekretu o ekumenismu. (3)((3/Srov. 2. vat. koncil, Dekr. o ekumenismu Unitatis redintegratio, čl. 12: AAS 57 (1965), 99.))  

V tomto obnoveném duchu se budou spontánně obětovat modlitby a kající skutky Bohu, aby svou milostí učinil dílo misionářů plodným. Zrodí se misionářská povolání a nastane příliv prostředků, které misie potřebují. 

Aby však věřící všichni i každý osobně dobře znali současný stav církve ve světě a slyšeli volání zástupů „Pomoz nám“, (4)((4/Srov. Sk 16,9.)) ať se poskytují, i za pomoci moderních hromadných sdělovacích prostředků, takové zprávy o misiích, aby věřící chápali misijní činnost jako svou vlastní, otevřeli srdce pro tak nesmírné a hluboké potřeby lidí a mohli jim pomáhat. 

Nutná je také koordinace informací a spolupráce s národními a mezinárodními orgány. 

 

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST KŘESŤANSKÝCH OBCÍ 

37 Protože však Boží lid žije ve společenstvích, především diecézních a farních, a v nich se jistým způsobem projevuje viditelně, patří jim také povinnost, aby svědčily o Kristu před pohanskými národy. 

Milost obnovy v obcích nemůže růst, nerozšíří-li každá z nich prostor své lásky až do končin země a nemá-li podobnou péči o ty, kdo jsou daleko, jako o své vlastní členy. 

Tak se celá obec modlí, pracuje a je činná mezi národy prostřednictvím svých synů, které si Bůh volí k tomuto nejvznešenějšímu úkolu. 

Bude velmi užitečné – pokud se tím nezanedbá univerzální misijní dílo – zachovat spojení s misionáři, vyšlými ze samotné obce, nebo s některou misijní farností či diecézí, aby se spojení mezi obcemi stalo viditelným a aby přispívalo k vzájemnému duchovnímu prospěchu. 

  

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST BISKUPŮ 

38 Všichni biskupové jako členové biskupského sboru, který je zástupcem sboru apoštolů, dostali svěcení nejen pro určitou diecézi, ale pro spásu celého světa. Kristův příkaz hlásat evangelium všemu tvorstvu (5)((5/Mk 16,15.)) se týká na prvním místě a bezprostředně biskupů spolu s Petrem a pod Petrovým vedením. Tady má původ spojení a spolupráce církví, dnes tak nutná pro dílo evangelizace. Zásluhou společenství se jednotlivé církve starají o všechny ostatní, sdělují si navzájem své potřeby a sdílejí se o to, co mají, protože šíření Kristova těla je úkolem celého biskupského sboru. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 23-24: AAS 57 (1965), 27-29.))  

Biskup tvoří se svou diecézí jednotu, podněcuje, podporuje a řídí misijní dílo, a tím zpřítomňuje a jaksi zviditelňuje misijního ducha a misijní horlivost Božího lidu, takže se celá diecéze stává misionářskou. 

Úkolem biskupa bude získávat ve svém lidu, zejména mezi nemocnými a trpícími, takové duše, které by s ochotným srdcem obětovaly Bohu modlitby a skutky pokání za evangelizaci světa. Má také ochotně podporovat povolání mladých lidí a kleriků pro misijní instituty a vděčně přijímat, jestliže si Bůh některé z nich vyvolí, aby se zapojili do misijní činnosti církve; má vybízet diecézní kongregace a pomáhat jim, aby se také svým podílem zapojily do misií; má podporovat díla misijních institutů u svých věřících, ale zejména papežská misijní díla. Těmto dílům právem náleží první místo, neboť slouží jednak k probouzení cítění opravdu univerzálního a misionářského v katolících, jednak k zorganizování úspěšných sbírek ve prospěch všech misií, aby se jejich výtěžek dal rozdělit úměrně potřebám. (7)((7/Srov. Benedikt XV., enc. Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 453-454; Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 71-73; Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 525-526; týž, enc. Fidel Donum, 15.1.1957: AAS 49 (1957), 241.))  

Poněvadž den ze dne roste potřeba dělníků na vinici Páně a diecézní kněz touží, aby i oni měli stále větší účast v evangelizaci světa, posvátný sněm snažně žádá, aby biskupové vzali na vědomí velmi vážný nedostatek kněží, který je překážkou evangelizace mnoha území, a aby poslali některé ze svých nejlepších kněží, kteří se nabídnou k misijnímu dílu, po náležité přípravě do diecézí trpících nedostatkem duchovenstva, aby tam aspoň dočasně konali v duchu služby misijní práci. (8)((8/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 15.1.1957: AAS 49 (1957), 245-246.))  

Aby misijní činnost biskupů účinně sloužila blahu celé církve, je prospěšné, aby se biskupské konference ujaly záležitostí, které se týkají spořádané spolupráce ve vlastní zemi. 

Na svých konferencích ať biskupové jednají o uvolňování diecézních kněží pro evangelizaci národů; o výši ročního příspěvku, který je každá diecéze povinna dávat na misie úměrně svým příjmům; (9)((9/2. vat. koncil, Dekr. o pastýřských úkolech biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 6.)) o řízení a organizování způsobů a prostředků přímé pomoci misiím; o pomoci misijním institutům a seminářům diecézního duchovenstva pro misie, a je-li třeba, o jejich založení; o pěstování těsnějších svazků mezi těmito instituty a diecézemi. 

Stejně tak je věcí biskupských konferencí zřizovat a podporovat díla, v kterých by našli bratrské přijetí a pastorační péči ti, kdo z pracovních nebo studijních důvodů přicházejí z misijních zemí. Jejich prostřednictvím se totiž daleké národy stávají jakoby sousedy a starým křesťanským obcím se dostává nejlepší příležitosti vést rozhovor s národy, které dosud neslyšely evangelium, a svou službou lásky a pomoci jim ukazovat pravou Kristovu tvář. (10)((10/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 15.1.1957: AAS 49 (1957), 245.))  

 

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST KNĚŽÍ 

39 Kněží zastupují Kristovu osobu a jeho spolupracovníky biskupů v trojím posvátném úřadě, který je svou povahou zaměřen na poslání církve. (11)((11/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 34.)) Ať si tedy zřetelně uvědomí, že jejich život je zasvěcen také službě misiím. Protože svou vlastní službou – záležící především v eucharistii, která dovršuje církev – mají společenství s Kristem jako hlavou a jiné k tomuto společenství přivádějí, nemohou nepociťovat, kolik ještě chybí k plnosti těla a kolik je proto třeba ještě udělat, aby stále víc rostlo. Proto upraví pastoraci tak, aby sloužila šíření evangelia u nekřesťanů. 

Kněží budou při pastoračním působení probouzet a udržovat horlivost věřících pro evangelizaci světa. Budou je v katechezi a v kázání poučovat o úkolu církve hlásat národům Krista; budou poučovat křesťanské rodiny o tom, jak je potřeba a jak je čestné pěstovat misijní povolání u vlastních synů a dcer; v mládeži na školách a v katolických spolcích budou podporovat zájem o misie tak, aby z nich vyšli budoucí hlasatelé evangelia. Ať učí věřící modlit se za misie a ať se neostýchají vybírat od nich příspěvky a tak se stát žebráky pro Krista a pro záchranu duší. (12)((12/Srov. Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 28 (1926), 72.))  

Profesoři v seminářích a na univerzitách budou poučovat mladé lidi o reálné situaci světa a církve, aby jim vysvitla potřeba intenzivnější evangelizace nekřesťanů a živila se jejich horlivost. Při přednáškách z oboru dogmatiky, biblistiky, morálky a historie ať poukazují na misijní hlediska, která jsou v nich obsažena, aby se tímto způsobem v budoucích kněžích utvářelo misionářské uvědomení. 

  

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST ŘEHOLNÍCH INSTITUTŮ 

40 Řeholní instituty, kontemplativní i činné, dosud měly a mají velmi veliký podíl na evangelizaci světa. Posvátný sněm rád uznává jejich zásluhy a děkuje Bohu za tolik obětí, přinesených k Boží slávě a ve službě duším. Vybízí je, aby neúnavně pokračovaly v započatém díle s vědomím, že ctnost lásky, kterou jsou svým povoláním povinny pěstovat dokonaleji, je pobízí a zavazuje k duchu a dílu opravdu katolickému. (13)((13/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 44: AAS 57 (1965), 50.)) 

Kontemplativní řeholní společnosti mají svými modlitbami, skutky pokání a snášením soužení vrcholný význam pro obrácení duší. Neboť Bůh na jejich prosby posílá dělníky na svou žeň, (14)((14/Srov. Mt 9,38.)) otvírá duši nekřesťanů, aby naslouchali evangeliu, (15)((15/Srov. Sk 16,14.)) a dává slovu spásy přinášet v jejich srdci plody. (16)((16/Srov. 1 Kor 3,7.)) Posvátný sněm dokonce prosí tyto instituty, aby zakládaly domy v místech misií, jak už to mnohé učinily, aby tam přizpůsobily svůj život autentickým náboženským tradicím těch národů a vydávaly mezi nekřesťany slavné svědectví o Boží velebnosti a lásce a o jednotě v Kristu. 

Činné řeholní společnosti – ať mají cíl výhradně misijní či nikoli – se mají před Bohem upřímně tázat samy sebe, zda by nebyly schopny rozšířit svou činnost ve prospěch šíření Božího království mezi pohanskými národy; zda by nemohly přenechat některé služby jiným, aby samy mohly věnovat své síly misiím; zda by nemohly zahájit činnost v misiích a přizpůsobit tomu, je-li třeba, své stanovy, ovšem v duchu zakladatele; zda se jejich členové podle možnosti účastní misijní činnosti; zda jejich životní zvyklosti jsou svědectvím evangelia, přizpůsobeným povaze a poměrům lidu. 

Protože z vnuknutí Ducha svatého vzrůstají v církvi stále více světské společnosti (instituty), jejich práce v misiích pod biskupovou autoritou může být mnohonásobně plodná jako znamení úplného oddání se evangelizaci světa. 

 

MISIONÁŘSKÁ POVINNOST LAIKŮ 

41 Laici spolupůsobí v evangelizačním díle církve a účastní se jejího spasitelného poslání zároveň jako svědkové i jako živé nástroje, (17)((17/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 33, 35: AAS 57 (1965), 39, 40-41.)) zejména jsou-li povoláni Bohem a přijati biskupy k tomuto dílu. 

V zemích již křesťanských spolupůsobící laici v díle evangelizace, když u sebe i u jiných pěstují poznání o misiích a lásku k nim, když vzbuzují povolání ve vlastních rodinách, v katolických spolcích a ve školách, když poskytují podpory všeho druhu, aby dar víry, který dostali zdarma, mohl být darován i jiným. 

V misijních zemích ať laici, příchozí i domácí, učí ve školách, spravují časné záležitosti, spolupracují v záležitostech farních a diecézních a zavádějí a podporují různé formy laického apoštolátu, aby věřící mladých církví mohli co nejdříve převzít vlastní úlohu v životě církve. (18)((18/Srov. Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 510-514; Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 851-852.))  

Konečně ať laici ochotně spolupracují na poli hospodářsko-sociálním ve prospěch rozvoje těch národů. Tato spolupráce je tím chvályhodnější, čím více má na zřeteli zakládání institucí, které se týkají základních struktur sociálního života anebo školení odpovědných veřejných činitelů. 

Zvláštní chválu zaslouží laici, kteří na univerzitách nebo ve vědeckých ústavech rozšiřují svými historickými nebo vědecko-náboženskými výzkumy poznatky o národech a o náboženstvích; pomáhají tak hlasatelům evangelia a připravují dialog s nekřesťany. 

S jinými křesťany a s nekřesťany, zvláště s členy mezinárodních svazů, ať bratrsky spolupracují a mají stále na zřeteli, „aby budování pozemské společnosti bylo vždy založeno na Pánu a k němu zaměřeno“. (19)((19/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 46: AAS 57 (1965), 52.))  

Ke všem těmto úkolům potřebují laici nutně technickou a duchovní průpravu, kterou jim mají poskytnout k tomu určené ústavy, aby jejich život mezi nekřesťany svědčil pro Krista podle apoštolových slov: „Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy“ (1 Kor 10,32-33). 

  

ZÁVĚR 

  

POZDRAV MISIONÁŘŮM 

42 Otcové koncilu spolu s římským veleknězem pociťují velmi vážně povinnost všude šířit Boží království. Proto s velikou láskou zdraví všechny hlasatele evangelia, zejména ty, kteří jsou pro Kristovo jméno pronásledováni, a chtějí s nimi nést jejich utrpení. (20)((20/Srov. Pius XII., enc. Evangelii Praecones, 2.6.1951: AAS 43 (1951), 527; Jan XXIII., enc. Princeps Pastorum, 28.11.1959: AAS 51 (1959), 864.))  

Planou stejnou láskou k lidem, jakou hořel Kristus. Jsou si však vědomi, že jenom Bůh působí, aby přišlo na zemi jeho království, a spolu se všemi věřícími křesťany se modlí, aby na přímluvu Panny Marie Královny apoštolů byly pohanské národy co nejdříve přivedeny k poznání pravdy (21)((21/1 Tim 2,4.)) a aby Boží sláva, která září na tváři Ježíše Krista, zazářila skrze Ducha svatého všem. (22)((22/2 Kor 4,6.)) 

  

S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit. 

  

V Římě u svatého Petra dne 7. prosince 1965. 

  

Já PAVEL, biskup katolické církve 

Následují podpisy otců


   

OBSAH

1 Cíl dekretu ......

Kapitola 1
NAUKOVÉ ZÁSADY
2 Plán Otce ....
3 Poslání Syna ....
4 Poslání Ducha svatého ....
5 Kristus posílá církev ....
6 Misijní činnost církve ....
7 Motivy pro misijní činnost ....
8 Misijní činnost v životě lidí ....
9 Eschatologický ráz misijní činnosti ....

Kapitola 2
VLASTNÍ MISIJNÍ DÍLO
10 Nesmírný úkol ....

Artikul 1
KŘESŤANSKÉ SVĚDECTVÍ
11 Být a hovořit s lidmi ....
12 Přítomnost lásky .....

Artikul 2
HLÁSÁNÍ EVANGELIA A SHROMAŽĎOVÁNÍ BOŽÍHO LIDU
13 Evangelizace a konverze ....
14 Katechumenát ....

Artikul 3
VYTVÁŘENÍ KŘESŤANSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
15 Křesťanská obec ...
16 Domácí duchovenstvo ....
17 Katechisté .....
18 Podporování řeholního života ....

Kapitola 3
MÍSTNÍ CÍRKVE
19 Rozvíjení mladých církví ....
20 Misijní činnost místních církví ...
21 Apoštolát laiků ....
22 Různost v jednotě ....

Kapitola 4
MISIONÁŘI
23 Misijní povolání ....
24 Misionářská spiritualita ....
25 Duchovní a mravní výchova ....
26 Teoretická a praktická příprava ....
27 Instituty působící v misiích ....

Kapitola 5
ORGANIZACE MISIJNÍ ČINNOSTI
28 Potřeba organizace ....
29 Celková organizace ....
30 Místní organizace v misiích ...
31 Oblastní koordinace ....
32 Vztah institutů k místní církvi ...
33 Koordinace činnosti institutů ...
34 Koordinace vědecké práce pro misie ...

Kapitola 6
SPOLUPRÁCE
35 Výzva k spolupráci s misiemi ....
36 Misionářská povinnost celého Božího lidu ...
37 Misionářská povinnost křesťanských obcí ...
38 Misionářská povinnost biskupů ....
39 Misionářská povinnost kněží ....
40 Misionářská povinnost řeholních institutů ...
41 Misionářská povinnost laiků ....

ZÁVĚR
42 Pozdrav misionářům ....

 

    

 

top