BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ

5 Tajemství svaté církve se projevuje v jejím založení. Pán Ježíš totiž začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti. Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole (srov. Mk 4,14): kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu (srov. Lk 12,32), přijali už království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní (srov. Mk 4,26-29). Rovněž Ježíšovy zázraky dokazují, že království už přišlo na svět: „Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11,20; srov. Mt 12,28). Především se však projevuje království přímo v osobě samého Krista, Syna Božího a Syna člověka, který přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45).

Když pak Ježíš umřel za lidi na kříži a vstal z mrtvých, projevil se jako Pán, Mesiáš a kněz ustanovený na věky (srov. Sk 2,36; Žid 5,6; 7,17-21) a vylil na své učedníky Ducha slíbeného Otcem (srov. Sk 2,33). Tak je církev vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem.

RŮZNÉ OBRAZY CÍRKVE

6 Jako se ve Starém zákoně království často předkládá v předobrazech, tak nyní poznáváme nejvnitřnější podstatu církve prostřednictvím různých obrazů, připravených už v knihách proroků a převzatých ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub.

Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus (srov. Jan 10,1-10). Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem (srov. Iz 10,11; Ez 34,11n); jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř (srov. Jan 10,11; 1 Petr 5,4), který dal za ovce svůj život (srov. Jan 10,11-15).

Církev je obdělávaná půda, Boží pole (srov. 1 Kor 3,9). Na tom poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů (srov. Řím 11,13-26). Nebeský hospodář pěstuje církev jako vybranou vinici (srov. Mt 21,33-43 par; Iz 5,1n). Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat (srov. Jan 15,1-5).

Často je církev nazývána také Boží stavbou (srov. 1 Kor 3,9). Sám Pán se přirovnal ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem (srov. Mt 21,42 par; srov. Sk 4,11; 1 Petr 2,7; Ž 117,22). Na tomto základě budují církev apoštolové (srov. 1 Kor 3,11) a z něho má církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy; Boží dům (srov. 1 Tim 3,15), ve kterém bydlí jeho rodina, Boží příbytek v Duchu (srov. Ef 2,19-22), „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3), ale především svatý chrám, který svatí otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. (5)((5/Srov. Origenes, In Mt 16, 21: PG 13, 1443C; Tertulián, Adv. Marc. 3, 7: PL 2, 357C; CSEL 47, 3, 386. Pro liturgické dokumenty srov. Sacramentarium Gregorianum: PL 78, 160B; nebo C. Mohlberg, Liber Sacramentorum Romanea Ecclesiae, Romae 1960, 111 XC. „Bože, ty si z celého shromáždění svatých vytváříš věčný příbytek…“. Hymnus „Urbs Jerusalem beata“ v mnišském breviáři a „Coelectis urbs Jerusalem“ v římském breviáři.)) Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my (srov. 1 Petr 2,5). Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, připravené jako nevěsta „okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1n).

Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26; srov. Zj 12,17). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka (srov. Zj 19,7; 21,2 a 9; 22,17). Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání „jí dává jíst a přeje jí“ (Ef 5,29). A když ji očistil, chtěl, aby s ním byla spojena a byla mu poddána v lásce a věrnosti (srov. Ef 5,24). Navěky ji zahrnul nebeskými dary, abychom pochopili Boží a Kristovu lásku k nám, která převyšuje veškeré poznání (srov. Ef 3,19). Pokud však je církev zde na zemi jako poutnice daleko od Pána (srov. 2 Kor 5,6), považuje se za vyhnankyni, a proto hledá to a myslí na to, co je nahoře, kde Kristus sedí po Boží pravici; život církve je tam ukryt s Kristem v Bohu až do chvíle, kdy se ukáže se svým Ženichem ve slávě (srov. Kol 3,1-4).

CÍRKEV – KRISTOVO TAJEMNÉ TĚLO

7 Boží Syn v lidské přirozenosti s ním spojené přemohl svou smrtí a svým vzkříšením smrt, vykoupil člověka a přetvořil jej v nové stvoření (srov. Gal 6,15; 2 Kor 5,17). Když totiž udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.

V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemné, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. (6)((6/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 62, a. 5, ad 1.)) Křest nás totiž připodobňuje Kristu: „Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13). Tento posvátný obřad představuje a uskutečňuje přidružení ke Kristově smrti a k jeho vzkříšení: „Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním zaživa pohřbeni. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání“ (Řím 6,4-5). Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) „a každý jsme sobě navzájem údy“ (Řím 12,5).

Jako všechny údy lidského těla, třebaže jich je mnoho, vytvářejí jedno tělo, tak i věřící v Kristu (srov. 1 Kor 12,12). Také při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1 Kor 12,1-11). Mezi těmito dary vyniká milost udělená apoštolům, jejichž pravomoci podřizuje sám Duch i charizmatiky (srov. 1 Kor 14). Tentýž Duch sjednocuje tělo sám sebou, svou silou i vnitřním spojením údů, a tím vzbuzuje a rozněcuje mezi věřícími lásku. Proto když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním (srov. 1 Kor 12,26).

Hlavou tohoto těla je Kristus. On je obraz neviditelného Boha a v něm bylo stvořeno všechno. On je přede všemi a všechno v něm trvá. On je hlava těla, to je církve. On je počátek, první mezi těmi, kdo budou vzkříšeni, aby měl ve všem prvenství (srov. Kol 1,15-18). Svou velikou mocí vládne nad nebem i zemí a svou vynikající dokonalostí a činností naplňuje celé tělo bohatstvím své slávy (srov. Ef 1,18-23). (7)((7/Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 208.))

Všechny údy se mu mají připodobňovat, dokud v nich nenabude podoby Kristus (srov. Gal 4,19). Proto jsme přibráni do všech tajemství jeho života, jsme ztvárňováni podle něho, umíráme spolu s ním a spolu s ním vstáváme z mrtvých, až nakonec budeme s ním i vládnout (srov. Flp 3,21; 2 Tim 2,11; Ef 2,6; Kol 2,12; atd.). Dokud ještě jdeme pozemským životem jako poutníci a v jeho stopách procházíme těžkostmi a pronásledováním, spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni (srov. Řím 8,17).

Z něho „celé tělo, klouby a vazivem spojené a pohromadě udržované, roste vzrůstem, který působí Bůh“ (Kol 2,19). On sám ve svém těle, to je církvi, ustavičně rozděluje dary nutné k různým službám, kterým si s jeho pomocí navzájem pomáháme ke spáse; tak prožíváme pravdu v lásce a ve všem dorůstáme k němu, který je naše hlava (srov. Ef 4,11-16 řec.).

Abychom se však v něm stále obnovovali (srov. Ef 4,23), dal nám ze svého Ducha, který je jeden a týž v hlavě i v údech, a tak oživuje, sjednocuje a uvádí v pohyb celé tělo, takže jeho působení mohli svatí otcové srovnávat s úlohou, kterou v lidském těle plní princip života, duše. (8)((8/Srov. Lev XIII., enc. Divinum illud, 9.5.1897: AAS 29 (1896-97), 650. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 219-220: Denz. 2288 (3808). Sv. Augustin, Serm. 268, 2: PL 38, 1232 a jinde. Sv. Jan Zlatoústý, In Eph., Hom. 9, 3: PG 62, 72. Didymus Alex., Trin. 2, 1: PG 39, 449n. Sv. Tomáš, In Col. 1, 18, lect. 5: ed. Marietti, II, č. 46“ „Jako jedno tělo je konstituováno z jednoty duše, tak církev z jednoty Ducha…“)) 

Kristus však miluje církev jako svoji nevěstu: stal se vzorem muže, jenž miluje svou manželku jako vlastní tělo (srov. Ef 5,25-28). Církev pak je poddána své hlavě (tamtéž 23-24). Protože „v něm přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9), naplňuje svými božskými dary církev, která je jeho tělo a jeho plnost (srov. Ef 1,22-23), aby tíhla a došla k celé plnosti Boží (srov. Ef 3,19).

CÍRKEV VIDITELNÁ I DUCHOVNÍ

8 Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus (9)((9/Srov. Lev XIII., enc. Sapientiae Christianae, 10. 1. 1890: AAS 22 (1889-90), 392. Týž, enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 710 a 724n. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 199-200.)) a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny. Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku. (10)((10/Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 221n. Týž, enc. Humani generis, 12.8.1950: AAS 42 (1950), 571.)) Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla (srov. Ef 4,16). (11)((11/Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, uv. m. 713.))

To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (12)((12/Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).)) Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (13)((13/Výraz „Svatá (katolická, apoštolská) římská církev“ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).)) Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.

Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,6-7) a kvůli nám „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Stejně církev, třebaže ke splnění svého poslání potřebuje lidské prostředky, není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem. Otec poslal Krista „hlásat radostnou zvěst chudým (…) uzdravit zkroušená srdce“ (Lk 4,18), „hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu. Kristus byl ovšem „svatý, nevinný, neposkvrněný“ (Žid 7,26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5,21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2,17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.

Církev „při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha“ (14)((14/Sv. Augustin, De civ. Dei XVIII, 51, 2: PL 41, 614.)) a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11,26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a nesnáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.

KAPITOLA 2

BOŽÍ LID

NOVÁ SMLOUVA A NOVÝ LID

9 V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně (srov. Sk 10,35). Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval tím, že mu během jeho dějin zjevoval sám sebe a svůj záměr a posvěcoval jej pro sebe. Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluvy, která měla být uzavřena v Kristu, a úplnějšího zjevení, které mělo být uskutečněno samým vtěleným Božím Slovem. „Hle, blíží se dni, praví Hospodin, kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu (…) Vložím svůj zákon do jejich nitra a napíšu jim ho do srdce, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem (…) Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin“ (Jer 31,31-34). Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi (srov. 1 Kor 11,25), a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu a byl novým Božím lidem. Neboť ti, kteří věří v Krista, kdo se znovu narodili slovem živého Boha (srov. 1 Petr 1,23), ne z pomíjejícího, ale z nepomíjejícího semene, ne z těla, ale z vody a Ducha svatého (srov. Jan 3,5-6), ti nakonec vytvářejí „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví (…), který kdysi nebyl jeho lid, teď však je to Boží lid“ (1 Petr 2,9-10).

Tento mesiášský lid má za hlavu Krista, který „byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), nyní získal jméno, které je nade všechna jména, a vládne slavně na nebi. Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě. Jeho zákonem je nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus (srov. Jan 13,34). A jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času, kdy se ukáže Kristus, náš život (srov. Kol 3,4), a kdy také tvorstvo „bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí (Řím 8,21). A tak tento mesiášský lid, ačkoli ještě nezahrnuje všechny lidi a nejednou se jeví jako malé stádečko, je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy. Kristus ho ustavil jako společenství života, lásky a pravdy, činí z něho nástroj vykoupení všech lidí a posílá ho do celého světa jako světlo a sůl země (srov. Mt 5,13-16).

Jako Izrael podle těla byl už za svého putování pouští nazýván Boží církví (srov. Ne 13,1; Nm 20,4; Dt 23,1n), tak také nový Izrael, který v tomto čase jde a hledá své budoucí, trvalé město (srov. Žid 13,14), je nazýván Kristovou církví (srov. Mt 16,18). On ji totiž získal svou krví (srov. Sk 20,28), naplnil ji svým Duchem a opatřil ji prostředky umožňujícími její viditelnou a společenskou jednotu. Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši jako k původci spásy a zdroji jednoty a pokoje, a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty. (1)((1/Srov. sv. Cyprián, Epist. 69, 6: PL 3, 1142B; Hartel 3B, 754: „nerozlučitelná svátost jednoty“.)) Má se šířit po všech krajinách a vstupuje do dějin lidstva, zároveň však přesahuje hranice národů v čase i prostoru. Na své cestě pokušeními a těžkostmi je posilována silou Boží milosti, kterou jí Pán přislíbil, aby ze slabosti těla neochabla v dokonalé věrnosti, nýbrž zůstala důstojnou snoubenkou svého Pána, a aby se nepřestala působením Ducha svatého obnovovat, dokud cestou kříže nedojde ke světlu, které nezapadá.

VŠEOBECNÉ KNĚŽSTVÍ

10 Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žid 5,1-5), z nového lidu „udělal“ (…) královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6; srov. 5,9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěcení na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,4-10). Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha (srov. Sk 2,42-47), ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu (srov. Řím 12,1); ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život (srov. 1 Petr 3,15).

Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově. (2)((2/Srov. Pius XII., proslov Magnificate Dominum, 2.11.1954: AAS 46 (1954), 669. Týž, enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 555.)) Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu. Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie (3)((3/Srov. Pius XI., enc. Miserentissimus Redemptor, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 171n. Pius XII., proslov Vous nous avez, 22.9.1956: AAS 47 (1956), 714.)) a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.

UPLATŇOVÁNÍ VŠEOBECNÉHO KNĚŽSTVÍ VE SVÁTOSTECH

11 Posvátný a organický ráz tohoto kněžského společenství se aktivně projevuje svátostmi a ctnostmi. Křtem jsou věřící včleněni do církve a křestním nezrušitelným znamením jsou pověřeni konat bohopoctu křesťanského náboženství. Když se znovuzrozením stali Božími dětmi, mají závazek vyznávat před lidmi víru, kterou dostali od Boha prostřednictvím církve. (4)((4/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 63, a. 2.)) Svátost biřmování je dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové. (5)((5/Srov. sv. Cyril Jeruz., Catech. 17, de Spiritu Sancto II, 35-37: PG 33, 1009-1012. Nik. Kabasilas, De vita in Christo, lib. III, de utilitate chrismatis: PG 150, 569-580. Sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 65, a. 3 a q. 72, a. 1 a 5.)) Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský dar a s ním i sebe samy. (6)((6/Srov. Pius XII., enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), zvl. 552n.)) Jak podáváním darů, tak svatým přijímáním mají všichni vlastní podíl na bohoslužebném úkonu, ovšem ne stejně, nýbrž každý jinak. Když se pak občerství Kristovým tělem ve svatém přijímání, projeví viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje.

Ti kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení. Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je (srov. Jak 5,14-16). Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti (srov. Řím 8,17; Kol 1,24; 2 Tim 2,11-12; 1 Petr 4,13), a tak byli prospěšní Božímu lidu. Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a Boží milostí. Křesťanští manželé naznačují svátostí manželství tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a mají na tom tajemství podíl (srov. Ef 5,32). Svátost jim dává sílu, aby si navzájem pomáhali k svátosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou. Tak mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu. (7)((7/1 Kor 7,7: „Každý má od Boha svůj vlastní dar (idion charisma): jeden pro to, druhý pro ono.“ Srov. sv. Augustin, De dono persev. 14, 37: PL 45, 1015n: „Nejen zdrženlivost je Boží dar, ale i cudnost manželů.“)) Z jejich manželství vzchází rodina, v ní se rodí noví občané lidské společnosti a milostí vzchází rodina, v ní se rodí noví občané lidské společnosti a milostí Ducha svatého se při křtu stávají Božími dětmi, aby Boží lid v běhu času neustále trval. V této „rodinné církvi“ mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvlášť pozorně však duchovní povolání.

Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.

SMYSL PRO VÍRU A CHARIZMATA V BOŽÍM LIDU

12 Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály, ovoce rtů vyznávajících jeho jméno (srov. Žid 13,16). Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když „od biskupů až po poslední věřící laiky“ (8)((8/Sv. Augustin, De Praed. Sanct. 14, 27: PL 44, 980.)) dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů. Tento smysl pro víru probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené“ (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.

Týž Duch svatý kromě toho Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary „přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). Tato charizmata se mají přijímat vděčně a radostně – ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná – neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná. Mimořádných darů se však nemáme dožadovat nerozvážně, ani od nich nemáme domýšlivě očekávat ovoce apoštolských prací. Posouzení jejich pravosti a řádného používání náleží církevním představeným; jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12 a 19-21).

VŠEOBECNOST BOŽÍHO LIDU

13 Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno (srov. Jan 11,52). Proto poslal Bůh svého Syna, kterého ustanovil dědičným pánem všeho (srov. Žid 1,2), aby byl učitelem, králem a knězem všech, hlavou nového, všeobecného lidu Božích dětí. Proto poslal Bůh i Ducha svého Syna, Pána a dárce života, který je pro celou církev i pro všechny jednotlivé věřící základem shromáždění vjedno a jednoty v apoštolské nauce i v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (srov. Sk 2,42 řec.).

Tento jediný Boží lid je přítomen ve všech národech země, neboť ze všech národů přibírá občany pro své království, které ovšem není pozemské, nýbrž nebeské. Všichni věřící rozptýlení po světě jsou totiž ve spojení s ostatními v Duchu svatém, takže „ten, který sídlí v Římě, ví, že Indové jsou jeho údy“. (9)((9/Sv. Jan Zlatoústý, In Jo., Hom. 65, 1: PG 59, 361.)) Poněvadž však Kristovo království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36), proto církev čili Boží lid při uskutečňování tohoto království nic neodnímá časným hodnotám kteréhokoli národa; naopak, vlohy, schopnosti a zvyky národů, pokud jsou dobré, podporuje a přejímá, a co přejímá, to očišťuje, posiluje a povznáší. Je si vědoma, že má shromažďovat s Králem, jemuž všechny národy byly dány jako dědictví (srov. Ž 2,8) a do jehož města přinášejí dary a bohatství (srov. Ž 71/72/,10; Iz 60,4-7; Zj 21,24). Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; dík jemu katolická církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha. (10)((10/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 16, 6; III, 22, 1-3: PG 7, 925C-926A a 955C-958A; Harvey 2, 87n a 120-123; Sagnard ed. Sources Chrét., 290-292 a 372n.)) 

Dík této všeobecnosti přinášejí jednotlivé části své dary ostatním částem a celé církvi, takže celek i jednotlivé části se obohacují vzájemným sdílením všech a jejich snahou po plnosti v jednotě. Proto se Boží lid nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž i sám vnitřně srůstá z různých vrstev. Jeho členové se totiž liší jak úkoly, neboť někteří zastávají posvátnou službu k dobru svých bratří, tak způsobem a zaměřením života, neboť mnozí se snaží jít ke svatosti těžší cestou v řeholním stavu, a tak svým příkladem povzbuzují své bratry. Proto také v církevním společenství existují místní (partikulární) církve, které si uchovávají vlastní tradice; přitom zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky, (11)((11/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Rom., úvod: ed. Funk I, 252.)) chrání oprávněnou rozmanitost a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé zvláštnosti nejenom neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily. Proto konečně jsou mezi různými částmi církve pouta vnitřního společenství, pokud jde o duchovní hodnoty, apoštolské pracovníky a hmotnou pomoc. Vždyť členové Božího lidu jsou vyzýváni k vzájemnému sdílení hodnot a také o jednotlivých církvích platí apoštolova slova: „Navzájem si pomáhejte podle míry Božích darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10).

K této katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.

KATOLIČTÍ VĚŘÍCÍ

14 Posvátný sněm věnuje pozornost na prvním místě katolickým věřícím. Na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.

Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají její celé zřízení a všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do církve; zůstane sice v církvi „tělem“, ale ne „srdcem“. (12)((12/Srov. sv. Augustin, Bapt. c. Donat. V, 28, 39: PL 43, 197: „Úplně jasné je, že úsloví, ‘V církvi uvnitř a zevnitř’ se musí chápat: ‘V srdci, ne v těle’.“ Srov. tamtéž III, 19, 16: col. 152; V, 18, 24: col. 189; In Jo. Tr. 61, 2: PL 35, 1800 a jinde často.)) Ať si však jsou všichni synové církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji. (13)((13/Lk 12,48: „Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává.“ Srov. Mt 5,19-20; 7,21-22; 25,41-46; Jak 2,14.)) 

Katechumeni, kteří pod vlivem Ducha svatého výslovným projevem své vůle žádají, aby byli přijati do církve, jsou s ní spojeni už tímto svým přáním; od toho okamžiku je matka církev zahrnuje svou láskou a péčí jako své.

VZTAHY CÍRKVE KE KŘESŤANŮM NEKATOLÍKŮM

15 Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. (14)((14/Srov. Lev XIII., apošt. list Praeclara Gratulationis, 20.6.1894: AAS 26 (1893-94), 707.)) Mnozí totiž mají v úctě Písmo svaté jako směrnici víry a života a projevují upřímnou náboženskou horlivost, s láskou věří v Boha, Otce všemohoucího, i v Krista, Božího Syna a Spasitele. (15)((15/Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 738. Týž, enc. Caritatis studium, 25.7.1898: AAS 31 (1898-99), 11; Pius XII., rozhlasový projev Nell’ alba, 24.12.1941: AAS 34 (1942), 21.)) Jsou znamenáni křtem, který je spojuje s Kristem, ba uznávají a přijímají i jiné svátosti ve svých církvích nebo církevních společenstvích. Mnozí z nich mají též biskupské zřízení, slaví svatou eucharistii a zbožně uctívají panenskou Bohorodičku. (16)((16/Srov. Pius XI., enc. Rerum Orientalium, 8.9.1928: AAS 20 (1928), 287. Pius XII., enc. Orientalis Ecclesiae, 9.4.1944: AAS 36 (1944), 137.)) K tomu přistupuje společenství v modlitbě a jiných duchovních dobrodiních; dokonce i jakési pravé spojení v Duchu svatém, poněvadž on svou posvěcující silou, svými dary a milostmi působí také v nich a některé z nich posilnil až k prolití krve. Tak Duch ve všech Kristových učednících vzbuzuje touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem stanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu pod jedním pastýřem. (17)((17/Srov. instrukce Kongregace sv. oficia, 20.12.1949: AAS 42 (1950), 142.)) Aby toho matka církev dosáhla, bez přestání prosí, doufá a jedná a vybízí své děti k očišťování a k obnově, aby na tváři církve jasněji zářilo Kristovo znamení.

NEKŘESŤANÉ

16 Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. (18)((18/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 8, a. 3, ad. 1.)) Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (19)((19/Srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.)) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, (20)((20/Srov. Eusebius Caesar., Praeparatio Evangelica 1, 1: PG 21, 28AB.)) za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15).

MISIJNÍ RÁZ CÍRKVE

17 Jako byl Syn poslán od Otce, tak i on poslal apoštoly (srov. Jan 20,21), když jim řekl: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20). Tento Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse převzala od apoštolů církev a má jej plnit po celém světě (srov. Sk 1,8). Proto na sebe vztahuje apoštolova slova: „Běda mi, (…) nebudu-li hlásat evangelium!“ (1 Kor 9,16) a nepřetržitě vysílá hlasatele evangelia, dokud nejsou plně ustaveny nové církve, které se pak také připojí k dílu hlásání evangelia. Duch svatý ji vede ke spolupráci pro uskutečnění plánu Boha, který určil Krista jako zdroj spásy pro celý svět. Hlásáním evangelia přivádí církev posluchače k víře a k jejímu vyznávání, připravuje je ke křtu, vyvádí je ze služebnosti omylu a přivtěluje ke Kristu, aby do něho láskou vrůstali až k plnosti. Svou prací však působí, aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, nýbrž bylo ozdraveno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a ke štěstí člověka. Na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru. (21)((21/Srov. Benedikt XV., apošt. list Maximum illud: AAS 11 (1919), 440, zvl. 451n. Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae: AAS 18 (1926), 68-69. Pius XII., enc. Fidei Donum, 21. 4. 1957: AAS (1957), 236-237.)) Ty, kdo uvěří, může pokřtít kdokoli, avšak jedině knězi přísluší dovršovat stavbu těla eucharistickou obětí, a tak plnit Boží slova, pronesená ústy proroka: „Od východu slunce až na západ veliké je mé jméno u národů a čistý obětní dar se obětuje a přináší mému jménu na každém místě“ (Mal 1,11). (22)((22/Srov. Didaché 14: ed. Funk I, 32. Sv. Justin, Dial. 41: PG 6, 564. Sv. Irenej, Adv. Haer. IV, 17, 5: PG 7, 1023; Harvey 2, 199n. Trid. koncil, 22. zas., 1. kap.: Denz. 939 (1742.)) A tak církev zároveň prosí i pracuje, aby se celý svět ve své plnosti přetvořil v Boží lid, Kristovo tělo, chrám Ducha svatého, a aby Stvořiteli vesmíru a Otci byla v Kristu, který je hlava všech, vzdávána všechna čest a sláva.

KAPITOLA 3

HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE,

ZVLÁŠTĚ EPISKOPÁT

ÚVOD

18 K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby se všichni, kteří patří do Božího lidu a tím mají pravou křesťanskou důstojnost, snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl, a tak dosáhli spásy.

Tento posvátný sněm následuje První vatikánský koncil a spolu s ním učí a prohlašuje, že věčný pastýř Ježíš Kristus vybudoval svatou církev tím, že poslal apoštoly, jako on sám byl poslán Otcem (srov. Jan 20,21), a chtěl, aby jejich nástupci, biskupové, byli pastýři v jeho církvi až do konce světa. Aby však episkopát byl jeden a nerozdělený, postavil svatého Petra v čelo ostatním apoštolům a v něm položil trvalý a viditelný princip a základ jednoty víry a společenství. (1)((1/Srov. I. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus: Denz. 1821 (3050n).)) Tuto nauku o ustanovení, trvalosti, moci a smyslu posvátného prvenství římského biskupa i o jeho neomylném učitelském úřadu předkládá posvátný sněm znovu všem věřícím, aby jí pevně věřili. Chce však v započatém díle postoupit dále, a proto se rozhodl veřejně vyhlásit a jasně vyslovit nauku o biskupech, nástupcích apoštolů, kteří s Petrovým nástupcem, Kristovým náměstkem (2)((2/Srov. Flor. koncil, Decretum pro Graecis: Denz. 694 (1307) a 1. vat. koncil, tamtéž: Denz. 1826 (3059).)) a viditelnou hlavou celé církve, řídí dům živého Boha.

USTANOVENÍ DVANÁCTI APOŠTOLŮ

19 Pán Ježíš, když se nejprve pomodlil k Otci, povolal k sobě ty, které on sám chtěl, a určil z nich dvanáct, aby byli s ním a aby je poslal hlásat Boží království (srov. Mk 3,13-19; Mt 10,1-42). Tyto apoštoly (srov. Lk 6,13) ustavil jako sbor nebo stálou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých (srov. Jan 21,15-17). Poslal je nejdříve k synům Izraele a potom ke všem národům (srov. Řím 1,16), aby měli účast na jeho moci a ze všech národů činili jeho učedníky, posvěcovali je a vedli (srov. Mt 28,16-20; Mk 16,15; Lk 24,45-48; Jan 20,21-23). Tak měli církev šířit a svou službou pást pod vedením Pána po všechny dny až do konce světa (srov. Mt 28,20). V tomto poslání byli úplně utvrzeni v den letnic (srov. Sk 2,1-36) podle Pánova příslibu: „Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a v Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Apoštolové tedy hlásali všude evangelium (srov. Mt 16,20), přijímané posluchači působením Ducha svatého, a tak shromáždili všeobecnou církev, kterou Pán založil na apoštolech a vybudoval na Petrovi, jejich představeném; avšak svorníkem stavby je sám Ježíš Kristus (srov. Zj 21,14; Mt 16,18; Ef 2,20). (3)((3/Srov. Liber Sacramentorum sv. Řehoře Vel., preface k svátkům sv. Matěje a sv. Tomáše: PL 78, 51 a 152; srov. Cod. Vat. lat. 3548, f. 18; sv. Hilarius, In Ps. 67, 10: PL 9, 450; CSEL 22, 286. Sv. Jeroným, Adv. Iovin. 1, 26: PL 23, 247A. Sv. Augustin, In Ps. 86, 4: PL 37, 1103. Sv. Řehoř Vel., Mor. in Job XXVIII, V: PL 76, 455-456. Primasius, Comm. in Apoc. V: PL 68, 924BC. Paschasius Radb., In Mt. L. VIII, cap. 16: PL 120, 561C; srov. Lev XIII., list Et sane, 17.12.1888: AAS 21 (1888), 321.))

BISKUPOVÉ, NÁSTUPCI APOŠTOLŮ

20 Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa (srov. Mt 28,20), neboť evangelium, které mají předávat, je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.

Apoštolové totiž měli při své službě nejen různé pomocníky, (4)((4/Srov. Sk 6,2-6; 11,30; 13,1; 14,23; 20,17; 1 Sol 5,12-13; Flp 1,1; Kol 4,11 a na jiných místech.)) nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. (5)((5/Srov. Sk 20,25-27; 2 Tim 4,6n ve spoj. s 1 Tim 5,22; 2 Tim 2,2; Tit 1,5; sv. Kliment Řím., Ad Cor 44,3: ed. Funk I, 156.)) Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží církev (srov. Sk 20,28). Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali jejich službu jiní osvědčení muži. (6)((6/Srov. sv. Kliment Řím., Ad Cor. 44,2: ed. Funk I, 154n.)) Mezi různými službami, které se vykonávají v církvi už od prvních dob, má podle svědectví ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku (7)((7/Srov. Tertulián, Praescr. Haer. 32: PL 2, 52n. Sv. Ignác Muč., na různých místech.)) výhonky apoštolské setby. (8)((8/Srov. Tertulián, Praescr. Haer. 32: PL 2,53.)) Tak se podle svědectví svatého Ireneje zvěstuje (9)((9/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 3, 1: PG 7, 848A; Harvey 2, 8; Sagnard 100n: „manifestatam“.)) a uchovává (10)((10/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 2, 2: PG 7, 847; Harvey 2,7; Sagnard 100: „custoditur“; srov. tamtéž IV, 26, 2: col. 1053; Harvey 2, 236 a také IV, 33, 8: col. 1077; Harvey 2, 262.)) apoštolské podání v celém světě až po naše časy prostřednictvím těch, které apoštolové ustanovili za biskupy a své nástupce.

Biskupové tedy na sebe vzali službu společenství spolu se svými pomocníky, kněžími a jáhny. (11)((11/Srov. sv. Ignác Muč., Philad. předmluva: ed. Funk I, 264.)) Na místě Božím jsou v čele stáda, (12)((12/Srov. sv. Ignác Muč., Philad. 1, 1; Magn. 6, 1: ed. Funk I, 264 a 234.)) jehož jsou pastýři, a to jako učitelé nauky, jako kněží posvátné bohoslužby a jako služebníci ve správě. (13)((13/Srov. sv. Kliment Řím., uv. m. 42,3-4; 44,3-4; 57,1-2: ed. Funk I, 152, 156, 171n. Sv. Ignác Muč., Philad. 2; Smyrn. 8; Magn. 3; Trall. 7: ed. Funk I, 265n; 282; 232; 246n atd.; sv. Justin, Apol. I, 65: PG 6, 428; sv. Cyprián Epist. na různých místech.)) Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav. (14)((14/Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 732.)) Proto posvátný sněm učí, že biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři církve; (15)((15/Srov. Trid. koncil, dekr. De sacr. Ordinis, cap. 4: Denz. 960 (1768); 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastoe aeternus, kap. 3: Denz. 1828 (3061). Pius XXII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 209 a 212. CIC, kán. 329, § 1.)) kdo tedy poslouchá je, poslouchá Krista, kdo však pohrdá jimi, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal (srov. Lk 10,16). (16)((16/Srov. Lev XIII., list Et sane, 17.12.1888: AAS 21 (1888), 321n.))

BISKUPSTVÍ JAKO SVÁTOST

21 V biskupech, jimž stojí po boku kněží, je tedy uprostřed věřících přítomen Pán Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz. Sedí sice po pravici Boha Otce, není však vzdálen od shromáždění svých biskupů, (17)((17/Srov. Lev Vel., Serm. 5,3: PL 54, 154.)) nýbrž především prostřednictvím jejich vznešené služby hlásá všem národům Boží slovo a věřícím neustále uděluje svátosti křesťanské víry. Jejich otcovskou funkci (srov. 1 Kor 4,15) přivtěluje nebeským znovuzrozením nové údy ke svému Tělu, jejich moudrostí a rozvážností řídí a vede lid Nové úmluvy při jeho putování k věčné blaženosti. Tito pastýři, vybraní k pasení Pánova stádce, jsou Kristovi služebníci a správci Božích tajemství (srov. 1 Kor 4,1). Jim bylo svěřeno svědectví pro radostnou zvěst o Boží milosti (srov. Řím 15,16; Sk 20,24) a službu Ducha a spravedlnosti ve slávě (srov. 2 Kor 3,8-9).

Aby apoštolové mohli plnit tak veliké úkoly, obdařil je Kristus zvláštním vylitím Ducha svatého, který na ně sestoupil (srov. Sk 1,8; 2,4; Jan 20,22-23). Také oni svým pomocníkům předali vkládáním rukou duchovní dar (srov. 1 Tim 1,14; 2 Tim 1,6-7), který v biskupském svěcení došel až k nám. (18)((18/Trid. koncil, 23. zas., kap. 3 uvádí slova 2 Tim 1,6-7, aby dokázal, že kněžské svěcení je pravá svátost: Denz. 959 (1766).)) Posvátný sněm učí, že se biskupským svěcením uděluje plnost svátosti kněžství, které se i v liturgických zvyklostech církve i u svatých otců nazývá nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby. (19)((19/V Trad. Apost. 3: ed. Botte, Sources Chr., 27-30, se biskupovi připisuje „prvenství v kněžství“. Srov. Sacramentarium Leonianum, ed. C. Mohlberg, Sacramentarium Veronense, Řím 1955, 119: „ke službě nejvyššího kněžství (…) Doplň ve svých kněžích plnost svého mystéria“. Týž, Liber Sacramentorum Romanae Ecclesiae, Řím 1960, 121-122: „Uděl jim, Pane, biskupský stolec k řízení tvé církve a veškerého lidu.“ Srov. PL 78, 224.)) Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský. Tyto úřady však podle své povahy mohou být vykonávány pouze v hierarchickém společenství s hlavou a členy sboru. Z ústního podání, doloženého především liturgickými obřady a zvyky jak východní, tak západní církve, vysvítá, že vkládáním rukou a slovy svěcení se uděluje milost Ducha svatého (20)((20/Srov. Trad. Apost. 2: ed. Botte, 27.)) a vtiskuje posvátné znamení, (21)((21/Srov. Trid. koncil, 23. zas., kap. 4 učí, že svátost kněžství vtiskuje nezničitelné znamení: Denz. 960 (1767). Srov. Jan XXIII., proslov Iubilate Deo, 8.5.1960: AAS 52 (1960), 466. Pavel VI., Homilie ve vatik. bazilice, 20.10.1963: AAS 55 (1963), 1014.)) takže biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze a jednají v jeho zastoupení. (22)((22/Sv. Cyprián, Epist. 63, 14: PL 4, 386; Hartel IIIB, 713: „Kněz opravdu zastupuje Krista“. Sv. Jan Zlat., In 2 Tim, hom. 2, 4: PG 62, 612: Kněz je „symbolon“ Krista. Sv. Ambrož, In Ps. 38, 25-26: PL 14, 1051-52; CSEL 64, 203-204. Ambrosiaster, In 1 Tim 5,19: PL 17, 479C a In Eph. 4, 11-12, 387C. Teodor z Mops. Hom. Catech. XV, 21 a 24: ed. Tonneau 497 a 503. Hesychius Jeruz., In Lev. L. 2, 9, 23: PG 93, 894B.)) Biskupům přísluší přibírat nové vyvolené do biskupského sboru svátostným svěcením.

BISKUPSKÝ SBOR A JEHO HLAVA

22 Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů. Sborovou povahu a sborový ráz biskupského stavu naznačuje už prastará kázeň, podle níž biskupové, ustanovení po celém světě, udržovali společenství mezi sebou i s římským biskupem ve svazku jednoty, lásky a pokoje, (23)((23/Srov. Eusebius, Hist. Eccl. V, 24, 10: GCS II, 1, 495: ed. Bardy, Sources Chr. II, 69; Dionysius u Eusebia, tamtéž VII, 5, 2: GCS II, 2, 638n; Bardy II, 168n.)) a rovněž svolávání koncilů, (24)((24/Srov. o starých koncilech: Eusebius, Hist. Eccl. V, 23-24: GCS II, 1, 488n; Bardy II, 66n a jinde. Nicej. koncil, kán. 5: Conc. Oec. Decr. 7.)) na nichž se společně rozhodovalo o důležitých záležitostech (25)((25/Srov. Tertulián, De Ieiunio 13: PL 2, 972B; CSEL 20, 292, ř. 13-16.)) usnesením vyneseným po uvážení mnoha názorů. (26)((26/Srov. sv. Cyprián, Epist. 56, 3: Hartel IIIB, 650; Bayard 154.)) Tuto sborovou povahu zřejmě potvrzují všeobecné sněmy, konané v uplynulých staletích. Naznačuje ji však také od pradávna zavedený zvyk svolávat více biskupů, aby se zúčastnili povýšení nově vyvoleného k nejvyšší kněžské službě. Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru.

Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví. (27)((27/Srov. úřední zprávu Zinelliho na 1. vat. koncilu: Mansi 52, 1109C.)) Tato pravomoc se však může vykonávat jedině se souhlasem římského biskupa. Pán určil jedině Šimona za skálu a klíčníka církve (srov. Mt 16,18-19) a ustanovil ho pastýřem celého svého stáda (srov. Jan 21,15n). Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi (srov. Mt 18,18; 28,16-20). (28)((28/Srov. 1. vat. koncil, schéma Věrouč. konstituce II, De Ecclesia Christi, kap. 4: Mansi 53, 310. Srov. zprávu Kleutgena o přepracovaném schématu: Mansi 53, 321B-322B, a prohlášení Zinelliho: Mansi 52, 1110A. Viz také sv. Lev Vel., Serm. 4, 3: PL 54, 151A.)) Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce. V něm biskupové při věrném respektování prvenství a svrchovanosti své hlavy vykonávají svůj úřad z vlastní moci k dobru svých věřících, ba celé církve; Duch svatý nepřetržitě posiluje tuto organickou strukturu a její svornost. Svrchovaná moc nad celou církví, kterou je tento sbor vybaven, je slavnostně vykonávána na všeobecném církevním sněmu. O všeobecném církevním sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo aspoň přijat. Je výsadou římského biskupa tyto sněmy svolávat, předseda jim a potvrzovat je. (29)((29/Srov. CIC, kán. 222 a 227.)) Tutéž sborovou pravomoc mohou ve spojení s papežem vykonávat biskupové žijící na celém světě, pokud je hlava sboru svolá ke sborovému jednání nebo aspoň schválí nebo svobodně přijme společné jednání rozptýlených biskupů, takže vznikne opravdu sborový úkon.

VZTAHY BISKUPŮ UVNITŘ SBORU

23 Sborová jednota se projevuje také ve vzájemných vztazích jednotlivých biskupů k místním církvím a k všeobecné církvi. Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. (30)((30/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus: Denz. 1821 (3050n).)) Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, (31)((31/Srov. sv. Cyprián, Epist. 66, 8; Hartel III, 2, 733: „Biskup je v církvi a církev je v biskupovi“.)) které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. (32)((32/Srov. sv. Cyprián, Epist. 55, 24: Hartel III, 624, ř. 13: „Jedna církev je po celém světě rozdělena v mnoho údů“. Epist. 36, 4: Hartel, 575, ř. 20-21.)) Z toho důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty.

Jednotliví biskupové, kteří stojí v čele místních církví, vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena, ne nad jinými církevními ani nad obecnou církví. Ale protože to jsou členové biskupského sboru a zákonití nástupci apoštolů, je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. (33)((33/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 21.4.1957: AAS 49 (1957), 237.)) I když se tato péče neuskutečňuje výkonem pravomoci, přesto nesmírně přispívá k prospěchu všeobecné církve. Všichni biskupové mají totiž podporovat a chránit jednotu víry a kázeň společnou celé církvi, vést věřící k lásce k celému Kristovu tajemnému tělu, zvláště k členům chudým, trpícím a pronásledovaným pro spravedlnost (srov. Mt 5,10). Konečně mají podporovat každou činnost společnou celé církvi, především aby vzrůstala víra a všem lidem vzešlo světlo plné pravdy. Ostatně je jisté, že když dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné církve, účinně tím přispívají k dobru celého tajemného těla, které je také tělem církví. (34)((34/Srov. sv. Hilarius z Poit., In Ps. 14, 3: PL 9, 206; CSEL 22, 86. Sv. Řehoř Vel., Moral. IV, 7, 12: PL 75, 643C; Ps.-Basilius, In Is. 15, 296: PG 30, 637C.)) 

Péče o hlásání evangelia po celém světě je věc sboru pastýřů. Jim všem společně dal k tomu Kristus příkaz a uložil jim to jako společnou povinnost, jak to připomněl již papež Celestin otcům Efeského koncilu. (35)((35/Srov. sv. Celestin, Epist., 18, 1-2 Efeskému koncilu: PL 50, 505AB; Schwartz, Acta Conc. Oec. I, 1, 1, 22; srov. Benedikt XV., apošt. list Maximum illud: AAS 11 (1919), 440. Srov. Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 69; Pius XII., enc. Fidei Donum, uv. m.)) Proto jednotliví biskupové, pokud jim to dovolí vykonávání jejich vlastního úřadu, jsou povinni vytvořit pracovní společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem, jemuž byl zvláštním způsobem svěřen velký úkol šířit křesťanské jméno. (36)((36/Srov. Lev XIII., enc. Grande munus, 30.9.1880: AAS 13 (1880), 145. Srov. CIC, kán. 1327; 1350 § 2.)) Proto mají všemi silami opatřovat misiím jak dělníky pro žeň, tak také duchovní i hmotnou pomoc, a to jak přímo oni sami, tak tím, že povzbudí věřící k horlivé spolupráci. Konečně ať biskupové rádi poskytují ve všeobecném společenství lásky bratrskou pomoc jiným církvím, především sousedním a více potřebným, podle úctyhodného příkladu minulých dob.

Řízením Boží prozřetelnosti se stalo, že různé církve, založené na různých místech od apoštolů a jejich nástupců, se během času sdružily v řadu celků organicky spojených, které při zachování jednoty víry a jediného božského zřízení všeobecné církve mají vlastní kázeň, vlastní liturgické zvyky a teologické i duchovní dědictví. Některé z nich, zvláště starobylé patriarchální církve, jako matky víry zrodily jiné církve jako své dcery a až do dnešních dob jsou s nimi spojeny těsnějším poutem své dcery a až do dnešních dob jsou s nimi spojeny těsnějším poutem lásky ve svátostném životě a ve vzájemné úctě k právům i povinnostem. (37)((37/O právech patriarchálních stolců srov. Nicejský koncil, kán. 6 o Alexandrii a Antiochii a kán. 7 o Jeruzalémě: Conc. Oec. Decr., 8; č. later. koncil (1215), konst. 5: De dignitate Patriarcharum: tamtéž 212; Ferrar.-florent. koncil: tamtéž 504.)) Tato rozmanitost místních církví, proniknutá duchem jednoty, jenom jasněji dokazuje katolicitu nerozdělené církve. Podobně dnes biskupské konference mohou poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci.

SLUŽBA BISKUPŮ

24 Biskupové jako nástupci apoštolů přijmají od Pána, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání (srov. Mt 28,18-20; Mk 16,15-16; Sk 16,17n). Aby byli apoštolové schopni plnit toto poslání, slíbil jim Kristus Pán Ducha svatého a seslal jim jej z nebe v den letnic. Jeho silou mají být Kristovými svědky před pohany, národy a králi až na konec země (srov. Sk 1,8; 2,1n; 9,15). Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení ve svatém Písmě výstižně nazývané „diakonia“, tj. služba (srov. Sk 1,17 a 25; 21,19; Řím 11,13; 1 Tim 1,12).

Kanonické poslání mohou biskupové dostat na základě zákonitých zvyklostí, které nejvyšší a všeobecná církevní moc neodvolala, nebo na základě zákonů, které táž autorita vyhlásila nebo uznala, anebo přímo od Petrova nástupce; jestliže on nesouhlasí nebo odmítá apoštolské společenství s nimi, nemohou biskupové nastoupit úřad. (38)((38/Srov. Cod. Iuris Can. pro Eccl. Orient., kán. 216-314: de Patriarchis; kán. 324-339: de Archiepiscopis maioribus; kán. 362-391: de aliis dignitariis; zvláště kán. 238 § 3; 216; 240; 251; 255: de Episcopis a Patriarcha nominandis.)) 

UČITELSKÝ ÚŘAD BISKUPŮ

25 Mezi hlavními úkoly biskupů zaujímá přední místo hlásání evangelia. (39)((39/Srov. Trid. koncil, dekr. De reform., 5. zas. kap. 2, č. 9, a 24. kán. 4: Conc. Oec. Decr. 645 a 739.)) Biskupové jsou totiž zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, kterou má věřit a uplatňovat v životě, a objasňují ji ve světle Ducha svatého, když z pokladu zjevení vynášejí pravdy nové i staré (srov. Mt 13,52); působí, že víra přináší ovoce, a bděle odvracejí bludy ohrožující jejich stádce (srov. 2 Tim 4,1-4). Biskupové, kteří uč ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností. Tato náboženská poslušnost vůle a rozumu se má projevovat zvláštním způsobem vůči autentickému učitelskému úřadu římského biskupa, i když nemluví „ex cathedra“, a to v tom smyslu, že se s úctou uznává jeho nejvyšší učitelský úřad a že se upřímně lne k jeho výrokům, ve shodě s jeho pojetím a projevenou vůlí. Tu lze poznat hlavně z povahy dokumentů nebo z častého předkládání téže nauky nebo ze způsobu, jakým je vyslovena.

Jednotliví biskupové nemají výsadu neomylnosti. Přesto však hlásají neomylně Kristovu nauku, když – třeba i rozptýlení po světě, ale spojení svazkem společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem – autenticky učí ve věcech víry a mravů a shodnout se na jedné nauce jako definitivně závazné. (40)((40/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. Dei Filius 3: Denz. 1712 (3011). Srov. poznámku přidanou k schématu I De Eccl. (vzatou ze sv. Roberta Bellarmina): Mansi 51, 579C; a dále přepracované schéma konst. II De Ecclesia Christi, s Kleutgenovým výkladem; Mansi 53, 313AB. Pius IX., list Tuas libenter: Denz. 1683 (2879).)) To se projevuje ještě zřejměji, když se shromáždí na všeobecném koncilu a jsou pro celou církev učiteli a soudci víry a mravů; pak je třeba jejich definice přijmout s poslušností víry. (41)((41/Srov. CIC, kán. 1322-1323.)) 

Avšak tato neomylnost, jíž chtěl božský Vykupitel vybavit svou církev při definování nauky o víře a mravech, sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení, který se má svatě uchovávat a věrně vykládat. Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře nebo mravech (42)((42/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. Pastor aeternus: Denz. 1839 (3074).)) jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře (srov. Lk 22,32). Proto se jeho definice právem pokládají za nezměnitelné samy ze sebe, a ne na základě souhlasu církve; vždyť byly proneseny s přispěním Ducha svatého, které mu bylo přislíbeno ve svatém Petrovi, a proto nepotřebují schválení nikoho jiného ani nepřipouštějí odvolání k jiné instanci. V takovém případě totiž římský biskup nepronáší rozhodnutí jako soukromá osoba, nýbrž vysvětluje anebo brání učení katolické víry jako nejvyšší učitel univerzální církve, v němž je zvláštním způsobem přítomno charizma neomylnosti církve. (43)((43/Srov. vysvětlení Gasserovo na 1. vat. koncilu: Mansi 52, 1213AC.)) Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad. Těmto definicím nemůže nikdy chybět souhlas církve, a to činností téhož Ducha svatého, která působí, že se celé Kristovo stádo udržuje a roste v jednotě víry. (44)((44/Srov. Gasser, tamtéž: Mansi 1214A.)) 

Když buď římský biskup anebo biskupský sbor spolu s ním definuje nějakou větu, vyhlašují ji ve shodě se zjevením, kterého jsou všichni povinni se držet a řídit se jím. Toto zjevení, ať psané či tradované ústně, je neporušeně předáváno prostřednictvím zákonité posloupnosti biskupů a především péčí římského biskupa, a dík světlu Ducha pravdy je v církvi svědomitě uchováváno a věrně vykládáno. (45)((45/Srov. Gasser, tamtéž: Mansi 1215CD, 1216-1217A.)) Aby bylo náležitě probádáno a přiměřeně hlásáno, o to se vhodnými prostředky pečlivě starají římský biskup a ostatní biskupové v rámci svého úkolu a úměrně k závažnosti věci. (46)((46/Srov. Gasser, tamtéž: Mansi 1213.)) Nepřijímají však nové veřejné zjevení jakožto patřící k božskému pokladu víry. (47)((47/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. Pastor aeternus 4: Denz. 1836 (3070).))

KNĚŽSKÝ ÚŘAD BISKUPŮ

26 Biskup je obdařen plností svátosti kněžství, a proto je „správcem milosti nejvyššího kněžství“ (48)((48/Modlitba při biskupském svěcení v byzantském obřadu: Euchologion to mega, Řím 1873, 139.)) především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat (49)((49/Srov. sv. Ignác Muč., Smyrn., 8, 1: ed. Funk I, 282.)) a ze které církev ustavičně žije a roste. Tato Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi. (50)((50/Srov. Sk 8,1; 14,22-23; 20,17 a jinde.)) Jsou totiž, každá ve svém místě, nový lid povolaný od boha mocí Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti (srov. 1 Sol 1,5). V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně, „aby se pokrmem a krví Páně spojovalo celé bratrstvo“. (51)((51/Mozarabská modlitba: PL 96, 759B.)) V každém oltářním společenství při biskupově posvátné službě (52)((52/Srov. sv. Ignác Muč., Smyrn. 8, 1: ed. Funk I, 282.)) se ukazuje znamení oné lásky a „jednoty tajemného těla, bez níž nemůže být spása“. (53)((53/Sv. Tomáš, Summa theol. III, q. 73, a. 3.)) V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna, svatá, katolická a apoštolská církev. (54)((54/Srov. sv. Augustin, C. Faustum 12, 20: PL 42, 265; Serm. 57,7: PL 38, 389 atd.)) Neboť „účast na těle a krvi Kristově nepůsobí v nás nic jiného než to, že se přetvořujeme v to, co přijímáme“. (55)((55/Sv. Lev Vel., Serm. 63, 7: PL 54, 357C.))

Každé zákonité slavení eucharistie řídí biskup. Jemu je svěřena povinnost konat pro božskou velebnost bohopoctu křesťanského náboženství a vést její správu podle přikázání Páně a podle církevních zákonů, které pro svou diecézi na základě vlastního úsudku podrobněji určuje.

A tak biskupové svou modlitbou za lid a svou prací pro lid rozdávají mnoha způsoby a bohatě z plnosti Kristovy svatosti. Službou slova dávají věřícím Boží sílu pro jejich spásu (srov. Řím 1,16). Svátostmi, jejichž pravidelné a plodné rozdělování řídí svou autoritou, (56)((56/Srov. Traditio Apostolica Hippolyti, 2-3: ed. Botte, 26-30.)) posvěcují věřící. Oni dávají směrnice pro udílení křtu, jímž se dopřává účast na Kristově královském kněžství. Oni původně přisluhují biřmováním, udělují svátost kněžství a upravují řád pokání. Starostlivě povzbuzují a poučují svůj lid, aby se s vírou a úctou účastnil liturgie, zejména svaté mešní oběti. Konečně i příkladem svého života mají pomáhat těm, kterým stojí v čele; mají ukázněně vzdalovat svůj život od všeho zla a podle svých sil s Boží pomocí jej přetvářet k dobrému, aby spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života. (57)((57/Srov. znění tak zvaného Examen na začátku biskupského svěcení a modlitby na konci téhož svěcení po Te Deum.)) 

PASTÝŘSKÝ ÚŘAD BISKUPŮ

27 Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi (58)((58/Benedikt XIV., breve Romana Ecclesia, 5.10.1752, § 1: Bullarium Benedicti XIV, sv. IV, Řím 1758, 21: „Biskup představuje Krista a vykonává jeho úřad“; Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 211: „Sobě svěřená stáda každý z nich pase a spravuje Kristovým jménem“.)) radou, přesvědčováním a příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí. Té ovšem používají pouze pro vzdělání svého stádce v pravdě a ve svatosti, neboť mají na zřeteli, že kdo je nejvyšší, má se stát nejmenším, a kdo je představený, má se stát tím, kdo slouží (srov. Lk 22,26-27). Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry může být omezeno z ohledu na užitek církve či věřících. Na základě této moci mají biskupové svaté právo a před Bohem povinnost vydávat pro své poddané zákony, soudit a řídit všechno, co patří do oblasti bohoslužby a apoštolátu.

Jim je plně svěřen pastýřský úřad čili trvalá každodenní péče o jejich ovečky. Nelze je pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc, a naprosto oprávněně se nazývají představenými lidu, který řídí. (59)((59/Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 732. Týž, list Officio sanctissimo, 22.12.1887, 264. Pius IX., apošt. list německým biskupům, 12. 3. 1875, a proslov v konsistoři, 15. 3. 1875: Denz. 3112-3117, pouze v novém vydání.)) Nejvyšší a univerzální moc tedy jejich moc nezatlačuje, nýbrž naopak potvrzuje, posiluje a zajišťuje, (60)((60/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. Pastor aeternus 3: Denz. 1828 (3061). Srov. zprávu Zinelliho: Mansi 52, 1114D.)) neboť Duch svatý uchovává neztenčeně tu formu řízení, jakou ve své církvi ustanovil Kristus Pán.

Biskup, kterého poslal Otec rodiny, aby ji řídil, má mít před očima příklad Dobrého pastýře, který přišel, ne aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil (srov. Mt 20,28; Mk 10,45) a aby dal svůj život za ovce (srov. Jan 10,11). Protože je vzat z lidí a podroben slabosti, je schopen cítit s nevědomými a bloudícími (srov. Žid 5,1-2). Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči jako pravé syny, a vybízí k horlivé spolupráci. Za jejich duše bude jednou odpovídat před Bohem (srov. Žid 13,17). Proto v modlitbách, kázáních a při všech skutcích lásky ať se stará jak o ně, tak i o ty, kteří ještě nepatří do jednoho stádce, které však má považovat za svěřené v Pánu. Jako apoštol Pavel, tak i biskup má závazky ke všem, proto ať je ochoten hlásat evangelium všem (srov. Řím 1,14-15) a vybízet své věřící k horlivé apoštolské a misijní činnosti. Věřící mají lnout k biskupovi jako církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci, aby všechno bylo v souhlasu a v jednotě (61)((61/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Ephes., 5, 1: ed. Funk I, 216.)) a mohutnělo k Boží slávě (srov. 2 Kor 4,15).

KNĚŽÍ A JEJICH VZTAHY KE KRISTU, K BISKUPŮM,

K OSTATNÍM KNĚŽÍM A KE KŘESŤANSKÉMU LIDU

28 Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět (srov. Jan 10,36), poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; (62)((62/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Ephes., 6, 1: ed. Funk I, 218.)) ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v církvi. A tak Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny. (63)((63/Srov. Trid. koncil, De sacr. Ordinis, kap. 2: Denz. 958 (1765) a kán. Denz. 966 (1776).)) Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností (64)((64/Srov. Inocenc I., Epist. ad Decentium: PL 20, 554A; Mansi 3, 1029; Denz. 98 (215): „Presbyteři, třebaže jsou kněží druhého stupně, nemají vrchol duchovní služby“. Sv. Cyprián, Epist. 61, 3: ed. Hartel, 696.)) a mocí svátosti kněžství (65)((65/Srov. Trid. koncil, uv. m., Denz. 956a-968 (1763-1778), a zvláště kán. 7: Denz. 967 (1777). Pius XII., apošt. konst. Sacramentum Ordinis: Denz. 2301 (3857-61).)) podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze (srov. Žid 5,1-10; 7,24; 9,11-28); jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona. (66)((66/Srov. Inocenc I., uv. m. Sv. Řehoř Naz., Apol. II, 22: PG 35, 432B. Ps.-Dionysius, Eccl. Hier. 1, 2: PG 3, 372D.)) Podle stupně služby se podílejí na úkolu jediného prostředníka Krista (srov. 1 Tim 2,5) a hlásají všem Boží slovo. Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, (67)((67/Srov. Trid. koncil, 22. zas.: Denz. 940 (1743). Pius XII., enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 553; Denz. 2300 (3850).)) hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují (68)((68/Srov. Trid. koncil, 22. zas.: Denz. 938 (1739-40). 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium čl. 7 a 47: AAS 56 (1964), 100-113. až do příchodu Páně (srov. 1 Kor 11,26) jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sebe sama jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar (srov. Žid 9,11-28). Pro věřící kajícníky anebo nemocné vykonávající službu smíření a posily; potřeby a prosby věřících přednášejí Bogu Otci (srov. Žid 5,1-3). Úřad Krista pastýře a hlavy vykonávají v mezích své moci, (69)((69/Srov. Pius XII., enc. Mediator Dei, uv. m., č. 67.)) a tak shromažďují Boží rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem (70)((70/Srov. sv. Cyprián, Epist. 11, 3: PL 4, 242B; Hartel II, 2, 497.)) a skrze Krista v Duchu ji vedou k Bohu Otci. Jemu se klanějí uprostřed svého stádce v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,24). Konečně věnují své síly kázání a vyučování (srov. 1 Tim 5,17); co v zákoně Páně četli a prorozjímali, v to věří, v co uvěřili, tomu učí, a čemu učí, podle toho jednají. (71)((71/Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum při oblékání rouch.)) 

Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, (72)((72/Srov. tamtéž, preface.)) jeho pomocníci a nástroj, povolaní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor (73)((73/Srov. sv. Ignác Muč., Philad. 4: ed. Funk I, 266. Sv. Kornelius I., u sv. Cyprián, Epist. 48, 2: Hartel III, 2, 610.)) určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají. Pod biskupovým vedením posvěcují a řídí sobě svěřenou část Pánova stádce, činí univerzální církev viditelnou tam, kde jsou, a poskytují vydatnou pomoc při budování celého Kristova těla (srov. Ef 4,12). Ať mají vždycky na zřeteli dobro Božích dětí a snaží se přispívat svou prací k pastorační činnosti celé diecéze, ano i celé církve. Pro tuto svou účast na kněžství a poslání mají kněží uznávat biskupa opravdu za svého otce a s úctou ho poslouchat. Biskup má hledět na kněze, své spolupracovníky, jako na syny a přátele, jako Kristus své učedníky už nenazývá služebníky, nýbrž přáteli (srov. Jan 15,15). Všichni kněží tedy, jak diecézní, tak řeholní, jsou svěcením a službou přidruženi ke sboru biskupů a podle svého povolání a podle své milosti slouží dobru celé církve.

Společné posvátné svěcení a poslání spojuje všechny kněze mezi sebou navzájem důvěrným bratrstvím, které se má dobrovolně a ochotně projevovat vzájemnou pomocí jak duchovní, tak hmotnou, jak pastorační, tak osobní, při shromážděních i ve společenství života, práce a lásky.

O věřící, které duchovně zplodil křtem a vyučováním (srov. 1 Kor 4,15; 1 Petr 1,23), mají pečovat jako otcové v Kristu. Stali se svému stádci dobrovolně vzorem (srov. 1 Petr 5,3). Proto ať svou obec tak řídí a tak jí slouží, aby si opravdu zasloužila být nazývána jménem, jímž je označován jedině Boží lid, a to jako celek: Boží církev (srov. 1 Kor 1,2; 2 Kor 1,1; a jinde). Ať pamatují, že mají svým každodenním životem a každodenní péčí ukazovat věřícím i nevěřícím, katolíkům i nekatolíkům obraz skutečně kněžské a pastýřské služby a všem vydávat svědectví pravdy a života. Jako dobří pastýři mají hledat také ty (srov. Lk 15,4-7), kteří sice byli pokřtěni v katolické církvi, ale přestali přijímat svátosti nebo dokonce odpadli od víry.

Lidstvo dnes stále více směřuje k jednotě politické, hospodářské a společenské, a proto je obzvláště třeba, aby kněží společnou péčí a prací, pod vedením biskupů a nejvyššího velekněze, vymýtili jakoukoli roztříštěnost, aby tak bylo celé lidstvo přivedeno k jednotě Boží rodiny.

JÁHNOVÉ

29 Na nižším stupni hierarchie stojí jáhnové, na něž jsou vkládány ruce „nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě“. (74)((74/Constitutiones Ecclesiae Aegyptiacae III, 2: ed. Funk, Didascalia II, 103. Statua Eccl. Ant. 37-41: Mansi 3, 954.)) Posíleni svátostnou milostí slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní. Úkolem jáhna je, podle toho, jak mu to přidělila příslušná autorita, slavnostně udělovat křest, uchovávat a rozdělovat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu na cestu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a vést smuteční a pohřební obřady. Protože se věnují úkolům charitativním a administrativním, ať pamatují na výzvu svatého Polykarpa: „Buďte milosrdní a horliví a postupuje podle pravdy Pána, který se stal služebníkem všech.“ (75)((75/Sv. Polykarp, Ad. Phil. 5,2: ed. Funk I, 300: O kristu se říká, že se „stal služebníkem všech“. Srov. Didaché 15, 1: tamtéž, 32. Sv. Ignác Muč., Trall., 2, 3: tamtéž, 242. Constitutiones Apostolorum 8, 28, 4: ed. Funk, Didascalia I, 530.)) 

Tyto funkce jsou nadmíru potřebné pro život církve. Protože se však podle dnes platné kázně v latinské církvi mohou v mnoha krajinách vykonávat jen velmi těžko, může být v budoucnu obnoveno jáhenství jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň. Příslušným územím biskupským sborům různého druhu náleží pravomoc se schválením papežovým rozhodnout, zda a kde je vhodné ustanovit takové jáhny pro duchovní správu. Se souhlasem římského biskupa se může toto jáhenství udělit mužům zralejšího věku, a to i žijícím v manželství, a také schopným mladým mužům, pro které však musí zůstat v platnosti zákon celibátu. 

KAPITOLA 4

LAICI

ÚVOD

30 Posvátný sněm nyní, když pojednal o hierarchických úřadech, rád věnuje pozornost stavu věřících křesťanů, kteří se nazývají laiky. Ačkoli všechno, co bylo řečeno o Božím lidu, se vztahuje stejně na laiky, řeholníky i kleriky, přece jen laiků – mužů i žen – vzhledem k jejich postavení a poslání se týkají zvláštním způsobem někteří věci, jejichž základní rysy je třeba důkladněji objasnit se zřetelem na zvláštní okolnosti naší doby. Posvěcení pastýři si dobře uvědomují, jak velice laici pracují pro dobro celé církve. Pastýři vědí, že je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vůči světu, nýbrž že mají významný úkol tak vést věřící a uznávat jejich služby a charizmata, aby všichni svým způsobem svorně spolupracovali na společném díle. Je přece třeba, abychom všichni „žili podle pravdy a v lásce, a tak rostli po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava. Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,15-16).

OBSAH POJMU LAIK

31 Slovem laik se zde označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.

Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz. Členové duchovního stavu se sice někdy mohou zabývat světskými záležitostmi a vykonávat též světské zaměstnání, ale z důvodu svého zvláštního povolání jsou určeni v první řadě a vlastním zaměřením k posvátné službě. Řeholníci vydávají svým stavem jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství. Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. Žijí ve světě, to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tam je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem. Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.

DŮSTOJNOST LAIKŮ V BOŽÍM LIDU

32 Svatá církev je z božského ustanovení uspořádána a řízena s podivuhodnou rozmanitostí. „Jako máme v jednom těle mnoho údů, ale tyto údy nemají všechny stejnou činnost, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedním tělem v Kristu, k sobě navzájem jsme však údy“ (Řím 12,4-5).

Jeden je tedy vyvolený Boží lid: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5); společná je důstojnost údů, která vzniká z jejich znovuzrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Není tedy v Kristu a v církvi žádná nerovnost vyplývající z rasy nebo národa, ze společenského postavení nebo pohlaví, poněvadž „už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28 řec.; srov. Kol 3,11).

I když tedy v církvi nejdou všichni toutéž cestou, přece jsou všichni povoláni ke svatosti a dostali Božím ospravedlněním stejnou víru (srov. 2 Petr 1,1). Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla. Neboť rozlišení, které Pán stanovil mezi posvěcenými služebníky a ostatním božím lidem, nese s sebou i spojení, vždyť pastýři a ostatní věřící jsou spjati společnými potřebami. Pastýři církve mají podle příkladu Páně sloužit navzájem i ostatním věřícím, a ti zase mají ochotně pomáhat pastýřům a učitelům. A tak v rozmanitosti vydávají všichni svědectví o podivuhodné jednotě v Kristově těle: neboť právě rozdílnost milostí, služeb a prací sjednocuje Boží děti, vždyť „toto všechno působí jeden a tentýž Duch“ (1 Kor 12,11). Laici mají z Boží laskavosti za bratra Krista, který nepřišel, ač je Pán všech, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil (srov. Mt 20,28). Tak mají též za bratry ty, kdo jsou ustanoveni k posvátné službě a mocí Kristovou svým učením, posvěcením a vedením pečují o Boží rodinu, aby všichni plnili nové přikázání lásky. O tom praví krásně sv. Augustin: „Když mě naplňuje obavou, že jsem pro vás, utěšuje mě, že jsem s vámi. Pro vás jsem totiž biskup, s vámi jsem křesťan. První vyjadřuje úřad, druhé milost; první připomíná nebezpečí, druhé spásu.“ (1)((1/Sv. Augustin, Serm. 340, 1: PL 38, 1483.))

APOŠTOLSKÝ ŽIVOT LAIKŮ

33 Laici shromáždění v Božím lidu a zapojení do Kristova těla pod jednou hlavou jsou všichni bez výjimky povoláni, aby se jako živé údy ze všech svých sil, přijatých z dobrodiní Stvořitele a z milosti Vykupitele, přičiňovali o vzrůst církve a její neustálé posvěcování.

Apoštolát laiků je účast na vlastním spásném poslání církve. Křtem a biřmováním sám Pán pověřuje všechny k tomuto apoštolátu. Svátostmi pak, zvláště svatou eucharistií, se dává a živí láska k Bohu a k lidem, která je duší veškerého apoštolátu. Laici jsou však povolání zvláště k tomu, aby učinili církev přítomnou a činnou na těch místech a za těch okolností, kde se může stát solí země jenom jejich prostřednictvím. (2)((2/Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 15.5.1931: AAS 23 (1931), 221n; Pius XII., proslov De quelle consolation, 14.10.1951: AAS 43 (1951), 790n.)) Tak je každý laik vlivem svých přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání církve „podle míry Kristova darování“ (Ef 4,7).

Kromě tohoto apoštolátu, který je úkolem všech věřících křesťanů vůbec, mohou být laici povoláni různým způsobem ještě k bližší spolupráci s apoštolátem hierarchickým, (3)((3/Srov. Pius XII., proslov Six ans se sont écoulés, 5.10.1957: AAS 49 (1957), 927.)) podobně jako muži a ženy, kteří pomáhali apoštolu Pavlovi při hlásání evangelia a mnoho pracovali v Pánu (srov. Flp 4,3; Řím 16,3n). Mimoto mají předpoklady k tomu, aby je hierarchie přizvala k některým církevním úkolům, které slouží duchovnímu cíli.

Všem laikům tedy přísluší čestná povinnost přičiňovat se, aby božský plán spásy stále více pronikal ke všem lidem všech dob a všude na zemi. Budiž jim tedy v každém směru umožněno také mít aktivní účast na spasitelném díle církve podle vlastních sil a podle potřeb doby.

ÚČAST LAIKŮ NA VŠEOBECNÉM KNĚŽSTVÍ

34 Protože nejvyšší a věčný velekněz Ježíš Kristus chce pokračovat ve svém svědectví a ve své službě i prostřednictvím laiků, oživuje je svým Duchem a neustále je povzbuzuje ke každému dobrému a dokonalému dílu.

Těm totiž, které spojuje těsně se svým životem a posláním, uděluje také podíl na svém kněžském úřadu, aby vykonávali duchovní bohoslužbu k oslavě Boha a ke spáse lidí. Z tohoto důvodu laici zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.

ÚČAST LAIKŮ NA KRISTOVĚ UČITELSKÉM ÚŘADU

35 Kristus, veliký prorok, hlásal Otcovo království svědectvím života a mocí slova. Dokud se plně nezjeví ve své slávě, vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova (srov. Sk 2,17-18; Zj 19,10), aby síla evangelia zářila v každodenním životě, rodinném i společenském. Oni sami se projevují jako synové zaslíbení, jestliže jsou stateční ve víře a naději, využívají přítomného času (srov. Ef 5,16; Kol 4,5) a očekávají trpělivě budoucí slávu (srov. Řím 8,25). Tuto naději však nemají skrývat v hloubi duše, nýbrž projevovat ji také ve strukturách světského života trvalou konverzí a bojem „proti knížatům, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti duchům zla“ (Ef 6,12). 

Jako svátosti Nového zákona, ze kterých čerpá svůj pokrm život i apoštolát věřících, předobrazují nové nebe a novou zemi (srov. Zj 21,1), tak se laici stávají zdatnými hlasateli víry v to, co nevidíme (srov. Žid 11,1), jestliže neváhají s životem z víry spojovat vyznání víry. Toto šíření evangelia, totiž Kristovo poselství hlásané i svědectvím života i slovem, dostává zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách.

Pro tento úkol je velmi cenný životní stav, který je posvěcen zvláštní svátostí, totiž manželský a rodinný život. Tam se koná praktický nácvik zvláštní laického apoštolátu a tam je i jeho znamenitá škola, když křesťanské náboženství prostupuje všechny projevy života a den ze dne je více přetvořuje. Tam mají manželé své vlastní povolání v tom, že jsou sobě navzájem i dětem svědky Kristovy víry a lásky. Křesťanská rodina hlásá mocným hlasem jednak nynější ctnosti Božího království, jednak naději na blažený život. Tak svým příkladem a svědectvím usvědčuje svět z hříchu a poskytuje světlo těm, kteří hledají pravdu.

Proto laici i tehdy, když se zabývají časnými věcmi, mohou a mají vykonávat hodnotnou činnost pro evangelizaci světa. Někteří z nich podle možnosti zastupují v některých posvátných funkcích posvěcené služebníky, když je jich nedostatek nebo když je jim v době pronásledování znemožněno působit; mnozí z nich věnují všechny své síly apoštolské práci; všichni však jsou povinni spolupracovat pro rozšíření a růst Kristova království ve světě. Proto nechť se laici neúnavně snaží o hlubší poznání zjevené pravdy a snažně si vyprošují od Boha dar moudrosti. 

ÚČAST LAIKŮ NA KRÁLOVSKÉ SLUŽBĚ

36 Kristus se stal poslušným až k smrti, a proto byl povýšen od Otce (srov. Flp 2,8-9) a vešel do slávy svého království. Jemu je všechno podřízeno, dokud on sám sebe i všechno stvořené nepodřídí Otci, aby pak Bůh měl svrchovanou vládu nade vším (srov. 1 Kor 15,27-28), Tuto moc odevzdal učedníkům, aby i oni měli královskou svobodu a sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu (srov. Řím 6,12), ba více, aby sloužili Kristu v druhých lidech a pokorou a trpělivostí přiváděli své bratry ke Králi, jemuž sloužit znamená kralovat. Pán totiž touží též prostřednictvím věřících laiků šířit své království, „království pravdy a pokoje“. (4)((4/Římský misál, z preface svátku Krista Krále.)) V tomto království bude i tvorstvo vysvobozeno z poroby porušení ke svobodě, které oslavením nabudou Boží děti (srov. Řím 8,21). Veliké přislíbení a veliký příkaz byl dán učedníkům“ „Všecko patří vám, vy však patříte Kristu a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,23).

Věřící tedy mají uznávat vnitřní povahu všeho stvořeného, jeho jednotu a zaměření k oslavě Boha. Také světskou činností si mají navzájem pomáhat k světějšímu životu, aby tak svět byl naplněn Kristovým duchem a účinněji dosáhl svého cíle ve spravedlnosti, lásce a míru. V plnění této všeobecné povinnosti zaujímají laici přední místo. Svou odbornou znalostí ve světských oborech a svou činností, která byla vnitřně povýšena Kristovou milostí, ať vydatně přispívají k tomu, aby stvořené hodnoty byly lidskou prací, technikou a kulturou rozvíjeny podle řádu Stvořitelova a ve světle jeho slova k prospěchu všech lidí bez výjimky, aby byly mezi ně lépe rozdělovány a svým způsobem vedly k všeobecnému pokroku v lidské a křesťanské svobodě. Takto bude Kristus prostřednictvím členů církve stále více osvěcovat svým spasitelným světlem celou lidskou společnost.

Mimoto mají laici, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu lidského díla. Zároveň tím bude pole světa lépe připraveno pro setbu Božího Slova a církvi se více otevřou dveře, jimiž má do světa vstoupit poselství pokoje.

Ekonomie spásy sama už je důvodem, proč se mají věřící naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k církvi, a ty, které jim přísluší jako členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést soulad a být si přitom vědomi, že je má ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády. Zejména v dnešní době je třeba, aby se tento rozdíl i soulad jasně projevoval ve způsobu jednání věřících, aby tak poslání církve lépe odpovídalo osobitým podmínkám dnešního světa. Jako je třeba uznat, že se pozemská obec právem věnuje péči o časné věci a řídí se přitom vlastními zásadami, tak zase je nutno oprávněně odmítnout neblahou nauku, která chce vybudovat společnost bez ohledu na náboženství a která náboženskou svobodu občanů potlačuje a ničí. (5)((5/Srov. Lev XIII., enc. Immortale Dei, 1.11.1885: AAS 18 (1885), 166n. Týž, enc. Sapientiar christianae, 10.1.1890: AAS 22 (1889-90), 397n. Pius XII., proslov Alla vostra filiale, 23.3.1958: AAS 50 (1958), 220: „oprávněný, zdravý laický ráz státu“.)) 

VZTAH LAIKŮ K HIERARCHII

37 Laici jako všichni věřící mají nárok dostávat štědře od posvěcených pastýřů z duchovních pokladů církve především pomoc Božího slova a svátostí. (6)((6/Srov. CIC, kán. 682.)) Své potřeby a přání ať sdělují svým pastýřům s tou svobodou a důvěrou, která se sluší na Boží syny a bratry v Kristu. Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru. (7)((7/Srov. Pius XII., proslov De quelle consolation, uv. m. 789: „V rozhodných bitvách vycházejí někdy nejšťastnější podněty přímo z fronty.“ Týž, proslov L’importance de la presse catholique, 17.2.1950: AAS 42 (1950), 256.)) V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených a vždy s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z důvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista.

Laici jako všichni věřící křesťané ať přijímají ochotně a s křesťanskou poslušností to, co stanoví duchovní pastýři jako Kristovi zástupci, jako učitelé a vedoucí církve. Ať v tom následují příklad Krista, který svou poslušností až k smrti otevřel všem lidem blaženou cestu svobody Božích dětí. Ať také při svých modlitbách nezapomínají doporučovat Bohu své představené, aby ti, kdo nad námi bdí a mají odpovědnost za naše duše, dělali to s radostí a nemuseli přitom vzdychat (srov. Žid 13,17).

Duchovní pastýři naproti tomu ať uznávají a podporují důstojnost a odpovědnost laiků v církvi; ať rádi využívají jejich moudrých rad, svěřují jim s důvěrou úkoly ve službě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu. S otcovskou láskou ať v Kristu pečlivě zvažují všechny podněty, žádosti a přání, která přednášejí laici. (8)((8/Srov. 1 Sol 5,19 a 1 Jan 4,1.)) Ať s pozorností uznávají oprávněnou svobodu, která přísluší všem v pozemské obci.

Od takového přátelského vztahu mezi laiky a jejich pastýři se může očekávat mnoho dobrého pro církev, neboť tímto způsobem se v laicích posiluje pocit vlastní odpovědnosti, povzbuzuje se jejich horlivost a usnadňuje se jejich spolupráce s pastýři. Oni pak s pomocí zkušených laiků, ať jde o záležitosti duchovní nebo časné, mohou usuzovat přesněji a lépe. Tak může celá církev za spolupráce všech členů účinněji plnit své poslání pro život světa.

ZÁVĚR

38 Každý laik musí být pro svět svědkem zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha. Všichni společně a každý jednotlivě mají sytit svět duchovními plody (srov. Gal 5,22) a šířit v něm ducha, jenž oduševňuje chudé, tiché a pokojné, které Pán blahoslavil v evangeliu (srov. Mt 5,3-9). Jedním slovem: „Křesťané mají být pro svět tím, čím je duše pro tělo“. (9)((9/Epist ad Diognetum 6: ed. Funk I, 400. Srov. sv. Jan Zlatoústý, In Mt, Hom. 46 (47), 2: PG 58, 478, o kvasu v těstě.))

KAPITOLA 5

VŠEOBECNÉ POVOLÁNÍ K SVATOSTI V CÍRKVI

SVATOST CÍRKVE

39 Církev, jejíž tajemství posvátný sněm předkládá, je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží syn – který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako „jediný svatý“ (1)((1/Římský misál, Gloria in excelsis. Srov. Lk 1,35; Mk 1,24; Lk 4,34; Jan 6,69 (ho hagios tou Theou); Sk 3,14; 4,27 a 30; Žid 7,26; 1 Jan 2,20; Zj 3,7.)) – miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25-26). Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě. Proto všichni v církvi, ať náleží k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti podle apoštolských slov: „Neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení“ (1 Sol 4,3; srov. Ef 1,4). Tato svatost církve se však stále projevuje a má se projevovat v plodech milosti, kterým dává Duch zrát ve věřících; vyjadřuje se mnohotvárně u jednotlivců, kteří ve svém uspořádání života směřují k dokonalé lásce a vzdělávají druhé. Osobitým způsobem se projevuje v uskutečňování evangelijních rad, které pod vlivem Ducha svatého přijali mnozí křesťané buď soukromě, nebo v životním způsobu či stavu, který církev schválila, vydává a musí vydávat ve světě krásné svědectví a příklad této svatosti.

VŠEOBECNÉ POVOLÁNÍ K SVATOSTI

40 Pán Ježíš, božský učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal svým učedníkům, každého stavu – všem i každému jednotlivě – svatost života, jejímž průvodcem a dovršitelem je on sám: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). (2)((2/Srov. Origenes, Comm. Rom. 7,7: PG 14, 1122B. Ps.-Macarius, De Oratione 11: PG 34, 861AB. Sv. Tomáš, Summa theol. II-II, q. 184, a. 3.)) Všem totiž seslal Ducha svatého, aby je v nitru vedl k milování Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil (srov. Mk 12,30) a ke vzájemné lásce, jako Kristus miloval je (srov. Jan 13,34; 15,12). Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat. Apoštol je napomíná, aby žili, „jak se sluší na věřící“ (Ef 5,3), a aby jako Boží vyvolení, svatí a milovaní projevovali navenek „milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost“ (Kol 3,12) a přinášeli plody Ducha k posvěcení (srov. Gal 5,22; Řím 6,22). Protože však všichni chybujeme často (srov. Jak 3,2), stále potřebujeme Boží milosrdenství a denně se musíme modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Mt 6,12). (3)((3/Srov. sv. Augustin, Retract. II, 18: PL 32, 637n. Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 225.)) 

Každému je proto jasné, že všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce. (4)((4/Srov. Pius XI., enc. Rerum omnium, 26.1.1923: AAS 15 (1923), 50 a 59-60. Týž, enc. Casti connubii, 31.12.1930: AAS 22 (1930), 548. Pius XII., apošt. konst. Provida Mater, 2.2.1947: AAS 39 (1947), 117. Proslov Annus sacer, 8.12.1950: AAS 43 (1951), 27-28. Proslov Nel darvi, 1.7.1956: AAS 48 (1956), 574n.)) Křesťanská svatost podporuje i v pozemské společnosti lidštější způsob života. O dosažení této dokonalosti ať se věřící snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru; aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny církve v životě tolika svatých.

RŮZNÉ PODOBY USKUTEČŇOVÁNÍ SVATOSTI

41 V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušni Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě. Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou.

Především pastýři Kristova stáda mají konat svou službu svatě a ochotně, pokorně a statečně, podle vzoru nejvyššího a věčného kněze, pastýře a biskupa našich duší. Takto vykonávaná služba bude i pro ně vynikajícím prostředkem posvěcení. Byli vyvoleni k plnosti kněžství a obdařeni svátostnou milostí, aby modlitbou, obětí, kázáním a každým způsobem své biskupské péče a služby dokonale vykonávali úřad pastýřské lásky, (5)((5/Srov. sv. Tomáš, Summa theol. II-II, q. 184, a. 5 a 6. De perf. vitae spir., c. 18. Origenes, In Is., Hom. 6, 1: PG 13, 239.)) nebáli se položit život za své ovce, a když se stali vzorem svého stádce (srov. 1 Petr 5,3), také svým příkladem přiváděli církev den co den k větší svatosti.

Kněží ať jednají podobně jako stav biskupů, neboť jsou jejich duchovní korunou (6)((6/Srov. sv. Ignác Muč., Magn. 13, 1: ed. Funk I, 241.)) a podílejí se skrze věčného a jediného prostředníka Krista na milosti jejich úřadu. Každodenním konáním svých povinností ať rostou v lásce k Bohu a bližnímu, ať udržují svazek kněžského společenství, ať oplývají všemi duchovními hodnotami a vydávají přede všemi živé svědectví o Bohu. (7)((7/Srov. sv. Pius X., exhort. Haerent animo, 4.8.1908: AAS 41 (1908), 560n. CIC, kán. 124. Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotti, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 22n.)) Ať v tom horlivě následují ty kněze, kteří často při pokorné a skryté službě zanechali v dějinách skvělý vzor svatosti; jejich sláva žije v Boží církvi. Když ze svého pověření konají modlitbu a oběť za svou obec i celý Boží lid, mají si uvědomovat, co konají, a stávat se způsobilejší k tomu, čím se zabývají. (8)((8/Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum, úvodní exhortace.)) Apoštolské starosti, nebezpečí a svízele jim v tom nemají být překážkou, ale naopak je mají povznášet k vyšší svatosti, když z plnosti rozjímání živí a posilují svou činnost k potěše celé Boží církve. Všichni kněží – především ti, kteří se ze zvláštního titulu svého svěcení nazývají diecézními – si mají být vědomi, jak velkou pomocí pro jejich posvěcení je věrné spojení a velkodušná spolupráce s jejich biskupem.

Na poslání a milosti nejvyššího kněze se podílejí zvláštním způsobem také služebníci nižšího řádu, především jáhni, kteří slouží tajemstvím Krista a církve; (9)((9/Srov. sv. Ignác Muč., Trall. 2, 3: ed. Funk I, 244.)) jsou povinni se chránit všech mravních chyb, líbit se Bohu a snažit se o všechno dobré před lidmi (srov. 1 Tim 3,8-10.12-13). Klerici, povolaní od Pána a vyhrazení pro něho, se připravují pod dozorem pastýřů na povinnosti služebníků; jsou povinni přetvářet mysl i srdce pro tak vznešené vyvolení: ať jsou vytrvalí v modlitbě, ať hoří láskou, ať mají v mysli to, co je pravdivé, spravedlivé a čestné, a ať vykonávají všechno pro Boží slávu a čest. Patří sem také ti laici Bohem vyvolení, kteří jsou povoláni biskupem, aby se úplně věnovali apoštolské práci, a pracují s velkým užitkem na poli Páně. (10)((10/Srov. Pius XII., proslov Sous la maternelle protection, 9.12.1957: AAS 50 (1958), 36.)) 

Křesťanští manželé a rodiče se mají na své vlastní cestě věrnou láskou po celý život navzájem podporoval v milosti a dětem, které s láskou přijmou od Boha, vštěpovat křesťanskou nauku a evangelijní ctnosti. Takto dávají všem příklad vytrvalé a velkodušné lásky, budují společenství lásky, stávají se svědky a spolupracovníky plodnosti matky církve a jsou znamením a účastníky lásky, jíž Kristus miloval svou snoubenku a obětoval se za ni. (11)((11/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii, 31.12.1930: AAS 22 (1930), 548n. Sv. Jan Zlatoústý, In Ephes., Hom. 20, 2: PG 62, 136n.)) Podobný příklad dávají jiným způsobem osoby ovdovělé a neprovdané, protože i ony mohou nemálo přispívat ke svatosti a působnosti církve. Dělníci, kteří často velmi těžce pracují, mají touto lidskou prací zdokonalovat sami sebe, pomáhat svým spoluobčanům a celou společnost i celé stvoření přivádět k lepšímu stavu. Mají však také napodobovat v činné lásce Krista, jehož ruce vykonávaly řemeslnou práci a jenž stále s Otcem pracuje na spáse všech. V radostné naději ať nesou břemena jeden druhého a svou každodenní prací ať vystupují k vyššímu stupni svatosti, i apoštolské.

Ti, kdo jsou tísněni chudobou, slabosti, nemocí a různými nesnázemi, nebo kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, ať si jsou vědomi toho, že jsou zvlášť spojeni s Kristem trpícím pro spásu světa. Pán je nazývá v evangeliu blahoslavenými, a „když teď nakrátko sneseme utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který nás pro Kristovy zásluhy povolal ke své věčné spáse, sám nás zdokonalí, utvrdí a upevní“ (1 Petr 5,10).

Všichni křesťané se tedy den co den budou stále více posvěcovat v podmínkách, povinnostech a okolnostech svého života i jejich prostřednictvím, jestliže všechno přijímají s vírou z rukou nebeského Otce, spolupracují s Boží vůlí a také ve své časné službě projevují všem tu lásku, kterou Bůh miloval svět.

CESTA A PROSTŘEDKY SVATOSTI

42 „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Bůh však vlil svou lásku do našich srdcí skrze Ducha svatého, kterého nám dal (srov. Řím 5,5); proto první a nejpotřebnější dar je láska, kterou milujeme Boha nade všechno a bližního pro Boha. Aby však láska v duši jako dobrá setba rostla a vydávala plody, má každý věřící rád poslouchat Boží slovo, uskutečňovat vůli Boha s pomocí jeho milosti, přijímat často svátosti, zejména eucharistii, zúčastňovat se posvátných obřadů a vytrvale se věnovat modlitbě, sebezáporu, účinné bratrské službě a cvičení všech ctností. Láska totiž jakožto svazek dokonalosti a naplnění zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10) řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli. (12)((12/Srov. sv. Augustin, Enchir. 121, 32: PL 40, 288. Sv. Tomáš, Summa theol. II-II, q. 184, a. 1. Pius XII., apošt. adhort. Menti nostrae, 23.9.1950: AAS 42 (1950), 660.)) Proto se pravý Kristův učedník vyznačuje láskou k Bohu a bližnímu.

Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která církvi nikdy nechybějí: Svatost církve podporují zvláštním způsobem i četné rady, jejichž zachovávání Pán předkládá svým učedníkům v evangeliu. (13)((13/O radách srov. Origenes, Comm. Rom. X, 14: PG 14, 1275B. Sv. Augustin, De S. Virginitate 15, 15: PL 40, 403. Sv. Tomáš, Summa theol. I-II, q. 100, a. 2C (na konci); II-II, q. 44, a. 4, ad 3.)) Mezi nimi vyniká drahocenný dar Boží milosti, který Otec dává některým (srov. Mt 19,11; Kor 7,7), aby se v panenství nebo celibátu mohli snáze, s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32-34) oddat pouze Bohu. (14)((14/O vznešenosti panenství srov. Terulián, Exhort. cast. 10: PL 2, 925C. Sv. Cyprián, Hab. virg. 3 a 22: PL 4? 443B a 461An. Sv. Atanáš (?), De virg.: PG 28, 252n. Sv. Jan Zlatoústý, De virg.: PG 48, 533n.)) Tato dokonalá zdrženlivost pro Boží království byla vždy v církvi v nemalé úctě jako znamení a pobídka lásky a jako zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě.

Církev si připomíná též napomenutí apoštola, který vybízí věřící k lásce a povzbuzuje je, aby smýšleli tak jako Kristus, který „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (…) a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,7-8), a pro nás „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Je nutné, aby Kristovi učedníci stále následovali tuto jeho lásku a pokoru a vydávali o ní svědectví. Proto se církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají Spasitele v jeho zřeknutí sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému Kristu. (15)((15/O duchovní chudobě srov. Mt 5,3 a 19,21; Mk 10,21; Lk 18,22; o poslušnosti se uvádí příklad Kristův: Jan 4,34 a 6,38; Flp 2,8-10; Žid 10,5-7. Četné doklady u církevních otců a zakladatelů řádů.)) 

Všichni křesťané jsou tedy povoláni a zavázáni k svatosti a k úsilí o dokonalost ve svém stavu. Všichni ať proto dbají na to, aby správně ovládali své sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce. Apoštol nás přece napomíná: „Ti, kdo mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí“ (srov. 1 Kor 7,31 řec.). (16)((16/O uskutečňování rad, které není závazné pro všechny srov. sv. Jan Zlatoústý, In Mt, Hom. 7,7: PG 57, 81n. Sv. Ambrož, De viduis, 4, 23: PL 16, 241n.))

KAPITOLA 6

ŘEHOLNÍCI

EVANGELIJNÍ RADY V CÍRKVI

43 Evangelijní rady čistoty zasvěcené Bohu, chudoby a poslušnosti mají poklad ve slovech a příkladu Pána. Doporučují je apoštolové, otcové, církevní učitelé a pastýři. Je to Boží dar, který církev přijala od svého Pána a z jeho milosti ho stále uchovává. Církevní autorita pod vedením Ducha svatého se ujala péče o evangelijní rady tím, že je vykládá, řídí jejich praktikování a ustavuje trvalé formy života podle nich. Tak se stalo, že – obrazně řečeno – na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě nebo ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova těla. (1)((1/Srov. Rosweydus, Vitae Patrum, Antverpy 1628. Apophthegmata Patrum: PG 65. Palladius, Historia Lausiaca: PG 34, 995n: ed. C. Butler, Cambridge 1898 (1904). Pius XI., apošt. konst. Umbratilem, 8.7.1924: AAS 16 (1924), 386-387; Pius XII., proslov Nous sommes heureux, 11.4.1958: AAS 50 (1958), 283.)) Řeholní rodiny totiž pomáhají svým členům k větší stálosti v daném způsobu života, k získání vyzkoušené nauky o cestě k dokonalosti, k bratrskému společenství v Kristově vojsku a k posílení svobody prostřednictvím poslušnosti. Tak mohou bezpečně uskutečňovat a věrně zachovávat řeholní sliby a s duchovní radostí pokračovat na cestě lásky. (2)((2/Srov. Pavel VI., proslov Magno gaudio, 23.5.1964: AAS 56 (1964), 566.))

Z hlediska božského a hierarchického zřízení církve není tento stav uprostřed mezi stavem duchovním a laickým, ale Bůh povolává z obou těchto skupin některé věřící, aby využili zvláštního daru života církve a byli tak, každý svým způsobem, prospěšní jejímu spasitelnému poslání. (3)((3/Srov. CIC, kán. 487 a 488, 40. Pius XII., proslov Annus sacer, 8.12.1950: AAS 43 (1951), 27n. Pius XII., apošt. konst. Providia Mater, 2.2.1947: AAS 39 (1947), 120n.))

PODSTATA A DŮLEŽITOST ŘEHOLNÍHO STAVU

44 Sliby (nebo jinými posvátnými závazky slibům svou povahou podobnými), kterými se křesťan zavazuje zachovávat tři uvedené evangelijní rady, dává se do výhradního vlastnictví Bohu nade všechno milovanému; tak je z nového a zvláštního titulu určen k Boží službě a oslavě. Křtem sice umřel hříchu a byl zasvěcen Bohu. Aby však mohl přijmout bohatší plody křestní milosti, chce se slibem evangelijních rad v církvi osvobodit od překážek, které by ho mohly odvrátit od vroucí lásky a dokonalé bohoslužby, a zasvěcuje se božské službě důvěrněji. (4)((4/Srov. Pavel VI., uv. m. 567.)) Toto zasvěcení je tím dokonalejší, čím lépe ty pevné a trvalé závazky představují nerozlučný svazek Krista s jeho snoubenkou, církví.

Láskou, k níž vedou, spojují evangelijní rady (5)((5/Srov. sv. Tomáš, Summa theol. II-II, q. 184, a. 3 a q. 188, a. 2. Sv. Bonaventura, Opusc. XI, Apologia Pauperum, c. 3, 3: ed. Opera Quaracchi, t. 8, 1898, 245a.)) zvláštním způsobem s církví a jejím tajemství ty, kteří se pro ně rozhodli, a proto musí být jejich duchovní život zasvěcen také dobru celé církve. Z toho vyplývá úkol pracovat podle svých sil a podle formy vlastního povolání – modlitbou nebo také činností – k tomu, aby Kristovo království v duších zakořeňovalo a posilovalo a aby se šířilo do všech částí světa. Proto církev chrání a podporuje osobitý ráz různých řeholních společností.

Slib evangelijních rad je tedy viditelné znamení, které může a má účinně vést všechny členy církve k tomu, aby plnili bez zdráhání povinnosti křesťanského povolání. Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov, ale hledá budoucí vlast. Proto řeholní stav, který více osvobozuje své členy od pozemských starostí, lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě, lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království. Tento stav také přesněji následuje a v církvi trvale zpřítomňuje ten způsob života, který přijal Boží Syn, když přišel na svět, aby uskutečnil Otcovu vůli, a který doporučil učedníkům, kteří ho následovali. Řeholní stav též jedinečným způsobem ukazuje nadřazenost Božího království nade všechny pozemské hodnoty a jeho nejvyšší požadavky. Mimoto všem lidem ukazuje velkou sílu kralujícího Krista a nekonečnou moc Ducha svatého, která podivuhodně působí v církvi.

Stav založený na slibu evangelijních rad nepatří sice k hierarchickému zřízení církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti církve.

AUTORITA CÍRKVE A ŘEHOLNÍ STAV

45 Církevní autorita je pověřena starat se o Boží lid a vodit ho na bohatou pastvu (srov. Ez 31,14), proto také patří k jejím úkolům svými zákony moudře řídit praxi evangelijních rad, které jedinečným způsobem podporují dokonalou lásku k Bohu a k bližnímu. (6)((6/Srov. I. vat. koncil, Schema De Ecclesia Christi kap. XV a pozn. 48: Mansi 51, 549n a 619n. Lev XIII., list Au milieu des consolations, 23.12.1900: AAS 33 (1900-01), 361. Pius XII., apošt. konst. Provida Mater, uv. m. 114n.)) Církev také poslušně následuje podněty Ducha svatého, a proto přijímá řeholní pravidla, předložená vynikajícími muži a ženami, dále je upravuje a úředně schvaluje. Kromě toho svou bdělou a ochrannou autoritou pomáhá řeholním společnostem kdekoli zřízeným k budování Kristova těla, aby rostly a vzkvétaly podle ducha svých zakladatelů.

Aby bylo lépe postaráno o potřeby celého stádce Páně, může papež – na podkladě svého prvenství nad celou církví a se zřetelem k obecnému prospěchu – vyjmout z pravomoci místních ordinářů a podřídit přímo sobě kterýkoli institut dokonalosti a jeho jednotlivé členy. (7((7/Srov. Lev XIII., konst. Eomanos Pontifices, 8.5.1881: AAS 13 (1880-81), 483. Pius XII., proslov Annus sacer, 8.12.1950: AAS 43 (1951), 28n.)) Podobně mohou být ponecháni nebo svěřeni jejich vlastním patriarchálním autoritám. Členové řeholních společností jsou povinni při vykonávání úkolů v církvi, které vyplývají z jejich zvláštního způsobu života, projevovat biskupům úctu a poslušnost podle církevních zákonů vzhledem k jejich pastýřské autoritě v místních církvích i v zájmu nezbytné jednoty a svornosti v apoštolské práci. (8)((8/Srov. Pius XII., uv. m. 28. Pius XII., apošt. konst. Sedes Sapientiae, 31.5.1956: AAS 48 (1956), 355. Pavel VI., proslov Magno gaudio, 23.5.1964: AAS 56 (1964), 570-571.))

Církev nejenže povznáší řeholní život k hodnosti kanonického stavu svým schválením, ale také ho představuje jako stav zasvěcený Bohu svými liturgickými úkony. Církev totiž – na základě autority, kterou jí svěřil Bůh – přijímá sliby těch, kteří je skládají, vyprošuje jim svou veřejnou modlitbou od Boha pomoc a milost, doporučuje je Bohu, udílí jim duchovní požehnání a zapojuje jejich obětování do eucharistické oběti.

VÝZNAM ŘEHOLNÍHO ZASVĚCENÍ

46 Řeholníci mají pečlivě dbát o to, aby jejich prostřednictvím církev věřícím i nevěřícím denně lépe ukazoval Krista, jak rozjímá na hoře nebo hlásá zástupům Boží království, jak uzdravuje nemocné a trpící, obrací hříšníky k lepšímu životu, žehná dětem a všem prokazuje dobro, a přitom vždy poslouchá Otce, který ho poslal. (9)((9/Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 214n.)) 

Konečně musí být všem jasno, že i když slib evangelijních rad vyžaduje vzdání se nepochybně cenných hodnot, přesto není na překážku rozvoji lidské osobnosti, nýbrž svou povahou jí velice prospívá. Rady dobrovolně přijaté podle osobního povolání nemálo přispívají k očištění srdce a k duchovní svobodě, neustále povzbuzují žár lásky a především dovedou lépe připodobnit křesťana k čistému a chudému způsobu života, který si zvolil Kristus Pán a který přijala i jeho panenská matka; dokazuje to příklad tolika svatých zakladatelů. Ať se nikdo nedomnívá, že se řeholníci svým zasvěcením odcizují lidem nebo že jsou neužiteční pro pozemskou společnost. I když snad někdy nepomáhají svým současníkům přímo, přesto se s nimi cítí spojeni v Kristu hlouběji a spolupracují s nimi duchovně, aby budování pozemské společnosti bylo vždy založeno na Pánu a k němu zaměřeno, aby snad nepracovali nadarmo ti, kdo ji budují. (10)((10/Srov. Pius XII., proslov Annus sacer, uv. m. 30. Proslov Sous la maternelle protection, 9.12.1957: AAS 50 (1958), 39n.))

Proto posvátný sněm utvrzuje a chválí muže a ženy, bratry a sestry, kteří v klášteřích, ve školách, nemocnicích a misiích ozdobují Kristovu snoubenku vytrvalou a pokornou věrností svému zasvěcení a prokazují všem lidem nejrůznější velkodušné služby.

ZÁVĚR

47 Každý, kdo je povolán k slibu evangelijních rad, má pečlivě dbát o to, aby zůstal v tom povolání, ke kterému ho povolal Bůh, a více v něm prospíval k větší svatosti církve i k větší slávě jediné a nerozdílné Trojice, která je v Kristu a skrze Krista zdroj a počátek veškeré svatosti.

KAPITOLA 7

ESCHATOLOGICKÝ RÁZ PUTUJÍCÍ CÍRKVE

A JEJÍ SPOJENÍ S NEBESKOU CÍRKVÍ

ESCHATOLOGICKÝ RÁZ KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

48 Církev, do níž jsme v Kristu Ježíši všichni voláni a v níž Boží milostí dosahujeme svatosti, bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno (srov. Sk 3,21). Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle (srov. Ef 1,10; Kol 1,20; 2 Petr 3,10-13).

Kristus vyzdvižený od země, všechny k sobě přitáhl (srov. Jan 12,32 řec.); když vstal z mrtvých (srov. Řím 6,9), seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy. Nyní sedí po pravici Otce, ale stále působí ve světě: přivádí lidi do církve, jejím prostřednictvím je těsněji k sobě připoutává, živí je vlastním tělem a krví a dává jim účast na svém oslaveném životě. Slíbená obnova, kterou očekáváme, už tedy začala v Kristu, pokračuje v seslání Ducha svatého a skrze něho dále postupuje v církvi. V ní nás víra poučuje také o smyslu našeho pozemského života, když s nadějí na budoucí dobra dokonáváme dílo, které nám svěřil Otec ve světě, a pracujeme na své spáse (srov. Flp 2,12).

Žijeme tedy už v poslední době (srov. 1 Kor 10,11), obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou. Dokud však nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost (srov. 2 Petr 3,13), putující církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě (srov. Řím 8,19-22).

Jsme tedy spojeni s Kristem v církvi a poznamenáni Duchem svatým, „který je záruka, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,14), nazýváme se Božími syny a také jimi opravdu jsme (srov. 1 Jan 3,1). Dosud jsme se však nezjevili s Kristem ve slávě (srov. Kol 3,4), v níž budeme podobni Bohu, poněvadž ho budeme vidět tak, jak je (srov. 1 Jan 3,2). A tak „dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána“ (2 Kor 5,6); máme sice už první dary Ducha, ale přesto uvnitř naříkáme (srov. Řím 8,23) a toužíme být s Kristem (srov. Flp 1,23). Láska nás však pudí, abychom spíše žili pro toho, který za nás zemřel a vstal z mrtvých (srov. 2 Kor 5,15). Snažíme se tedy, abychom se ve všem líbili Pánu (srov. 2 Kor 5,9), a oblékáme Boží výzbroj, abychom mohli čelit ďáblovým nástrahám a odolávat, až bude zle (srov. Ef 6,11-13). Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života (srov. Žid 9,27) zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným (srov. Mt 25,31-46), a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům (srov. Mt 25,26) odejít do věčného ohně (srov. Mt 25,41), do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 22,13 a 25,30). Neboť dříve než budeme vládnout s oslaveným Kristem, musíme se všichni objevit „před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného“ (2 Kor 5,10). A na konci světa „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29; srov. Mt 25,46). Když tedy uvažujeme, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18; srov. 2 Tim 2,11-12), stateční ve víře očekáváme „v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13), „který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21). On přijde „v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali“ (2 Sol 1,10).

49 Dokud tedy Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním (srov. Mt 25,31), kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno (srov. 1 Kor 15,26-27), někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí „jasně na samého trojjediného Boha, jak je“. (1)((1/Flor. koncil, Decretum pro Graecis: Denz. 693 (1305).)) Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližním a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni (srov. Ef 4,16). Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot. (2)((2/Kromě starších dokumentů proti jakékoli formě vyvolávání duchů od dob Alexandra IV. (27.9.1258) srov. enc. Kongregace sv. oficia De magnetismu abusu, 4.8.1856: AAS (1856), 177-178; Denz. 1653-54 (2823-25); odpověď Sv. oficia, 24.4.1917: AAS 9 (1917), 268: Denz. 2182 (3642).)) Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti, zušlechťují bohoslužbu, kterou církev obětuje Bohu zde na zemi, a mnohostranně přispívají k rozvoji církve (srov. 1 Kor 12,12-27). (3)((3/Viz soustavný výklad této Pavlovy nauky v: Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 200 a jinde.)) Vždyť už byli přijati do vlasti a jsou s Pánem (srov. 2 Kor 5,8), skrze něho a s ním a v něm se za nás neustále přimlouvají u Otce (4)((4/Srov. např. sv. Augustin, Enarr. in Ps. 85, 24: PL 37, 1099; sv. Jeroným, Liber contra Vigilantium 6: PL 23, 344. Sv. Tomáš, In 4. Sent., d. 45, q. 3, a. 2. Sv. Bonaventura, In 4. Sent., d. 45, a. 3, q. 2; atd.)) a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista (srov. 1 Tim 2,5), když ve všem sloužili Pánu a doplňovali na svém těle, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap k prospěchu jeho těla, to je církve (srov. Kol 1,24). (5)((5/Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 245.)) Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.

VZTAHY CÍRKVE PUTUJÍCÍ K CÍRKVI NEBESKÉ

50 Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou (6)((6/Srov. četné nápisy v římských katakombách.)) a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,46). Církev vždycky věřila, že Kristovi apoštolové a mučedníci, kteří prolitím krve vydali nejvyšší svědectví víry a lásky, jsou s námi v Kristu těsněji spojeni, uctívala je zároveň s blahoslavenou Pannou Marií a svatými anděly zvláštní úctou (7)((7/Srov. Gelasius I., Decretalis De libris recipiendis 3: PL 59, 160: Denz. 165 (353).)) a zbožně si vyprošovala jejich přímluvu. K nim byli brzo připojeni také jiní, kteří dokonaleji následovali Kristovo panictví a chudobu, (8)((8/Srov. sv. Methodius, Symposion VII, 3: GCS (Bonwetsch) 74.)) a konečně další, které vynikající uskutečňování křesťanských ctností (9)((9/Srov. Benedikt XV., Decretum approbationis virtutum in Causa beatificationis et canonizationis Servi Dei Ioannis Nepomuceni Neumann: AAS 14 (1922), 23; četné proslovy Pia XI., o svatých: Inviti all’eroismo: Discorsi e Radiomessagi, sv. I-III, 1941-42, porůznu; Pius XII., Discorsi e Radiomessagi, sv. X, 1949, 37-43.)) a božská charizmata doporučovaly zbožné úctě a následování věřících. (10)((10/Srov. Pius XII., enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 581.))

Když pozorujeme život věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10). Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci – přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce – dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti. (11)((11/Srov. Žid 13,7; Sir 44-50; Žid 11,3-40. Srov. také Pius XII., enc. Mediator Dei: AAS 39 (1947), 582-583.)) V životě těch, kteří jsou sice lidé jako my, ale kteří se dokonaleji přetvářejí podle Kristova obrazu (srov. 2 Kor 3,18), ukazuje Bůh lidem živě svou přítomnost a tvář. V nich k nám on sám promlouvá a dává nám znamení svého království, (12)((12/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 3: Denz. 1794 (3013).)) k němuž jsme mocně přitahováni; vždyť máme takový zástup svědků (srov. Žid 12,1) a takové potvrzení pravdy evangelia.

Památku nebešťanů však ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky (srov. Ef 4,1-6). Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něho – jako ze zdroje a hlavy – pramení všechny milosti a život Božího lidu. (13)((13/Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 216.)) Je tedy nanejvýš vhodné, abychom milovali tyto přátele a spoludědice Ježíše Krista, a také naše bratry a velké dobrodince, a vzdávali za ně náležité díky Bohu, (14)((14/Pokud jde o vděčnost vůči svatým, srov. E. Diehl, Inscriptiones latinae christianae veteres I, Berlín 1925, č. 2008, 2382 a jinde.)) „pokorně je vzývali a utíkali se k jejich modlitbě, k jejich mocné přímluvě, abychom dosáhli dobrodiní od Boha skrze jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který je náš jediný vykupitel a spasitel“. (15)((15/Trid. koncil, 25. zas., De invocatione … Sanctorum: Denz. 984 (1821).)) Každé opravdové svědectví naší lásky k nebešťanům svou povahou směřuje nakonec ke Kristu, který je „koruna všech svatých“, (16)((16/Římský breviář, invitatorium o svátku Všech svatých.)) a jeho prostřednictvím k Bohu, který je podivuhodný ve svých svatých a v nich oslavován. (17)((17/Srov. např. 2 Sol 1,10.))

K nejvznešenějšímu sjednocení s nebeskou církví dochází, když společně s radostným nadšením oslavujeme božskou velebnost, zvláště ve svaté liturgii, (18)((18/2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, kap. 5, čl. 104: AAS 56 (1964), 125-126.)) v níž na nás působí síla Ducha svatého prostřednictvím svátostných znamení. V ní my všichni, z každého kmene, jazyka, lidu a národa, vykoupení Kristovou krví (srov. Zj 5,9) a shromáždění v jedné církvi, jediným chvalozpěvem oslavujeme trojjediného Boha. Když tedy slavíme eucharistickou oběť, nejlépe se spojujeme s bohoslužbou nebeské církve, neboť se uctivou vzpomínkou sjednocujeme především se slavnou a ustavičnou pannou Marií, ale i se svatým Josefem, svatými apoštoly i mučedníky a všemi svatými. (19)((19/Srov. Římský misál, mešní kánon.))

PASTÝŘSKÉ SMĚRNICE

51 Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují a znovu předkládá rozhodnutí posvátných sněmů Druhého nicejského, (20)((20/Srov. Nicej. koncil, Act. VII: Denz. 302 (600).)) Florentského (21)((21/Srov. Flor. koncil, Decretum pro Graecis: Denz. 693 (1304).)) a Tridentského. (22)((22/Srov. Trid. koncil, 24. zas., Decr. de invocatione, veneratione et reliquiis Sanctorum et sacris imaginibus: Denz. 984-988 (1821-1824); Decr. de Purgatorio: Denz. 983 (1820); Decr. de iustificatione, kán. 30: Denz. 840 (1580).)) Zároveň však z důvodu své pastýřské odpovědnosti vybízí všechny, jichž se to týká, aby se snažili vymýtit nebo opravit zneužívání, výstřelky nebo nedostatky, jestliže se tu a tam vloudily, a aby všechno obnovili k větší chvále Krista a Boha. Nechť tedy poučují věřící, že pravé uctívání svatých nezáleží ani tak v množství vnějších úkonů, nýbrž spíše v síle naší činorodé lásky, se kterou hledáme – k většímu užitku svému i církve – „v jejich životě příklad, v jejich společenství účast, v jejich přímluvě pomoc“. (23)((23/Římský misál, z preface o svatých, povolené ve francouzských diecézích.)) Na druhé straně však ať poučují věřící, že náš vztah k těm, kteří jsou v nebi, je-li chápán v plnějším světle víry, nijak nezmenšuje poctu klanění, vzdávanou Bohu Otci skrze Krista v Duchu, nýbrž naopak ji obohacuje. (24)((24/Srov. sv. Petr Kanisius, Catechismus maior seu Summa doctrinae christianae, kap. 3 (ed. crit. F. Streicher), část I, 15-16, č. 44 a str. 100-101, č. 49.)) 

Neboť my všichni, kdo jsme Boží děti a tvoříme jednu rodinu v Kristu (srov. Žid 3,6), odpovídáme nejhlubšímu povolání církve a už předem máme podíl na liturgii dovršené slávy, (25)((25/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, kap. 1, čl. 8: AAS 56 (1964), 101.)) když se máme vzájemně rádi a společně chválíme Nejsvětější Trojici. Až se Kristus zjeví a nastane slavné vzkříšení z mrtvých, Boží jasnost ozáří nebeské město a zdrojem jeho světla bude Beránek (srov. Zj 21,23). Pak se bude celá církev svatých v nejvyšší blaženosti lásky klanět Bohu a „Beránkovi, který byl zabit“ (Zj 5,12), a jedním hlasem bude volat: „Tomu, který sedí na trůně i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky“ (Zj 5,13).

KAPITOLA 8

BLAHOSLAVENÁ PANNA MARIA, MATKA BOŽÍ,

V TAJEMSTVÍ KRISTA A CÍRKVE

I. Úvod

MARIA V TAJEMSTVÍ KRISTOVĚ

52 Svrchovaně dobrotivý a moudrý Bůh chtěl uskutečnit vykoupení světa, a proto „když se naplnil čas, poslal svého Syna, narozeného ze ženy (…) Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého, přijal tělo z Marie Panny.“ (1)((1/Vyznání cařihradské: Mansi 3, 566. Srov. Efes. koncil, tamtéž 4, 1130 (a rovněž tamtéž 2, 665 a 4, 1071); Chalced. koncil, tamtéž 7, 111-116; 2. cařihr. koncil, tamtéž 9, 375-396; Římský misál, kánon.)) Toto božské tajemství spásy se nám zjevuje a pokračuje v církvi, kterou Pán ustavil jako své tělo. V církvi mají věřící, kteří patří ke Kristu jako hlavě a jsou ve společenství se všemi svatými, také uctívat památku „především slavné a ustavičné panny Marie, rodičky Boha a našeho Pána Ježíše Krista“. (2)((2/Římský misál, kánon.))

MARIA A CÍRKEV

53 Panna Maria, která při andělově zvěstování přijala Boží Slovo v srdci i v těle a zrodila světu Život, je uznávána a ctěna jako pravá matka Boha a Vykupitele. Vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého syna a s ním spojena těsným a nerozlučným poutem, je obdařena tím nejvyšším úkolem a důstojností, že je rodička Božího Syna, a proto i milovaná dcera Otce a svatyně Ducha svatého. Tímto vynikajícím darem milosti daleko předčí všechny jiné tvory nebeské i pozemské. Zároveň však je spojena se všemi lidmi v Adamově potomstvu, kteří potřebují spásu, ba „je dokonce matka (Kristových) údů (…), poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v církvi věřící, kteří jsou údy té hlavy“. (3)((3/Sv. Augustin, De S. Virginitate 6: PL 40, 399.)) Proto je také oslavována jako vynikající a zcela jedinečný člen církve, jako předobraz a dokonalý vzor její víry a lásky. Katolická církev, poučena Duchem svatým, ji uctívá se synovskou láskou jako svou nejmilovanější matku.

ÚMYSL KONCILU

II. Mariina úloha v plánu spásy

MATKA MESIÁŠE VE STARÉM ZÁKONĚ

55 Písmo svaté Starého a Nového zákona i úctyhodná tradice ukazují postupně stále jasněji a staví takřka před oči úlohu Spasitelovy matky v plánu spásy. Knihy Starého zákona popisují dějiny spásy, jimiž je pozvolna připravován Kristův příchod na svět. Tyto pradávné doklady, jak jsou v církvi čteny a chápány ve světle dalšího a plného zjevení, ukazují stále zřetelněji postavu ženy, Vykupitelovy matky. V tomto světle je už nastíněna prorockými slovy v zaslíbení vítězství nad hadem (srov. Gn 3,15), které bylo dáno prarodičům padlým do hříchu. Podobně je Maria ta panna, která počne a porodí Syna, jenž se bude nazývat Emmanuel (srov. Iz 7,14; viz též Mich 5,2-3; Mt 1,22-23). Ona vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy, když Boží Syn z ní přijal lidskou přirozenost, aby tajemstvími svého těla osvobodil člověka od hříchu.

MARIA PŘI ZVĚSTOVÁNÍ

56 Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby tak jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu. To platí skvěle o matce Ježíšově, která světu porodila sám Život vše obnovující a byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Proto se nelze divit, že u svatých otců zavládl obyčej nazývat Bohorodičku zcela svatou a nedotčenou jakoukoli poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření. (5)((5/Srov. sv. Germanus Cařihr., Hom. in Annunt. Deiparae: PG 98, 328A; týž, In Dorm. 2: 357. Anastasius Antioch., Serm. 2 de Annunt. 2: PG 89, 1377AB; Serm 3, 2: 1388C. Sv. Ondřej Krét., Can. in B. V. Nat. 4: PG 97, 1321B. In B. V. Nat. 1: 812A; Hom. in dorm. 1: 1068C. Sv. Sofronius, Or. 2. In Annunt. 18: PG 87 (3), 3237BD.)) Nazaretská panna byla od prvního okamžiku svého početí obdařena leskem jedinečné svatosti a z Božího rozkazu pozdravena zvěstujícím andělem jako „milosti plná“ (srov. Lk 1,28). Sama pak odpovídá nebeskému poslu: „Jsem služebnice Páně! Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). A tak se Maria, dcera Adamova, souhlasící s Božím slovem a bez jakékoli zábrany hříchu, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení. Právem tedy svatí otcové soudí, že Maria nebyla použita Bohem jen trpně, nýbrž že ze svobodné víry a poslušnosti spolupracovala na lidské spáse. Ona totiž, jak praví sv. Irenej, „svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení“. (6)((6/Sv. Irenej, Adv. Haer. III, 22, 4: PG 7, 959A; Harvey 2, 123.)) Proto mnozí svaté otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou“. (7)((7/Sv. Irenej, tamtéž; Harvey 2, 124.)) Ve srovnání s Evou nazývají Marii „matkou živých“ (8)((8/Sv. Epifanius, Haer. 78, 18: PG 42, 728CD-729AB.)) a často zdůrazňují: „smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie“. (9)((9/Sv. Jeroným, Epist. 22, 21: PL 22, 408. Srov. sv. Augustin, Serm. 51, 2, 3: PL 38, 335; Serm. 232, 2: 1108. Sv. Cyril Jeruz., Catech. 12, 15: PG 33, 741AB. Sv. Jan Zlatoústý, In Ps. 44, 7: PG 55, 193. Sv. Jan Damašský, Hom. 2 in dorm. B. M. V. 3: PG 96, 728.)) 

MARIA A JEŽÍŠOVO DĚTSTVÍ

57 Toto spojení matky se synem v díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti. Nejprve, když Maria spěchá navštívit Alžbětu a je od ní pozdravena jako blahoslavená pro svou víru ve slíbenou spásu a předchůdce se radostně pohnul v lůně své matky (srov. Lk 1,41-45); pak při narození, když Bohorodička ukazuje s radostí pastýřům a mudrcům svého prvorozeného syna, který její panenskou čistotu neporušil, nýbrž posvětil. (10)((10/Srov. Later. konil z r. 649, kán. 3: Mansi 10, 1151. Sv. Lev Vel., Epist. ad Flav.: PL 54, 759; Chalced. koncil: Mansi 7, 462. Sv. Ambrož, De instit. virg.: PL 16, 320.)) Když ho pak v chrámě po obětování daru chudých představila Pánu, uslyšela Simeonovu předpověď, že se její syn stane znamením, kterému se bude odporovat, a že duší matky pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí (srov. Lk 2,34-35). Když rodiče ztratili chlapce Ježíše a s bolestí ho hledali, našli ho v chrámě, kde se zabýval věcmi svého Otce; ale slova synova nepochopili. Jeho matka však to všechno uchovávala ve svém srdci a uvažovala o tom (srov. Lk 2,41-51).

MARIA A JEŽÍŠOVA VEŘEJNÁ ČINNOST

58 V Ježíšově veřejném životě se jeho matka výrazně objevuje na počátku, když při svatbě v Galilejské Káně ze soucitu svou přímluvou dala podnět k prvnímu zázraku Ježíše Mesiáše (srov. Jan 2,1-11). V době jeho kázání vyslechla slova, jimiž syn vyzvedl Boží království nad tělesné a pokrevní ohledy a svazky a blahoslavil ty, kteří slyší a zachovávají Boží slovo (srov. Mk 3,35; Lk 11,27-28), jak to ona sama věrně dělala (srov. Lk 2,19 a 51). Tak se také blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu (srov. Jan 19,25), spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: Ženo, to je tvůj syn (srov. Jan 19,26-27). (11)((11/Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 247-248.))

MARIA PO JEŽÍŠOVĚ NANEBEVSTOUPENÍ

59 Poněvadž však Bůh rozhodl, aby tajemství lidské spásy nebylo slavnostně zjeveno dříve, než sešle Kristem přislíbeného Ducha svatého, vidíme apoštoly přede dnem letnic, jak „jednomyslně setrvávají v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,14), a také Marii svými modlitbami vyprošující dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování. Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, (12)((12/Srov. Pius XII., bula Ineffabilis, 8.12.1854: Acta Pii IX I, I, 616; Denz. 1641 (2803).)) dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy (13)((13/Srov. Pius XII., apošt. konst. Munificentissimus, 1.11.1950: AAS 42 (1950); Denz 2333 (3903). Srov. sv. Jan Damašský, Enc. in dorm. Dei genitricis, Hom. 2 a 3: PG 96, 721-761, zvláště 728B. Sv. Germanus Cařihr., In Dei gen. dorm., Serm. 1: PG 98 (6), 340-348; Serm. 3: 361. Sv. Modestus Jeruz., In dorm. SS. Deiparae: PG 86 (2), 3277-3312.)) a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů (srov. Zj 19,16) a vítězi nad hříchem a smrtí. (14)((14/Srov. Pius XII., enc. Ad Coeli Reginam, 11.10.1954: AAS 46 (1954): Denz. 3913n. Srov. sv. Ondřej Krét., Hom. 3 in dorm. SS. Deiparae: PG 97, 1089-1109. Sv. Jan Damašský, De fide orth. IV, 14: PG 94, 1153-1161.)) 

III. Blahoslavená Panna a církev

MARIA A JEDINÝ PROSTŘEDNÍK KRISTUS

60 Máme jediného prostředníka podle apoštolových slov: „Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,5-6). Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje toto jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi neplyne totiž z nějaké nutnosti, nýbrž jedině z Božího svobodného rozhodnutí a z nadbytku Kristových zásluh, opírá se o jeho prostřednictví, na něm naprosto závisí a z něho čerpá celou svou sílu. Nijak však nepřekáží přímému spojení věřících s Kristem, nýbrž spíše jen podporuje.

ÚČAST PŘI VYKOUPENÍ 

61 Blahoslavená Panna byla od věčnosti, spolu s vtělením Božího Slova, předurčena za matku Boží a z rozhodnutí Boží prozřetelnosti byla zde na zemi vznešenou matkou božského Vykupitele, jedinečným způsobem nad jiné velkodušnou společnicí a pokornou služebnicí Pána. Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.

POKRAČUJÍCÍ PŮSOBENÍ VYKUPITELOVY MATKY

62 Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. (15)((15/Srov. Kleutgen, přepracovaný text De mysterio Verbi incarnati kap. IV: Mansi 53, 290. Srov. sv. Ondřej Krét., In nat. Mariae, Sermo 4: PG 97, 865A. Sv. Germanus Cařihr., In annunt. Deiparae: PG 98, 321BC. In dorm. Deiparae III: 361D. Sv. Jan Damašský, In dorm. B. V. Mariae, Hom. 1, 8: PG 96, 712BC-713A.)) Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. (16)((16/Srov. Lev XIII., enc. Adiutricem populi, 5.9.1895: AAS 15 (1895-96), 303. Sv. Pius X., enc. Ad diem illum, 2.2.1904: Acta I, 154; Denz. 1978a (3370). Pius XI., enc. Miserentissimus, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 178. Pius XII., rozhlasové poselství, 13.5.1946: AAS 38 (1946), 266.)) To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává. (17)((17/Srov. sv. Ambrož, Epist. 63: PL 16, 1218.))

Žádný tvor totiž nemůže být nikdy kladen na jednu rovinu s vtěleným Slovem a Vykupitelem. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji.

Církev neváhá vyznávat takovou podřízenou Mariinu úlohu, stále ji prožívá a klade ji věřícím na srdce, aby pod její mateřskou ochranou vroucněji přilnuli ke svému Prostředníku a Spasiteli.

MARIA VZOR CÍRKVE

63 Blahoslavená Panna darem a úkolem božského mateřství, jímž je spojena se svým Vykupitelem a svými jedinečnými milostmi a dary je také v těsném spojení s církví. Jak učil už sv. Ambrož, Bohorodička je vzor církve, ve víře, lásce a dokonalém spojení s Kristem. (18)((18/Srov. sv. Ambrož, Expos. Lc. II, 7: PL 15, 1555.)) Neboť v tajemství církve, která je plným právem také nazývána matkou a pannou, blahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající jedinečný vzor jak panny, tak matky. (19)((19/Srov. Ps.-Petr Dam., Serm. 63: PL 144, 861AB. Godefrid od sv. Viktora, In nat. B. V., Ms. Paris, Mazarine, 1002, fol. 109 r. Gerhoh z Reich., De gloria et honore Filii hominis, 10: PL 194, 1105AB.)) Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým, jako nová Eva, která nedopřává víru starému hadu, nýbrž ji věnuje, nijakou pochybností neporušenou, Božímu poslu. Zrodila však syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.

CÍRKEV – MATKA A PANNA

64 A tak církev, která rozjímá o její tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu vůli, stává se přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že silou Ducha svatého zachovává panensky neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku. (20)((20/Srov. sv. Ambrož, Expos. Lc. II, 7 a X, 24-25: PL 15, 1555 a 1810. Sv. Augustin, In Io., Tr. 13, 12: PL 35, 1499. Srov. Serm. 191, 2, 3: PL 38, 1010 aj. Srov. také Beda Ven., In Lc. Expos. I, kap. 2: PL 92, 330; Isaac de Stella, Serm. 31: PL 194, 1863A.)) 

CÍRKEV NÁSLEDUJE MARIINY CTNOSTI

65 Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5,27). Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii, která září celému společenství vyvolených jako vzor ctností. Když o ní církev zbožně uvažuje a rozjímá ve světle vtěleného Slova, s úctou proniká hlouběji do nejvyššího tajemství vtělení a připodobňuje se tak stále více svému Snoubenci. Maria, která vstoupila hluboko do dějin spásy, jistým způsobem v sobě spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry. Když je oslavována a uctívána, volá věřící k svému synu a k jeho oběti i k lásce k Otci. Poněvadž však církev usiluje o oslavu Kristovu, stává se podobnější svému vznešenému vzoru, když stále roste ve víře, naději a lásce, a ve všem hledá a plní Boží vůli. A tak církev i ve své apoštolské práci právem vzhlíží k té, která zrodila Krista, jenž se proto počal z Ducha svatého a zrodil se z Panny, aby se prostřednictvím církve zrodil a rostl také v srdci věřících. Tato panna byla ve svém životě příkladem takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí.

IV. Mariánská úcta v církvi

RÁZ A PODKLAD MARIÁNSKÉ ÚCTY

66 Marii, Boží milostí pro syna vyvýšeného nad všechny anděly a lidi, církev právem uctívá zvláštní úctou jako svatou matku Boží, která měla účast na Kristových tajemstvích. Vskutku už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách. (21)((21/Srov. Římský breviář, antif. „Pod ochranu tvou“ z 1. nešpor malých mariánských hodinek.)) Zvláště od Efeského sněmu podivuhodně vzrostla úcta Božího lidu k Marii a projevovala se uctíváním, láskou, vyzváním a následováním, jak to vyjadřují její prorocká slova: „Budou mě blahoslavit všechna pokolení, neboť mi učinil veliké věci ten, jenž je mocný“ (Lk 1,48-49). Tato úcta, která byla v církvi vždycky, je sice zcela jedinečná, ale podstatně se liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako Otci i Duchu svatému, a velmi ji podporuje. Různé formy oddané úcty Boží rodičce, které církev schválila v mezích zdravé a pravověrné nauky podle poměrů dobových a místních a podle povahy a ducha věřících, působí to, že když je ctěna Matka, je náležitě poznáván, milován a oslavován i Syn – kvůli kterému bylo všechno stvořeno (srov. Kol 1,15-16) a o němž věčný Otec rozhodl, „aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti“ (Kol 1,19) – a jeho přikázání jsou zachovávána.

PASTORAČNÍ POKYNY

67 Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny syny církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad církve během staletí doporučoval. Je třeba též přesně zachovávat to, co bylo v minulosti rozhodnuto o uctívání obrazů Krista, blahoslavené Panny a svatých. (22)((22/Srov. 2. nicej. koncil, r. 787: Mansi 13, 378-379; Denz 302 (600-601). Trid. koncil, 25. zas.: Mansi 33, 171-172.)) Teology a kazatele Božího slova však sněm naléhavě vybízí, aby se při úvahách o jedinečné důstojnosti Bohorodičky varovali jak nesprávného přehánění, tak i přílišné úzkoprsosti. (23)((23/Srov. Pius XII., rozhlasové poselství, 24.10.1954: AAS 46 (1954), 679. Enc. Ad Coeli Reginam, 11.10.1954: AAS 46 (1954), 637.)) Budou-li pod vedením učitelského úřadu církve studovat Písmo svaté, svaté otce, církevní učitele a církevní liturgii, budou správně objasňovat úkoly a výsady blahoslavené Panny; ty mají vždycky vztah ke Kristu, původci veškeré pravdy, svatosti a zbožnosti. Jak ve slovech, tak i v činech ať se pečlivě chrání všeho, co by mohlo odloučené bratry nebo kohokoli jiného uvést v omyl o pravé nauce církve. Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž že vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naší Matce a k následování jejích ctností.

V. Maria, znamení jisté naděje a útěchy

pro putující Boží lid

MARIA, ZNAMENÍ NADĚJE

68 Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně (srov. 2 Petr 3,10).

MARIA A KŘESŤANSKÁ JEDNOTA 

69 Tomuto posvátnému sněmu působí velikou radost a útěchu, že ani mezi odloučenými bratry nechybějí ti, kteří matce Pána a Spasitele vzdávají patřičnou úctu, zvláště u východních křesťanů, kteří se s námi scházejí s vroucím nadšením a oddaným srdcem v uctívání Bohorodičky, vždy panny. (24)((24/Srov. Pius XI., enc. Ecclesiam Dei, 12.11.1923: AAS 15 (1923), 581. Pius XII., enc. Fulgens corona, 8.9.1953: AAS 45 (1953), 590-591.)) Všichni věřící v Krista nechť ustavičně přednášejí Matce Boží a Matce lidí své prosby, aby ona, která svými modlitbami pomáhala prvotní církvi, také nyní – když je vyvýšena v nebi nad všechny svaté i anděly – ve společenství všech svatých se přimlouvala u svého syna, dokud se všechny rodiny národů – ať už mají čest nazývat se křesťanskými, nebo dosud svého Spasitele neznají – nespojí šťastně v míru a svornosti v jeden Boží lid ke slávě nejsvětější a nerozdílné Trojice. 

S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v této věroučné konstituci, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit. 

V Římě u svatého Petra dne 21. listopadu 1964. 

Já PAVEL, biskup katolické církve 

Následují podpisy otců. 

Z AKT POSVÁTNÉHO DRUHÉHO VATIKÁNSKÉHO 

VŠEOBECNÉHO KONCILU 

Sdělení přednesená generálním tajemníkem 
na 123. všeobecném zasedání 
16. listopadu 1964 

Byla položena otázka, jaká teologická kvalifikace přísluší nauce vyložené v předloze O církvi a postoupené k hlasování. 

Komise pro nauku odpověděla na tuto otázku pří rozboru výhrad (modi) vztahujících se ke třetí kapitole předlohy O církvi takto: „Je samozřejmé, že text koncilu se má vždycky vykládat podle všeobecných pravidel, která jsou všem známá.“ 

Při této příležitosti Komise pro nauku odkazuje na své prohlášení z 6. března 1964, jehož znění zde přepisujeme:   

„S ohledem na koncilní zvyklosti a na pastorální cíl právě probíhajícího koncilu tento posvátný sněm definuje jako závazné pro církev pouze ony věci víry a mravů, které za takové jasně prohlašuje. 

Ostatní, co posvátný sněm předkládá jako nauku nejvyššího učitelského úřadu církve, musí všichni věřící a každý z nich přijmout a uchovávat ve shodě s úmyslem posvátného sněmu, který se zjistí podle pravidel teologického výkladu buď z pojednávané látky, nebo ze způsobu, jakým je vyjádřena.“   

Z vůle vyšší autority se dále otcům sděluje předběžná vysvětlující poznámka k výhradám vztahujícím se ke třetí kapitole předlohy O církvi. Nauka vyložená v této kapitole se musí vysvětlovat a chápat podle ducha a formulace této poznámky. 

PŘEDBĚŽNÁ VYSVĚTLUJÍCÍ POZNÁMKA 

„Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57.   

2 Členem sboruse někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. 

Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy církve. Společenství je pojem, který je ve staré církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. 

Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro církve.   

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. 

Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici. 

N.B. Bez hierarchického společenství se nemůže vykonávat úřad svátostně ontologický, který je třeba rozlišovat od hlediska kanonicko právního. Komise však byla toho názoru, že není třeba zabývat se otázkou dovolenosti (liceitas) a platnosti (validitas), která se přenechává zkoumání teologů, zvláště pokud jde o moc, která je vykonávána de facto u odloučených východních křesťanů a která se vykládá různým způsobem.“ 

† PERICLES FELICI, tit. arcibiskup samosatský, 

generální tajemník posvátného sněmu 

OBSAH

TAJEMSTVÍ CÍRKVE
1 Předmluva .............
2 Otcův plán spásy ......
3 Syn poslaný na svět .......
4 Duch posvěcuje církev ...........
5 Boží království ...........
6 Různé obrazy církve ......
7 Církev – Kristovo tajemné tělo ...........
8 Církev viditelná i duchovní ......

Kapitola 2
BOŽÍ LID
9 Nová smlouva a nový lid .........
10 Všeobecné kněžství ..........
11 Uplatňování všeobecného kněžství ve svátostech .....
12 Smysl pro víru a charizmata v Božím lidu .......
13 Všeobecnost Božího lidu ............
14 Katoličtí věřící ............
15 Vztahy církve ke křesťanům nekatolíkům .....
16 Nekřesťané ...........
17 Misijní ráz církve ............

Kapitola 3
HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE, ZVLÁŠTĚ EPISKOPÁT
18 Úvod ..........
19 Ustanovení dvanácti apoštolů .............
20 Biskupové, nástupci apoštolů .........
21 Biskupství jako svátost ............
22 Biskupský sbor a jeho hlava ......
23 Vztahy biskupů uvnitř sboru .....
24 Služba biskupů ...........
25 Učitelský úřad biskupů ......
26 Kněžský úřad biskupů .....
27 Pastýřský úřad biskupů ......
28 Kněží a jejich vztahy ke Kristu, k biskupům, k ostatním kněžím a ke křesťanskému lidu....
29 Jáhnové .....

Kapitola 7
ESCHATOLOGICKÝ RÁZ PUTUJÍCÍ CÍRKVE A JEJÍ SPOJENÍ
S NEBESKOU CÍRKVÍ
48 Eschatologický ráz křesťanského života .....
49 Společenství mezi církví nebeskou a církví putující .....
50 Vztahy církve putující k církvi nebeské ......
51 Pastýřské směrnice .....

Kapitola 8
BLAHOSLAVENÁ PANNA MARIA, MATKA BOŽÍ,
V TAJEMSTVÍ KRISTA A CÍRKVE
I. Úvod
52 Maria v tajemství Kristově .....
53 Maria a církev ......
54 Úmysl koncilu ......
II. Mariina úloha v plánu spásy
55 Matka Mesiáše ve Starém zákoně ......
56 Maria při zvěstování .......
57 Maria a Ježíšovo dětství ........
58 Maria a Ježíšova veřejná činnost .....
59 Maria po Ježíšově nanebevstoupení .....

III. Blahoslavená Panna a církev
60 Maria a jediný prostředník Kristus ......
61 Účast při vykoupení .........
62 Pokračující působení Vykupitelovy matky ....
63 Maria vzor církve .....
64 Církev – matka a panna ....
65 Církev následuje Mariiny ctnosti .....

IV. Mariánská úcta v církvi
66 Ráz a podklad mariánské úcty ......
67 Pastorační pokyny ......

V. Maria, znamení jisté naděje a útěchy pro putující Boží lid
68 Maria, znamení naděje ......
69 Maria a křesťanská jednota ......

Z akt Posvátného druhého vatikánského všeobecného koncilu

Sdělení přednesená generálním tajemníkem na 123. všeobecném zasedání 16. listopadu 1964 .....

Předběžná vysvětlující poznámka ......