Mezinárodní teologická komise

Víra a inkulturace^*

(1988)

Úvod

1. Mezinárodní teologická komise při různých příležitostech reflektovala nad problematikou poměru víry a kultury.¹ V roce 1984 se MTK zabývala přímo tématem inkulturace víry ve studii věnované tajemství církve, která byla vypracována v souvislosti s nadcházející mimořádnou synodou konanou v roce 1985.² Papežská biblická komise věnovala své plenární zasedání v roce 1979 tématu: Inkulturace víry ve světle Písma.³

2. Dnes si MTK přeje reflektovat dané téma hlubším a systematičtějším způsobem jednak z toho důvodu, že otázka inkulturace nabyla velké důležitosti v celém křesťanském světě, jednak kvůli velké pozornosti, již učitelský úřad církve danému tématu věnoval po II. vatikánském koncilu.

3. Základem naší reflexe jsou koncilní dokumenty a také texty vzešlé ze synod, které jsou jakoby jejich pokračováním. V konstituci Gaudium et spes koncilní otcové vyjádřili, jak církev četla své první zkušenosti s inkulturací v řecko-římském světě a jaké důsledky z toho vyvodila.⁴ V této konstituci se také věnuje celá kapitola tématu podpory rozvoje kultury (Jak správně podporovat rozvoj kultury),⁵ Poté, co popsali kulturu jako úsilí směřující k vyšší humanizaci a k lepšímu uspořádání univerza, koncilní otcové věnovali hodně času rozboru poměru mezi kulturou a poselstvím spásy. Koncilní otcové rovněž vyhlásili určité velmi naléhavé úkoly, které leží před křesťany vzhledem ke kultuře: obrana práva všech na kulturu, podpora integrální kultury, harmonizace poměru mezi kulturou a křesťanstvím. Dekret o misijním působení církve a deklarace o mimokřesťanských náboženstvích některá z těchto témat dále rozvíjejí. Dvě řádné synody výslovně pojednávaly o evangelizaci kultur: synoda z roku 1974 věnovaná evangelizaci,⁶ a synoda z roku 1977, která se zabývala katechetickou formací.⁷ Synoda z roku 1985, která byla oslavou dvacátého výročí od uzavření jednání II. vatikánského koncilu, hovoří o inkulturaci jako o: „vnitřní proměně autentických kulturních hodnot jednak prostřednictvím jejich integrace do křesťanství, jednak prostřednictvím zakořenění křesťanství do různých lidských kultur.”⁸

4. Papež Jan Pavel II. si sám z vlastní iniciativy vzal obzvláštním způsobem k srdci evangelizaci kultur. Podle jeho soudu platí, že dialog mezi církví a kulturami nabývá rozhodujícího významu pro budoucnost církve i světa. Svatý otec kvůli nápomoci tomuto velkolepému dílu vytvořil v rámci kurie zvláštní orgán: Papežskou radu pro kulturu.⁹ Ostatně je to právě zmíněné dikasterium, s nímž MTK má tu čest dnes společně reflektovat nad inkulturaci víry.

5. Vycházeje z přesvědčení, že „vtělení Slova bylo také vtělením do kultury,” papež tvrdí, že kultury, které jsou v tom, co je v nich dobrého, analogicky přirovnatelné ke Kristovu lidství, mohou tudíž sehrávat pozitivní zprostředkující roli při vyjadřování a šíření křesťanské víry.¹⁰

6. S předchozími úvahami jsou spjata dvě zásadní témata. Především se jedná o transcendenci zjevení vzhledem ke kulturám, v nichž se toto zjevení projevuje. Boží slovo se totiž nemůže ztotožnit výlučným způsobem s prvky kultury, v nichž se projevuje, ani se na ně exkluzivně vázat. V dané souvislosti je třeba připomenout, že evangelium často požaduje konverzi mentality a proměnu mravů tam, kam je uváděno. Jedná se o různé kultury, které přece musejí být očištěny a obnoveny v Kristu.

7. Druhé zásadní téma učení Jana Pavla II. se týká naléhavosti evangelizace kultur. Zmíněná úloha předpokládá, aby se s kritickou sympatií pochopily jednotlivé kulturní identity, aby se do nich pronikalo a aby se v rámci péče o univerzalitu, která je v souladu s vpravdě lidskou skutečností kultur, podporovala vzájemná výměna. Svatý otec tímto způsobem zakládá evangelizaci kultur na antropologické koncepci, která je silně zakořeněna v křesťanském myšlení epochy církevních otců. Vzhledem k tomu, že kultura, nakolik je v souladu s opravdovým (recta) lidstvím, vyjevuje a posiluje lidskou přirozenost, křesťanské osvojení si (imprégnation) určité kultury předpokládá překonání každého druhu historismu a jakéhokoli relativismu ohledně pojetí toho, co je lidské. Platí tudíž, že evangelizace kultur se musí inspirovat láskou, již ve svém nitru člověk chová k sobě, a to zejména v případě těch aspektů jeho bytí a jeho kultury, na něž se útočí a které jsou v ohrožení.¹¹

8. Ve světle této nauky a také ve světle reflexe, již téma inkulturace víry v církvi vyvolalo, předložíme především křesťanskou antropologii, která klade do vzájemných vztahů přirozenost, kulturu a milost. Následně se zahledíme na to, jak probíhá proces inkulturace v dějinách spásy, bude se jednat o dávný Izrael, o Ježíšův život a o jeho dílo, o prvotní církev. V poslední oddílu se zamyslíme nad problémy, které dnes staví před viru setkání s lidovou zbožností, s mimokřesťanskými náboženstvími, s kulturními tradicemi mladých církví a konečně s různými prvky moderní epochy.

I. Přirozenost, kultura a milost

1. Antropologové s oblibou používají při popisování nebo definování kultury rozlišení, které někdy nabývá podoby protikladu, mezi přirozeností a kulturou. Význam slova přirozenost ovšem osciluje v souvislosti s různými vědeckými koncepcemi empirických věd, filosofie a teologie. Magisterium tento termín chápe v přesně vymezeném slova smyslu: Přirozenost určité bytosti je to, co ji ustavuje jako takovou, a to spolu s dynamismem jejího tíhnutí k vlastním finalitám. Od Boha pochází to, čím přirozenosti jsou, i to, co jsou jejich vlastní finality. Zmíněné záležitosti se tudíž vyznačují významem, z něhož je člověk jakožto Boží obraz schopen vyčíst,, jaký je stvořitelský záměr Boží.”¹²

2. Základní inklinace lidské přirozenosti vyjádřené v přirozeném zákoně se tedy jeví jako výraz Stvořitelovy vůle. Tento přirozený zákon vyjevuje specifické nároky lidské přirozenosti, které ukazují na Boží záměr s jeho tvorem obdařeným rozumem a svobodou. Tímto způsobem je učiněna přítrž mylnému mínění, které by na základě jednostranného chápání přirozenosti redukovalo člověka pouze na materiální přirozenost.

3. Zároveň je třeba nahlížet lidskou přirozenost v jejím konkrétním rozvoji v čase dějin, tedy to, co člověk obdařený zranitelnou svobodou, která je tak často otrokyní vášní, udělal z vlastního lidství. Toto dědictví předávané novým generacím s sebou nese jak nesmírné poklady moudrosti, umění a velkoduš-nosti, tak také znatelnou zátěž scestností a zvráceností. Pozornost se tedy současně zaměřuje na lidskou přirozenost i na stav člověka, což je výraz, který propojuje určité existenciální danosti, z nichž některé, konkrétně hřích a milost, se týkají dějin spásy. Jestliže tedy používáme výraz kultura zejména v pozitivním smyslu jako například synonymum rozvoje, jak to učinil II. vatikánský koncil a také poslední papežové, pak to neznamená, že bychom opomíjeli skutečnost, že kultury mohou předávat a podporovat inklinaci k pýše a sobectví.

4. Na základě kontinuity nároků lidské přirozenosti můžeme kulturu chápat jako naplnění finalit zmíněné přirozenosti, jak tomu učí zejména konstituce Gaudium et spes: „K lidské osobě patří to, že nemůže dospět k pravému a plnému lidství jinak než prostřednictvím kultury, to znamená záměrným rozvíjením hodnot přírody a ducha. [...] Slovem kultura se označuje v širším slova smyslu všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní a tělesné vlohy.” Kultura má velmi mnoho rovin: člověk „se snaží poznáním a prací podřídit zemi své nadvládě; zušlechťuje společenský život [...] tím, že uskutečňuje pokrok mravů a institucí; konečně vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech postupem času své velké duchovní zážitky a touhy, aby tak sloužily mnohým, ba celému lidstvu ku prospěchu.”¹³

5. Prvotním subjektem kultury je lidská osoba nahlížená ve všech rozměrech svého bytí. První finalitou kultury je to, aby se člověk kultivoval, což však činí díky působení kulturních děl a díky kulturní paměti. V důsledku řečeného platí, že kultura označuje také prostředí, v němž a díky němuž mohou vyrůstat osoby.

6. Lidská osoba je bytím ve společenství, tato osoba se rozvíjí tím, že daruje a je obdarovávána. Lidská osoba se tudíž rozvíjí v solidaritě s druhými a prostřednictvím působících sociálních vazeb. Pročež platí že skutečnosti jako národ, lid, společnost se svým kulturním dědictvím představují pro rozvoj osob „určité dějinné prostředí [...], z něhož [člověk] čerpá hodnoty potřebné k rozvoji lidské a společenské kultury.”¹⁴

7. Kultura, která je vždy konkrétní a partikulární, je otevřená vyšším hodnotám, jež jsou společné všem lidem. Originalita určité kultury proto neznamená uzavření se do sebe, nýbrž příspěvek k bohatství, které je hodnotou pro všechny lidi. Kulturní pluralismus by se tedy neměl interpretovat jako vedle sebe postavené do sebe uzavřené světy, nýbrž jako účast konkrétních skutečností zaměřených k univerzálním lidským hodnotám. Jevy vzájemného prostupování kultur, jak je to v dějinách často patrné, dokládají tuto základní otevřenost partikulárních kultur vůči hodnotám, jež jsou společné všem lidem, a také následně otevřenost kultur vůči sobě navzájem.

8. Člověk je přirozeně náboženská bytost. Zaměření k Absolutnu je totiž vepsáno do hlubin jeho bytí. Náboženství pojímané v širokém slova smyslu je integrální součástí kultury, v níž je zakořeněno a kterou rozvíjí. Všechny velké kultury ostatně s sebou nesou náboženský rozměr, který je rozhodujícím klíčem celé jejich stavby a který inspiroval velká díla, jež poznamenala tisícileté dějiny civilizace.

9. V kořenech velkých náboženství je vzestupný pohyb člověka, jenž hledá Boha. Když je očištěn od svých pomýlení a zátěží, zasluhuje si tento pohyb upřímný respekt, neboť právě na něj se roubuje dar křesťanské víry. To, co odlišuje křesťanskou víru, je svobodné přilnutí k milostivé nabídce nezištné lásky Boha, který se nám zjevil a který nám daroval svého jediného Syna, aby nás osvobodil od hříchu, a který vylil svého Ducha do našich srdcí. V tomto daru, jejž ze sebe Bůh pro lidstvo činí, tkví tváří v tvář všem aspiracím, požadavkům a výdobytkům přirozenosti radikální originalita křesťanství.

10. Jelikož transcenduje celý řád přirozenosti a kultury, křesťanská víra je na jedné straně kompatibilní se všemi kulturami v tom, co je v nich v souladu se zdravým rozumem a dobrou vůlí, a na druhé straně je sama tato víra schopna jedinečným způsobem dynamizovat kulturu. Celek vztahů mezi vírou a kulturou osvěcuje jeden princip, podle něhož milost respektuje přirozenost, uzdravuje ji od poranění hříchem, posiluje ji a povznáší. Povznesení k božskému životu je specifickou finalitou milosti, k tomu ale nemůže docházet bez toho, že by přirozenost byla uzdravena, a bez toho, že vyvýšení do řádu nadpřirozenosti by přirozenost přivedlo pojí vlastní cestě k plnosti její dokonalosti.

11. Proces inkulturace může být definován jako úsilí církve o to, aby uvedla evangelijní poselství do určitého socio-kulturního prostředí, které je vyzýváno tomu, aby uvěřilo v souladu s vlastními hodnotami za předpokladu, že se dají sladit s evangeliem. Termín inkulturace zahrnuje ideu vzrůstu, vzájemného obohacování osob a skupin lidí, a to v síle setkání evangelia s určitým sociálním prostředím. „Inkulturace je vtělováním evangelia do domorodých kultur a zároveň jejich uvedením do života církve.”¹⁵

II. Inkulturace a dějiny spásy

Izrael jakožto lid smlouvy
Ježíš Kristus, Pán a Spasitel světa
Duch svatý a církev apoštolů

1. Pohlížíme na vztahy mezi přirozeností, kulturou a milostí v konkrétních dějinách smlouvy Boha s lidstvem. Tyto dějiny započínají spolu s jedinečným národem, vrcholí v jednom synovi tohoto národa, jenž je zároveň Synem Božím, rozšiřují se počínaje jím na všechny národy Země, a tak se ukazují jako „po­divuhodná blahosklonnost věčné Moudrosti.”¹⁶

II. 1. Izrael jakožto lid smlouvy

2. Izrael sám sebe chápal jako lid utvořený bezprostředně Bohem. Starý zákon, Bible dávného Izraele, je totiž svědectvím zjevování se živého Boha příslušníkům vyvoleného národa. Ve své psané podobě toto zjevení nese stopu kulturních a sociálních zkušeností tisíce let, v nichž se tento lid setkával s okolními civilizacemi na půdě dějin. Dávný Izrael se zrodil ve světě, v němž již existovaly velké kultury, a vyrůstal v kontaktu s nimi.

3. Nejstarší instituce Izraele (například obřízka, oběť jarních prvotin, sobotní odpočinek) nejsou jeho vlastní, ale převzal je od okolních národů. Velká část kultury Izraele má podobný původ. Nicméně lid Bible tyto převzaté prvky podrobil zásadním proměnám, když je včlenil do vlastní víry a do své náboženské praxe. Nechal je projít sítem víry v osobního Boha Abrahámova, jenž je svobodným a moudrým stvořitelem a pořadatelem univer­za, v němž by neměly mít místo hřích a smrt. Je to právě setkání s tímto Bohem, prožívané ve smlouvě, které umožnilo jednak po­rozumět tomu, že muž a žena jsou osobní bytosti, jednak následně odvrhnout nelidské způsoby chování spjaté s jinými kulturami.

4. Bibličtí autoři využívali a zároveň proměňovali kultury své doby k tomu, aby vypravovali pomocí příběhu jednoho národa o spasitelském působení, jež Bůh přivede k vyvrcholení v Ježíši Kristu, aby sjednotil národy všech kultur, které jsou povolány k tomu, aby utvářely jediné tělo, jehož hlavou je Kristus.

5. Některé prolnuté a proměněné kultury jsou ve Starém zákoně postaveny do služby zjevení Boha Abrahámova, jež je prožíváno ve smlouvě a nabídnuto člověku v Písmu svatém. Jednalo se o jedinečnou přípravu na příchod Ježíše Krista, prožívanou na kulturní a náboženské rovině. V Novém zákoně totiž Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, dokonaleji zjevený a jasněji se projevující v plnosti Ducha, vybízí všechny kultury, aby se nechaly proměňovat životem, učením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista.

6. Jsou-li pohané naroubováni na Izrael (srov. Rím 11,11-24), pak musíme podtrhnout, že původní Boží plán se týká všeho stvoření (srov. Gn 1,1-2,4a). Určitá smlouva totiž byla uzavřena prostřednictvím Noema se všemi národy Země, které jsou ochotny žít ve spravedlnosti (srov. Gn 9, 1-17; Sir 44, 17-18). Tato smlouvaje starší než ony, které byly uzavřeny s Abrahámem a Mojžíšem. Konečně platí, že Izrael byl povolán k lomu, aby předával požehnání, jež přijal, všem rodům Země, a to počínaje Abrahámem (srov. Gn 12, 1-5; Jer 4, 2; Sir 44, 21).

7. Na druhé straně podotýkáme, že ne všechny jednotlivé aspekty kultury Izraele mají rovnocenný poměr k Božímu zjevení. Některé dokládají vzdor vůči Božímu slovu, zatímco jiné jsou výrazem jeho přijímání. Mezi posledními zmíněnými je třeba ještě rozlišovat to, co je přechodné (rituální a soudní předpisy), a to, co je trvalé a co má univerzální dosah. Určité prvky v Mojžíšově zákoně, v prorocích a v žalmech (srov. Lk 24, 44. 27) mají přímo význam být předehrou Ježíšova příběhu.

II.2. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel světa

II.2.1. Transcendence Ježíše Krista vzhledem ke každé kultuře

8. Ježíšovu hlásání vévodí přesvědčení, že v něm, v Ježíšovi, v jeho slovu a v jeho osobě Bůh nejen naplňuje dary, které již udělil Izraeli i všem národům, ale nabízí ještě mnohem více (srov. Mk 13, 10; Mt 12, 21; Lk 2, 32). Ježíš je svrchovaným světlem a pravou moudrostí pro všechny národy a pro všechny kultury (srov. Mt 11, 19; Lk 7, 35). On ve svém působení ukazuje, že Bůh Abrahámův, jehož již Izrael poznal jako stvořitele a Pána (srov. Žl 93, 1-4; Iz 6, 1), přichází, aby panoval nad těmi všemi, kdo uvěří evangeliu, ba v Ježíšovi dokonce Bůh již panuje (srov. Mk 1, 15; Mt 12, 28; Lk 11, 20; 17, 21).

9. Ježíšovo učení, zejména pak jeho podobenství, bez obav koriguje a v určitých případech i odsuzuje nemálo představ, jež dějiny, reálná náboženská praxe a kultura vnukaly jeho současníkům ohledně povahy Boha a jeho jednání (srov. Mt 20,1-16; Lk 15, 11-32; 18,9-14).

10. Ježíšova plně synovská intimita s Bohem a jeho láskyplná poslušnost, která ho vede k tomu, že Otci obětuje svůj život i smrt (srov. Mk 14, 36), dosvědčují, že v něm byl obnoven původní Boží záměr se stvořením narušeným hříchem (srov. Mk 1, 14-15; 10, 2-9; Mt 5, 21-48). Stojíme před novým stvořením, stvořením ve znamení nového Adama (srov. Rím 5, 12-19; 1 Kor 15, 20-22). Z uvedeného důvodu platí, že vztah k Bohu se v mnoha ohledech hluboce proměnil (srov. Mk 8, 27-33; 1 Kor 1, 18-25). Jedná se o novost takového rázu, že zlořečení, které zasahuje ukřižovaného Mesiáše, se stává požehnáním pro všechny národy (srov. Gal 3, 13; Dt 21, 22-23) a že víra v Ježíše jako spasitele nahrazuje vládu mojžíšovského zákona (srov. Gal 3, 12-14).

11. Ježíšova smrt a jeho vzkříšení, díky nimž byl vylit do lidských srdcí Duch, prokázaly nedostatečnost pouze lidských koncepcí moudrosti a mravnosti, ba dokonce i zákona, jejž dal Bůh Mojžíšovi, což jsou všechno záležitosti schopné dávat člověku poznání dobra, ale nikoli sílu k jeho naplňování, poznání hříchu, ale nikoli moc uniknout mu (srov. Řím 7, 16nn.; 3, 20; 7,7; lTim 1,8).

II.2.2. Kristova přítomnost v kultuře a v kulturách

II.2.2.A. Jedinečnost Krista jako Pána a univerzálního spasitele

12. Jelikož vtělení Božího Syna bylo úplné a konkrétní, jednalo se také o vtělení do určité kultury: Sám Kristus se „svým vtělením začlenil do určitých společenských a kulturních podmínek lidí, mezi kterými žil.”¹⁷

13. Boží Syn chtěl být Hebrejem z Nazareta a z Galileje, který hovořil aramejštinou, byl podřízen zbožným izraelským rodičům, provázel je na pouti do jeruzalémského chrámu, kde Jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky” (Lk 2, 46). Ježíš vyrůstal uprostřed obyčejů a institucí panujících v Palestině prvního století našeho letopočtu, vyučil se dovednostem své doby, pozoroval chování rybářů, rolníků a obchodníků ve svém okolí. Scény a krajiny, jimiž se naplňovala představivost budoucího Rabbiho patřily jasně vymezené zemi a epoše.

14. Naplněn izraelskou zbožností, formován učením Zákona a proroků, proniknut zcela jedinečným zakoušením Boha jako Otce, které umožňovalo, aby tomu všemu bylo dáno neslýchané prohloubení, Ježíš se začleňuje do jasně vymezené duchovní tradice hebrejských proroků. Podobně jako proroci v minulosti i on je Božími ústy a vyzývá lidi k obrácení. Způsoby jeho počínání jsou rovněž charakteristické: slovník, literární druhy, stylistické pochody, to všechno připomíná Eliášovu a Elizeovu školu; biblický paralelismus, přísloví, paradoxy, napomenutí, blahoslavenství a dokonce i symbolické jednání.

15. Ježíš je natolik spjat s životem Izraele, že lid a tradice, v nichž zaujal místo, kvůli tomu mají v dějinách spásy lidí jedinečné postavení. Tento vyvolený národ a z něho vycházející náboženská tradice mají pro lidstvo trvalý význam.

16. Vtělení nemá tudíž nic společného a nějakou improvizací. Boží Slovo vstupuje do dějin, které jeho příchod připravují, zvěstují a předobrazují. Můžeme tudíž říci, že Kristus byl již před svým příchodem těsně spjat s lidem, jejž si Bůh utvářel se zaměřením na darování svého vlastního Syna. Všechna slova pronesená proroky jsou předehrou subsistujícího Slova, jímž je Boží Syn.

17. Z uvedených důvodů platí, že dějiny smlouvy uzavřené s Abrahámem a Mojžíšovým prostřednictvím s lidem Izraele jakož i knihy, které vypravují a vysvětlují tuto historii, si uchovávají pro ty, kdo věří v Ježíše, nezaměnitelný a neopomenutelný pedagogický význam. Navíc nesmíme zapomínat, že vyvolení tohoto lidu, z něhož vyšel Ježíš, nikdy nebylo odvoláno. Svatý Pavel píše: Je to „lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen” (Řím 9, 3-5). Ušlechtilý olivovník nepřišel o svá privilegia kvůli plané olivě, která na něj byla naroubována (srov. Řím 11, 24).

II.2.2.B. Katolicita jediného Krista

18. I když Slovo, jež se učinilo tělem, na sebe bere specifickou situaci, tedy kulturu, která ho přijímá, formuje a předává, není to především tato partikularita, s níž se Boží Syn spojil. Jelikož se učinil člověkem, Bůh rovněž jistým způsobem přijal určitou rasu, zemi, epochu: „Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn.”¹⁸

19. Kristova transcendence ho tudíž nestaví odděleně nad lidskou rodinu, nýbrž ho činí přítomným každému člověku za hranicemi jakéhokoli partikularismu. Krista proto nikdo nemůže považovat za cizího.¹⁹ „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši” (Gal 3, 28-29). Kristus nás tudíž dostihuje jak v jednotě, již utváříme, tak v mnohosti a různosti jedinců, v níž se uskutečňuje naše společná přirozenost.

20. Kristus by nás ale opravdu nedostihoval v našem konkrétním lidství, kdyby nás nezasahoval v rozličnosti v komplementaritě našich kultur. Kultury (jedná se o řeč, dějiny, obecné postoje vzhledem k životu a vzhledem k různým institucím) nás totiž v dobrém i zlém uvádějí do života, formují nás, provázejí nás a prodlužují naši působnost v čase. Je-li celý kosmos tajemně místem milosti a hříchu, proč by to nemělo platit i o našich kulturách, jež jsou výhonky a plody lidské aktivity ve vlastním slova smyslu?

21. V Kristově těle platí, že kultury se vzájemně doplňují, a to v té míře, v jaké jsou oduševňovány a obnovovány milostí a vírou. Tyto kultury dovolují vidět mnohotvárnou plodnost, jíž jsou schopny učení evangelia a jeho energie, samotné principy pravdy, spravedlnosti, lásky a svobody, když jsou pronikány Kristovým Duchem.

22. Konečně musíme připomenout, že to není kvůli strategii ve službách církevních zájmů, když se církev jakožto snoubenka vtěleného Slova stará o osud různých kultur lidstva. Církev chce zevnitř oduševňovat, ochraňovat, vysvobozovat z omylu a z hříchu, jimiž jsme je narušili my, ony zdroje pravdy a lásky, jež Bůh vložil do stvoření jako semena Slova. Boží Slovo totiž nevstupuje do stvoření, které by mu bylo cizí: „Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá” (Kol 1, 16-17).

II.2.3. Duch svatý a církev apoštolů

II.2.2.1. Z Jeruzaléma směrem k ostatním národům: počátky inkulturace víry

23. Seslání Ducha svatého o dni Letnic ustavuje poměr mezi křesťanskou vírou a kulturami jako událost dovršení a naplnění, protože příslib spásy naplněný ve vzkříšeném Kristu naplňuje srdce věřících prostřednictvím vylití samotného Ducha svatého. Úžasné skutky Boží budou od nynějška veřejně hlásány všem lidem každého jazyka a každé kultury (srov. Sk 2, 11). Zatímco lidstvo žije ve znamení bábelského rozdělení, dar Ducha svatého je mu nabídnut jako milost symfonie srdcí, která je jak transcendentní, tak přiměřená lidství. Boží společenství (koinóniá) opětně utváří nové společenství mezi lidmi tím, že proniká, aniž by ho rušilo, znamením jejich rozdělení, tedy rozličnými jazyky.

24. Duch svatý nevytváří nějakou nadkulturu, je však osobním a vitálním principem, který bude oživovat novou komunitu ve spolupráci s jejími členy. Dar Ducha svatého nepatří k řádu struktur, neboť jeruzalémská církev, která je tímto darem utvářena, je společenstvím (koinóniá) víry a lásky (agapé), jež se rozdává v pluralitě, aniž by se rozdělovalo, ono je Kristovým tělem, jehož údy jsou sjednoceny, aniž by to znamenalo uniformitu. První zkouška katolicity se objeví, když kulturní odlišnosti (jedná se o spory mezi helénisty a Hebreji) začínají společenství ohrožovat (srov. Sk 6, lnn.). Apoštolově však odlišnosti nepotlačí, ale naplňují zásadní úlohu v těle církve, která tkví ve službě (diákoniá) společenství (koinóniá).

25. Kvůli tomu, aby se radostná zvěst zvěstovala národům, Duch svatý probouzí nové smýšlení ve svatém Petrovi a v jeruzalémské komunitě (srov. Sk 10-11). Víra v Kristu nepožaduje od nových věřících, aby opustili svou vlastní kulturu a převzali kulturu mojžíšovského zákona hebrejského lidu, protože všechny národy jsou povolány k tomu, aby měly účast na dobrodiních zaslíbení a aby sdílely dědictví, které pro ně bylo svěřeno lidu smlouvy (srov. Ef 2, 14-15). Pročež podle rozhodnutí apoštolského shromáždění platí, že těmto novým věřícím nemá být ukládáno nic kromě toho, co je nezbytné (srov. Sk 15, 28).

26. Ovšem tajemství kříže je pohoršením pro Hebreje a bláznovstvím pro pohany. Zde se inkulturace víry střetává s radikálním hříchem, který „rdousí” (srov. Řím 1,18) pravdu určité kultury, která nebyla přijata Kristem, jedná se o modloslužbu. Dokud je člověk „daleko od Boží slávy” (srov. Rím 3, 23), všechno, co pěstuje, je zamlženým obrazem jeho samotného. Pavlovo hlásání (kérygma) proto vychází od stvoření a povolání ke smlouvě, odhaluje mravní zvrácenost zaslepeného lidstva a zvěstuje spásu v ukřižovaném a vzkříšeném Kristu.

27. Po zkoušce katolicity mezi křesťanskými komunitami, které se kulturně odlišovaly, po odporu kladeném hebrejským legalismem a odporu ze strany modloslužby dochází k tomu, že víra se v gnosticismu podřizuje kultuře. Zmíněný jev se začal projevovat v době vzniku posledních pavlovských a janovských listů a podněcoval pak valnou část naukových krizí v následujících staletích. Zde lidský rozum ve své poraněnosti odmítá bláznovství vtělení Božího Syna a pokouší se osvojit si tajemství tak, že ho přizpůsobuje panující kultuře. Jenomže nyní platí, že víra se nezakládá na moudrosti lidské, ale na moci Boží (srov. 1 Kor 2, 4nn.).

II.2.2.2. Apoštolská tradice: inkulturace víry a spása kultury

28. V „posledních dobách” zahájených o Letnicích vzkříšený Kristus jakožto alfa a omega vstupuje do dějin národů. Od onoho okamžiku jsou rozlomeny pečetě (srov. Sk 5, 1-5) smyslu dějin a také kultury, který zjevuje Duch svatý tak, že ho aktualizuje a sděluje všem. Církev je svátostí tohoto zjevení a tohoto společenství. Ona nově vyvažuje každou kulturu, v níž je přijímán Kristus tím způsobem, že ji zaměřuje k „přicházejícímu světu” a obnovuje společenství, jež narušil „kníže tohoto světa”. Kultura se tak ocitá v eschatologické situaci, protože směřuje ke svému naplnění v Kristu, nemůže však dojít spásy, pokud se nepřidruží k odmítnutí zla.

29. Každá místní nebo partikulární církev je povolána k tomu, aby v Duchu svatém byla svátostí, která vyjevuje ukřižovaného a vzkříšeného Krista v těle určité partikulární kultury:

a) Kultura určité ať mladé, nebo dávné místní církve má účast na dynamismu kultur a na jejich průběhu. I když se nachází v eschatologické situaci, zůstává vystavena zkouškám a pokušením (srov. Zj 2-3).

b) „Křesťanská novost” plodí v místních církvích partikulární výrazy, které jsou charakterizovány danou kulturou (jedná se o způsoby formulace nauky, liturgickou symboliku, typy svatosti, kanonické směrnice atd.). Ovšem společenství mezi církvemi klade trvalý požadavek, aby kulturní „tělo” každé z těchto církví nezabraňovalo vzájemnému uznávání se v apoštolské víře a v lás-kyplné solidaritě.

c) Každá církev vyslaná k národům vydává svědectví svému Pánu jedině tehdy, když se v souladu se svými kulturními vazbami připodobňuje Kristu v první kenozi jeho vtělení i v posledním ponížení jeho životodárného utrpení. Inkulturace víry je jedním z výrazů apoštolské tradice, jejíž dramatický charakter svatý Pavel na více místech podtrhuje (srov. 1 a 2 Kor).

30. Apoštolské spisy a svědectví z doby církevních otců neomezují svou vizi kultury pouze na službu evangelizace, nýbrž ji začleňují do celku Kristova tajemství. Pro tyto autory platí, že stvoření je odleskem Boží slávy, jejíž živoucí ikonou je člověk, a že v Kristu se nabízí podoba s Bohem. Kultura je místem, v němž jsou člověk a svět povoláni k tomu, aby se shledali v Boží slávě. Toto místo se ztrácí nebo je zamlženo v té míře, v jakém člověk propadá hříchu. V rámci stvoření, keré je po znamením zajetí v hříchu, se prožívá obnovný přerod všeho (srov. Zj 21, 5), a tak je církev ve stavu porodních bolestí (srov. Rím 8, 18-25). V ní a spolu s ní tvorstvo tohoto světa může zakoušet vykoupení a svou proměnu.

III. Současné problémy inkulturace

Lidová zbožnost
Inkulturace víry a mimokřesťanská náboženství
Mladé církve a jejich křesťanská minulost
Křesťanská víra a moderní epocha

1. Inkulturace víry, již jsme nahlíželi nejprve především z hlediska filosofie (přirozenost, kultura a milost), posléze z hlediska dějin a dogmatu (inkulurace v dějinách spásy), ještě stále klade nemalé problémy jak před teologickou reflexi, tak před pastorační působení. Platí tudíž, že objevení nových světů v 16. století vyvolalo otázky, jež nás stále znepokojují. Jak sladit víru se spontánními výrazy zbožnosti národů? Jaký postoj zaujímat ve vztahu k mimokřesťanským náboženstvím, zejména pak vůči těm, která jsou spjata s „pokročilou kulturou”?²⁰ V dnešní době se objevily nové problémy. Jak mají „mladé církve,” jež se zrodily ve dvacátém století tím způsobem, že již dříve existující křesťan-ské komunity nabraly domorodý charakter, pohlížet jak na svou křesťanskou minulost, tak na kulturní historii příslušných národů? Jak má evangelium oduševňovat, očišťovat a posilovat nový svět, do něhož nás uvedla industrializace a urbanizace? Se čtyřmi právě zmíněnými 1 otázkami se podle našeho mínění musí vyrovnávat každý, kdo chce reflektovat nad současnými podmínkami inkulturace víry.

III. 1. Lidová zbožnost

2. Obecně se pod výrazem lidová zbožnost v zemích zasažených evangeliem rozumí propojení víry a křesťanské zbožnosti s hlubokou kulturou na jedné straně a s formami předchozího náboženství příslušných národů na straně druhé. Jedná se o ony četné projevy zbožnosti, jejichž prostřednictvím křesťané vyjadřují své náboženské cítění pomocí prostých výrazových prostředků, mezi něž patří mimo jiné také slavení, poutnictví, tanec a zpěv. V souvislosti s touto zbožností bylo možno hovořit jako o „vitální syntéze,” protože se v ní „propojuje tělo a duch, církevní společenství a instituce, jedinec a společenství, křesťanská víra a láska k vlasti, intelekt a citovost.”²¹ Kvalita této syntézy evidentně závisí na době a hloubce evangelizace a rovněž na kompatibilitě předchozích náboženských a kulturních obyčejů s křesťanskou vírou.

3. V apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi papež Pavel VI. potvrdil nové hodnocení lidové zbožnosti: „Tyto [parti kulární] výrazy [hledání Boha a víry] byly dlouho hodnoceny jako nečisté, někdy se jimi dokonce pohrdalo, nyní však skoro všude registrujeme jejich opětné objevování.”²²

4. Pavel VI. dále tvrdí: „Když je však dobře zaměřena, zejména prostřednictvím určité evangelizační pedagogie, pak [lidová zbožnost] vykazuje velké bohatství hodnot. Ukazuje totiž na žízeň po Bohu, již znají jenom prostí a chudí; uschopňuje ke štědrosti a k oběti až po heroismus, když jde o projevování víry; nese s sebou vyhraněný smysl pro hlubinné atributy Boží: otcovství, prozřetelnost, jeho vytrvalou láskyplnou přítomnost; plodí vnitřní postoje, které se zřídka vyskytují někde jinde ve stejném stupni: trpělivost, smysl pro nesení kříže v každodenním životě, odpoutanost, otevřenost vůči ostatním, zbožnost.”²³

5. Ostatně síla a hloubka kořenů lidové zbožnosti se jasně projevily v oné dlouhé době, kdy se vůči ní projevovala nedůvěra, o níž se zmiňuje Pavel VI. Výrazy lidové zbožnosti přetrvaly navzdory předpovědím o jejich vymizení, které moderní epocha a rozvoj sekularismu považovaly za něco nepochybného. Tyto projevy si v mnoha oblastech světa uchovaly, ba rozmnožily svou přitažlivost pro zástupy lidí.

6. Mnohokrát byly odhalovány meze lidové zbožnosti mající původ v určité jednoduchosti, která je zdrojem různých náboženských deformací, ba dokonce pověr. Setrvává se na rovině kulturních projevů, aniž by dospívalo k uplatňování pravého přilnutí k víře a k vyjadřování této víry ve službě bližnímu. Je-li lidová zbožnost nesprávně zaměřena, může vést až k utváření sekt, a tak vystavovat nebezpečí pravou církevní komunitu. Tato zbožnost navíc riskuje, že bude manipulována buď ze strany politické moci, nebo ze strany náboženských sil, které jsou cizí křesťanské víře.

7. Pohled na tato nebezpečí vybízí k uplatňování inteligentní katecheze, která dokáže těžit výhody z pozitivních hodnot autentické lidové zbožnosti a která je schopná jasného rozlišování. Rovněž živá a přiměřená liturgie je povolána k tomu, aby sehrávala důležitou integrující roli mezi velmi čistou vírou a různými tradičními podobami náboženského života různých národů. Není pochyb o tom, že lidová zbožnost může poskytovat nenahraditelný přínos křesťanské kulturní antropologii, jež by dovolovala zmenšovat někdy až tragickou rozdílnost mezi křesťanskou vírou a určitými socio-ekonomickými institucemi s velmi odlišným zaměřením, které určují každodenní život lidí.

III.2. Inkulturace víry a mimokřesťanská náboženství

III.2.1. Mimokřesťanská náboženství

8. Již od počátku se církev setkávala na mnoha rovinách s problematikou plurality náboženství. Křesťané ani dnes nepředstavují více nežli jednu třetinu světové populace. Kromě toho platí, že křesťané budou muset žít ve světě, který projevuje vzrůstající sympatii vůči pluralismu v náboženské oblasti.

9. Vzhledem k významné úloze náboženství v kultuře určitá místní nebo partikulární církev zasazená do mimokřes-ťanského socio-kulturního prostředí musí mít velmi bedlivě na paměti náboženské prvky daného prostředí. Zmíněná starostlivost se bude ostatně řídit podle hloubky a vitality těchto náboženských daností.

10. Je-li dovoleno vybrat si jako příklad určitý světadíl, pak budeme hovořit o Asii, v níž se zrodilo mnoho velkých světových náboženských směrů. Jedná se o hinduismus, buddhismus, islám, konfucianismus, taosimus a šintoismus. Každý z těchto náboženských systémů, které se pochopitelně rozvinuly v odlišných částech zmíněného světadílu, je hluboce zakořeněn v příslušných národech a všechny vykazují značnou vitalitu. Osobní život i sociální a komunitní aktivity byly rozhodujícím způsobem poznamenány těmito náboženskými a duchovními tradicemi. Z uvedeného důvodu církve v Asii považují otázku různých mimokřesťanských náboženství ze jeden z nejdůležitějších a nejnaléhavějších problémů. Uplatňují proto dialog jako privilegovanou formu vztahu k těmto náboženstvím.

III.2.2. Mezináboženský dialog

11. Dialog s ostatními náboženstvím je integrální součástí života křesťanů. Prostřednictvím výměny, studia a společné práce tento dialog přispívá k lepšímu poznání náboženství toho druhého a ke vzrůstu ve zbožnosti.

12. Podle křesťanské víry platí, že jednota všech co do původu a v cílovém zaměření, tedy ve stvoření a ve společenství s Bohem v. Ježíši Kristu je provázena univerzální přítomností a působením Ducha svatého. Církev v dialogu naslouchá a učí se: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona sama věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.”²⁴

13. Takovýto dialog má v sobě cosi originálního, neboť, jak potvrzují dějiny náboženství, pluralita náboženství často způsobovala diskriminace, žárlivost, fanatismus a despotismus, což všechno jsou věci, které vedly k tomu, že náboženství bylo obviňováno jako zdroj rozdělení v lidské rodině. Církev jakožto „všeobecná svátost spásy,”²⁵ tedy „znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva,”²⁶ je Bohem povolána, aby byla pro všechny lidi a pro všechny národy služebnicí a nástrojem jednoty v Ježíši Kristu.

III.2.3. Transcendence evangelia vzhledem ke kultuře

14. Nesmíme však zapomínat na transcendenci evangelia vzhledem ke všem lidským kulturám, v nichž se má víra na základě svého povolání zakořeňovat a rozvíjet se podle všech svých sil a schopností. Ačkoli musí být projevován značný respekt vůči všemu tomu, co je piavdivé a posvátné v kulturním dědictví určitého národa, zmíněný postoj však neznamená, že by se onomu kulturnímu dědictví měl přisuzovat absolutní význam. Nikdo totiž nesmí zapomínat na to, že již od počátku bylo evangelium pohoršením pro židy a pošetilostí pro pohany (srov. 1 Kor 1, 23). Inkulturace, která se vydává cestou dialogu mezi jednotlivými náboženstvími, nikdy nesmí poskytovat bázi ke garantování synkretismu.

III.3. Mladé církve a jejich křesťanská minulost

15. Církev pokračuje aktualizačním způsobem ve službě Služebníka JHVH, jemuž bylo slíbeno, že bude světlo pro národy a Boží spásou až do končin země (srov. Iz 49, 6) i smlouvou pro lid (srov. Iz 49, 8). Uvedené proroctví se naplnilo při poslední večeři, když v předvečer svého utrpení Kristus obklopený Dvanácti daroval jim své tělo a svou krev jako pokrm a nápoj nové smlouvy, a tímto způsobem je přidružil ke svému tělu. Tak se rodila církev, lid nové smlouvy. Ona přijala o dni Letnic Kristova Ducha, Ducha Beránka, jenž byl vyhlédnut již od počátku (srov. 1 Petr 1, 19n.) a který odedávna působil, aby vyplnil tužbu, která je tak hluboce zakořeněna v lidských bytostech, po co nejradikálnějším sjednocení, při němž je zároveň co nejradikálnějším způsobem respektována odlišnost.

16. V síle katolického společenství, která sjednocuje všechny partikulární církve v jedné a téže historii, mladé církve nahlížejí na minulost církví, které je zrodily, jako na součást své vlastní historie. Nicméně základní vlastnost interpretace, která je znamením duchovní zralosti, spočívá v uznání této minulosti jako vlastního původu, a nikoli pouze jako historické danosti. To znamená, že když mladé církve ve víře přijaly evangelium, jež jim jejich starší sestry zvěstovaly, pak také přijaly původce víry, který ji přivádí k dokonalosti (srov. Žid 12, 2), a také úplnou tradici, v níž se víra prokazovala, jakož i schopnost produkovat původní formy, jimiž se vyjadřuje jediná a společná víra. Rovny si co do důstojnosti, když prožívají totéž tajemství, jakožto autentické sestry mladé církve vyzařují v souladu se staršími sestrami plnost Kristova tajemství.

17. Lid nové smlouvy, tedy církev, nakolik připomíná velikonoční tajemství a ustavičně ohlašuje návrat Páně, může být definována jako započatá eschatologie kulturních tradic národů, ovšem pod podmínkou, že tyto tradice byly pochopitelně podrobeny očišťujícímu zákonu smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

18. Mladá církev podobně jako svatý Pavel na athénském Areopagu čte novým a tvůrčím způsobem kulturu předků. Když tato kultura přichází ke Kristu, závoj je odstraněn (srov. 2 Kor 3, 16). V průběhu „inkubační doby” víry, tato církev odhalila Krista jako „exegetu i exegezi” Otce v Duchu²⁷ a zároveň ho nepřestává jako takového kontemplovat. Nyní ho odhaluje jako „exegetu a exegezi” člověka, jenž je zdrojem i adresátem kultury. Neznámému Bohu, který se zjevil na kříži, odpovídá neznámý člověk, kterého mladá církev, jakožto nositelka živoucího velikonočního tajemství, svým hlásáním a prostřednictvím milosti uvádí nového vnímání do kultury předků.²⁸

19. Mladá církev usiluje odhalovat ve spáse, již zpřítomňuje, všechny stopy Boží starostlivosti o určitou partikulární skupinu lidí, tedy semena Slova. To, co se říká v prologu listu Židům o otcích a prorocích, může být ve vztahu ke Kristu používáno a v určitém analogickém smyslu uplatňováno na každou lidskou kulturu, ovšem vzhledem k tomu, co je v ní správného a pravdivého a co je v souladu s moudrostí.

III.4. Křesťanská víra a moderní epocha

20. Proměny techniky, které vedly k průmyslové revoluci a následně k urbanistické revoluci, niterně zasáhly duši národů, které z nich měly prospěch a které také často byly jejich obětí. Z uvedeného důvodu platí, že před křesťany stojí těžký a naléhavý úkol pochopit moderní kulturu v jejích charakteristických rysech a také v jejích očekáváních i potřebách, a to ve vztahu k spáse, již přinesl Ježíš Kristus.

21. Průmyslová revoluce byla rovněž revolucí kulturní. Až do té doby bezpečné hodnoty byly zpochybněny, jednalo se o: smysl osobní i společné práce, bezprostřední poměr člověka k přírodě, přináležitost k rodině jako opoře v oblasti společného přebývání i na rovině práce, lidskou zakořeněnost v místních a náboženských komunitách, účast na tradicích, ritech, ceremoniích a slavnostech, které dávají smysl velkým okamžikům lidské existence. Industrializace, která zapříčinila velká a nespořádaná nakupení lidí, značně podkopává tyto světské hodnoty, aniž by vytvářela komunity schopné integrovat nové kultury. V okamžiku, kdy ty nejchudší národy hledají model adekvátního rozvoje, stávají se zřejmějšími výhody, ale také rizika a lidská cena industrializace.

22. V mnoha oblastech života došlo k velkému pokroku života. Jedná se o: výživu, lékařskou péči, vzdělání, dopravu, přístup ke spotřebním statkům všeho druhu. Nicméně v kolektivním nevědomí se objevují hluboká znepokojení. V mnoha zemích došlo zejména po druhé světové válce k tomu, že idea pokroku přenechala místo zklamání. Jakmile racionalita v oblasti výroby a správy zapomíná na prospěch lidských osob, jedná proti rozumu. Emancipace komunit, k nimž člověk přísluší, pohřbila člověka v osamocenosti davu. Nové sdělovací prostředky narušují strukturální vyváženost, avšak mohou lidi také spojovat. Věda se svými technologickými výtvory se ukazuje být jak kreativní, tak smrtelně nebezpečná. Z uvedených důvodů někteří vzhledem k moderní epoše podléhají beznaději a hovoří o novém barbarství. Navzdory tolika nezdarům a omylům je třeba doufat v mravní obrození všech národů, tedy jak bohatých, tak i chudých. Jestliže se hlásá evangelium a tomuto hlásání je nasloucháno, pak je možné kulturní a duchovní obrácení. Toto obrácení lidi volá k solidaritě, k starostlivosti o integrální blaho lidské osoby, k podpoře spravedlnosti a míru, k adoraci Otce, od něhož pochází všechno.

23. Inkulturace evangelia v moderní společnosti bude vyžadovat metodické úsilí na jak poli bádání, tak na poli působení, a to ve vzájemné kooperaci. Toto úsilí předpokládá, aby ti, kdo jsou odpovědní za evangelizaci, projevovali: 1) schopnost vstřícnosti a kritickou soudnost; 2) schopnost vnímat duchovní očekávání a lidské aspirace nových kultur; 3) schopnost kulturní analýzy se zaměřením na setkání s moderním světem.

24. Schopnost vstřícnosti se požaduje o toho, kdo chce pochopit a evangelizovat dnešní svět. Moderní epocha je spjata s nepopiratelným pokrokem v řadě materiálních a kulturních oblastech. Jedná se o: blahobyt, lidskou mobilitu, vědu, bádání, vzdělání, nový smysl pro solidaritu. Kromě toho platí, že církev II. vatikánského koncilu si živě uvědomila nové podmínky, v nichž má naplňovat své poslání. Jsou to právě kultury moderní epochy, v nichž se bude utvářet církev zítřka. Vzhledem k rozlišování se aplikuje tradiční kritérium, jež připomíná papež Pius XII.: „Je třeba hlouběji porozumět vzdělanosti a institucím různých národů a následně kultivovat jejich pozitiva i jejich nejlepší přínosy. [...] Všechno, co v těchto obyčejích a mravech není nerozlučně spjato s pověrami a bludy, bude přívětivě posouzeno, a nakolik je to možné, bude chráněno a podporováno.”²⁹

25. V tom, kdo se zamýšlí nad chováním moderního člověka, evangelium probouzí základní otázky. Jak dát tomuto člověk pochopit radikalitu Kristova poselství; bezvýhradnou lásku; evangelijní chudobu; klanění Otci a ustavičné přimykání se k jeho vůli? Jak vychovávat lidi ke křesťanskému chápání utrpení a smrti? Jak probouzet v lidech víru a naději zakládající se na díle vzkříšení naplněném Kristem?

26. Musíme rozvíjet schopnost analyzovat kultury a chápat jejich morální a duchovní důsledky. Je třeba mobilizace celé církve, abychom se úspěšně vyrovnali s tímto extrémně komplexním problémem inkulturace evangelia v moderním světě. V dané záležitosti musíme vzít za svou starost vyjádřenou Janem Pavlem II.: „Od samého počátku svého pontifikátu jsem byl přesvědčen, že dialog církve s kulturami naší doby je plodnou oblastí, která sehraje rozhodující roli v osudu světa na konci dvacátého století.”³⁰

IV. Závěr

1. Poté, co Pavel VI. řekl, zeje důležité: „zasáhnout silou evangelia a téměř převrátit kritéria posuzování, rozhodující hodnoty, středobody zájmu, linie myšlení, zdroje inspirace a modely života lidstva, které jsou v protikladu s Božím slovem a se záměrem spásy,” volal po evangelizaci „nikoli v okrasném slova smyslu, která by připomínala povrchní nátěr, ale evangelizaci životné, hluboké, jdoucí ke kořenům. Evangelizovat kulturu a kultury lidstva v širokém a bohatém slova smyslu, jaký mají tyto termíny v Gaudium et spes [...] Království, které evangelium zvěstuje, je prožíváno lidmi hluboce spjatými s určitou kulturou, a proto budování tohoto Království nemůže nevyužívat prvků pocházejících z kultury a z kultur člověka.”³¹

2. Jan Pavel II. ze své strany k tomu dodává: „Ve zbytku tohoto dvacátého století církev se musí učinit všem vším a se sympatií zasahovat dnešní kultury. Existují ještě prostředí a mentality stejně jako celé země a regiony, jež je třeba evangelizovat, což předpokládá dlouhý a odvážný proces inkulturace, aby evangelium proniklo duší živých kultur, a také dávalo odpověď na jejich nejvznešenější očekávání a pomáhalo jím růst podle do plného rozměru víry, naděje a křesťanské lásky. [...] V některých případech platí, že kultury byly zatím zasaženy jen povrchně a v nejrůznějších ohledech se stále proměňují, pročež daný problém vyžaduje obnovený přístup. [...] Kromě toho platí, že se stále rodí nové oblasti kultury a vyznačují se novými rozličnými zaměřeními, metodami a terminologiemi.”³²

Závěrečná poznámka

Nabízíme přehled různých přípravných relací, abychom se tak čtenář mohl orientovat v jejich eventuální publikaci. Platí totiž, že otec Gilles Langevin, SJ, prezident subkomise a hlavní redaktor syntézy, již MTK schválila ve třech po sobě jdoucích hlasováních, přičemž první dvě verze byly obohaceny o důležitá vylepšení, při své práci vycházel ze zmíněných relací, které zůstávají vlastnictvím svých autorů, kteří za ně také nesou odpovědnost.

Následuje přehled témat, o nichž bylo pojednáno:

I. Různé aspekty reflexe a působení církve týkající se problematiky inkulturace:

1. Situace problematiky v oblasti magisteria:

1.1. Druhý vatikánský koncil a synody (prof. Philippe Delhaye).

1.2. Papežské proslovy (prof. André-Jean Leonard).

2. Teologie a pastorační působení:

2.1. V Asii (prof. Peter Miyakawa Toshiyuki).

2.2. V Africe (prof. James Okoye).

2.3. V Latinské Americe (prof. José Miguel Ibáňez Langlois).

2.4. Ve světě kolem Atlantiku (prof. Giuseppe Colombo).

II.   Písmo svaté a teologie:

1. Otec: Starý zákon a Ježíš Kristus (dr. Hans Urs von Balthasar)

2. Ježíš Kristus:

2.1. Přijetí lidské přirozenosti (prof. Gilles Langevin).

2.2. Spása a zbožštění (prof. Francis Moloney).

3. Duch svatý a církev (prof. Jean Corbon).

III.   Antropologie:

Stvořená, padlá a vykoupená přirozenost (prof. Georges Cottier).

IV. Eschatologie: křesťanská komunita a lidské komunity:

1. Mimokřesťanská náboženství (prof. Felix Wilfred).

2. Vztahy mladých církví se starými církevními tradicemi (prof. Barthelémy Adoukonou).

Dokument ve formě pastorálního závěru: Moderní epocha (prof. Hervé Carrier).

^* Dokument připravila MTK v průběhu plenárního zasedání konaném v prosinci 1987 a byl schválen „specifickým způsobem” při plenárním zasedání konaném v říjnu 1988. Dokument byl publikován se schválením jeho eminence kardinála Josefa Ratzingera, prezidenta MTK. Poznámka připojená na závěr dokumentu obsahuje jména členů, kteří nejvíce přispěli k vypracování textu.

¹ Srov. MTK, Jednota víry a teologický pluralismus (1972); MTK, O lidském rozvoji a křesťanské spáse (1976); MTK, O křesťanském manželství (1977); MTK, Vybrané otázky z christologie (1979).

² Srov. MTK, Vybraná témata z eklesiologie (1985).

³ Srov. Pontificia Commissio Biblica, Fede e cultura alla luče della Bibbia - Foi et culture a la lumiěre de la Bible, LDC: Torino 1981.

⁴ Srov. GS, či. 44.

⁵ Srov. GS, či. 53-62; český překlad - Dokumenty II. vatikánského koncilu, s. 229-237.

⁶ Srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, encyklika ze dne 8. 12. 1975, či. 18-20, in EV5,č. 1610-1612.

⁷ Jan Pavel II., Catechesi tradendae, apoštolská adhortace ze dne 16. Října 1975, či. 53; in EV 6, č. 1886-1889.

⁸ Ecclesia sub verbo Dei mystéria Christi celebrans pro salute mundi, Relatio finalis (Církev pod Božím slovem slavící tajemství Kristova pro spásu světa, závěrečný dokument), II. D. 4, in EV 9, č. 1813.

⁹ Srov. Jan Pavel II., Epistula, Fin dall‘inizio qua Pontificium pro hominum cultura instituitur (List -Již od počátku, jímž se ustavuje Papežská rada pro kulturu), 20. 5. 1982, in EV 8, č. 173-190.

¹⁰ Srov. Jan Pavel II., Allocutio in Universitate Conimbricensi (Proslov na Univerzitě v Koimbře - 15. 5. 1982), č. 5; in Insegnamenti 5/2, s. 1695; srov. Také Jan Pavel II., Allocutio ad Kenianos episcopos (Proslov k biskupům z Keni - 7.5. 1980), č. 6; in AAS 72, 1980, s. 497.

¹¹ Srov. Jan Pavel II., Allocutio adsodales Pontificii consilii pro hominum cultura (Proslov k členům Papežské rady pro kulturu - 18. 1. 1983, č. 7; in AAS 75, 1983, s. 386.

¹²Pavel VI., Humanae vitae, encyklika ze dne 25. 7. 1968, či. 13; in EV 3, č. 596.

¹³GSčl. 53, 1. a 2. odstavec.

¹⁴GS, či. 53, 3. odstavec - český překlad : Dokumenty, s. 229. Italské znění překladu GS je spíše výkladem latinského znění než překladem v pravém slova smyslu.

¹⁵ Jan Pavel II., Slavorum apostoli, encyklika ze dne 2. 6. 1985, či. 21; in EV 9, č. 1596.

¹⁶ DV, či. 13; český překlad - Dokumenty, s. 116.

¹⁷AG, či. 10; český překlad - Dokumenty, s. 477.

¹⁸ GS, či. 22, 2. odstavec; český překlad - Dokumenty, s. 199.

¹⁹ Srov. AG, či. 8: „Kristus a církev, která o něm vydává svědectví kázáním evangelia, stojí nad všemi rasovými i národnostními zvláštnostmi, a proto nikdo nikdy nemůže Krista a církev považovat za cizí.” - český překlad - Dokumenty, s. 474.

Poznámka překladatele: V EV 9 je v odkazu pod čarou na tomto místě uvedena citace koncilního textu v latině i se zmínkou církve. Citace je ale vinou redakční nepřesnosti neúplná. Ve vydání CTI, Documenti 1969-2004, s. 365 nic takového nenacházíme. Vzhledem ke smyslu výpovědi nahoře v textu se nám zdálo vhodné zachovat původní úmysl MTK vyjádřený v EV 9, a proto citaci koncilního textu uvádíme celou. Dlužno poznamenat, že redakční práce editorů nejenom na tomto místě, ale i v případě ostatních dokumentů vykazuje poměrně závažné nedostatky, což vypovídá o míře jejich „úcty” k práci členů MTK i k adresátům těchto textů.

²⁰ Srov. NA, či. 2; český překlad - Dokumenty, s. 551.

²¹Třetí generální konference biskupů Latinské Ameriky, La evangelisación en el presente y en elfuturo de America latina (Evangelizace v přítomnosti a v budoucnosti Latinské Ameriky), či. 448.

²² Pavel VI., Evangelii nuntiandi, či. 48.

²³ Pavel VI., Evangelii nuntiandi, či. 48.

²⁴ NA, či. 2, 2. odstavec; český překlad - Dokumenty, s. 552.

²⁵ LG, či. 48, 2. odstavec; český překlad - Dokumenty, s. 84.

²⁶ LG, či. 1; český překlad - Dokumenty, s. 37.

²⁷ Srov. H. de Lubac, Exégěse medioěvale 1, Paris 1959, s. 322-324.

²⁸ Poznámka překladatele: Ne právě lineárně formulovaný text evidentně naráží na tajemství vtěleného Slova, které v sobě obsahuje jak vrcholné tajemství Boha, tak tajemství člověka. Nezapomínejme, že v Kristu se zjevuje nejenom Otec, ale také tajemství člověka s celou vznešeností jeho povolání (srov. GS, či. 22). Právě tajemný člověk Kristus je uváděn do kultury předků, protože Ježíš Kristus sám přijal kulturu svých předků, očišťoval ji, vnitřně zdokonaloval a otvíral univerzálním horizontům - srov. II.2. Kristus se v mladé církvi jakožto člověk, který je původcem i adresátem kultury, stává opětně exegetou i exegezí, příjemcem, očišťovatelem a zdokonalovatelem kultury předků. V tomto smyslu také příslušné místo překládáme do češtiny.

²⁹Pius XII., Summi pontificatus, encyklika ze dne 20. 10. 1939; AAS 31, 1939, s. 429.

³⁰Jan Pavel II., Epistula, Fin dall‘inizio qua Pontificium consilium pro hominum cultura instituitur (List - Již od počátku, jímž se ustavuje Papežská rada pro kulturu), 20. 5. 1982, EV 8, č. 173.

³¹ Pavel VI., Evangelii nuntiandi, encyklika ze dne 8. 12. 1975, či. 19, EV 5, č. 1611-1612.

³²Jan Pavel II., Proslov k členům Papežské rady pro kulturu, či. 4; AAS 75, 1983, s. 384.