Mezinárodní teologická komise

Vzájemný vztah mezi magisteriem a teologií *

(1975)

Úvod

„Vztahy mezi učitelským úřadem a teology nejenže [...] jsou svrchovaně důležité, ale i dnes je třeba je považovat za velmi aktuální záležitost.”¹ V následujících tezích se budeme snažit osvětlit vztah mezi posláním svěřeným církevnímu učitelskému úřadu střežit Boží zjevení a úlohou svěřenou teologům, která spočívá ve studiu a vykládání nauky víry.²

1. Teze

Pod pojmem církevní magisterium se rozumí úkol učit, který na základě Kristova ustanovení náleží biskupskému kolegiu nebo jednotlivým biskupům v jednotě s nejvyšším pontiřikem v hierarchickém společenství. Teology rozumíme ty příslušníky církve, kteří jsou díky studiu a životu v komunitě víry církve kvalifikovaní k tomu, aby prohlubovali porozumění Božímu slovu na základě vědecké metody teologii vlastní, a také k tomu, aby v síle kanonické mise vyučovali. O magisteriu pastýřů, o teolozích nebo doktorech a o jejich vzájemných vztazích se v Novém zákoně a v tradici následujících epoch hovoří analogickým způsobem, tedy podobně a zároveň nepodobně; nacházíme se tak před kontinuitou, která vykazuje poměrně hluboké modifikace. V průběhu věků se projevovaly různé konkrétní podoby těchto vzájemných poměrů a vazeb.

1. Společné prvky magisteria a teologie uplatňované při NAPLŇOVÁNÍ JEJICH ÚLOH

2. Teze

Ačkoli obdobně a podle způsobu vlastního na jedné straně magisteriu a na druhé teologii společný prvek úlohy učitelského úřadu a teologů spočívá v „uchovávání a v obraně svatého pokladu zjevení, ve stále hlubším pronikání do něho, v jeho vykládání a ve výuce,”³ a to ve službě Božímu lidu a se zaměřením na spásu celého světa. Uvedená služba musí především dbát na jistotu víry, což magisterium a teologové činí odlišnými způsoby, aniž by se však mezi tím mělo nebo mohlo činit nějaké jasné rozdělení.

3. Teze

V této společné službě pravdě jsou jak magisterium, tak teologové stejným způsobem vázáni:

1. Božím slovem, protože „učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha,”⁴ a protože „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo zároveň s posvátnou tradici jako o trvalý základ. V něm nalézá pevnou posilu a z něho se stále omlazuje tím, že ve světle víry zkoumá všechnu pravdu obsaženou v Kristově tajemství.”⁵

2. „Smyslem pro víru” církve minulých dob i současnosti. Boží slovo je totiž přítomné v každé epoše právě ve „společném smyslu pro víru” celého Božího lidu, jenž jakožto „celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2, 20.27), se nemůže mýlit ve víře,”⁶ a to takovým způsobem, že „se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících.”⁷

3. Doklady tradice, jejichž prostřednictvím se předkládá společná víra Božího lidu. Ačkoli vzhledem k těmto dokladům mají magisterium a teologové odlišné úkoly, nicméně ani učitelský úřad, ani teologové nemohou nebrat na zřetel tyto stopy víry, které Boží lid zanechal v průběhu dějin spásy.

4. Pastýřskou a misijní péčí o svět, když naplňují své poslání. Magisterium nejvyššího pontifika a biskupů bývá sice nahlíženo kvůli své povaze jako pastorální, nicméně vědecký ráz práce teologů je nezbavuje odpovědnosti za pastoraci a misie tím spíše, že díky možnostem moderních komunikačních prostředků se také výsledky vědeckého bádání velmi rychle nabízejí k dispozici veřejnosti. Kromě toho platí, že teologie jakožto vitální funkce v Božím lidu a pro něj musí mít pastorační a misijní záměr i působnost.

4. Teze

Společný, i když rovněž odlišný je také kolegiální a zároveň osobní způsob výkonu funkce magisteria i úlohy teologů. To co je spolu s charismatem neomylnosti přislíbeno „celku věřících”⁸ a kolegiu biskupů ve společenství s Petrovým nástupcem a také nejvyššímu pontifikovi jakožto hlavě biskupského kolegia,⁹ musí být uváděno do praxe prostřednictvím činorodé a kolegiální spoluzodpovědné jednoty jak mezi nositeli magisteria, tak mezi jednotlivými teology. Právě zmíněné se tudíž musí uplatňovat jak mezi nositeli magisteria, tak i mezi samotnými teology, ovšem také mezi magisteriem na jedné straně a teology na straně druhé. Přitom však zároveň musí být pochopitelně zachována osobní odpovědnost jednotlivých teologů, bez níž se věda, což platí i o vědě víry, nemůže rozvíjet.

II. V ČEM SE MAGISTERIUM A TEOLOGOVÉ VEDLE SPOLEČNÝCH PRVKŮ ODLIŠUJÍ

5. Teze

Na tomto místě je třeba především zmínit odlišnost funkcí vlastních magisteriu a teologům:

1. Úkolem magisteria je autoritativně hájit katolickou úplnost a jednotu víry a mravů. Z toho pak vyplývají určité specifické úlohy, které se sice na prvním pohled jeví tak, jako kdyby měly spíše negativní charakter, ve skutečnosti ale představují pro život církve pozitivní službu, jedná se tedy o úkol „autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané,”¹⁰ o zavrhování názorů nebezpečných pro víru a pro mravy církve, o učení pravd, které jsou v dané době nejaktuálnější. Ačkoli se zdá, že magisteriu nepřísluší předkládání teologických syntéz, platí však, že kvůli ochraně jednoty magisterium musí nahlížet jednotlivé pravdy ve světle jejich celku, neboť začleňování každé pravdy do zmíněného celku patří k pravdě samotné.

2. Funkce teologů má v určitém smyslu povahu zprostředkování mezi magisteriem a Božím lidem. Platí totiž, že: „Teologie vykazuje dva vztahy, tedy s učitelským úřadem církve a s celou křesťanskou komunitou. Teologie je proto v jistém ohledu prostřednicí mezi vírou církve a magisteriem.”¹¹ Teologie na jedné straně dbá na to, „aby v každé tak zvané sociálně-kulturní oblasti byl dán podnět k teologickému bádání, které by ve světle tradice všeobecné církve nově zkoumalo fakta a slova zjevená Bohem, zaznamenaná v Písmu svatém a vykládaná církevními otci a učitelským úřadem církve,”¹² vědoma si toho, „že novější přírodovědecká, historická i filosofická bádání a objevy vyvolávají nové otázky, které mají důsledky v životě a vyžadují od teologů nová zkoumání.”¹³ Tímto způsobem teologie „pomáhá magisteriu k tomu, aby bylo stále světlem církve a vedlo ji a aby bylo také plně na výši tohoto svého poslání.”¹⁴ Na druhé straně teologové prostřednictvím své práce spočívající v interpretaci, nauce a její prezentaci podle vlastní mentality jejich doby situují nauku a prohlášení magisteria do siřeji pojímané syntézy, a tak umožňují Božímu lidu, aby tuto nauku lépe poznával. Tak teologové spolupracují na „šíření, vysvětlování, ospravedlňování a bránění pravdy, již s autoritou učí magisterium.”¹⁵

6. Teze

Odlišný je také druh autority, v jejíž moci magisterium a teologové vykonávají své poslání:

1. Magisterium odvozuje svou autoritu ze svátostné ordinace, jíž se „uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský.”¹⁶ Tato „formální autorita,” jak se nazývá, je zároveň charismatická i právní a představuje základ práv a povinnosti magisteria, které je participací na Kristově autoritě. Je třeba věnovat pozornost tomu, aby se magisteriální autorita uplatňovala spolu s onou autoritou, jež vyzařuje z osoby a také ze samotné předkládané záležitosti.

2. Teologové mají svou vlastní, specificky teologickou autoritu, která se odvozuje z jejich vědecké kvalifikace, ta se však nesmí odtrhovat od vlastního rázu této vědy, jež je vědou víry a již člověk nemůže vykonávat bez živé zkušenosti víry a jejího uplatňování. Z uvedeného důvodu se teologie v církvi těší nejenom profánně vědní autoritě, ale rovněž vpravdě eklesiální autoritě, neboť je včleněna do škály autorit, jež vyzařují s Božího slova a jež jsou stvrzovány kanonickou misí.

7. Teze

Určitá odlišnost mezi magisteriem a teology tkví také ve způsobu jejich vazby na církev. Je zřejmé, že jak magisterium, tak teologové působí v církvi a v její prospěch. Nicméně ve způsobu této eklesiality existuje určitá odlišnost.

1. Magisterium je oficiálním církevním úkolem, který se uděluje samotnou svátostnou ordinací. Proto platí, že jakožto institucionální prvek církve může existovat jenom v církvi, takže jednotliví nositelé magisteria využívají svou vlastní autoritu a svou posvátnou moc jen k tomu, aby vzdělávali vlastní stádo v pravdě a svatosti.¹⁷ To se vztahuje nejenom na partikulární církve, jimž stojí v čele, ale „protože jsou to členové biskupského sboru [...], je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. I když se tato péče neuskutečňuje výkonem pravomoci, přesto nesmírně přispívá k prospěchu všeobecné církve.”¹⁸

2. Teologie i v případě, že není vykonávána na základě specifické kanonické mise, se může uplatňovat jedině v živém společenství s vírou církve. Proto pokřtění, nakolik na jedné straně angažovaně prožívají skutečnost církve a na druhé straně se těší vědecké kompetenci, natolik mohou vykonávat funkci teologů, která přijímá podněty z života v Duchu svatém, jenž je v církvi přítomen; tento život je člověku dáván prostřednictvím svátostí, hlásání Božího slova a společenství lásky.

8. Teze

Specifické povahy nabývá odlišnost mezi magiste-riem a teologií, když se bere na zřetel jim odpovídající svoboda a kritická funkce, která z toho vyplývá, ve vztahu k věřícím, světu a dokonce také navzájem mezi magisteriem a teologií.

1. Magisterium svou vlastní povahou a na základě, jak bylo ustanoveno, je evidentně svobodné při naplňování své úlohy. Zmíněná svoboda však s sebou nese velkou odpovědnost. Bývá totiž často obtížné, i když je to zároveň nezbytné, uplatňovat ji tak, aby se to teologům a ostatním věřícím nejevilo jako něco svévolného nebo upřílišněného. Mezi teology se nacházejí takoví, kteří zdůrazňují vědeckou svobodu více než je záhodno a neberou na vědomí tak, jak by bylo třeba, to, že respekt vůči magisteriu také patří k vědeckým prvkům teologie jako vědy. Kromě toho se setkáváme rovněž s tím, že dnešní demokratická mentalita nezřídka vyvolává solidaritu proti zásahům ze strany magisteria při výkonu jeho povinnosti chránit víru a mravy před jakýmkoli porušením. Je nicméně nezbytné, i když zároveň obtížné, vždy najít takový postup, který by byl svobodný a účinný, ovšem zároveň nikoli svévolný a takový, aby nerozbijel společenství církve.

2. Svobodě magisteria odpovídá svým vlastním způsobem svoboda teologů, která vyplývá z opravdové vědecké odpovědnosti. Tato svoboda ovšem není bezmezná, takže kromě závazků vůči pravdě i pro ni platí, že „při uplatňování všech svobod je třeba zachovávat mravní zásady osobní i sociální odpovědnosti.”¹⁹ Úkol teologů, který spočívá v interpretaci minulých i současných dokumentů magisteria a jejich začleňování do rámce celé zjevené pravdy spolu s úsilím o dospívání k jejich lepšímu pochopení za pomoci vědecké hermeneutiky, představuje bezesporu kritickou funkci, která však má mít pozitivní, a nikoli destruktivní povahu.

9. Teze

Při naplňování úlohy magisteria a úlohy ležící na teolozích se nezřídka vyskytují určitá napětí. To by nemělo vyvolávat údiv. Není také možno doufat, že by takováto napětí mohla být někdy na této zemi odstraněna. Všude tam, kde je skutečný život, tam se také vyskytuje napětí. Nejde o nepřátelství ani o rivalitu, nýbrž spíše o vitální sílu a pobídku k tomu, aby se úkoly každého naplňovaly komunitním a dialogickým způsobem.

III. Jakým způsobem by dnes mohly být upraveny vztahy mezi TEOLOGY A MAGISTERIEM

10. Teze

Základem a podmínkou tohoto možného dialogu mezi teology a magisteriem je společná účast na víře církve a služba na budování církve, k níž patří různé funkce magisteria a teologů. Tato jednota ve sdílení pravdy a v účasti na ní na jedné straně předchází jakožto habituální spojení každý konkrétní dialog, na druhé straně zase tutéž jednotu různá setkání v dialogu posilují a oživují. Tímto způsobem tedy dialog představuje vynikající vzájemnou pomoc, díky níž magisterium může nabývat jasnějšího porozumění pravdám víry a mravnosti, jež je třeba hlásat a obhajovat, naproti tomu teologické porozumění víře a mravům podpořené magisteriem nabývá větší jistoty.

11. Teze

Dialog mezi magisteriem a teology je vymezen pouze povinností uchovávat a vysvětlovat pravdy víry. Proto platí, že na jedné straně se tomuto dialogu otvírá velmi široké pole pravdy, na druhé straně je zase tuto pravdu třeba zkoumat nikoli jako něco nejistého nebo kompletně neznámého, nýbrž jako pravdu skutečně zjevenou a svěřenou věrné péči církve. Proto také dialog nachází své meze tam, kde se nacházejí hranice pravdy víry.

Tento cíl dialogu, tedy věrná služba pravdě, bývá nezřídka vystaven nebezpečí. Obzvláštním způsobem je možnost dialogu ohrožována následujícími postoji: když se dialog záměrně „politickým” způsobem instrumentalizuje, takže se uplatňuje nátlak, který v posledním důsledku nebere ohled na „pravdu,” pak to musí vést k jeho ztroskotání; ten, kdo jednostranně okupuje prostor dialogu, porušuje jeho zákonitosti; dialog mezi magisteriem a teology se znásilňuje zejména tehdy, když se předčasně opouští rovina diskuse a rozhovoru a když se ihned používají donucovací prostředky, hrozby a sankce; totéž nastává, když je diskuse mezi teology a magisteriem vedena tak, že se do hry vtahuje laciné zveřejňování zjednodušených pohledů, a to jak uvnitř církve, tak i mimo ni, což vytváří vnější tlaky a vede ke znatelnému ovlivňování (hromadné sdělovací prostředky).

12. Teze

Před formálním zahájením doktrinálního procesu musí kompetentní autorita využít všechny řádné možnosti k dosažení souladu prostřednictvím dialogu, v němž by se vyjasnilo mínění, o kterém vznikla pochybnost (například: osobní rozhovor, korespondenční cesta dotazů a odpovědí). Jestliže tyto formy dialogu nevedou ke skutečnému dorozumění, magisterium musí tvořivým způsobem použít širokou škálu vlastních reakcí, které započínají různými formami napomenutí, slovními pokáráními atd. V opravdu závažném případě po konzultaci s teology různých škol a po vyčerpání všech forem dialogu má magisterium povinnost bránit zneuznanou pravdu i víru věřícího lidu.

Na základě klasických pravidel platí, že nelze konstatovat definitivním způsobem herezi, pokud obviněný teolog neprojevil známky zatvrzelosti. To znamená, že se vyhnul jakémukoli rozhovoru, jehož účelem mělo být objasnění teze v rozporu s vírou, a že prakticky odmítl dialog. Při zjišťování této skutečnosti musí být uplatněna všechna hermeneutická pravidla ohledně dogmatu a veškerá teologická kvalifikace. Tímto způsobem může být i při zaujetí nevyhnutelných rozhodnutí respektována morální korektnost, která odpovídá dialogickému způsobu postupu.

* Commissio Theologica Internationalis, Theses Rationes magisterii cum theologia de Magisterii ecclesiastici et theologiae ad invicem relatione, 6. 6. 1976: Gregorianum 57, 1976, s. 549-556. Existuje také zasvěcený komentář dvou členů MTK: O. Semmelrotha a K. Lehmanna (Gregorianum 57, 1976, s. 556-563). Kromě toho je třeba zmínit relaci: J. Alfaro, „Problema theologicum de munere Theologiae respectu Magisterii,” Gregorianum 57, 1976, s. 549-556.

¹ Pavel VI., Proslov k Mezinárodnímu kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, ze dne 1. 10. 1966; AAS 58, 1966, s. 890.

² Srov. tamtéž.

³ Pavel VI., Proslov k Mezinárodnímu kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, ze dne 1.10. 1966; in AAS 58, 1966, s. 890.

⁴ DV, či. 10, 2.

⁵ DV, či. 24, 2.

⁶ LG, či. 12, 1.

⁷ DV, či. 10, 1.

⁸ Srov. LG, či. 12.

⁹ Srov. LG, či. 25.

¹⁰ DV, či. 10, 2.

¹¹ Pavel VI., Proslov k Mezinárodnímu kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, ze dne 1. 10. 1966; in AAS 58, 1966, s. 892.

¹² AG, či. 22, 2.

¹³ GS, či. 62, 2.

¹⁴ Pavel VI., Proslov k Mezinárodnímu kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, ze dne 1. 10. 1966; in AAS 58, 1966, s. 892.

¹⁵ Pavel VI., Proslov k Mezinárodnímu kongresu o teologii II. vatikánského koncilu, ze dne 1. 10. 1966; in AAS 58, 1966, s. 891.

¹⁶ LG, či. 21, 2.

¹⁷ Srov. LG, či. 27.

¹⁸ LG, či. 23, 2.

¹⁹DH, či. 7, 2.