Index

Back Top Print

[AR - BE - CS - DE - EN - ES - FR - IT - HU - LA - LV - PT - SW - ZH]

 

Deklarace
o náboženské svobodě

DIGNITATIS HUMANAE

 BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH,
SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU
NA TRVALOU PAMÁTKU 

PRÁVO OSOBY A SKUPIN
NA SPOLEČENSKOU A OBČANSKOU SVOBODU
VE SFÉŘE NÁBOŽENSTVÍ

PODNĚT A TÉMA 

 

1 Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby (1)((1/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 279; tamtéž, 265; Pius XII., rozhlasové poselství, 24.12.1944: AAS 37 (1945), 14.)) a roste počet těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědné svobody, ne z donucení, ale z uvědomění povinnosti. Rovněž žádají vymezení práv veřejné moci, aby rozsah důstojné svobody jak osobní, tak společenské nebyl příliš omezován. Tento požadavek svobody v lidské společnosti se nejvíce týká duchovních lidských hodnot, především však toho, co patří k svobodnému praktikování náboženství ve společnosti. Se zřetelem na tyto tužby lidí a s předsevzetím vyhlásit, do jaké míry jsou tyto požadavky ve shodě s pravdou a spravedlností, zkoumá tento vatikánský sněm posvátnou církevní tradici a nauku a vynášejí z nich stále něco nového, co je však v souladu s tím starým. 

Nejprve tedy posvátný sněm vyznává, že sám Bůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé, když mu slouží, mohou dosáhnout v Kristu spásy a blaženosti. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.

Posvátný sněm zároveň prohlašuje, že se tyto povinnosti dotýkají lidského svědomí a zavazují je a že pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně. Dále, když náboženská svoboda, kterou lidé požadují k plnění své povinnosti uctívat Boha, znamená svobodu od nátlaku v občanské společnosti, nenarušuje tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné církvi Kristově. Kromě toho při pojednávání o náboženské svobodě má posvátný sněm v úmyslu rozvinout učení posledních papežů o nezadatelných právech lidské osoby a o právním uspořádání společnosti.

I. Obecná nauka o náboženské svobodě

PŘEDMĚT A ZÁKLAD NÁBOŽENSKÉ SVOBODY

2 Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. (2)((2/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 260-261; Pius XII., rozhlasové poselství, 24.12.1942: AAS 35 (1943), 19; Pius XI., enc. S palčivou starostí, 14.3.1937: AAS 29 (1937), 160; Lev XIII., enc. Libertas praestantissimum, 20.6.1888: Acta Leonis XIII, 8 (1888), 237-238.)) Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem.

Všichni lidé, protože jsou osoby – jsou totiž obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a proto mají osobní odpovědnost –, jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život. Lidé však nemohou splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemají-li psychologickou svobodu a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé její přirozenosti. Proto právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.

NÁBOŽENSKÁ SVOBODA A VZTAH ČLOVĚKA K BOHU

3 To vysvitne ještě jasněji, uvážíme-li, že nejvyšším pravidlem pro lidský život je sám Boží zákon, věčný, objektivní a všeobecný, kterým Bůh podle záměrů své moudrosti a lásky pořádá, řídí a spravuje celý svět a cesty lidské společnosti. Bůh dává člověku účast na tomto svém zákoně, takže člověk může pod jemným vedením Boží prozřetelnosti stále více poznávat neměnnou pravdu. (3)((3/Srov. sv. Tomáš, Summa theol., I-II, q. 91, a. 1; q. 93, a. 1-2.)) Proto má každý povinnost, a tedy i právo hledat náboženskou pravdu, aby si s použitím vhodných prostředků rozvážlivě utvořil správné a pravdivé úsudky svědomí.

Pravdu je však třeba hledat způsobem přiměřeným důstojnosti lidské osoby a její společenské povaze, totiž svobodným bádáním, za pomoci vyučování či vzdělávání, výměny myšlenek a dialogu. Takto jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli, nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si při jejím hledání navzájem pomáhali. K poznané pravdě se však musí pevně přimknout osobním souhlasem.

Příkazy Božího zákona vnímá a poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. Jím se má věrně řídit při všem svém počínání, aby dospěl k Bohu, svému cíli. Nesmí tedy být nucen, aby jednal proti svému svědomí. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských. Náboženský život totiž záleží svou podstatou především ve vnitřních dobrovolných a svobodných úkonech, jimiž se člověk přímo zaměřuje k Bohu. Takové skutky nesmí moc pouze lidská ani nařizovat, ani zakazovat. (4)((4/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 270; Pavel VI., rozhlasové poselství, 22.12.1964: AAS 57 (1965), 181-182; sv. Tomáš, Summa theol., I-II, q. 91, a. 4, c.)) Společenská povaha člověka však vyžaduje, aby člověk vnitřní náboženské úkony projevoval navenek, aby měl s jinými společenství ve věcech náboženských, aby své náboženství vyznával ve společenství.

Děje se tedy bezpráví lidské osobě i řádu, který stanovil lidem Bůh, jestliže se člověku odpírá svobodné projevování náboženského života ve společnosti, pokud se tím neporušuje spravedlivý veřejný pořádek.

Mimoto náboženské úkony, kterými se lidé soukromě i veřejně z vnitřního rozhodnutí obracejí k Bohu, přesahují svou povahou pozemský a časný řád. Proto občanská moc, jejímž vlastním cílem je starat se o časné obecné blaho, má uznávat náboženský život občanů a stavět se k němu příznivě. Opovažuje-li se však zasahovat do náboženských úkonů nebo jim zabraňovat, je třeba říci, že překračuje své meze.

SVOBODA NÁBOŽENSKÝCH SPOLEČENSTVÍ

4 Svoboda neboli volnost od nátlaku v náboženské oblasti, která přísluší jednotlivým osobám, má jim být přiznána i tehdy, když jednají společně. Existenci náboženských společenství totiž vyžaduje společenská povaha jak člověka, tak náboženství samého.

Proto těmto společenstvím právem náleží svoboda – pokud se tím neporušují spravedlivé požadavky veřejného pořádku – řídit se vlastními pravidly, veřejně uctívat svrchované Božství, pomáhat svým členům při prožívání náboženského života, vzděláváním je podporovat a zřizovat si instituce, v nichž členové spolupracují na utváření svého života podle svých náboženských zásad.

Náboženským společnostem přísluší rovněž právo, aby jim světská moc nebránila právními prostředky ani administrativními zásahy vybírat si vlastní duchovní, vychovávat je, jmenovat a překládat, stýkat se s náboženskými představenými a společnostmi v jiných částech světa, stavět náboženské budovy a nabývat i užívat přiměřený majetek. 

Náboženské společnosti mají též právo, aby se jim nebránilo veřejně víru vyučovat a vyznávat slovem i písmem. Při šíření náboženské víry a při zavádění zvyků je však třeba zdržet se všeho, co by působilo dojmem donucování nebo nečestného či nevhodného přemlouvání, zvláště když jde o lidi prosté nebo chudé. Takový způsob jednání je třeba považovat za zneužití vlastního práva a za porušení práva druhých.

Mimoto patří k náboženské svobodě, aby se náboženským společnostem nebránilo svobodně prokazovat zvláštní sílu jejich učení, pokud jde o uspořádání společnosti a oživování veškeré lidské aktivity. Ve společenské přirozenosti člověka i v povaze náboženství má základ také právo, aby se lidé mohli z náboženských pohnutek svobodně shromažďovat a zakládat sdružení výchovná, kulturní, charitativní a sociální.

NÁBOŽENSKÁ SVOBODA RODINY

5 Každá rodina je společnost s vlastním a původním právem, a proto jí přísluší právo na svobodné uspořádání domácího náboženského života pod vedením rodičů. Rodiče mají právo určit způsob náboženské výchovy svých dětí podle vlastního náboženského přesvědčení. Státní moc tedy musí uznat právo rodičů na opravdu svobodný výběr školy nebo jiných výchovných prostředků; z důvodu této svobody výběru se jim nesmějí přímo ani nepřímo ukládat nespravedlivá břemena. Mimoto se porušují práva rodičů, je-li dětem ve škole vnucováno vyučování, které se neshoduje s náboženským přesvědčením rodičů, nebo je-li předepsán jediný způsob výchovy, z něhož je úplně vyloučeno náboženské vzdělání.  

ODPOVĚDNOST ZA NÁBOŽENSKOU SVOBODU

6 Obecné blaho společnosti – totiž souhrn životních podmínek společenského života, jejichž prostřednictvím mohou lidé plněji a snáze dosáhnout své dokonalosti – záleží především v zachovávání práv a povinností lidské osoby. (5)((5/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 417; týž, enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 273.)) Proto mají chránit právo na náboženskou svobodu jak občané a společenské skupiny, tak státní moc, tak také církev a jiná náboženská společenství, a to každý způsobem přiměřeným jeho odpovědnosti za obecné blaho.

Chránit a podporovat nedotknutelná lidská práva patří podstatně k úkolům každé státní moci. (6)((6/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 273-274; Pius XII., rozhlasové poselství, 1.6.1941: AAS 33 (1941), 200.)) Státní moc se tedy má spravedlivými zákony a jinými vhodnými prostředky účinně ujmout ochrany náboženské svobody všech občanů a vytvořit podmínky příznivé rozvoji náboženského života, aby občané měli skutečnou možnost užívat náboženských práv a plnit náboženské povinnosti a aby i společnosti samé byly na prospěch hodnoty spravedlnosti a pokoje, které mají původ ve věrnosti lidí vůči Bohu a jeho svaté vůli. (7)((7/Srov. Lev XIII., enc. Immortale Dei, 1.11.1885: AAS 18 (1885), 161.)) 

Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu.

Konečně se má občanská moc postarat, aby rovnoprávnost občanů, která je také součástí obecného blaha, nebyla nikdy porušována z náboženských důvodů ani otevřeně, ani zastřeně a aby občané nebyli vystavováni diskriminaci.

Z toho vyplývá, že veřejná moc nesmí násilím nebo zastrašováním nebo jinými prostředky ukládat občanům vyznávání nebo odmítání kteréhokoli náboženství nebo někomu znemožňovat vstup do náboženského společenství nebo odchod z něho. Tím spíše se jedná proti Boží vůli a proti posvátným právům jednotlivce i celé rodiny národů, když se jakýmkoli způsobem používá násilí k vyhlazování nebo potlačování náboženství v celém lidstvu nebo v některé zemi nebo v určité skupině.

MEZE NÁBOŽENSKÉ SVOBODY

7 Právo na svobodu ve věcech náboženských se uplatňuje v lidské společnosti, a proto jeho užívání podléhá určitým vymezujícím normám, které ho upravují.

Při používání všech svobod se má zachovávat mravní zásada osobní a společné odpovědnosti: jednotlivci i společenské skupiny mají při výkonu svých práv z mravního zákona závazek mít na zřeteli jak práva jiných lidí, tak i své povinnosti k jiným a ke společnému blahu všech. Se všemi je třeba jednat podle zásad spravedlnosti a lidskosti.

Kromě toho občanská společnost má právo chránit se proti rozmanitému zneužití, k němuž by mohlo docházet pod záminkou náboženské svobody; proto přísluší především občanské moci, aby poskytovala takovou ochranu. To se však nesmí dít svévolným způsobem nebo nespravedlivým nadržováním jedné straně, nýbrž podle právních norem shodným s objektivním mravním řádem. Ty vyžaduje jak účinná ochrana práv všech občanů a jejich pokojný soulad, tak i dostatečná péče o důstojný veřejný mír, který je spořádaným soužitím v pravé spravedlnosti, tak také povinný dozor nad veřejnou mravností. To všechno tvoří základní složku společného blaha a je shrnuto v pojmu veřejného pořádku. Jinak je ve společnosti ještě třeba zachovávat zásadu celé svobody: svoboda musí být člověku přiznána v rozsahu co největším a nemá být omezována, leda tehdy a v té míře, jak je to nutné.

VÝCHOVA K SVOBODĚ

8 Lidé naší doby jsou vystaveni různým tlakům a ocitají se v nebezpečí, že budou zbaveni svobody rozhodování. Z druhé strany však nemálo jiných jeví sklon pod záminkou svobody odmítat jakoukoli podřízenost a zlehčovat povinnou poslušnost.

Proto tento vatikánský sněm vyzývá všechny, především však ty, kteří mají na starosti výchovu druhých, aby se snažili vychovávat lidi oddané mravnímu řádu, poslušné zákonité autority a milující pravou svobodu; lidi, kteří posuzují věci vlastním úsudkem ve světle pravdy, jednají se smyslem pro odpovědnost, snaží se konat všechno pravdivé a spravedlivé a ochotně v tom spolupracují s ostatními.

Náboženská svoboda má tedy také sloužit a být zaměřována k tomu, aby lidé při plnění svých povinností jednali ve společenském životě s větší odpovědností.

II. Náboženská svoboda ve světle zjevení

NAUKA O NÁBOŽENSKÉ SVOBODĚ MÁ KOŘENY VE ZJEVENÍ

9 To, co tento vatikánský sněm prohlašuje o právu člověka na náboženskou svobodu, má svůj základ v důstojnosti osoby, jejíž požadavky dala lidskému rozumu úplněji poznat staletá zkušenost. Avšak toto učení o svobodě má své kořeny v Božím zjevení, a proto je mají křesťané tím svědomitěji zachovávat. Neboť zjevení sice nevyhlašuje výslovně právo na svobodu od vnějšího donucování v oblasti náboženství, avšak vyjevuje důstojnost lidské osoby v její plné šíři, ukazuje Kristovu úctu k svobodě člověka při plnění povinnosti uvěřit Božímu slovu a poučuje nás o duchu, jakého mají učedníci takového Mistra ve všem svém jednání uznávat a následovat. To všechno objasňuje všeobecné zásady, na nichž spočívá nauka této deklarace o náboženské svobodě. Zejména je náboženská svoboda ve společnosti v naprosté shodě se svobodou úkonu křesťanské víry.

SVOBODA ÚKONU VÍRY

10 Mezi hlavní body katolické nauky patří zásada obsažená v Božím slově a vytrvale hlásaná Otci, (8)((8/Srov. Lactantius, Divinarum Institutionum, lib. V, 19: CSEL 19, 463-464: PL 6, 614 a 616 (cap. 20); sv. Ambrož, list císaři Valentiniánovi, Ep. 21: PL 16, 1005; sv. Augustin, Contra litteras Petiliani, lib. 2, cap. 83: CSEL 52, 112: PL 43, 315; srov. C. 23, q. 5, c. 33 (ed. Friedberg, col. 939); týž, Ep. 23: PL 33, 98; týž, Ep. 34: PL 33, 132; týž, Ep. 35: PL 33, 135; sv. Řehoř Vel., list Virgiliovi a Theodorovi, biskupům v Marseille v Galii, Registrum Epistolarum, I, 45: MGH Ep. 1, 72; PL 77, 510-511 (lib. I, ep. 47); týž, list Janovi, biskupu cařihradskému, Registrum Epistolarum, III, 52: MGH Ep. 1, 210; PL 77, 649 (lib. III, ep. 53); srov. D. 45, c. 1 (ed. Friedberg, col. 160); 4. toled. sněm, c. 57: Mansi 10, 633; srov. D. 45, c. 5 (ed. Friedberg, col. 161-162); Kliment III.: X., V, 6, 9 (ed. Friedberg, col. 774); Inocenc III., list arcibiskupovi v Orléans, X., III, 42, 3 (ed. Friedberg, col. 646).)) že člověk má Bohu odpovědět vírou dobrovolně, že tedy nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. (9)((9/Srov. CIC, kán. 1351; Pius XII., proslov k úředníkům Římské Roty, 6.10.1946: AAS 38 (1946), 394; týž, enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 243.)) Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný, neboť člověk vykoupený Kristem k přijetí za syna (10)((10/Srov. Ef 1,5.)) nemůže přilnout k Bohu, který se mu zjevuje, jestliže přitahován Otcem (11)((11/Srov. Jan 6,44.)) neprojeví Bohu rozumnou a svobodnou poslušnost víry. Plně tedy odpovídá povaze víry, aby bylo v oblasti náboženství vyloučeno jakékoli donucování ze strany lidí. A proto zásada náboženské svobody nemálo pomáhá vytvářet takový stav, který umožňuje bez obtíží zvát lidi ke křesťanské víře, dobrovolně ji přijímat a aktivně ji vyznávat celým životem.

JAK JEDNAL KRISTUS A APOŠTOLOVÉ

11 Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a v pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni. Má totiž ohled na důstojnost lidské osoby, která jim byla stvořena a má se nechat vést vlastním rozhodnutím a používat svobody. To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu, v němž Bůh dokonale zjevil sám sebe a své záměry. Vždyť Kristus, který je náš Mistr a Pán, (12)((12/Srov. Jan 13,13.)) a přitom tichý a pokorný srdcem, (13)((13/Srov. Mt 11,29.)) své učedníky trpělivě získával a zval. (14)((14/Srov. Mt 11,28-30; Jan 6,67-68.)) Svá kázání dokonce podpíral a dotvrzoval zázraky, aby povzbudil a posilnil víru posluchačů, ne aby na ně vykonával nátlak. (15)((15/Srov. Mt 9,28-29; Mk 9,23-24; 6,5-6; Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 642-643.)) Vytýkal sice posluchačům nevěru, avšak potrestání přenechal Bohu v den soudu. (16)((16/Srov. Mt 11,20-24; Řím 12,19-20; 2 Sol 1,8.)) Když vysílal apoštoly do světa, řekl jim: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16). Ačkoliv uznával, že je mezi pšenicí naset koukol, rozkázal nechat obojí růst až do žně, k níž dojde při skonání věku. (17)((17/Srov. Mt 13,30.40-42.)) Raději se dal nazývat Synem člověka, jenž přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45), protože nechtěl být politickým a násilně vládnoucím mesiášem. (18)((18/Srov. Mt 4,8-10; Jan 6,15.)) Sám se projevil jako dokonalý Boží služebník, (19)((19/Srov. Iz 42,1-4.)) který „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“ (Mt 12,20). Uznával světskou moc a její práva, když přikázal platit císaři daň, ale jasně připomněl, že je třeba zachovat vyšší práva Boží: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Nakonec při dokonání díla spásy na kříži, jímž lidem zjednal spásu a pravou svobodu, dovršil své zjevení. Vydal totiž svědectví pravdě, (20)((20/Srov. Jan 18,37.)) nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, (21)((21/Srov. Mt 26,51-53; Jan 18,36.)) ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje. (22)((22/Srov. Jan 12,32.)) 

Apoštolové, poučení slovem a příkladem Kristovým, šli stejnou cestou. Od samých počátků církve se Kristovi učedníci snažili obracet lidi k vyznávání Krista Pána nikoli násilnými činy, ani úskoky nedůstojnými evangelia, nýbrž především silou Božího slova. (23)((23/Srov. 1 Kor 2,3-5; 1 Sol 2,3-5.)) Statečně všem hlásali úmysl Boha spasitele, „který chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4); zároveň se však chovali s úctou vůči slabým, i když žijícím v omylu, a tak ukazovali, jak „každý z nás bude muset sám za sebe vydat Bohu účty“ (Řím 14,12), (24)((24/Srov. Řím 14,1-23; 1 Kor 8,9-13; 10,23-33.)) a proto je povinen poslouchat své svědomí. Jako Kristus, tak i apoštolové se stále snažili vydávat svědectví Boží pravdě a více se odvažovali hlásat před lidem a vládci „Boží slovo s důvěrou“ (Sk 4,31). (25)((25/Srov. Ef 6,19-20.)) Pevně totiž věřili, že evangelium je opravdu Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří. (26)((26/Srov. Řím 1,16.)) Pohrdli tedy všemi „světskými zbraněmi“, (27)((27/Srov. 2 Kor 10,4; 1 Sol 5,8-9.)) následovali příklad Kristovy mírnosti a skromnosti a hlásali Boží slovo s plnou důvěrou v božskou moc tohoto slova, jež je s to zničit všechny mocnosti, které odporují Bohu, (28)((28/Srov. Ef 6,11-17.)) a přivést lidi k víře a poslušnosti Kristu. (29)((29/Srov. 2 Kor 10,3-5.)) Jako jejich Mistr, tak i apoštolové uznávali zákonitou světskou moc. „Neboť není moci, která by nepocházela od Boha,“ učí apoštol, a proto přikazuje: „Každý se má podřídit vyšší moci (…) Když se tedy někdo staví proti vládnoucí moci, staví se proti řádu, který dal Bůh“ (Řím 13,1-2). (30)((30/Srov. 1 Petr 2,13-17.)) Zároveň se však nebáli odporovat veřejné moci, jestliže se stavěla proti svaté Boží vůli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). (31)((31/Srov. Sk 4,19-20.)) Touto cestou se ubírali nesčetní mučedníci a věřící v průběhu staletí po celém světě.

CÍRKEV JDE VE STOPÁCH KRISTA A APOŠTOLŮ

12 Církev tedy, věrná pravdě evangelia, jde stejnou cestou jako Kristus a apoštolové, když uznává, že zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením, a když ji podporuje. Učení přijaté od Mistra a od apoštolů v průběhu věků uchovávala a předávala. I když se v životě Božího lidu, putujícího proměnlivými lidskými dějinami, někdy vyskytl způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, přece vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen.

Tak působil dlouho na lidskou mysl kvas evangelia a ve značné míře přispěl k tomu, aby lidé během doby lépe poznali důstojnost své osoby a aby uzrálo přesvědčení, že v občanské společnosti má být důstojnost osoby chráněna před jakýmkoli lidským nátlakem v oblasti náboženství.

SVOBODA CÍRKVE

13 Mezi věcmi, které jsou spjaty s blahem církve, ba s blahem pozemské společnosti, a které se mají vždy a všude zachovávat i hájit před každým bezprávím, je jistě nejdůležitější, aby církev měla takovou svobodu jednání, jakou vyžaduje péče o spásu lidí. (32)((32/Srov. Lev XIII., list Officio sanctissimo, 22.12.1887: AAS 20 (1887), 269; týž, list Ex litteris, 7.4.1887: AAS 19 (1886-1887), 465.)) Tato svoboda je posvátná, neboť jednorozený Boží Syn jí obdařil církev, kterou získal vlastní krví. Je opravdu církvi tak vlastní, že ti, kdo ji napadají, jednají proti vůli Boží. Svoboda církve je základní zásada ve vztazích mezi církví a veřejnou mocí a celým občanským řádem.

V lidské společnosti a vůči jakékoli veřejné moci vznáší církev nárok na svobodu jakožto duchovní autorita, ustanovená Kristem Pánem, která má z Božího příkazu povinnost jít do celého světa a hlásat evangelium všemu stvoření. (33)((33/Srov. Mk 16,15; Mt 28,18-20; Pius XII., enc. Summi Pontificatus, 20.10.1939: AAS 31 (1939), 445-446.)) Církev si činí nárok na svobodu také jakožto společnost lidí, kteří mají právo žít v občanské společnosti podle předpisů křesťanské víry. (34)((34/Srov. Pius XI., list Firmissimam constantiam, 8.3.1937: AAS 29 (1937), 196.)) 

Jen tehdy, jestliže je náboženská svoboda nejen prohlašována slovy nebo pouze zaručena zákony, nýbrž i upřímně uskutečňována, nabývá církev právně i skutečně trvalý předpoklad nezávislosti, nezbytné pro plnění božského poslání, na kterou církevní představitelé ve společnosti stále důrazněji vznášeli nárok. (35)((35/Srov. Pius XII., proslov Ci riesce, 6.12.1953: AAS 45 (1935), 802.)) Přitom věřící stejně jako ostatní občané mají právo, aby se jim nebránilo žít podle jejich svědomí. Svoboda církve je tedy v souladu s náboženskou svobodou, kterou je nutno všem lidem a společnostem přiznat jako právo a zajistit v právním řádu.

POSLÁNÍ CÍRKVE

14 Katolická církev, aby poslušně plnila Boží příkaz: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19), musí vynakládat všemožnou péči, „aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1).

Církev tedy snažně žádá, aby její synové především konali „modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi (…) Tak je to dobré a milé Bohu (…) On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,1-4).

Při utváření svého svědomí však mají věřící křesťané bedlivě dbát na posvátné a jisté učení církve. (36)((36/Srov. Pius XII., rozhlasové poselství, 23.3.1952: AAS 44 (1952), 270-278.)) Katolická církev je totiž z Kristovy vůle učitelkou pravdy. Jejím úkolem je hlásat a autenticky učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň ze své autority vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu, vyplývající z lidské přirozenosti. Kromě toho ať se křesťané před mimostojícími moudře projevují „Duchem svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy“ (2 Kor 6,6-7) a ať se snaží rozšiřovat světlo života s veškerou důvěrou (37)((37/Srov. Sk 4,29.)) a apoštolskou statečností až k prolití krve.

Vždyť přece učedník má ke Kristu učiteli vážnou povinnost, aby pravdu od něho přijatou stále plněji poznával, věrně hlásal a statečně hájil, ovšem s vyloučením prostředků, které odporují duchu evangelia. Zároveň ho pobízí Kristova láska, aby laskavě, rozvážně a trpělivě jednal s lidmi žijícími v omylu nebo v neznalosti víry. (38)((38/ Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 299-300.)) Je tedy třeba mít na zřeteli jak povinnost vůči Kristu, životodárnému Slovu, které se má hlásat, tak práva lidské osoby, tak i míru milosti poskytnutou Bohem skrze Krista člověku, který je zván k dobrovolnému přijetí a vyznávání víry.

ZÁVĚR

15 Je tedy známo, že si dnešní lidé přejí, aby mohli svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně; dokonce je ve většině ústav náboženská svoboda už vyhlášena jako občanské právo a slavnostně uznávána mezinárodními dokumenty. (39)((39/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 295-296.)) 

Jsou však také vládní režimy, v nichž se sice svoboda náboženského kultu ústavně uznává, ale sami veřejní činitelé se snaží odvracet občany od vyznávání náboženství a krajně znesnadnit i ohrozit život náboženských společností.

Posvátný sněm radostně pozdravuje příznivá znamení naší doby, ale tyto politováníhodné skutečnosti se smutkem pranýřuje. Katolíky však vyzývá a všechny lidi prosí, aby co nejbedlivěji uvážili, jak velice je nutná náboženská svoboda, především v nynější situaci lidské rodiny.

Je totiž jasné, že se všechny národy stále více sjednocují, lidé různých kultur a náboženství se navzájem sbližují těsnějšími vztahy a roste vědomí vlastní osobní odpovědnosti. V zájmu vytvoření a upevnění pokojných vztahů a svornosti v lidstvu je proto žádoucí, aby byla všude na zemi právní ochranou účinně zajištěna náboženská svoboda a aby byly zachovávány vrcholné lidské povinnosti a práva týkající se svobodného života ve společnosti.

Dej Bůh a Otec všech, aby byla lidská rodina pečlivým zachováváním zásady náboženské svobody ve společnosti, Kristovou milostí a mocí Ducha svatého přivedena k vznešené a trvalé „svobodě ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21).

S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.

 

V Římě u svatého Petra dne 7. prosince 1965.

 

Já PAVEL, biskup katolické církve

Následují podpisy otců.


OBSAH

PRÁVO OSOBY A SKUPIN
NA SPOLEČENSKOU A OBČANSKOU SVOBODU
VE SFÉŘE NÁBOŽENSTVÍ
1 Podnět a téma .....

I. Obecná nauka o náboženské svobodě
2 Předmět a základ náboženské svobody ....
3 Náboženská svoboda a vztah člověka k Bohu ...
4 Svoboda náboženských společenství ....
5 Náboženská svoboda rodiny ...
6 Odpovědnost za náboženskou svobodu ...
7 Meze náboženské svobody ...
8 Výchova k svobodě ...

II. Náboženská svoboda ve světle zjevení
9 Nauka o náboženské svobodě má kořeny ve zjevení ...
10 Svoboda úkonu víry ...
11 Jak jednal Kristus a apoštolové ....
12 Církev jde ve stopách Krista a apoštolů ...
13 Svoboda církve ...
14 Poslání církve ...
15 Závěr ...