|
|
|
|
|
|
 |
Dekret Orientalium Ecclesiarum BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, PŘEDMLUVA
ODŮVODNĚNÍ TOHOTO DEKRETU 1 Katolická církev si velice váží institucí, liturgických obřadů, církevních tradic a řádu křesťanského života východních církví. Honosí se totiž úctyhodnou starobylostí a vyzařuje z nich apoštolská tradice zprostředkovaná církevními otci; (1)((1/Lev XIII., apošt. list Orientalium dignitas, 30.11.1894, in: Leonis XIII Acta, sv. XIV, 201-202 (správně: 360-361 – pozn. překl.).)) ta tvoří součást božsky zjeveného a nedílného dědictví všeobecné církve. Východní církve jsou živí svědkové této tradice. Tento posvátný sněm má péči o východní církve a přeje si, aby vzkvétaly a s novou apoštolskou silou vykonávaly svěřený úkol. Proto se rozhodl vedle ustanovení týkajících se veškeré církve také o nich učinit několik zásadních rozhodnutí a ostatní ponechat péči východních synodů a Apoštolského stolce.
Partikulární církve neboli rity JEDNOTA A RŮZNOST V CÍRKVI 2 Svatá katolická církev je Kristovo tajemné tělo a tvoří ji věřící, kteří jsou v Duchu svatém organicky spojeni touž vírou, týmiž svátostmi a týmž vedením; seskupují se do různých celků spojených hierarchií a vytvářejí tak partikulární církve neboli rity. Mezi nimi je podivuhodné společenství, takže různost v církvi nejenže neškodí její jednotě, ale spíše ji zvýrazňuje. Katolická církev má zájem, aby tradice každé partikulární církve neboli ritu zůstaly zachovány bez porušení, a zároveň chce, aby se způsob života těchto církví přizpůsobil různým dobovým a místním potřebám. (2)((2/Lev IX., list In terra pax, r. 1053: „Ut enim“; Inocenc III., 4. later. snem, r. 1215, 4. kap.: „Licet Graecos“; list Inter quatuoe, 2.8.1206: „Postulasti postmodum“; Inocenc IV., list Cum de cetero, 27.8.1247; list Sub catholicae, 6.3.1254, předmluva; Mikuláš III., instrukce Istud est memoriale, 9.10.1278; Lev X., apošt. list Accepimus nuper, 18.5.1521; Pavel III., apošt. list Dudum, 23.12.1534; Pius IV., konst. Romanus Pontifex, 16.2.1564, § 5; Kliment VIII., konst. Magnus Dominus, 23.12.1595, § 10; Pavel V., konst. Solet circumspecta, 10.12.1615, § 3; Benedikt XIV., enc. Demandatam, 24.12.1743, § 3; enc. Allatae sunt, 26.6.1755, §§ 3,6-19, 32; Pius VI., enc. Catholica communionis, 24.5.1787; Pius IX., list In suprema, 6.1.1848; Lev XIII., apošt. list Praeclara, 20.6.1894, č. 7; apošt. list Orientalium dignitas, 30.11.1894, předmluva; atd.))
VŠECHNY RITY MAJÍ STEJNOU DŮSTOJNOST 3 Tyto partikulární církve jak Východu, tak Západu se sice částečně liší takzvanými rity – liturgií, církevním právem a duchovním dědictvím –, ale všechny jsou stejně svěřeny pastýřskému vedení římského biskupa, který je z Boží vůle nástupcem svatého Petra v prvenství nad celou církví. Všechny jsou si proto rovny důstojností, takže žádná nevyniká nad ostatní pro svůj ritus. Všechny mají tatáž práva a tytéž závazky, také pokud jde o hlásání evangelia celému světu (srov. Mk 16,15) pod vedením papeže.
HARMONICKÉ SOUŽITÍ 4 Je tedy třeba starat se všude na světě o zachování a růst všech partikulárních církví. Proto tam, kde to vyžaduje duchovní dobro věřících, ať se zřizují farnosti a vlastní hierarchie. Hierarchové různých partikulárních církví, kteří mají pravomoc na témž území, ať se snaží sjednocovat činnost prostřednictvím společných porad na pravidelných setkáních a spojenými silami poskytovat podporu společnému podnikání, které slouží rozvoji náboženství a účinněji zajišťuje kázeň duchovenstva. (3)((3/Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 4.)) Všichni klerikové a ti, kteří přijmout vyšší svěcení, ať jsou dobře poučeni o ritech a zvláště o praktických směrnicích určujících vztahy mezi jednotlivými rity. Ba i laici ať jsou poučeni v katechetické výuce o ritech a jejich předpisech. Konečně všichni katolíci a též pokřtění v kterékoli nekatolické církvi nebo společnosti, kteří přistoupí k plnému katolickému společenství, nechť si ponechají všude na světě svůj vlastní obřad a váží si ho a zachovávají ho podle svých sil. (4)((4/Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 8: „bez dovolení Apoštolského stolce“, podle praxe předešlých století; také vzhledem k pokřtěným nekatolíkům se praví v kán. 11: „Mohou přijmout ritus, který si vyberou.“ V předloženém textu se pozitivně upravuje volba ritu pro všechny a všude.)) Přitom zůstává zachováno právo jednotlivců, společenství i oblastí odvolat se ve zvláštních případech k Apoštolskému stolci. Ten, jakožto nejvyšší rozhodčí mezicírkevních vztahů, učiní potřebná opatření v ekumenickém duchu buď sám nebo prostřednictvím jiných autorit tím, že vydá příslušné směrnice, rozhodnutí nebo reskripty.
Zachování duchovního dědictví východních církví VLASTNÍ ŘÁDY PARTIKULÁRNÍCH CÍRKVÍ 5 Dějiny, tradice a četné církevní instituce podávají skvělé svědectví o tom, jak velice se východní církve zasloužily o obecnou církev. (5)((5/Srov. Lev XIII., apošt. list Orientalium dignitas, 30.11.1894; apošt. list Praeclara gratulationis, 20.6.1894; dále dokumenty uvedené v pozn. 2.)) Posvátný sněm toto církevní a duchovní dědictví nejen náležitě oceňuje a zaslouženě chválí, ale navíc je považuje za dědictví celé Kristovy církve. Z toho důvodu slavnostně prohlašuje, že církve Východu i Západu mají právo a povinnost řídit se vlastními zvláštními řády; mluví pro ně jejich úctyhodná starobylost, lépe odpovídají zvyklostem věřících a jeví se jako vhodnější pro péči o duchovní dobro.
RESPEKTOVAT SAMOSTATNÝ VÝVOJ RITŮ 6 Ať všichni Výchoďané vědí a jsou přesvědčeni, že stále mohou a mají zachovávat své uzákoněné liturgické obřady a svůj řád a že změny se mají zavádět jedině z důvodu vlastního a organického pokroku. O to všechno mají s největší věrností dbát Výchoďané. Musí stále více poznávat tyto věci a zdokonalovat se v jejich praktickém uskutečňování. Jestliže se od nich nenáležitě odchýlili vlivem dobových nebo osobních okolností, nechť se snaží o návrat ke zděděným tradicím. Ti, kdo přicházejí buď ve svém úřadě nebo v apoštolské službě do bližšího styku s východními církvemi nebo s jejich věřícími, ať se naučí znát a ctít východní obřady, kázeň, nauku, dějiny a svéráz Výchoďanů, a to úměrně důležitosti svého úřadu. (6)((6/Srov. Benedikt XV., motu proprio Orientis catholici, 15.10.1917; Pius XI., enc. Rerum orientalium, 8.9.1928; atd.)) Řeholím a sdružením latinského obřadu, jež pracují ve východních krajích nebo mezi východními věřícími, se naléhavě doporučuje, aby pro větší účinnost svého apoštolátu pokud možno zřizovaly domy a provincie východního obřadu. (7)((7/Praxe katolické církve za Pia XI., Pia XII. a Jana XXIII. bohatě dokládá tuto tendenci.))
Východní patriarchové ÚŘAD PATRIARCHY 7 V církvi existuje od nejstarších dob patriarchální zřízení, uznané již prvními všeobecnými sněmy. (8)((8/Srov. 1. nicejský koncil, kán. 6; 1. cařihradský, kán. 2 a 3; Chalcedonský, kán. 28; kán. 9; 4. cařihradský, kán. 17; kán. 21; 4. lateránský, kán. 5; kán. 30; Florentský, Decretum pro Graecis; atd.)) Názvem východní patriarcha je označován biskup, jemuž podle právní normy a bez újmy papežského primátu přísluší pravomoc nade všemi biskupy, nevyjímaje ani metropolity, nad duchovenstvem a lidem vlastního území nebo ritu. (9)((9/Srov. 1. nicejský koncil, kán. 6; 1. cařihradský, kán. 3; 4. cařihradský, kán. 17; Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, kán. 216, § 2, 19.)) Kdekoli je ustanoven hierarcha nějakého ritu mimo hranice patriarchálního území, zůstává přidružen k hierarchii patriarchátu téhož ritu podle právní normy.
ROVNOST PATRIARCHÁTŮ 8 Patriarchové východních církví jsou si všichni rovni v patriarchální důstojnosti, třebaže jsou někteří časově pozdější; čestné pořadí mezi nimi zůstává zachováno tak, jak bylo zákonitě stanoveno. (10)((10/Na ekumenických koncilech 1. nicejském, kán. 6; 1. cařihradském, kán. 3; 4. cařihradském, kán. 21; 4. lateránském, kán. 5; Florentském, Decretum pro Graecis, 6.7.1439, § 9. Srov. Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 219; atd.))
PRÁVA A VÝSADY PATRIARCHŮ 9 Podle prastaré církevní tradice přísluší patriarchům východních církví zvláštní úcta, neboť každý z nich spravuje svůj patriarchát jako otec a hlava. Proto stanoví tento posvátný sněm, aby jejich práva a výsady byly obnoveny podle starých tradic té které církve a podle dekretů všeobecných sněmů. (11)((11/Srov. shora pozn. 8.)) Jsou to práva a výsady, které platily v době jednoty Východu a Západu, i když je třeba poněkud je přizpůsobit dnešním poměrům. Patriarchové se svými synody jsou ve všech záležitostech patriarchátu vyšší instancí; nevyjímá se ani právo ustavovat nové eparchie a jmenovat biskupy svého ritu na území patriarchátu, přičemž zůstává nedotčeno právo římského velekněze zasáhnout v jednotlivých případech.
VRCHNÍ ARCIBISKUPOVÉ 10 Co bylo řečeno o patriarších, platí též v rámci práva o vrchních arcibiskupech, kteří jsou v čele některé celé partikulární církve nebo ritu. (12)((12/Srov. Efeský koncil, kán. 8; Kliment VIII., Decet Romanum Pontificem, 23.2.1956; Pius VII., apošt. list In universalis Ecclesiae, 22.2.1807; Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 324-339; synod v Kartágu, r. 419, kán. 17.))
VZNIK NOVÝCH PATRIARCHÁTŮ 11 Poněvadž patriarchální zřízení je ve východních církvích tradiční forma církevní správy, přeje si posvátný všeobecný sněm, aby tam, kde to je potřebné, byly zřizovány nové patriarcháty. Jejich ustavení je vyhrazeno všeobecnému sněmu nebo římskému papeži. (13)((13/Synod v Kartágu, r. 419, kán. 17 a 57; Chalcedon, r. 451, kán. 12; sv. Inocenc I., list Et onus et honor, kolem r. 415: „Nam quid sciscitaris“; sv. Mikuláš I., list Ad consulta vestra, 13.11.866: „A quo autem“; Inocenc III., list Rex regum, 25.2.1214; Lev XII., apošt. konst. Petrus Apostolorum Princeps, 15.8.1824; Lev XIII., apošt. list Christi Domini, r. 1895; Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 159.))
Udílení svátostí STAROBYLÁ SVÁTOSTNÁ PRAXE 12 Posvátný všeobecný sněm potvrzuje a schvaluje starobylý řád svátostí, zavedený ve východních církvích, a také způsob jejich slavení a udělování; tam, kde to přichází v úvahu, přeje si jeho obnovení.
UDĚLOVATEL BIŘMOVÁNÍ 13 Ať se obnoví v plném rozsahu předpisy o udělovateli svátosti svatého křižma, platné u Výchoďanů od nejstarších dob. Podle nich mohou udělovat tuto svátost kněží, když použijí křižma svěceného patriarchou nebo biskupem. (14)((14/Srov. Inocenc IV., list Sub catholicae, 6.3.1254, § 3, č. 4; 2. lyonský sněm, r. 1274 (vyznání víry Michala Paleologa před Řehořem X.); Evžen IV. na Florentském sněmu, konst. Exultate Deo, 22.11.1439, § 11; Kliment VIII., instrukce Sanctissimus, 31.8.1595; Benedikt XIV., konst. etsi pastoralis, 26.5.1742, § II, č. 1 atd.; Laodicejský sněm, r. 347/381, kán. III, č. 2; a jiné partikulární synody.))
DALŠÍ NORMY PRO UDĚLOVÁNÍ BIŘMOVÁNÍ 14 Všichni východní kněží mohou tuto svátost – buď společně se křtem nebo odděleně – platně udělovat všem věřícím kteréhokoli obřadu, nevyjímaje ani latinský; je to dovoleno v rámci předpisů práva jak obecného, tak partikulárního. (15)((15/Srov. Sv. oficium, instrukce biskupu spišskému, r. 1783; Kongr. de Propaganda Fide, Koptům, 15.3.1790, č. XIII; dekret z 6.10.1863, C. a; Kongr. pro vých. církve, 1.5.1948; Sv. oficium, odpověď 22.4.1896 s listem z 19.5.1896.)) Kněží latinského obřadu, pokud mají fakulty k udělování této svátosti, mohou ji udělovat také věřícím východních církví, aniž je tím dotčen ritus těch věřících; je to dovoleno v rámci předpisů práva jak obecného, tak partikulárního. (16)((16/CIC, kán. 782, § 4; Kongr. pro vých. církve, dekret „O udílení biřmování také východním věřícím kněžími latinského ritu, kteří mají toto povolení pro věřící svého ritu“, 1.5.1948.))
POVINNOST SVÁTEČNÍ LITURGIE 15 Věřící jsou povinni o nedělích a svátcích účastnit se Boží liturgie, nebo podle předpisů či zvyklostí svého ritu modlitby Božích chval. (17)((17/Srov. Laodicejský synod, r. 347/381, kán. 29; Nikeforos Cařihradský, kap. 14; arménský synod v Divinu, r. 719, kán. 31; sv. Teodor Studita, Kázání 21; sv. Mikuláš I., list Ad consulta vestra, 13.11.866: „In quorum Apostolorum“; „Nosse cupitis“; „Quod interrogatis“; „Praeterea consulitis“; „Si die Dominico“; a partikulární synody.)) Aby věřící mohli snadněji splnit tento závazek, stanoví se pro splnění tohoto příkazu lhůta, a to od večera předešlého dne až do konce dne nedělního nebo svátečního. (18)((18/Je to něco nového, aspoň kde platí závazek účastnit se svaté liturgie; ostatně, odpovídá to pojetí liturgického dne u Výchoďanů.)) Naléhavě se doporučuje věřícím, aby v těchto dnech, ba spíše ještě častěji, třeba i denně, přijímali nejsvětější eucharistii. (19)((19/Srov. Canones Apostolorum 8 a 9; antiochijský synod, r. 341, kán. 2; Timotej Alexandrijský, Interrogatio 3; Inocenc III., konst. Quia divinae, 4.1.1215; rovněž četné partikulární synody východních církví v novější době.))
ZPOVĚDNÍ JURISDIKCE 16 S ohledem na to, že věřící různých partikulárních církví žijí trvale promíšeni v témž východním kraji nebo teritoriu, rozšiřuje se zpovědní pravomoc, udělená řádně a bez jakéhokoli omezení kněžím kteréhokoli ritu vlastními hierarchy, na celé teritorium toho, kdo tu pravomoc udělil, i na místa a na věřící kteréhokoli obřadu v témže teritoriu, ledaže by to místní hierarcha pro místa svého ritu výslovně odmítl. (20)((20/Kánon činí opatření, pro dobro duší, ohledně více jurisdikcí na témže území; teritoriální povaha jurisdikce zůstává zachována.))
JÁHENSTVÍ A NIŽŠÍ SVĚCENÍ 17 Aby ve východních církvích znovu ožil starobylý řád svátosti svěcení, přeje si tento posvátný sněm, aby byla obnovena instituce stálého jáhenství tam, kde již zanikla. (21)((21/Srov. 1. nicejský koncil, kán. 18; novocezarejský synod, r. 314/325, kán. 12; sardický synod, r. 343, kán. 8; sv. Lev Vel., list Omnium quidem, 13.1.444; Chalcedonský koncil, kán. 6; 4. cařihradský koncil, kán. 23, 26; atd.)) Pokud jde o podjáhenství a nižší svěcení i o jejich práva a povinnosti, o tom ať rozhodne zákonodárná autorita každé partikulární církve. (22)((22/Podjáhenství se považuje u mnohých východních církví za nižší svěcení; v motu proprio Pia XII. Cleri sanctitati se však pro ně předpisují závazky vyššího svěcení. Kánon stanoví, aby v závazcích podjáhenství nastal návrat k staré praxi jednotlivých církví, a tak omezuje platnost obecného práva obsaženého v Cleri sanctitati.))
SMÍŠENÁ MANŽELSTVÍ 18 Aby se zabránilo neplatným manželstvím a aby se zajistila trvalost a svatost manželství i domácí mír, stanoví posvátný sněm, že pro manželství mezi východními katolíky a pokřtěnými východními nekatolíky je kanonická forma závazná pouze k tomu, aby jeho uzavření bylo dovolené. K platnému uzavření stačí přítomnost posvěceného duchovního, ovšem za předpokladu, že budou zachovány právní předpisy. (23)((23/Srov. Pius XII., motu proprio Crevrae allatae, 22.2.1949, kán. 32, § 2, č. 5 (pravomoc patriarchů dispenzovat od povinné formy); Pius XII., motu proprio Cleri sanctitati, 2.6.1957, kán. 267 (fakulta patriarchů pro sanatio in radice); Svaté oficium a Kongregace pro východní církve dávají r. 1957 na pět let fakultu dispenzovat od povinné formy a sanovat při nedostatku formy „metropolitům a jiným místním ordinářům mimo patriarchát (…) kteří nemají jiného představeného mimo Svatý stolec“.))
Bohoslužba SVÁTKY 19 Právo ustanovovat, přenášet a rušit sváteční dny společné pro všechny východní církve napříště přísluší jedině ekumenickému sněmu nebo Apoštolskému stolci. Právo ustanovovat, přenášet nebo rušit sváteční dny pro jednotlivé partikulární církve přísluší, kromě Apoštolského stolce, synodům patriarchálním nebo arcibiskupským, ovšem s ohledem na celou krajinu a na ostatní partikulární církve. (24)((24/Srov. Lev Vel., list Quod saepissime, 15.4.454: „Petitionem autem“; Nikeforos Cařihr., kap. 13; synod patriarchy Sergia, 18.9.1596, kán. 17; Pius VI., apošt. list Assueto paterne, 8.4.1775; atd.))
DATUM VELIKONOC 20 Dokud nebude dosaženo žádoucí dohody mezi všemi křesťany o jednotném datu slavení velikonoc, pověřují se prozatím patriarchové nebo nejvyšší územní církevní autority, aby se jednomyslně a po poradě s těmi, jichž se to týká, dohodli o slavení velikonoc ve stejnou neděli, a to na prospěch jednoty mezi křesťany v témž kraji nebo národě. (25)((25/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 4.12.1963.))
MOŽNOST PŘIZPŮSOBENÍ 21 Jednotliví věřící, kteří se zdržují mimo krajinu nebo území vlastního obřadu, mohou se ohledně posvátných dob plně přizpůsobit řádu, který platí v místě jejich pobytu. V rodinách, jejichž členové náleží k rozdílným ritům, je dovoleno zachovávat tento řád podle jednoho ritu. (26)((26/Srov. Kliment VIII., instrukce Sanctissimus, 31.8.1595, § 6: „Si ipsi graeci“; „Svaté oficium, 7.6.1673 ad 1 a 3, 13.3.1727 ad 1; Kongr. de Propaganda Fide, dekret 18.8.1913, čl. 33; dekret 14.8.1914, čl. 27; dekret 27.3.1916, čl. 14; Kongr. pro východní církve, dekret 1.3.1929, čl. 36; dekret 4.5.1930, čl. 41.))
BOŽÍ CHVÁLY 22 Východní klerikové a řeholníci nechť konají podle předpisů a tradic vlastního řádu modlitby Božích chval, které byly odedávna u všech východních církví ve velké úctě. (27)((27/Srov. Laodic. synod, 347/381, kán. 18; chaldej. synod Mar Issaka, r. 410, kán. 15; sv. Nerses z Hromklaje Arménský, r. 1166; Inocenc IV., list Sub catholicae, 6.3.1254, § 8; Benedikt XIV., konst. Etsi pastoralis, 26.5.1742, § 7, č. 5; instrukce Eo quamvis tempore, 4.5.1745, §§ 42n; rovněž partikulární synody v novější době: arménský (1911), koptský (1898), maronitský (1736), rumunský (1872), rusínský (1891), syrský (1888).)) Také věřící ať se po příkladu předků podle možnosti zbožně modlí Boží chvály.
LITURGICKÉ JAZYKY 23 Patriarcha se synodem nebo nejvyšší autorita každé církve spolu s radou hierarchů má právo upravovat užívání jazyků při posvátných liturgických úkonech a schvalovat překlady liturgických textů do národního jazyka, když o tom informuje Apoštolský stolec. (28)((28/Podle východní tradice.))
Styky s bratry z odloučených církví ZVLÁŠTNÍ ÚKOL: PODPOROVAT JEDNOTU 24 Východní církve, které jsou ve společenství s Římským apoštolským stolcem, mají zvláštní úkol podporovat jednotu všech křesťanů, zvláště východních, podle zásad dekretu o ekumenismu tohoto posvátného sněmu, a to především modlitbami, příkladem života, úzkostlivou věrností ke starobylým východním tradicím, lepším vzájemným poznáváním, spoluprací a bratrskou úctou k věcem i k lidem. (29)((29/Podle znění bul o sjednocení jednotlivých katolických východních církví.))
NÁVRAT JEDNOTLIVÝCH VÝCHOĎANŮ 25 Od odloučených východních křesťanů, kteří pod vlivem Ducha svatého přicházejí ke katolické jednotě, ať se nežádá více, než co vyžaduje prosté vyznání katolické víry. A poněvadž se u nich uchovalo platné kněžství, východní klerikové, kteří přicházejí ke katolické jednotě, mají právo uplatňovat vlastní moc svěcení podle směrnic stanovených příslušnou autoritou. (30)((30/Závazek koncilu vůči odloučeným východním bratřím, týkající se všech stupňů svěcení jak božského, tak církevního práva.))
SPOLUÚČAST V BOHOSLUŽBĚ – COMMUNICATIO IN SACRIS 26 Boží zákon zakazuje spoluúčast v bohoslužbě, jestliže škodí jednotě církve nebo obsahuje formální schvalování bludu, nebezpečí odpadu od víry, pohoršení nebo náboženské lhostejnosti. (31)((31/Tato nauka platí i u odloučených církví.)) Pastorační praxe však ukazuje, že pokud jde o východní bratry, je možné a nutné přihlížet k rozličným okolnostem u jednotlivců, u nichž ani není porušována jednota církve, ani není třeba se obávat nebezpečí, a naproti tomu se hlásí naléhavá potřeba vzhledem ke spáse nebo pro duchovní dobro lidí. Proto katolická církev se zřetelem na dobové, místní a osobní okolnosti často posuzovala a posuzuje tuto skutečnost mírněji; dává všem prostředky spásy i svědectví lásky mezi křesťany účastí na svátostech a jiných posvátných úkonech nebo věcech. Toto vše posvátný sněm uvážil, a v zájmu toho, „aby se naše přísné posuzování nestalo překážkou těm, o jejichž spásu jde“, (32)((32/Sv. Bazil Vel., Epist. can. ad Amphilochium: PG 32, 669B.)) a také aby se více působilo ve prospěch jednoty s odloučenými východními církvemi, ustanovuje, aby se postupovalo takto:
SVÁTOSTNÁ ÚČAST 27 Při zachování připomenutých zásad se mohou udělovat svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných východním křesťanům, kteří jsou bez viny odloučeni od katolické církve, jestliže sami o ně žádají a jsou řádně připraveni. I katolíkům je dovoleno žádat tyto svátosti od těch nekatolických kněží, v jejichž církvi se svátosti platně udělují, kdykoli to radí nutnost nebo opravdový duchovní užitek, a přístup ke katolickému knězi je fyzicky nebo morálně nemožný. (33)((33/Za podklad zmírnění se považuje: 1. platnost svátostí, 2. upřímný úmysl a dispozice, 3. nutnost pro věčnou spásu, 4. nepřítomnost vlastního kněze, 5. vyloučení nebezpečí, kterých je třeba se varovat, a vyloučení formálního souhlasu s bludem.))
MIMOSVÁTOSTNÁ ÚČAST 28 Při zachování týchž zásad je z oprávněného důvodu dovolena také společná účast katolíků a odloučených východních bratří (34)((34/Jde tu o uvedenou „mimosvátostnou spoluúčast v bohoslužbě“ (communicatio in sacris extrasacramentalis). Koncil povoluje zmírnění, je však třeba zachovat předpisy.)) na posvátných úkonech, věcech a místech.
DOZOR NAD TOUTO PRAXÍ 29 Místním hierarchům se svěřuje sledování a řízení této mírnější úpravy spoluúčasti v bohoslužbě s bratry z odloučených východních církví. Ať se vzájemně poradí, a je-li třeba, ať vyslechnou též názor hierarchů odloučených církví a vhodnými i účinnými předpisy a směrnicemi ať upraví vzájemné soužití křesťanů.
Závěr PERSPEKTIVA: SJEDNOCENÍ S CELÝM VÝCHODEM 30 Posvátný sněm se velice raduje z plodné a účinné spolupráce katolických východních a západních církví. Zároveň prohlašuje: Všechny tyto právní úpravy jsou stanoveny pro současné poměry, dokud církev katolická a odloučené východní církve nedospějí k plnosti společenství. Zatím se však všichni východní i západní křesťané naléhavě žádají, aby vroucně a vytrvale, ba denně prosili v modlitbách Boha, aby se na přímluvu nejsvětější Bohorodičky všichni stali jedno. Ať se také modlí, aby se tak mnohým křesťanům různých církví, kteří trpí a jsou utiskováni, protože vyznávají jméno Kristovo, dostalo plnosti posily a útěchy Ducha svatého utěšitele. Všichni se v bratrské lásce navzájem milujme, v uctivosti předcházejme jeden druhého. (35)((35/Srov. Řím 12,10.)) S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.
V Římě u svatého Petra dne 21. listopadu 1964.
Já PAVEL, biskup katolické církve OBSAH Předmluva PARTIKULÁRNÍ CÍRKVE NEBOLI RITY ZACHOVÁNÍ DUCHOVNÍHO DĚDICTVÍ VÝCHODNÍCH CÍRKVÍ VÝCHODNÍ PATRIARCHOVÉ UDÍLENÍ SVÁTOSTÍ BOHOSLUŽBA 19 Svátky ...... STYKY S BRATRY Z ODLOUČENÝCH CÍRKVÍ Závěr
|
 |