The Holy See
back up
Search
riga

Konstituce
o posvátné liturgii

Sacrosanctum Concilium 

BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH,
SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU
NA TRVALOU PAMÁTKU 

PŘEDMLUVA

 

PROČ KONCIL JEDNÁ O LITURGII

1 Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobil potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie.

 JAKÉ MÍSTO ZAUJÍMÁ LITURGIE V TAJEMSTVÍ CÍRKVE

2 V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.)) 

3 Proto posvátný sněm považuje za potřebné připomenout v dalším zásady, týkající se rozvoje a obrody liturgie, a stanovil praktické směrnice.

Některé z těchto zásad a směrnic se mohou a mají uplatnit jak v římském ritu, tak i ve všech jiných ritech. Zato následující praktické směrnice je třeba chápat tak, že se vztahují jenom na římský ritus, ledaže by se z povahy věci týkaly také ostatních ritů.

 STEJNÉ PRÁVO A STEJNÁ ÚCTA PRO VŠECHNY RITY

4 Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.

 KAPITOLA 1 

VŠEOBECNÉ ZÁSADY PRO OBNOVU A ROZVOJ POSVÁTNÉ LITURGIE

 

I. Povaha posvátné liturgie a její význam v životě církve

KRISTOVO DÍLO VYKOUPENÍ

5 Bůh, který „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), „mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti (…) skrze proroky“ (Žid 1,1). Když přišla plnost času, poslal svého Syna – Slovo, které se stalo tělem – pomazaného Duchem svatým, aby hlásal radostnou zvěst chudým, uzdravoval zkroušené srdcem, (1)((1/Srov. Iz 61,1; Lk 4,18.)) „lékaře těla i ducha“, (2)((2/Sv. Ignác Antiochijský, Ad Eph., 7, 2: ed. C. Mohlberg, Romae 1956, č. 1265, s. 162.)) „prostředníka mezi Bohem a lidmi“. (3)((3/Srov. 1 Tim 2,5.)) Jeho lidství, sjednocené s osobou Slova, bylo nástrojem naší spásy. Proto v Kristu „nám vzešlo dokonalé usmíření a dosáhli jsme v něm plnosti bohopocty“. (4)((4/Sacramentarium Veronense (Leonianum): ed. C. Mohlberg, Romae 1956, č. 1265, s. 162.)) 

Toto dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly „veliké Boží skutky“ na lidu Starého zákona, naplnil Kristus Pán, a to především velikonočním tajemstvím svého požehnaného utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení. Tak „svou smrtí naši smrt zničil a zmrtvýchvstáním život obnovil“. (5)((5/Římský misál, velikonoční preface.)) Neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve. (6)((6/Srov. sv. Augustin, Enar. in Ps. 138, 2: Corpus Christianorum, XL, Turnholti 1956, s. 1991; srov. také modlitbu po druhém čtení na Bílou sobotu v Římském misálu před reformou Svatého týdne.))

 KONÁNÍM LITURGIE POKRAČUJE CÍRKEV V DÍLE SPÁSY

6 Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření (7)((7/Srov. Mk 16,15.)) a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci (8)((8/Srov. Sk 26,18.)) a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života. Tak křest zapojuje lidi do Kristova velikonočního tajemství: s ním umírají, s ním jsou pohřbeni a s ním i vzkříšeni. (9)((9/Srov. Řím 6,4; Ef 2,6; Kol 3,1; 2 Tim 2,11.)) Přijímají ducha synovství, „a proto můžeme volat: ‘Abba, Otče!’“ (Řím 8,15), a tak se stávají pravými ctiteli, jaké hledá Otec. (10)((10/Srov. Jan 4,23.)) Podobně, kdykoli přijímají večeři Páně, zvěstují smrt Páně, dokud Pán nepřijde. (11)((11/Srov. 1 Kor 11,26.)) Proto již v den letnic, kdy se církev ukázala světu, „byli pokřtěni“ ti, kdo „přijali slovo“ Petrovo. A „setrvali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (…) chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě“ (Sk 2,41-47).

Od té doby se církev nikdy nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala, „co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista“ (Lk 24,27), „slavila eucharistii, v níž „se představuje jeho vítězství a triumf nad smrtí“, (12)((12/Trid. koncil, 13. zas., 11.10.1551, Decr. De ss. Eucharist., c. 5: Concilium Tridentinum, Diariorum, Actorum, Epistolarum, Tractatuum nova collectio, ed. Soc. Goerresianae, t. VII., Actorum pars IV, Friburgi Brisgoviae 1961, s. 202.)) a zároveň vzdávala díky „Bohu za jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) v Kristu Ježíši „k chvále jeho slávy“ (Ef 1,12), v síle Ducha svatého.

 KRISTUS JE PŘÍTOMEN V LITURGICKÝCH ÚKONECH

7 Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13)((13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.

Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy.

Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.

 LITURGIE POZEMSKÁ A LITURGIE NEBESKÁ

8 Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. (15)((15/Srov. Zj 21,2; Kol 3,1; Žid 8,2.)) V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě. (16)((16/Srov. Flp 3,20; Kol 3,4.))

 LITURGIE NENÍ JEDINÁ ČINNOST CÍRKVE

9 Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15).

Proto církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.

 LITURGIE JE VRCHOL A ZDROJ ČINNOSTI CÍRKVE

10 Přesto však je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně.

Na druhé straně vybízí liturgie věřící, aby byli „jedno v lásce“, když „při velikonoční hostině jedli všichni z jednoho chleba“. (19)((19/Římský misál, modlitba po přijímání velikonoční vigilie a neděle zmrtvýchvstání.)) Modlí se, aby „životem osvědčovali, co vírou přijali“. (20)((20/Tamtéž, modlitba ze mše v úterý velikonoční oktávy.)) Obnovování smlouvy mezi Bohem a lidmi v eucharistii získává a zapaluje věřící pro lásku Kristovu, která naléhá. Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.

 NEZBYTNÉ SPOLUPŮSOBENÍ VĚŘÍCÍCH

11 Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.

 MIMOLITURGICKÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT

12 Duchovní život však nespočívá jen v účasti na posvátné liturgii. Křesťan je sice povolán ke společné modlitbě, přesto však má také vcházet do své komůrky, aby se modlil k Otci ve skrytosti, (22)((22/Srov. Mt 6,6.)) dokonce se má modlit bez přestání, jak učí apoštol Pavel. (23)((23/Srov. 1 Sol 5,17.)) Tentýž apoštol nás učí, že na svém těle stále prožíváme Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. (24)((24/Srov. 2 Kor 4,10-11.)) Proto Pána v mešní oběti prosíme, aby „přijal duchovní oběť, kterou přinášíme, a učinil si z nás dar trvalý.“ (25)((25/Římský misál, modlitba nad dary svatodušního pondělí.))

 ÚKONY NE PŘÍSNĚ LITURGICKÉ

13 Velmi se doporučují pobožnosti křesťanského lidu, pokud jsou ve shodě s církevními předpisy a směrnicemi. To platí zejména, když jsou nařízeny Apoštolským stolcem.

Zvláštní vážnosti se těší také veřejné pobožnosti místních církví, které se konají z příkazu biskupů podle zvyklostí nebo podle právoplatně schválených knih.

Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.

 II. Liturgická výchova a činná účast

NEZBYTNOST LITURGICKÉ VÝCHOVY

14 Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán.

Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.

Nebudou-li však duchovní správcové nejprve sami zcela proniknuti duchem a silou liturgie a nebudou-li schopni ji vyučovat, není naděje na dosažení tohoto cíle. Je proto nejvýš potřebné postarat se o liturgické vzdělávání kněžstva. Proto se posvátný sněm usnesl stanovit to, co následuje.

 PŘÍPRAVA PROFESORŮ LITURGIKY

15 Učitelé pověření přednáškami z liturgiky v seminářích, řeholních učilištích a na bohosloveckých fakultách ať jsou pro svůj úkol řádně vzděláni v ústavech k tomu zvlášť určených.

 LITURGIKA JAKO STUDIJNÍ PŘEDMĚT

16 Liturgika náleží v seminářích a řeholních učilištích mezi povinné a důležité studijní obory, na bohosloveckých fakultách mezi hlavní obory. Je třeba ji vykládat jak z hlediska teologického a historického, tak z hlediska duchovního, pastoračního a právního. Rovněž učitelé ostatních oborů, především dogmatiky, biblistiky, duchovní teologie a pastorálky ať se snaží – každý podle toho, jak to vyžaduje vnitřní povaha jeho předmětu – tak objasňovat Kristovo tajemství a dějiny spásy, aby zřetelně vysvitla jejich spojitost s liturgií a jednota výuky kněží.

 LITURGICKÁ VÝCHOVA KANDIDÁTŮ KNĚŽSTVÍ

17 Duchovní život kleriků v seminářích a řeholních domech ať je formován liturgicky. Je třeba jim zprostředkovat pochopení posvátných obřadů, aby jim rozuměli a mohli na nich mít účast celou duší. Je třeba je vychovávat také přímo slavením svatých tajemství a jinými úkony zbožnosti, proniknutými duchem posvátné liturgie. Rovněž se musí naučit zachovávat liturgické předpisy. Život v seminářích a řeholních ústavech má zcela pronikat liturgický duch.

 PROHLUBOVÁNÍ LITURGICKÉHO ŽIVOTA KNĚŽÍ

18 Světským i řeholním kněžím, kteří již pracují na vinici Páně, ať se všemi vhodnými prostředky pomáhá, aby stále lépe chápali, co konají v posvátných funkcích, aby žili liturgickým životem a sdíleli jej se svěřenými věřícími.

 LITURGICKÁ VÝCHOVA LIDU

19 Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a stupni náboženské vyspělosti. Tím splní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem.

 ROZHLAS A TELEVIZE

20 Rozhlasový a televizní přenos posvátných úkonů, zvláště pokud jde o eucharistickou oběť, ať se děje taktně a důstojně, pod vedením a odpovědností odborníka, kterého tím úkolem pověří biskupové.

 III. Obnova posvátné liturgie

SMYSL OBNOVY

21 Aby se křesťanskému lidu jistěji dostávalo v posvátné liturgii mnoha milostí, touží svatá matka církev po uskutečnění celkové obnovy liturgie. Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly.

Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.

Posvátný sněm proto stanovil následující všeobecné směrnice.

 A. VŠEOBECNÉ SMĚRNICE

PŘÍSLUŠNÁ AUTORITA

22§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup.

§ 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie.

§ 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani u bírat ani měnit.

 TRADICE A POKROK

23 Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. Mimoto je třeba přihlédnout k obecným zákonům stavby i ducha liturgie, ke zkušenostem s nedávnou liturgickou reformou a ke zkušenostem s výjimkami dosud povolenými. Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.

Podle možnosti nemá docházet ke značným rozdílům v obřadech sousedících oblastí.

 BIBLE A LITURGIE

24 Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam. Proto v zájmu obnovy, rozvoje a přizpůsobení posvátné liturgie je třeba podněcovat srdečné a živé zalíbení ve svatém Písmu, jak o něm svědčí úctyhodná tradice východních i západních obřadů.

 REVIZE LITURGICKÝCH KNIH

25 Liturgické knihy ať jsou co nejdříve upraveny za spolupráce odborníků a po poradě s biskupy, a to z různých oblastí světa.

 B. SMĚRNICE VYPLÝVAJÍCÍ Z HIERARCHICKÉ A SPOLEČENSKÉ 

POVAHY LITURGIE

 LITURGIE JAKO PROJEV CÍRKVE

26 Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev však je „svátost jednoty“. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. (26)((26/Sv. Cyprián, De cath. eccl. unitate, 7: ed. G. Hartel, CSEL, t. III, 1, Vindobonae 1868, s. 215-216. Srov. Ep. 66, n. 8, 3: tamtéž, t. III, 2, Vindobonae 1871, s. 732-733.)) 

Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým způsobem podle různých stavů, úkolů a činné účasti.

 PŘEDNOST MAJÍ BOHOSLUŽBY VE SPOLEČENSTVÍ

27 Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účasti věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost – v rámci možnosti – před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě.

To platí především o slavení mše a o udílení svátostí. Tím se ovšem neruší skutečnost, že každá mše má povahu veřejnou a společenskou.

 KAŽDÝ MÁ DOBŘE VYKONÁVAT VLASTNÍ FUNKCI

28 Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů.

 LITURGICKÁ SLUŽBA LAIKŮ

29 Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid.

Je tedy třeba svědomitě je uvádět – každého způsobem jemu přiměřeným – do ducha liturgie a poučovat, aby svůj úkol mohl správně a řádně plnit.

 AKTIVNÍ ÚČAST VĚŘÍCÍCH

30 V zájmu aktivní účasti je důležité získat lid pro recitování aklamací a odpovědí a pro zpěv žalmů, antifon a písní; jde i o správné chování, gesta a držení těla. Ve vhodných chvílích se má také zachovávat posvátné mlčení.

RUBRIKY A ČINNÁ ÚČAST

31 Při úpravě liturgických knih ať se pečlivě dbá na to, aby rubriky předem počítaly také s tím, co je úkolem věřících.

SPOLEČENSKÉ ROZDÍLY

32 Při liturgii ať se ani v obřadech ani vnější okázalostí nedává přednost soukromým osobám nebo společenskému postavení, kromě rozdílů, vyplývajících z liturgické funkce a ze svátostného svěcení a kromě poct, které podle liturgických předpisů náležejí světským představitelům.

C. SMĚRNICE VYPLÝVAJÍCÍ Z NAUČNÉ A PASTORAČNÍ

POVAHY LITURGIE

ÚVODNÍ VYSVĚTLENÍ

33 Posvátná liturgie je sice především prokazování úcty Boží velebnosti, avšak obsahuje i mnoho poučení pro věřící lid. (27)((27/Srov. Trid. koncil, 22. zas., 17.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 8: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, s. 961.)) V liturgii totiž Bůh mluví k svému lidu a Kristus dosud hlásá radostnou zvěst. Lid odpovídá Bohu zpěvy a modlitbou.

Dále: modlitby, kterými se kněz, stojící v čele shromáždění na místě Kristově, obrací k Bohu, konají se jménem všeho svatého lidu a všech přítomných. Kromě toho viditelná znamení, kterých liturgie užívá k naznačení toho, co je božské a neviditelné, zvolil Kristus nebo církev. Proto nejen když se předčítá, co „bylo napsáno k našemu poučení“ (Řím 15,4), ale také když se církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, roste tím víra zúčastněných a jejich mysl stoupá k Bohu, aby před ním konali „duchovní službu“ a dostali od něho bohatší milost.

Proto je třeba při obnově liturgie zachovávat následující všeobecné směrnice.

 JEDNODUCHOST OBŘADŮ

34 Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.

 UPLATNĚNÍ SLOVA

35 Aby bylo jasně vidět, že v liturgii obřad a slovo těsně spolu souvisí:

1. Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého, a to v rozmanitějším a přiléhavějším výběru.

2. Kázání je součást liturgického dění, proto je mají rubriky zařadit na nejpříhodnější místo, pokud to ten který obřad připouští. Kazatelskou službu je třeba vykonávat věrně a řádně. Přitom ať je hlavním pramenem Písmo svaté a liturgie. Jde přece o zvěstování podivuhodných Božích činů v dějinách spásy neboli v Kristově tajemství, které v nás neustále je a působí, zejména při slavení liturgie.

3. Všemi způsoby ať se také klade důraz na katechezi bezprostředně liturgickou. I přímo v obřadech ať se podle potřeby pamatuje na krátké připomínky, které pronese kněz nebo ten, kdo je k té službě oprávněn, ovšem jen ve vhodných chvílích a s použitím předepsaného textu nebo jeho volné obměny.

4. Ať se zavádí samostatná bohoslužba slova v předvečer větších svátků, o některých všedních dnech v adventní a postní době a o nedělích a svátcích. Zvláště to platí o místech, kde není kněz; v tom případě ať vede bohoslužbu jáhen nebo ten, koho pověřil biskup.

 LITURGICKÝ JAZYK

36 § 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.

§ 2 Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.

§ 3 Příslušná církevní autorita určitého území, uvedená v článku 22 § 2, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí.

§ 4 Překlad textu určeného pro liturgii z latiny do národního jazyka musí schválit příslušná území církevní autorita, uvedená výše.

D. SMĚRNICE O PŘIZPŮSOBENÍ SVÉRÁZU

A TRADICÍM NÁRODŮ

CÍRKEV A KULTURNÍ HODNOTY NÁRODŮ

37 Pokud nejde o víru nebo obecné dobro, nechce církev ukládat strohou jednotu formy ani v liturgii. Právě naopak: má v úctě a podporuje krásné duchovní dědictví různých ras a národů. Všechno, co ve zvyklostech národů není nerozlučně spjato s pověrami a bludy, hodnotí příznivě, a pokud je to v její moci, plně to uchovává. Někdy dokonce přijímá tyto zvyklosti i do liturgie, jsou-li slučitelné se zásadami pravého a ryzího liturgického ducha.

MOŽNOST PŘIZPŮSOBENÍ

38 Také při úpravě liturgických knih ať je možné uplatnit oprávněné rozdíly a přizpůsobení vzhledem k různým společenstvím, krajům a národům, zvláště v misiích; podmínkou je zachování podstatné jednoty římského ritu. Tato zásada ať je patřičně respektována při určování struktury obřadů i jejich rubrik.

ÚKOL ÚZEMNÍ AUTORITY

39 Bude věcí příslušné územní církevní autority, uvedené v článku 22 § 2, určit přizpůsobující úpravy, zvláště pokud jde o udělování svátostí, o svátostiny, průvody, liturgický jazyk, liturgickou hudbu a umění. Vždy ovšem podle základních směrnic, které jsou obsaženy v této konstituci, a v mezích, které stanoví „typová“ vydání liturgických knih.

NÁROČNĚJŠÍ PŘIZPŮSOBENÍ

40 Na různých místech a za různých okolností se ukazuje nezbytnost přizpůsobit liturgii pronikavěji, což je obtížnější. Proto:

1. Příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2 důkladně a moudře uvážit, co z tradic a svérázu jednotlivých národů má předpoklady, aby mohlo být přijato do bohoslužby. Přizpůsobení, která se pokládají za užitečná nebo nutná, je třeba předložit Apoštolskému stolci, který dá souhlas k jejich zavedení.

2. Aby se však přizpůsobení uskutečnilo s náležitou obezřelostí, Apoštolský stolec, bude-li to žádoucí, udělí zmíněné územní církevní autoritě.

3. Přizpůsobení liturgických předpisů bývá spojeno se zvláštními potížemi, zvláště v misijních územích. Proto mají být při tvorbě nových předpisů k dispozici odborníci příslušného oboru.

IV. Rozvoj liturgického života v diecézi a ve farnosti

LITURGICKÝ ŽIVOT DIECÉZE

41 Biskup má být považován za velekněze svého lidu. Od něho v jistém smyslu vychází a na něm závisí život v Kristu, který mají jeho věřící.

Proto si mají všichni velice vážit liturgického života diecéze, soustředěného kolem biskupa, především v katedrále. Mají být přesvědčení, že se církev zvlášť výrazně projevuje plnou a aktivní účastí všeho svatého Božího lidu na týchž bohoslužbách, především na téže eucharistii, v jednotě modlitby a oltáře, v jehož čele stojí biskup v kruhu svých kněží a služebníků oltáře. (28)((28/Srov. sv. Ignác Antiochijský, Ad Magn. 7; Ad Phil. 4; Ad Smyrn. 8: ed. F. X. Funk, cit. d. I, s. 236, 266, 281.)) 

LITURGICKÝ ŽIVOT FARNOSTI

42 Ve své diecézi nemůže biskup vždy a všude stát osobně v čele všeho svého lidu, proto si ho musí nutně rozdělit do jednotlivých obcí. Mezi nimi mají přední místo farnosti, zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa. Tyto obce představují do jisté míry celou viditelnou církev, žijící po celém světě.

To je důvod, aby se prohluboval farní liturgický život a jeho vztah k biskupovi v myšlení a v praxi věřících i duchovních. Ať se usiluje o to, aby rostlo vědomí farního společenství, zvláště při společném slavení nedělní mše.

V. Odborná pomoc pro pastoračně liturgickou činnost

PROZŘETELNOSTNÍ VÝZNAM LITURGICKÉHO HNUTÍ

43 V hnutí usilujícím o rozvíjení a obnovení posvátné liturgie se právem vidí znamení Boží prozřetelnosti v naší době; jako by Duch svatý procházel svou církví. Toto hnutí poznamenává její život, ba veškeré náboženské cítění a jednání naší doby.

V zájmu dalšího rozvoje tohoto pastoračně liturgického hnutí v církvi stanoví posvátný sněm to, co následuje.

ÚZEMNÍ LITURGICKÁ KOMISE

44 Je žádoucí, aby příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2, ustavila liturgickou komisi, která ať si přizve na pomoc odborníky v liturgické vědě, liturgické hudbě, sakrálním umění a otázkách duchovní správy. Této komisi ať podle možnosti pomáhá ústav pro pastorační liturgii; není vyloučeno, aby se jeho členy stali podle okolností i laici vynikající znalostmi tohoto oboru. Úkolem této komise bude pod vedením uvedené územní církevní autority řídit pastoračně liturgickou činnost ve své oblasti a organizovat teoretickou práci i potřebné pokusy, kdykoli jde o úpravy, které mají být předloženy Apoštolskému stolci.

DIECÉZNÍ LITURGICKÁ KOMISE

45 Právě tak má být v každé diecézi zřízena liturgická komise. Pod vedením biskupa bude podporovat liturgické hnutí.

Někdy může být výhodné, aby několik diecézí vytvořilo jednu komisi, která bude spojeným úsilím rozvíjet liturgický život.

KOMISE PRO HUDBU A UMĚNÍ

46 Kromě komise pro posvátnou liturgii ať se pokud možno v každé diecézi ustaví také komise pro liturgickou hudbu a komise pro sakrální umění.

Je třeba, aby tyto tři komise pracovaly spojenými silami. Nejednou bude výhodné vytvořit z nich komisi jedinou.

KAPITOLA 2

TAJEMSTVÍ EUCHARISTIE

 

EUCHARISTIE A OBĚŤ KŘÍŽE

47 Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, (1)((1/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus XXVI, cap. VI, n. 13: PL 35, 1613.)) velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy. (2)((2/Římský breviář, antifona k Magnificat druhých nešpor svátku Božího těla.)) 

ÚČAST VĚŘÍCÍCH

48 Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.

POTŘEBA NOVÝCH SMĚRNIC

49 Aby tedy mešní oběť dosáhla i formou obřadů plné pastorační účinnosti, posvátný sněm se zřetelem ke mším slouženým za účasti lidu, především o nedělích a zasvěcených svátcích, stanoví to, co následuje.

REFORMA MEŠNÍHO ŘÁDU

50 Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast.

Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.

ČTENÍ Z PÍSMA

51 Aby se věřícím poskytl bohatěji prostřený stůl Božího slova, má se šíře otevřít přístup k pokladům bible. Z toho důvodu se vždycky během určitého počtu let přečtou lidu nejdůležitější části svatého Písma.

HOMILIE

52 Jako součást liturgie se velmi doporučuje homilie, v níž se na základě posvátných textů vykládají tajemství víry a pravidla křesťanského života během liturgického roku. Zvláště při mších, které jsou slaveny o nedělích a zasvěcených svátcích za účasti lidu, se nesmí vynechat, leda z vážného důvodu.

PŘÍMLUVY

53 Ať jsou obnoveny „přímluvy“ – „společná modlitba“, „modlitba věřících“ – po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa. (4)((4/Srov. 1 Tim 2,1-2.))

NÁRODNÍ JAZYK

54 Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a v „přímluvách“, a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu, ve smyslu článku 36 této konstituce.

Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.

Kde by se pak zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba řídit se předpisy článku 40 této konstituce.

PŘIJÍMÁNÍ

55 Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec. Mohou tak přijímat například novokněží ve mši při svém svěcení, řeholníci ve mši při svých řeholních slibech, nově pokřtění ve mši, která následuje po křtu. Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem. (5)((5/21. zas., Doctrina de Communione sub utraque specie et parvulorum, cap. 1-3, cann. 1-3: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, s. 698-699.)) 

ÚČAST NA CELÉ MŠI 

56 Dvě části, ze kterých se mše skládá, totiž bohoslužba slova a bohoslužba eucharistická, souvisí spolu tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon. Proto posvátný sněm naléhavě vybízí duchovní správce, aby při náboženské výuce horlivě poučovali věřící, že mají mít účast na celé mši, hlavně o nedělích a zasvěcených svátcích.

KONCELEBRACE

57 § 1 Koncelebrace se dodnes v církvi zachovala jak na Východě, tak na Západě. Je to vhodný způsob, jak ukázat jednotu kněžství. Proto se koncil rozhodl rozšířit dovolení koncelebrovat na tyto případy:

1. a) na Zelený čtvrtek jak mši se svěcením olejů, tak večerní mši;

b) mše při koncilech, při biskupských shromážděních a synodách;

c) mši při svěcení opata.

2. Mimoto, dá-li svolení ordinář, který má právo rozhodovat o vhodnosti koncelebrace:

a) konventní mši a hlavní mši v kostelích, pokud duchovní prospěch věřících nevyžaduje jednotlivou celebraci všech přítomných kněží;

b) mše při různých shromážděních kněží světských i řeholních.

§ 2 1. Biskupovi přísluší dbát o správný řád koncelebrace v diecézi.

2. Vždycky však má kterýkoli kněz právo sloužit mši jednotlivě, nikoli však v době koncelebrace v témže kostele a ne na Zelený čtvrtek.

KONCELEBRAČNÍ OBŘAD

58 Ať je vytvořen nový koncelebrační obřad a vložen do Římského pontifikátu a misálu.

KAPITOLA 3

OSTATNÍ SVÁTOSTI A SVÁTOSTINY

POVAHA SVÁTOSTÍ

59 Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku.

Je proto velmi důležité, aby věřící snadno porozuměli svátostným znamením a snažili se často přijímat ty svátosti, které jsou ustanoveny k posilování křesťanského života.

SVÁTOSTINY

60 Mimoto svatá matka církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace.

ÚČINEK SVÁTOSTÍ A SVÁTOSTIN

61 Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.

NUTNOST ÚPRAVY

62 Postupem času se však do obřadů svátostí a svátostin vloudilo leccos, čím se nám dnes jejich povaha a účel staly méně zřejmými. Je tedy nutné něco v nich přizpůsobit potřebám naší doby. Proto posvátný sněm vydává následující rozhodnutí o jejich úpravě.

NÁRODNÍ JAZYK, ZVLÁŠTNÍ OBŘADY

63 Při udělování svátostí a svátostin může často lidu velmi prospět uplatnění národního jazyka. Má se to tedy umožnit ve větším rozsahu, a to podle těchto směrnic:

a) Při udělování svátostí a svátostin je možné užívat národního jazyka ve smyslu článku 36.

b) Příslušná územní církevní autorita, uvedená v článku 22 § 2 této konstituce, ať co nejdříve připraví podle nového vydání Římského rituálu rituály místní, přizpůsobené potřebám jednotlivých zemí, a to i z jazykového hlediska. Po schválení Apoštolským stolcem ať se jich užívá v příslušných zemích. Při sestavování těchto rituálů nebo zvláštních sbírek obřadů se nemají vynechat pokyny, uvedené v Římském rituálu před jednotlivými obřady, ať ty, které se týkají pastorace a rubrik, ať jiné, mající zvláštní sociální význam.

KATECHUMENÁT DOSPĚLÝCH

64 Ať je obnoven katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů, a zaveden podle úsudku místního ordináře. Tím se má doba katechumenátu, určená k přiměřené výuce, posvětit posvátnými obřady, které by se konaly postupně v určitém časovém odstupu.

ZVLÁŠTNÍ PRVKY POVOLENÉ V MISIJNÍCH ÚZEMÍCH

65 V misijních územích budiž dovoleno připustit i takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být ve smyslu článků 37-40 této konstituce přizpůsobeny křesťanskému obřadu.

REFORMA OBŘADU KŘTU, KŘEST DOSPĚLÝCH

66 Ať je upraven obojí obřad křtu dospělých, jednoduchý i slavný, se zřetelem k obnovenému katechumenátu. Do Římského misálu ať je vložena zvláštní mše „Při udílení křtu“.

OBŘAD KŘTU DĚTÍ

67 Obřad křtu dětí ať je přepracován a přizpůsoben skutečné situaci dětí. Také ať zřetelněji vystoupí přímo v obřadu úloha rodičů i kmotrů a jejich povinnosti.

KRATŠÍ FORMY KŘTU

68 Pro případ velkého počtu křtěnců ať v křestním obřadu nechybí možnosti přizpůsobení, použitelné podle uvážení ordináře. Kromě toho ať je vypracován zkrácený řád křestního obřadu, kterého mohou užívat především katechisté v misijních územích, ale i každý věřící křtící v nebezpečí smrti, když není přítomen kněz nebo jáhen.

DOPLNĚNÍ KŘESTNÍHO OBŘADU

69 Místo obřadu zvaného „Řád doplnění vynechaných obřadů u pokřtěného dítěte“ ať je vytvořen obřad nový, který jasněji a výstižněji naznačí, že dítě pokřtěné zkráceným obřadem už bylo přijato do církve.

Rovněž ať je vytvořen nový obřad pro platně pokřtěné konvertity, jenž vyjádří, že jsou přijímání do církevního společenství.

SVĚCENÍ KŘESTNÍ VODY

70 Mimo dobu velikonoční se může křestní voda světit schválenou krátkou formulí přímo při křestním obřadu.

REFORMA OBŘADU BIŘMOVÁNÍ

71 Obřad biřmování ať se upraví s tím záměrem, aby jasněji vynikla vnitřní souvislost této svátosti s celým zasvěcením do křesťanství. Proto je vhodné před přijetím biřmováním vykonat obnovu křestního slibu.

Biřmování se může udělovat ve mši, jsou-li pro to příznivé podmínky. Pro obřad mimo mši ať se pořídí texty, jež by se daly použít jako úvod.

REFORMA OBŘADU SVÁTOSTI POKÁNÍ

72 Obřad a formule svátosti pokání ať se upraví tak, aby zřetelněji vyjadřovaly povahu a účinek této svátosti.

REFORMA OBŘADU POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH/

73 „Poslední pomazání“ se také, dokonce lépe, může nazývat „pomazání nemocných“. Není to svátost jen pro ty, kdo se octli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří.

OBŘAD ZAOPATŘOVÁNÍ NEMOCNÝCH/

74 Vedle obřadů pro oddělené udělování pomazání nemocných a viatika ať je vytvořen souvislý řád, podle kterého se pomazání nemocnému udělí po zpovědi a před přijetím viatika.

MOŽNOSTI PŘIZPŮSOBENÍ

75 Počet jednotlivých mazání se má přizpůsobit okolnostem. Modlitby, které patří k obřadu pomazání nemocných, ať jsou upraveny tak, aby odpovídaly různým situacím nemocných, kteří přijímají tuto svátost.

REFORMA OBŘADŮ SVÁTOSTNÝCH SVĚCENÍ

76 Je třeba upravit úkony i texty obřadů svátostných svěcení. Proslov biskupa na začátku každého svěcení nebo konsekrace se může konat v národním jazyce.

Při biskupské konsekraci mohou vkládat ruce všichni přítomní biskupové.

REFORMA OBŘADU SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ

77 Obřad manželského sňatku, jak je v Římském rituálu, ať je upraven a obohacen tak, aby výstižněji znázornil svátostnou milost a zdůraznil úkoly manželů.

„Jsou-li v jednotlivých oblastech při svátostném uzavírání sňatku v užívání jiné chvályhodné zvyklosti a obřady, posvátný sněm si velmi přeje, aby byly zcela zachovány.“ (1)((1/Trid. koncil, 24. zas., De reformatione, cap. 1: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. IX., Actorum pars VI, Friburgi Brisgoviae 1924, s. 969. Srov. Rituale Romanum, tit. VIII, c. II, n. 6.)) 

Kromě toho je příslušné území církevní autoritě, uvedené v článku 22 § 2 této konstituce, ponechána ve smyslu článku 63 pravomoc vypracovat vlastní obřad, odpovídající místním a národním zvyklostem. Přitom však zůstává v platnosti zákon, že asistující kněz si vyžádá a přijme od snoubenců projev souhlasu.

ODDAVKY A MŠE SVATÁ

78 Oddavky ať se zpravidla konají ve mši po evangeliu a homilii před „přímluvami“. Požehnání nevěsty ať je upraveno v tom smyslu, aby zdůraznilo stejnou povinnost vzájemné věrnosti pro oba manžely. Může se pronést v národním jazyce.

Konají-li se však oddavky bez mše, ať se na začátku přečte epištola a evangelium ze svatební mše a vždy ať se udělí snoubencům požehnání.

REFORMA SVÁTOSTIN

79 Svátostiny ať jsou upraveny podle hlavní zásady o uvědomělé, aktivní a snadné účasti věřících a se zřetelem na potřeby naší doby. Rituály je třeba upravit ve smyslu článku 63; podle potřeby je možné přidat do nich nové svátostiny.

Ať je co nejméně svěcení a žehnání vyhrazeno, a to jen biskupům a ordinářům.

Je třeba pamatovat na to, aby některé svátostiny mohli udělovat laici, mající k tomu přiměřené předpoklady; ať je to možné aspoň za zvláštních okolností a podle uvážení ordináře.

REFORMA OBŘADU ŘEHOLNÍCH SLIBŮ

80 Ať je upraven obřad zasvěcení panen, který je v Římském pontifikálu.

Ať je mimoto vypracován obřad řeholní profese a obnovy slibů, a to tak, aby byl jednotnější, střízlivější a důstojnější. Je určen pro ty, kdo skládají nebo obnovují řeholní sliby při mši; místní právo se tím neruší.

Skládání řeholní profese při mši je chvályhodné.

REFORMA POHŘEBNÍCH OBŘADŮ

81 Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.

POHŘEB DĚTÍ

82 Ať je upraven obřad pohřbu dětí; ať dostane vlastní mši.

 

  KAPITOLA 4

POSVÁTNÉ OFICIUM

KRISTUS A CÍRKEV VZDÁVAJÍ CHVÁLU BOHU

83 Když velekněz nové a věčné úmluvy, Ježíš Kristus, vzal na sebe lidskou přirozenost, přinesl s sebou do tohoto pozemského vyhnanství chvalozpěv, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích. Shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvály.

V tomto kněžském úkolu totiž Kristus pokračuje prostřednictvím své církve. Církev neustále chválí Pána a přimlouvá se u něho za spásu celého světa nejen eucharistickou bohoslužbou, ale i jinými způsoby, především modlitbou posvátného oficia.

TEOLOGICKÝ SMYSL

84 Posvátné oficium je podle dávné křesťanské tradice sestaveno tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne i noci. Když tento podivuhodný chvalozpěv důstojně přednášejí kněží a jiné církví k tomu pověřené osoby nebo věřící, kteří se modlí schválenou formou s knězem, pak je to opravdu hlas Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci.

POVINNOST CÍRKVE

85 Všichni, kdo to konají, jednak plní povinnost církve a jednak mají podíl na vrcholné cti Kristovy Nevěsty, neboť když Bohu vzdávají chválu, stojí před jeho trůnem ve jménu matky církve.

PASTORAČNÍ VÝZNAM OFICIA

86 Kněží, kteří se věnují posvátné službě duchovní správy, budou se modlit chvály církevních hodinek s tím větší horlivostí, čím živěji si uvědomí potřebu řídit se napomenutím apoštola Pavla: „Bez přestání se modlete!“ (1 Sol 5,17) Vždyť dílu, na kterém pracují, může dát účinnost a vzrůst jedině Pán, který řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Proto když apoštolové ustanovili jáhny, řekli: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4).

 NUTNOST REFORMY

87 Aby se kněží i ostatní členové církve modlili za daných okolností posvátné oficium lépe a dokonaleji, uznal posvátný sněm za dobré pokračovat v reformě šťastně započaté Apoštolským stolcem a o oficiu podle římského ritu rozhodnout to, co následuje.

ČASOVÉ ROZLOŽENÍ

88 Účelem oficia je posvěcení dne. Proto ať je jeho tradiční časové rozložení takové, aby se jeho jednotlivé části pokud možno zase konaly ve svůj pravý čas. Zároveň ať se přitom přihlíží k dnešním životním podmínkám, v nichž žijí zvláště ti, kdo se věnují apoštolské práci.

SMĚRNICE PRO REFORMU

89 Ať se tedy reforma oficia řídí těmito směrnicemi:

a) Chvály jako ranní modlitba a nešpory jako večerní modlitba jsou podle úctyhodné tradice celé církve dva stěžejní body denního oficia; proto je nutné považovat je za jeho hlavní části a jako takové se je modlit.

b) Kompletář je třeba upravit tak, aby se dobře hodil na závěr dne.

c) Matutinum, i když si v chóru zachová ráz noční chvály, ať je upraveno tak, aby se dalo recitovat v kteroukoli denní hodinu. Ať má menší počet žalmů a delší čtení.

d) Prima ať je zrušena.

e) Malé části, tj. tercie, sexta a nóna, mají být v chóru zachovány. Mimo chór je dovoleno vybrat si z těchto tří jednu, která nejvíc odpovídá denní době.

PŘEDPOKLADY DUCHOVNÍHO UŽITKU

90 Posvátné oficium je veřejná modlitba církve, ale také zdroj zbožnosti a živný pramen osobní modlitby. Proto naléhavě prosíme v Pánu kněze i všechny ostatní zúčastněné při posvátném oficiu, aby při jeho recitování mysl byla v souladu s hlasem. K tomu cíli si potřebují osvojit hlubší liturgické a biblické vzdělání, hlavně pokud jde o žalmy.

Tento úctyhodný staletý poklad římského oficia je třeba při reformě upravit tak, aby ti, kteří jej dostávají do rukou, mohli více a snadněji těžit z jeho bohatství.

ŽALMY

91 Aby bylo možné skutečně dodržet rozvržení částí stanovené v článku 89, je třeba žalmy rozložit na dobu delší než jeden týden.

Ať se co nejdříve dokončí úspěšně začaté dílo kritického překladu žaltáře. Přitom se musí brát v úvahu církevní latina, liturgické užití, a to i se zpěvem, a celá tradice latinské církve.

ČTENÍ

92 Pro čtení ať platí toto:

a) Čtení z Písma svatého ať jsou uspořádána tak, aby poklady Božího slova byly přístupné snadno a ve větším rozsahu.

b) Čtení ze spisů svatých otců, církevních učitelů a spisovatelů ať jsou lépe vybrána.

c) Čtení o mučednictví a životě svatých ať jsou uvedena v soulad s historickou pravdou.

HYMNY

93 Hymny, pokud to bude uznáno za vhodné, ať jsou obnoveny v původní podobě. Ať se odstraní nebo změní, co má mytologickou příchuť nebo se příliš neshoduje s křesťanskou zbožností. Lze také popřípadě znovu zavést jiné hymny, vybrané ze starých sbírek.

DOBA MODLITBY

94 Je lepší modlit se části oficia v době, která je co nejbližší té, pro niž je ta která část určena. Tak je možné skutečně posvětit celý den a oficium může přinést duchovní užitek.

ZÁVAZNOST PRO KOMUNITY

95 Komunity s chórovou povinností jsou mimo konventní mši povinny modlit se posvátné oficium denně v chóru, a to:

a) řády kanovníků, mnichů a mnišek i jiných řeholních osob, podle práva nebo stanov vázaných chórem, celé oficium;

b) katedrální nebo kolegiátní kapituly ty části, které jim jsou uloženy podle obecného nebo zvláštního práva;

c) všichni členové těchto komunit, kteří přijali vyšší svěcení nebo složili slavné sliby, s výjimkou bratrů laiků, jsou povinni recitovat soukromě ty části, které se nemodlili v chóru.

ZÁVAZNOST PRO JINÉ

96 Klerici bez chórové povinnosti, mají-li vyšší svěcení, jsou povinni denně buď společně, nebo sami se modlit celé oficium, jak to určuje článek 89.

ZÁMĚNA A DISPENZ

97 Rubriky ať určí možnosti záměny denního oficia za jiné liturgické úkony.

Ze spravedlivého důvodu mohou ordináři v jednotlivých případech úplně nebo zčásti dispenzovat své podřízené od povinnosti recitovat oficium nebo ji zaměnit.

INSTITUTY A OFICIUM

98 Členové jakéhokoli institutu usilujícího o stav dokonalosti, kteří se podle svých stanov modlí některé části denního oficia, konají tím veřejnou modlitbu církve.

Stejně tak konají veřejnou modlitbu církve, modlí-li se podle stanov nějaké malé oficium, pokud je sestaveno na způsob posvátného oficia a řádně schváleno.

SPOLEČNÁ MODLITBA OFICIA

99 Posvátné oficium je hlas církve, celého tajemného Těla vzdávajícího veřejně chválu Bohu. Proto se doporučuje, aby se klerici nemající povinnost chóru a zvláště kněží, kteří žijí pohromadě, nebo když se sejdou, modlili aspoň část posvátného oficia společně.

Všichni, kdo se modli oficium v chóru nebo společně, ať vykonávají tento svěřený úkol co nejdokonaleji jak vnitřní zbožností, tak vnějším chováním.

Mimoto je lepší, když se oficium v chóru nebo společně podle možnosti zpívá.

ÚČAST LAIKŮ NA MODLITBĚ OFICIA

100 Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.

JAZYK OFICIA

101 § 1 Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36.

§ 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu.

§ 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.

 

KAPITOLA 5

LITURGICKÝ ROK

  

SMYSL LITURGICKÉHO ROKU

102 Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž velikonoce.

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně.

Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.

PANNA MARIA V LITURGICKÉM ROKU

103 Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá církev se zvláštní láskou blahoslavenou bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.

MUČEDNÍCI A OSTATNÍ SVATÍ

104 Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary.

VÝCHOVNÁ SMYSL LITURGICKÉHO ROKU

105 Církev také v různých ročních obdobích prohlubuje podle tradičního řádu výchovu věřících zbožnými cvičeními ducha i těla, výukou, modlitbou, skutky pokání a milosrdenství.

Proto přijal posvátný sněm následující rozhodnutí.

DEN PÁNĚ

106 Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který nám „daroval nový život, takže máme skutečnou naději, když Ježíš Kristus už vstal z mrtvých“ (1 Petr 1,3). Proto je den Páně prvotní sváteční den, který je třeba předkládat zbožnosti věřících a vštěpovat do jejich vědomí tak, aby se stal i dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základ a jádro celého liturgického roku.

REFORMA LITURGICKÉHO ROKU

107 Liturgický rok ať je nově uspořádán. Přitom mají být zachovány nebo obnoveny tradiční zvyklosti a řád posvátných dob, ovšem se zřetelem k současným životním podmínkám. Jejich původní ráz ať je však zachován, aby slavením jednotlivých tajemství křesťanského vykoupení, zvláště velikonočního tajemství, vzrůstala zbožnost věřících. Jsou-li snad vzhledem k místním podmínkám nutné některé úpravy, mají se provádět podle článků 39 a 40.

PŘEDNOST CYKLU SVÁTKŮ PÁNĚ

108 Pozornost věřících je třeba zaměřit především na svátky Páně, jež jsou oslavou jednotlivých tajemství spásy během roku. Proto má mít Proprium de tempore přiměřenou převahu nad svátky svatých, aby se patřičně slavil celý okruh tajemství spásy.

POSTNÍ DOBA

109 V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice.

b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.

KAJÍCÍ PRAXE V POSTNÍ DOBĚ

110 Pokání postní doby nemá být jen vnitřní a individuální, ale také zevní a společenské. Kající praxi je třeba podporovat podle možností naší doby i různých zemí a podle životních podmínek věřících; autority uvedené v článku 22 ať ji doporučují.

Všude však ať se zachovává bez porušení velikonoční půst na Velký pátek utrpení a smrti Páně, popřípadě ať se prodlouží i na Bílou sobotu, abychom s povznesenou a otevřenou duší vstoupili do radosti ze vzkříšení Páně.

SVÁTKY SVATÝCH

111 Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.

Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.

 

KAPITOLA 6

LITURGICKÁ HUDBA

 

HUDBA A LITURGIE

112 Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.

Bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté (1))(1/Srov. Ef 5,19; Kol 3,16.)) a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě.

Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz. Přitom církev schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie.

Proto posvátný sněm, věrný směrnicím a předpisům církevní tradice a kázně, a se zřetelem k účelu liturgické hudby, to je k oslavě Boha a posvěcení věřících, stanoví to, co následuje.

SLAVNÁ BOHOSLUŽBA

113 Liturgický úkon nabývá zvlášť vznešeného rázu, když se bohoslužba koná slavnostně se zpěvem, je přítomna asistence a lid má aktivní účast.

Pokud jde o jazyk, kterého se má užívat, platí předpisy článku 36; vzhledem ke mši předpisy článku 54; vzhledem ke svátostem předpisy článku 63; vzhledem k posvátnému oficiu předpisy článku 101.

PÉČE O LITURGICKOU HUDBU

114 Poklad církevní hudby ať je udržován a pěstován s největší pečlivostí. Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách. Biskupové a ostatní duchovní správcové ať horlivě dbají o to, aby na každém druhu zpívané bohoslužby mohlo mít celé shromáždění věřících aktivní účast, jaká mu náleží podle článků 28 a 30.

VZDĚLÁNÍ V LITURGICKÁ HUDBĚ

115 V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi. K zajištění patřičné hudební výchovy je třeba, aby se učitelům liturgické hudby dostalo pečlivého vzdělání.

Mimoto se doporučuje, aby byly zřízeny vyšší ústavy pro liturgickou hudbu tam, kde to přichází v úvahu.

Hudebníkům a zpěvákům, zejména dětským, je třeba poskytnout dobré liturgické vzdělání.

DRUHY LITURGICKÉ HUDBY

116 Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.

Jiné druhy liturgické hudby, zvláště polyfonie, nejsou při slavení bohoslužby nijak vyloučeny, jestliže odpovídají duchu liturgických úkonů ve smyslu článku 30.

EDICE GREGORIÁNSKÉHO CHORÁLU

117 Ať je dokončeno typové vydání knih gregoriánského chorálu. Mimoto ať je pořízeno kritické vydání knih, vyšlých už po reformě svatého Pia X.

Dále se doporučuje, aby byla vydána sbírka jednodušších melodií pro menší kostely.

LIDOVÝ NÁBOŽENSKÝ ZPĚV

118 Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly, podle směrnic a předpisů rubrik, znít hlasy věřících.

NÁRODNÍ HUDEBNÍ TRADICE

119 V některých územích, zvláště misijních, jsou národy s vlastní hudební tradicí; ta má velký význam pro jejich náboženský a sociální život. Této hudbě náleží patřičná vážnost a přiměřené místo jak při utváření náboženského cítění těch národů, tak při přizpůsobování liturgie jejich národní povaze podle článků 39 a 40.

Proto je zapotřebí při hudební průpravě misionářů pečlivě dbát na to, aby pokud možno, dovedl působit ve prospěch tradiční hudby těchto národů ve školách i při bohoslužbě.

VARHANY A JINÉ NÁSTROJE

120 Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k vyššímu světu.

Jiné nástroje lze připustit k bohoslužbě, pokud se hodí k posvátné službě nebo se pro ni dají přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a pokud skutečně přispívají k duchovnímu povznesení věřících. Souhlas k tomu dá podle svého uvážení příslušná územní autorita ve smyslu článků 22 § 2, 37 a 40.

POSLÁNÍ SKLADATELŮ

121 Hudební umělci, proniknutí křesťanským duchem, si mají být vědomi svého poslání pěstovat liturgickou hudbu a rozmnožovat její poklad.

Měli by tvořit skladby nesoucí pečeť pravé liturgické hudby. Jejich díla by měla být určena nejen pro velké pěvecké sbory, ale také pro menší, a měla by celé shromáždění věřících povzbuzovat k aktivní účasti.

Texty určené pro církevní zpěv ať jsou v souladu s katolickou naukou a ať jsou vybírány především z Písma svatého a z liturgických textů.

  

KAPITOLA 7

SAKRÁLNÍ A LITURGICKÉ VYBAVENÍ

 

ÚCTA CÍRKVE K UMĚNÍ

122 Výtvarné umění, zvláště náboženské, a jeho vrchol, umění sakrální, se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k nekonečné Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v lidských výtvorech. Jsou tím více zasvěceny Bohu, jeho chvále a slávě, čím více si kladou za cíl jedině to, aby svými díly co nejvíce přispěly k oddanému otevření lidské mysli vůči Bohu.

Svatá matka církev byla proto vždy přítelkyní krásných umění. Nepřestávala se dožadovat jejich vznešené služby. Šlo jí o to, aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné a aby byly znamením a symbolem vyšších skutečností. Církev také působila na umělce výchovně. Právem se také vždycky považovala za jakousi rozhodčí v tom smyslu, že určovala, která umělecká díla lze považovat za vhodná k posvátné službě, protože jsou v souladu s vírou, se zbožností a se zákony s úctou převzatými z tradice.

S mimořádnou horlivostí dbala církev o to, aby bohoslužebné vybavení svou důstojností a krásou sloužilo jako ozdoba bohoslužby. Přitom připouštěla změny v materiálu, tvaru i zpracování, jak je postupem času přinášel rozvoj techniky.

Proto se otcové rozhodli o těchto věcech stanovit to, co následuje.

SVOBODA UMĚNÍ

123 Církev si nikdy nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouštěla umělecké formy každého období. Během staletí tak vytvořila umělecký poklad, který je třeba uchovávat s veškerou péčí. Rovněž umění naší doby a všech národů i zemí ať se v církvi pěstuje svobodně, jen když slouží s náležitou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům. Tak se může svým hlasem připojit k podivuhodnému sborovému hymnu, jímž v minulých stoletích oslavili katolickou víru největší umělci.

POŽADAVKY NA UMĚLECKÁ DÍLA

124 Když ordináři poskytují uplatnění a přízeň skutečně sakrálnímu umění, ať dbají o ušlechtilou krásu, ne o pouhou nádheru. To se týká také liturgických rouch a výzdoby.

Biskupové ať zamezí přístup do Božího domu a na jiná posvátná místa těm výtvarným dílům, která jsou v rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností, nebo dokonce urážejí pravé náboženské cítění buď znetvořenou podobou, anebo neumělostí, prostředností nebo nepravdivostí.

Při stavbě kostelů ať se pečlivě dbá o to, aby dobře sloužily liturgickým úkonům a aktivní účasti věřících.

OBRAZY

125 Ať zůstane v platnosti zvyk umísťovat v kostelích svaté obrazy věřícím k uctívání; je však třeba zachovat míru v počtu a vhodně je uspořádat, aby nevzbuzovaly v křesťanském lidu nemilý údiv nebo nevedly k zbožnosti nezdravé.

KOMISE PRO SAKRÁLNÍ UMĚNÍ

126 Při posuzování uměleckých výtvorů ať místní ordináři vyslechnou diecézní komisi pro sakrální umění, popřípadě i jiné odborné znalce a komise, o nichž pojednávají články 44, 45 a 46.

Ordináři ať bedlivě dozírají na to, aby bohoslužebné předměty nebo drahocenná díla, zdobící Boží dům, nebyly zcizeny nebo aby nepropadly zkáze.

VÝCHOVA UMĚLCŮ

127 Biskupové ať se buď osobně, nebo prostřednictvím vhodných kněží, vynikajících odbornou znalostí a láskou k umění, věnují umělcům a uvádějí je do ducha sakrálního umění a posvátné liturgie.

Mimoto se doporučuje v zemích, v nichž to přichází v úvahu, zřizovat školy nebo akademie sakrálního umění pro vzdělávání umělců.

Všichni umělci, kteří se z popudu svého tvůrčího nadání snaží sloužit Boží slávě ve svaté církvi, ať nikdy nezapomínají, že přitom jde o jistý způsob posvátného napodobení Boha tvůrce a o díla, určená pro katolickou bohoslužbu, duchovní povznesení, zbožnost a náboženské vzdělání věřících.

REVIZE PŘEDPISŮ O SAKRÁLNÍM UMĚNÍ

128 Ať jsou co nejdříve upraveny současně s liturgickými knihami ve smyslu článku 25 kánony a církevní ustanovení, které se vztahují na věcné vybavení bohoslužby. Jde tu hlavně o důstojnou a účelnou stavbu kostelů, o tvar a zřizování oltářů, o ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku, o správné a čestné umístění křtitelnice a také o přiměřené zásady pro svaté obrazy, výzdobu a okrášlení. Ustanovení, která zřejmě už málo vyhovují obnovené liturgii, ať jsou opravena nebo zrušena; ta však, která jí přejí, ať jsou zachována nebo znovu zavedena.

V této věci se uděluje územním biskupským shromážděním ve smyslu článku 22 této konstituce pravomoc přizpůsobit zmíněná ustanovení místním potřebám a zvyklostem. Jde tu především o materiál a tvar bohoslužebných předmětů a rouch.

VÝCHOVA KLERIKŮ

129 Během filozofického a teologického studia ať klerici studují také dějiny a vývoj sakrálního umění a také zdravé zásady, podle nichž se má sakrální umění vytvářet. Tím se má docílit, aby si vážil úctyhodných církevních památek a chránili je a aby mohli dobře radit umělcům při jejich tvorbě.

 BISKUPSKÉ INSIGNIE

130 Sluší se, aby pontifikálie užívaly výhradně ty církevní osobnosti, které mají buď biskupskou hodnost, nebo nějakou zvláštní jurisdikci.

DODATEK

Prohlášení Druhého vatikánského všeobecného koncilu o reformě kalendáře

Posvátný druhý vatikánský všeobecný koncil považuje za velmi významné přání mnohých, aby velikonoce byly slaveny vždycky v určitou neděli a aby byl ustálen kalendář. Koncil důkladně uvážil všechno, co by mohlo vyplynout ze zavedení nového kalendáře, a prohlašuje toto:

1. Posvátný sněm se nestaví proti tomu, aby velikonoce byly pevně stanoveny na určitou neděli v gregoriánském kalendáři, souhlasí-li s tím ti, kterých se to týká, zvláště bratři odloučení od společenství s Apoštolským stolcem.

2. Právě tak prohlašuje posvátný sněm, že neodmítá pokusy zavést v občanské společnosti stálý kalendář.

Z různých systémů, navrhovaných ke stanovení stálého kalendáře a jeho zavedení v občanské společnosti, jsou pro církev přijatelné pouze ty, které zachovávají a zajišťují týden o sedmi dnech s nedělí, aniž vsouvají nějaké dny mimotýdenní, takže sled týdnů zůstane nedotčen. Vyvstanou-li ovšem zvlášť závažné důvody, ponechává se rozhodnutí Apoštolskému stolci.

S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v této konstituci, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.

V Římě u svatého Petra dne 4. prosince 1963.

Já PAVEL, biskup katolické církve

Následující podpisy otců.

 


OBSAH

1 Proč koncil jedná o liturgii ...........
2 Jaké místo zaujímá liturgie v tajemství církve ..........
3 Cíl a rozsah této konstituce .......
4 Stejné právo a stejná úcta pro všechny rity ............

Kapitola 1
VŠEOBECNÉ ZÁSADY PRO OBNOVU A ROZVOJ POSVÁTNÉ LITURGIE
1. Povaha posvátné liturgie a její význam v životě církve
5 Kristovo dílo vykoupení .............
6 Konáním liturgie pokračuje církev v díle spásy .....
7 Kristus je přítomen v liturgických úkonech ....
8 Liturgie pozemská a liturgie nebeská ....
9 Liturgie není jediná činnost církve .......
10 Liturgie je vrchol a zdroj činnosti církve ......
11 Nezbytné spolupůsobení věřících .....
12 Mimoliturgický duchovní život .........
13 Úkony ne přísně liturgické ......

II. Liturgická výchova a činná účast 
14 Nezbytnost liturgické výchovy ....
15 Příprava profesorů liturgiky ....
16 Liturgika jako studijní předmět ....
17 Liturgická výchova kandidátů kněžství ....
18 Prohlubování liturgického života kněží ....
19 Liturgická výchova lidu .....
20 Rozhlas a televize ....

III. Obnova posvátné liturgie
21 Smysl obnovy .......

A) VŠEOBECNÉ SMĚRNICE
22 Příslušná autorita ...........
23 Tradice a pokrok .............
24 Bible a liturgie ............
25 Revize liturgických knih .....

B) SMĚRNICE VYPLÝVAJÍCÍ Z HIERARCHICKÉ A SPOLEČENSKÉ 
POVAHY LITURGIE
26 Liturgie jako projev církve ....
27 Přednost mají bohoslužby ve společenství .........
28 Každý má dobře vykonávat vlastní funkci ....
29 Liturgická služba laiků .........
30 Aktivní účast věřících ..........
31 Rubriky a činná účast ......
32 Společenské rozdíly ....

C) SMĚRNICE VYPLÝVAJÍCÍ Z NAUČNÉ A PASTORAČNÍ POVAHY LITURGIE
33 Úvodní vysvětlení ............
34 Jednoduchost obřadů ..........
35 Uplatnění slova ..............
36 Liturgický jazyk ..........

D) SMĚRNICE O PŘIZPŮSOBENÍ SVÉRÁZU A TRADICÍM NÁRODŮ
37 Církev a kulturní hodnoty národů ............
38 Možnost přizpůsobení ..............
39 Úkol územní autority ..............
40 Náročnější přizpůsobení ...........

IV. Rozvoj liturgického života v diecézi a ve farnosti
41 Liturgický život diecéze .....
42 Liturgický život farnosti .....

V. Odborná pomoc pro pastoračně liturgickou činnost
43 Prozřetelnostní význam liturgického hnutí ............
44 Územní liturgická komise ......
45 Diecézní liturgická komise .....
46 Komise pro hudbu a umění .....

Kapitola 2
TAJEMSTVÍ EUCHARISTIE
47 Eucharistie a oběť kříže .....
48 Účast věřících ......
49 Potřeba nových směrnic ......
50 Reforma mešního řádu ......
51 Čtení z Písma ......
52 Homilie .............
53 Přímluvy ..........
54 Národní jazyk ...........
55 Přijímání ..........
56 Účast na celé mši ...........
57 Koncelebrace ...........
58 Koncelebrační obřad ......

Kapitola 3
OSTATNÍ SVÁTOSTI A SVÁTOSTINY
59 Povaha svátostí ...........
60 Svátostiny ............
61 Účinek svátostí a svátostin ...........
62 Nutnost úpravy ...........
63 Národní jazyk. Zvláštní obřady .....
64 Katechumenát dospělých .....
65 Zvláštní prvky povolené v misijních územích ....
66 Reforma obřadu křtu. Křest dospělých ....
67 Obřad křtu dětí ....
68 Kratší formy křtu .....
69 Doplnění křestního obřadu ....
70 Svěcení křestní vody .....
71 Reforma obřadu biřmování ....
72 Reforma obřadu svátosti pokání .....
73 Reforma obřadu pomazání nemocných ...
74 Obřad zaopatřování nemocných ....
75 Možnosti přizpůsobení ....
76 Reforma obřadů svátostných svěcení ....
77 Reforma obřadů svátosti manželství ....
78 Oddavky a mše svatá ....
79 Reforma svátostin ....
80 Reforma obřadu řeholních slibů ....
81 Reforma pohřebních obřadů ....
82 Pohřeb dětí .....

Kapitola 4
POSVÁTNÉ OFICIUM
83 Kristus a církev vzdávají chválu Bohu ...
84 Teologický smysl ....
85 Povinnost církve ....
86 Pastorační význam oficia ....
87 Nutnost reformy ....
88 Časové rozložení ...
89 Směrnice pro reformu ....
90 Předpoklady duchovního užitku .....
91 Žalmy .....
92 Čtení .....
93 Hymny .....
94 Doba modlitby ....
95 Závaznost pro komunity ....
96 Závaznost pro jiné ....
97 Záměna a dispenz ...
98 Instituty a oficium ....
99 Společná modlitba oficia ....
100 Účast laiků na modlitbě oficia ...
101 Jazyk oficia ....

Kapitola 5
LITURGICKÝ ROK
102 Smysl liturgického roku ....
103 Panna Maria v liturgickém roku ...
104 Mučedníci a ostatní svatí ....
105 Výchovný smysl liturgického cyklu ....
106 Den Páně ....
107 Reforma liturgického roku ....
108 Přednost cyklu svátků Páně ....
109 Postní doba ....
110 Kající praxe v postní době ...
111 Svátky svatých ....

Kapitola 6
LITURGICKÁ HUDBA
112 Hudba a liturgie ....
113 Slavná bohoslužba .....
114 Péče o liturgickou hudbu .....
115 Vzdělání v liturgické hudbě ...
116 Druhy liturgické hudby ....
117 Edice gregoriánského chorálu ....
118 Lidový náboženský zpěv .....
119 Národní hudební variace ....
120 Varhany a jiné nástroje .....
121 Poslání skladatelů ......

Kapitola 7
SAKRÁLNÍ A LITURGICKÉ VYBAVENÍ
122 Úcta církve k umění .....
123 Svoboda umění ....
124 Požadavky na umělecká díla ....
125 Obrazy .....
126 Komise pro sakrální umění .....
127 Výchova umělců .....
128 Revize předpisů o sakrálním umění ....
129 Výchova kleriků .....
130 Biskupské insignie .....

DODATEK:
Prohlášení Druhého vatikánského všeobecného koncilu o reformě kalendáře ....

top