|
|
|
|
|
|
 |
Dekret Christus Dominus BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH, PŘEDMLUVA
APOŠTOLOVÉ – PŘECHŮDCI BISKUPŮ 1 Kristus Pán, Syn Boha živého, přišel, aby spasil svůj lid od hříchů (1)((1/Srov. Mt 1,21.)) a posvětil všechny lidi. Jako sám byl poslán Otcem, tak poslal své apoštoly. (2)((2/Srov. Jan 20,21.)) Proto je posvětil tím, že jim dal Ducha svatého, aby oni oslavili Otce na zemi a spasili lid „k budování Kristova těla“ (Ef 4,12), jímž je církev.
PAPEŽ A BISKUPOVÉ 2 V této Kristově církvi má římský biskup jako Petrův nástupce – jemuž Kristus svěřil své ovečky a beránky, aby je pásl – z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oboru duchovní správy. Protože je poslán jako pastýř všech věřících, aby pečoval o obecné blaho celé církve i o dobro jednotlivých církví, má nejvyšší řádnou moc nad všemi církvemi. Také biskupové, ustanovení Duchem svatým, nastupují na místo apoštolů jako pastýři duší. (3)((3/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus, 3. kap.: Denz. 828 (3061).)) Spolu s papežem a pod jeho autoritou jsou posláni, aby trvale pokračovali v díle věčného pastýře Krista. (4)((4/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus, Předmluva: Denz. 821 (3050).)) Kristus dal totiž apoštolům a jejich nástupcům příkaz a zplnomocnění, aby učili všechny národy, posvěcovali lidi v pravdě a byli jim pastýři. A tak se stali biskupové skrze Ducha svatého, který jim byl dán, pravými a autentickými učiteli víry, velekněžími a pastýři. (5)((5/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 21, 24, 25: AAS 57 (1965), 24-25, 29-31.))
VÝCHODISKO PRO ROZDĚLENÍ DOKUMENTU 3 Biskupové se podílejí na starosti o všechny církve. Proto – pokud jde o učení a pastýřské řízení – vykonávají svůj biskupský úřad, přijatý biskupským svěcením, (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 21: AAS 57 (1965), 24,25.)) společně s papežem a pod jeho autoritou vůči celé Boží církvi, a to všichni sjednoceni v kolegiu či sboru. Totéž vykonávají jednotlivě pro svěřené části Pánova stádce, když každý z nich pečuje o svěřenou místní církev nebo když se někdy někteří z nich společně starají o některé potřeby různých církví. Proto chce posvátný sněm – také se zřetelem k podmínkám lidské společnosti, která v současné době směřuje k novému uspořádání (7)((7/Srov. Jan XXIII., apošt. konst. Humanae salutis, 25.12.1961: AAS 54 (1962), 6.)) – blíže vymezit pastýřskou službu biskupů. Stanoví tedy to, co následuje.
KAPITOLA 1 BISKUPOVÉ A CELÁ CÍRKEV I Postavení biskupů vůči celé církvi PRAVOMOC BISKUPSKÉHO SBORU 4 Biskupové se stávají členy biskupského sboru svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru. (1)((1/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 22: AAS 57 (1965), 25-27.)) „Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví. Tato pravomoc se však může vykonávat jedině se souhlasem římského biskupa.“ (2)((2/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, tamtéž.)) Tato pravomoc „je slavnostně vykonávána na všeobecném církevním sněmu“. (3)((3/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, tamtéž.)) Proto posvátný sněm stanoví, že všichni biskupové, kteří jsou členy biskupského sboru, mají právo účastnit se všeobecného sněmu. „Tutéž sborovou pravomoc mohou ve spojení s papežem vykonávat biskupové žijící na celém světě, pokud je hlava sboru svolá ke sborovému jednání anebo aspoň schválí nebo svobodně přijme společné jednání rozptýlených biskupů, takže vznikne opravdu sborový úkon.“ (4)((4/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, tamtéž.))
BISKUPSKÁ SYNODA 5 Biskupové vybraní z různých krajů světa podle způsobu a řádu, který stanoví římský biskup, poskytují platnější pomoc nejvyššímu pastýři církve v radě zvané „biskupská synoda“. (5)((5/Srov. Pavel VI., motu proprio Apostolica sollicitudo, 15.9.1965: AAS 57 (1965), 775-780.)) Tato biskupská synoda jako zástupce veškerého katolického episkopátu je zároveň znamením, že se všichni biskupové v hierarchickém společenství podílejí na péči o celou církev. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 23: AAS 57 (1965), 27-28.))
ÚČAST BISKUPŮ NA PÉČI O VŠECHNY CÍRKVE 6 Biskupové jako právoplatní nástupci apoštolů a členové biskupského sboru si mají být vždycky vědomi, že jsou mezi sebou spojeni, a projevovat starost o všechny církve. Vždyť z Božího ustanovení a u příkazu apoštolského úřadu je každý biskup spolu s ostatními odpovědný za církev. (7)((7/Srov. Pius XII., enc. Fidei donum, 21.4.1957: AAS 49 (1957), 237; srov. také Benedikt XV., ap. list Maximum illud, 30.11.1919: AAS 11 (1919), 440; Pius XI., enc. Rerum Ecclesiae, 28.2.1926: AAS 18 (1926), 68n.)) Především mají mít péči o ty krajiny světa, v nichž se dosud slovo Boží nehlásalo nebo v nichž jsou věřící, zvláště pro malý počet kněží, v nebezpečí, že se odchýlí od řádu křesťanského života nebo že dokonce ztratí víru. Proto ať se ze všech sil snaží, aby věřící s radostí finančně i jinak podporovali evangelizační a apoštolskou aktivitu. Mimoto ať vyvíjejí snahu o přípravu dobrých kněží a pomocníků z řad řeholníků i laiků pro misie a pro krajiny, kde je nedostatek duchovenstva. Pokud je to možné, ať se také starají, aby někteří z jejich kněží šli do takových misií nebo diecézí a vykonávali tam duchovní službu trvale nebo aspoň po určenou dobu. Dále ať mají biskupové na zřeteli, že v užívání církevního majetku mají pamatovat nejen na vlastní diecézi, ale i na jiné místní církve, neboť i to jsou části jediné Kristovy církve. Konečně ať se snaží podle svých sil mírnit bídu, kterou trpí jiné diecéze nebo krajiny.
AKTIVNÍ LÁSKA K PRONÁSLEDOVANÝM BISKUPŮM 7 Především ať bratrskou láskou zahrnují ty biskupy, kteří pro Kristovo jméno trpí potupy a příkoří, jsou žalářováni nebo se jim brání vykonávat jejich úřad. Ať k nim mají bratrský vztah a upřímně i aktivně se snaží jejich utrpení mírnit a ulehčovat modlitbou a činy spolubratří.
II Biskupové a Apoštolský stolec MOC BISKUPŮ V JEJICH DIECÉZÍCH 8 a) Biskupům jako nástupcům apoštolů přísluší v jejich diecézích tím samým všechny řádná, vlastní a bezprostřední pravomoc, potřebná k vykonávání jejich pastýřského úřadu. Přitom vždy a ve všem zůstává v platnosti pravomoc, kterou má ze svého úřadu římský biskup, některé záležitosti vyhrazovat sobě nebo jiné autoritě. b) Jednotlivým diecézním biskupům se dává oprávnění dispenzovat ve zvláštním případě věřící, nad nimiž podle práva vykonávají pravomoc, od obecného církevního zákona, kdykoli to uznají za prospěšné pro jejich duchovní dobro, ledaže si nejvyšší církevní autorita něco zvlášť vyhradí.
ÚŘADY ŘÍMSKÉ KURIE 9 Římský biskup při vykonávání nejvyšší, plné a bezprostřední pravomoci nad celou církví používá úřadů římské kurie. Ty vykonávají svůj úkol jeho jménem a jeho autoritou k prospěchu církvi a jako službu pastýřům. Otcové posvátného sněmu si však přejí, aby se tyto úřady – které sice dosud poskytovaly římskému biskupovi a pastýřům církve výbornou pomoc – podrobily novému uspořádání, více přizpůsobenému potřebám doby, zemí a ritů, zvláště pokud jde o jejich počet, název, kompetenci, vlastní postup a vzájemnou koordinaci jejich práce. (8)((8/Srov. Pavel VI., proslov ke kardinálům, biskupům, prelátům a ostatním členům římské kurie 21.9.1963: AAS 55 (1963), 793n.)) Rovněž si přejí, aby se přesněji vymezila funkce papežských legátů s ohledem na vlastní pastýřský úřad biskupů.
PERSONÁLNÍ STRÁNKA ŘÍMSKÉ KURIE 10 Kromě toho, když byly tyto úřady zřízeny pro dobro celé církve, je žádoucí, aby jejich členové, učedníci i poradci a také papežští legáti byli pokud možno vybíráni z různých církevních oblastí, aby ústřední úřady či orgány katolické církve měly skutečně světový ráz. Dále se vyslovuje přání, aby byli za členy ústředních úřadů přijímáni někteří biskupové, především diecézní, aby mohli nejvyššímu veleknězi dokonaleji tlumočit smýšlení, přání a potřeby všech církevních obcí. Konečně pokládají otcové koncilu za velmi užitečné, aby tyto úřady poskytovaly více sluchu laikům, kteří vynikají ctností, věděním a zkušeností; tak budou mít i oni náležitou účast na církevních záležitostech.
KAPITOLA 2 BISKUPOVÉ A MÍSTNÍ CÍRKVE I Diecézní biskupové POJEM DIECÉZE A ÚLOHA BISKUPA V DIECÉZI 11 Diecéze je část Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem; v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém, tvoří místní církev. V ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova. Jednotliví biskupové, kterým byla svěřena do péče místní církev, pastorují své ovce ve jménu Páně pod papežovou autoritou jako jejich vlastní, řádní a bezprostřední pastýři, a to tím, že vůči nim plní úkol učit, posvěcovat a vést. Sami však ať uznávají práva, která zákonitě příslušejí patriarchům nebo jiným hierarchickým autoritám. (1)((1/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o východních katolických církvích Orientalium Ecclesiarum, čl. 7-11: AAS 57 (1965), 79-80.)) Svůj apoštolský úřad nechť biskupové vykonávají jako Kristovi svědkové přede všemi lidmi. Ať se nestarají jen o ty, kteří už Knížete pastýřů následují, ale ať se také celým srdcem věnují těm, kteří se jakkoli odchýlili od cesty pravdy nebo neznají radostné Kristovo poselství a spasitelné milosrdenství, dokud nebudou všichni žít „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě“ (Ef 5,9).
POVINNOST UČIT 12 Při plnění učitelského úřadu mají hlásat lidstvu Kristovo evangelium; tento úkol má mezi hlavními úkoly biskupů přední místo. (2)((2/Srov. Trid. koncil, Sess. V, Decr. de reform. c. 2: Mansi 33, 30; sess. XXIV, Decr. de reform. c. 4: Mansi 33, 159; 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 25: AAS 57 (1965), 29n.)) V síle Ducha ať volají lidi k víře nebo je v živé víře posilují. Kristovo tajemství ať jim předkládají celé, totiž ty pravdy, které neznat znamená neznat Krista, a rovněž Bohem zjevenou cestu, která vede k oslavení Boha a tím i k věčné blaženosti. (3)((3/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 25: AAS 57 (1965), 29-31.)) Dále mají ukazovat, že i pozemské věci a lidské instituce jsou podle plánu Boha stvořitele zaměřeny ke spáse lidí, a proto mohou nemálo přispět k budování Kristova těla. Proto nechť učí, jaká hodnota se má podle nauky církve přikládat lidské osobě s její svobodou a tělesným životem, rodině a její jednotě i stálosti, plození a výchově potomstva, občanské společnosti i jejím zákonům a různým povoláním, práci a volnému času, umění a technickým vynálezům, chudobě a blahobytu. Konečně mají předkládat zásady, podle nich je třeba řešit velmi závažné otázky vlastnictví, vzrůstu a správného rozdělení hmotných statků, míru a války a bratrského soužití všech národů. (4)((4/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris na různých místech, 11.4.1963: AAS 56 (1963), 257-304.))
JAK DNES PODÁVAT KŘESŤANSKOU NAUKU 13 Křesťanskou nauku mají podávat přizpůsobeně potřebám doby, totiž tak, aby odpovídala nesnázím a problémům, jimiž jsou lidé nejvíce tísněni a znepokojováni. Tuto nauku mají také chránit tím, že učí věřící, jak ji hájit a šířit. Při jejím hlásání ať odkazují mateřskou starostlivost církve o všechny lidi, věřící i nevěřící, proto ať se zvlášť pečlivě ujímají chudých a slabých, k nimž je Pán poslal hlásat radostnou zvěst. Poněvadž církev má navázat rozhovor s lidskou společností, v níž žije, (5)((5/Srov. Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 639.)) je povinností především biskupů, aby přicházeli k lidem s úmyslem zahájit a rozvíjet s nimi rozhovor. Aby vždy šla pravda s láskou a porozumění s dobrotou, musí se tento rozhovor, který má vést ke spáse, vyznačovat zřetelnou řečí spolu s pokorou a vlídností, dále náležitou rozvážlivostí, ovšem spojenou s důvěrou; ta přirozeně sbližuje srdce tím, že probouzí přátelství. (6)((6/Srov. Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 644-645.)) Při hlásání křesťanského učení ať se snaží užívat různé prostředky, které jsou dnes k dispozici. Především to je kázání a katechetická výuka – ty zaujímají vždycky první místo –, ale také přednášení nauky ve školách, akademiích, na konferencích a shromážděních všeho druhu, a také její šíření veřejnými projevy při různých příležitostech, tiskem a různými hromadnými sdělovacími prostředky, které je rozhodně třeba využívat k hlásání Kristova evangelia. (7)((7/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica: AAS 56 (1964), 145-153.))
KATECHEZE 14 Cílem katechetického vyučování je, aby se víra, když se naukou osvětlí, stala živou, uvědomělou a činnou. Biskupové mají bdít nad tím, aby se vytrvale poskytovala malým i dorůstajícím dětem, mládeží i dospělým; aby se při tomto vyučování dodržoval náležitý řád a metody odpovídající nejen probírané látce, nýbrž i nadání, schopnostem, věku a životním podmínkám posluchačů; aby se výklad opíral o Písmo svaté, tradici, liturgii, učitelský úřad a život církve. Dále nechť pečují o to, aby byli katecheti na svůj úkol řádně připraveni a aby si důkladně osvojili učení církve, také ovšem psychologické zákony a pedagogické obory v teorii i praxi. Nechť se také snaží, aby se znovu zavedlo, popřípadě lépe upravilo vyučování dospělých katechumenů.
POVINNOST POSVĚCOVAT 15 Při plnění svého poslání posvěcovat Boží lid ať jsou si biskupové vědomi, že byli vybráni z lidí a ustanoveni jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary a oběti za hříchy. Biskupové mají totiž plnost svátosti kněžství a na nich při vykonávání své pravomoci závisí kněží, kteří jsou ovšem také posvěceni na pravé kněze Nového zákona, aby byli dobrými spolupracovníky biskupů; závisí na nich i jáhni, kteří jsou posvěceni ke službě, a proto slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem. Biskupové jsou hlavní rozdělovatelé Božích tajemství a také správcové, podněcovatelé a strážci celého liturgického života ve svěřené církvi. (8)((8/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium: AAS 56 (1964), 97n; Pavel VI., motu proprio Sacram Liturgiam, 25.1.1964: AAS 56 (1964), 139n.)) Ať se tedy vytrvale snaží, aby věřící prostřednictvím eucharistie hlouběji poznávali a prožívali velikonoční tajemství, a tak v jednotě Kristovy lásky tvořili jedno pevně semknuté tělo. (9)((9/Srov. Pius XII., enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 521n; Pavel VI., enc. Mysterium Fidei, 3.9.1965: AAS 57 (1965), 753-774.)) Mají se úplně „věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4) a snažit se, aby všichni, kdo jsou svěřeni jejich péči, svorně setrvávali v modlitbě, (10)((10/Srov. Sk 1,14 a 2,46.)) aby přijímání svátostí rostli v milosti a byli věrnými svědky Pánu. Biskupové jako vůdci k dokonalosti ať se snaží podporovat svatost svých kleriků, řeholníků a laiků podle povolání každého jednotlivce. (11)((11/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. VI, čl. 44, 45: AAS 57 (1965), 50-52.)) Přitom však si musí být vědomi, že jsou povinni dávat příklad svatosti v lásce, pokoře a prostotě života. Církve, které jsou jim svěřeny, mají posvěcovat tak, aby v nich hořelo plné pochopení pro celou Kristovu církev. Proto mají co nejvíce podporovat kněžská i řeholní povolání a věnovat zvláštní péči misijním povoláním.
POVINNOST VÉST 16 Při plnění svého otcovského a pastýřského úkolu ať jsou biskupové uprostřed svých jako ti, kteří slouží, (12)((12/Srov. Lk 22,26-27.)) jako dobří pastýři, kteří znají své ovce a které také ovce znají, jako praví otcové, kteří vynikají duchem lásky a péče o všechny a jejichž autoritě, udělené Bohem, se všichni ochotně podřizují. Nechť celou rodinu svého stádce stmelují a vychovávají tak, aby všichni, pamětlivi svých povinností, žili a jednali ve společenství lásky. Aby tato jejich činnost byla úspěšnější, musí být biskupové „připraveni ke každému dobrému dílu“ (2 Tim 2,21), „všechno snášet kvůli vyvoleným“ (2 Tim 2,10) a zařizovat svůj život podle dobových potřeb. Zvláštní láskou mají vždycky zahrnovat kněze, neboť ti přejímají příslušnou část jejich úkolů a starostí a denní namáhavou prací je horlivě plní; mají je považovat za syny a přátele. (13)((13/Srov. Jan 15,15.)) Ať se snaží ochotně jim naslouchat, s důvěrou se s nimi stýkat, a tak rozvíjet všechnu pastorační činnost v celé diecézi. Mají věnovat pozornost jejich duchovním, intelektuálním i hmotným podmínkám, aby mohli svatě a zbožně žít a věrně i plodně konat svou službu. Proto mají podporovat instituce a pořádat setkání, při nichž by se kněží mohli čas od času sejít, buď aby si vykonali delší duchovní cvičení pro obnovu života, nebo aby získali hlubší vědomosti z církevních věd, zvláště o Písmu svatém a teologii, o důležitějších sociálních otázkách a o nových metodách pastorační práce. Aktivně a citlivě se mají zajímat o kněze, kteří jsou v jakémkoli nebezpečí nebo v něčem pochybili. Aby mohli lépe pečovat o věřící s ohledem na situaci každého z nich, ať se snaží dobře poznat jejich potřeby a sociální poměry, v nichž žijí. K tomu ať užívají účelných prostředků, zvláště sociologického průzkumu. Mají projevovat starost o všechny lidi bez rozdílu věku, postavení a národnosti, jak o domácí, tak i o přistěhovalce a cizince. Při této pastýřské péči ať nechají svým věřícím podíl na církevních záležitostech, který jim náleží, a ať také uznávají jejich povinnost a právo činně spolupracovat na budování Kristova tajemného těla. K odloučeným bratřím ať přistupují s láskou a doporučují i svým věřícím, aby jim vycházeli vstříc s velkou přívětivostí a láskou, a také ať podporují ekumenismus, jak je chápán církví. (14)((14/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio: AAS 57 (1965), 90-107.)) Nechť mají na srdci také nepokřtěné, aby i jim zazářila láska Ježíše Krista, jehož svědky jsou biskupové před tváří všech.
ZVLÁŠTĚ FORMY APOŠTOLÁTU 17 Je třeba dbát o rozvoj různých druhů apoštolátu, o koordinaci a vnitřní propojení všech apoštolských děl v celé diecézi nebo v jejích jednotlivých oblastech pod vedením biskupa. Tak se spojí v jednotnou akci všechny podniky instituce katechetické, misijní, charitativní, sociální, rodinné, školské nebo jakékoli jiné, zaměřené k pastoračním cílům. Tím se zároveň zřetelněji projeví jednota diecéze. Věřícím ať se zdůrazňuje povinnost podle svého postavení a schopnosti konat apoštolát. Nechť se jim doporučuje, aby se účastnili různých prací laického apoštolátu, zejména Katolické akce, nebo je podporovali. Mají také podporovat a šířit sdružení, která se snaží přímo nebo nepřímo dosáhnout nadpřirozeného cíle tím, že si vzala za úkol vést dokonalejší život, hlásat Kristovo evangelium všem lidem, podporovat křesťanské učení či rozvíjet veřejný kult, uskutečňovat sociální cíle nebo konat skutky zbožnosti a milosrdné lásky. Formy apoštolátu se patřičně přizpůsobí dnešním potřebám. Přitom se má hledět nejen na duchovní a morální, nýbrž také na sociální, demografické a hospodářské poměry lidí. Aby se tohoto cíle dosáhlo účinně a úspěšně, k tomu velmi přispívají sociologické a náboženské průzkumy, prováděné pastoračně sociologickými ústavy, jež se naléhavě doporučují.
ZVLÁŠTNÍ PÉČE O NĚKTERÉ SKUPINY VĚŘÍCÍCH 18 Zvláštní péče ať se věnuje věřícím, kterým životní podmínky nedovolují dostatečně využívat běžné duchovní péče farářů nebo kteří jsou zcela mimo její dosah. Jsou to mnozí vystěhovalci, vyhnanci a uprchlíci, námořníci a letci, kočovníci a jiní toho druhu. Je třeba vyvinout vhodné pastorační metody, aby bylo postaráno o duchovní život těch, kteří jezdí do jiných krajin přechodně na zotavenou. Biskupské konference, zvláště celonárodní, mají pozorně zkoumat naléhavé otázky týkající se uvedených skupin; v dohodě a spolupráci se mají starat o jejich náboženský život přiměřenými způsoby a zařízeními. Přitom mají dbát především směrnic, které Apoštolský stolec vydal (15)((15/Srov. sv. Pius X., motu proprio Iampridem, 19.3.1914: AAS 6 (1914), 173n; Pius XII., apošt. konst. Exsul familia, 1.8.1952: AAS 44 (1952), 649n; Leges Operis Apostolatus Maris, na příkaz Pia XII., 21.11.1957: AAS 50 (1958), 375-383.)) nebo ještě vydá, a přizpůsobovat je dobovým, místním a osobním okolnostem.
SVOBODA BISKUPŮ A JEJICH VZTAH K STÁTNÍ MOCI 19 Při vykonávání svého apoštolského úřadu, který je zaměřen na spásu duší, mají biskupové zásadně plnou a dokonalou svobodu a nezávislost na jakékoli světské moci. Proto není dovoleno ani přímo ani nepřímo omezovat vykonávání jejich církevního úřadu nebo jim bránit, aby se svobodně stýkali s Apoštolským stolcem či jinými církevními představiteli nebo se svými podřízenými. Je ovšem jisté, že když se biskupové věnují duchovní péči o své stádce, pečují ve skutečnosti také o sociální a občanský pokrok a blahobyt. K tomuto cíli aktivně spolupracují se státními úřady, ovšem v rámci svého úřadu a jak se na biskupy sluší, a vybízejí k tomu, aby se poslouchalo spravedlivých zákonů a zachovávala úcta právoplatně ustanovené veřejné moci.
SVOBODA PŘI JMENOVÁNÍ BISKUPŮ 20 Apoštolský úřad biskupů byl ustanoven Kristem Pánem a sleduje duchovní a nadpřirozený cíl. Proto posvátný všeobecný sněm prohlašuje, že jmenovat a ustanovovat biskupy je vlastní, zvláštní a zásadně výhradní právo příslušné církevní autority. Aby tedy byla řádně chráněna svoboda církve a aby bylo lépe a bez překážky postaráno o dobro věřících, vyslovuje posvátný sněm přání, aby se v budoucnosti státním úřadům neudělovalo žádné právo nebo výsada volit, jmenovat, prezentovat nebo designovat na biskupský úřad. Státní úřady, jejichž blahovolnost vůči církvi posvátný sněm vděčně uznává a vysoce oceňuje, že žádají co nejzdvořileji, aby se zmíněných práv nebo výsad, kterých nyní na základě smlouvy nebo zvykového práva požívají, po dohodě s Apoštolským stolcem dobrovolně zřekly.
ODCHOD BISKUPŮ Z ÚŘADU 21 Pastýřská služba biskupů je velmi významná a důležitá. Když tedy diecézní biskupové nebo jiní jim právně na roveň postavení jsou již pro pokročilý věk nebo z jiného vážného důvodu méně schopní vykonávat své povinnosti, snažně se žádají, aby dobrovolně nebo na vyzvání příslušné autority nabídli rezignaci. Když ji příslušná autorita přijme, postará se o jejich přiměřené zaopatření a zajištění zvláštních práv.
II Vymezení diecézí NUTNOST REVIZE DIECÉZNÍCH HRANIC 22 Má-li diecéze dosáhnout svého cíle, je třeba, aby na Božím lidu náležejícím k diecézi bylo zřetelně vidět podstatu církve, aby biskupové byli s to v tom lidu účinně plnit pastýřské úkoly a také aby se sloužilo spáse Božího lidu co možná nejdokonaleji. To však vyžaduje jak vhodné vymezení územních hranic diecézí, tak také rozumné a potřebám apoštolátu odpovídající rozdělení duchovenstva i hmotných prostředků. To vše přináší prospěch nejen duchovenstvu a věřícím, jichž se to týká, nýbrž i celé katolické církvi. Proto ohledně vymezení diecézí stanoví posvátný sněm, aby se – pokud to vyžaduje spása duší – co nejdříve a uvážlivě přikročilo k přiměřené úpravě. Diecéze se rozdělí, rozčlení nebo sloučí, jejich hranice se změní nebo se určí vhodnější místo pro sídlo biskupa, nebo se také, jde-li o diecéze velkoměstské, uskuteční nové vnitřní uspořádání.
SMĚRNICE PRO REVIZI DIECÉZNÍCH HRANIC 23 Při úpravě diecézních hranic se má především zajistit organická jednota každé jednotlivé diecéze, pokud jde o osoby, úřady a instituce, aby vznikl organismus schopný života. V jednotlivých případech je nutno pozorně uvážit všechny okolnosti a dbát těchto všeobecných směrnic: 1. Při určování diecézních hranic ať se uchová pokud je to možné, různorodé složení Božího lidu, což může velmi přispět k lepšímu pastoračnímu působení. Zároveň ať se dbá, aby byla pokud možno zachována jednota mezi demografickým seskupením obyvatelstva a státními úřady i sociálními institucemi, které tvoří jeho organickou strukturu. Proto má každá diecéze tvořit souvislou oblast. Podle potřeby ať se také respektují hranice státních oblastí a zvláštní osobní i místní okolnosti, např. psychologické, hospodářské, zeměpisné nebo historické. 2. Rozsah diecézního území a počet obyvatel ať je zpravidla takový, aby na jedné straně byl biskup schopen, i když bude podporován jinými, dobře konat biskupské funkce a pastorační vizitace, řádně řídit a koordinovat veškerý apoštolát v diecézi, především však poznat své kněze, řeholníky a laiky, kteří jsou činní v diecézních pracích. Na druhé straně má řízení diecéze poskytovat biskupovi a duchovenstvu dostatečně velké a vhodné pole působnosti, aby na něm mohli užitečně rozvinout všechny své síly v církevní službě; přitom je třeba mít na zřeteli také potřeby celé církve. 3. Aby se mohla v diecézi vykonávat služba spásy co nejlépe, nechť platí jako pravidlo, že každá diecéze má mít aspoň dostatečně početné a kvalifikované duchovenstvo, aby bylo řádně postaráno o duchovní potřeby Božího lidu. Nemají chybět úřady, instituce a podniky, které k místní církvi patří a jsou zkušeností ověřeny jako nutné pro její správné vedení a pro apoštolát. Prostředky pro vydržování zaměstnanců a institucí buď ať jsou zajištěny, nebo ať se aspoň dá rozumně očekávat, že se získají odjinud. K témuž cíli tam, kde jsou věřící jiného ritu, ať se diecézní biskup stará o jejich duchovní potřeby prostřednictvím kněží nebo farností toho ritu nebo prostřednictvím biskupského vikáře, který je vybaven příslušnými pravomocemi a v případě potřeby také biskupským svěcením. Biskup však může také sám vykonávat službu ordináře pro různé rity. Není-li nic z toho podle názoru Apoštolského stolce z nějakého důvodu možné, nechť se pro každý ritus ustaví vlastní hierarchie. (16)((16/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o východních církvích Orientalium Ecclesiarum, č. 4: AAS 57 (1965), 77.)) V obdobných okolnostech je třeba se postarat také o věřící jiného mateřského jazyka buď prostřednictvím vikáře, který tento jazyk dobře ovládá a popřípadě má i biskupské svěcení, nebo konečně jiným vhodným způsobem.
PŘÍPOMÍNKY BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ 24 Doporučuje se, aby příslušné biskupské konference zkoumaly záležitosti související se změnami nebo novotami podle čl. 22 a 23 na jejich teritoriu. Bude-li to uznáno za účelné, může se ustavit zvláštní biskupská komise, ale vždycky po vyslechnutí především biskupů dotyčných provincií nebo oblastí; potom ať předloží Apoštolskému stolci své návrhy a přání. Právní řád východních církví přitom musí zůstat nedotčen.
III Spolupracovníci diecézního biskupa v pastýřské službě 1. Biskupové koadjutoři a světící biskupové ZÁSADY PRO JEJICH USTANOVENÍ 25 Při správě diecézí je třeba zařídit pastýřskou službu biskupů tak, aby bylo vždycky nejvyšším příkazem dobro Božího lidu. V jeho zájmu je nejednou potřeba ustanovit světící biskupy z tohoto důvodu, že diecézní biskup pro značný rozsah diecéze, nadměrný počet obyvatelstva, zvláštní podmínky apoštolátu nebo z různých jiných důvodů nemůže sám plnit všechny biskupské úkoly, jak to vyžaduje dobro duší. Někdy dokonce zvláštní poměry vyžadují, aby byl na pomoc diecéznímu biskupovi ustanoven biskup koadjutor. Tito koadjutoři a světící biskupové mají být vybaveni příslušnými oprávněními, aby jejich činnost získala větší účinnost a aby byla lépe zajištěna důstojnost náležející biskupům, aniž se tím však poruší jednota řízení diecéze a autorita diecézního biskupa. Protože koadjutoři a světící biskupové jsou povoláni k účasti na starostech diecézního biskupa, mají službu vykonávat tak, aby ve všech záležitostech postupovali v plném souladu s ním. Kromě toho mají diecéznímu biskupovi prokazovat vždy poslušnost a úctu; diecézní biskup má koadjutory a světící biskupy bratrsky milovat a vážit si jich.
OPRÁVNĚNÍ SVĚTÍCÍCH BISKUPŮ A KOADJUTORŮ 26 Vyžaduje-li to duchovní dobro věřících, ať diecézní biskup neváhá vyžádat si od příslušné autority jednoho nebo více světících biskupů; ti se ustanovují pro diecézi bez práva nástupnictví. Není-li ve jmenovací listině nic určeno, ustanoví diecézní biskup jednoho nebo několika světících biskupů generálnímu vikáři nebo aspoň biskupský vikáři; ti podléhají pouze jeho autoritě. S nimi by se měl radit o důležitějších otázkách zejména pastoračního rázu. Pokud nebylo příslušnou autoritou určeno jinak, nezanikají s úřadem diecézního biskupa zmocnění a oprávnění světících biskupů, která mají podle práva. Je také žádoucí, aby byl při uprázdnění biskupského stolce svěřen úkol řídit diecézi světícímu biskupovi, nebo tam, kde je jich více, jednomu z nich, nevyžadují-li vážné důvody něco jiného. Biskupa koadjutora, který je jmenován s právem nástupnictví, má diecézní biskup vždycky ustanovit generálním vikářem. Ve zvláštních případech mu také může příslušná autorita udělit některá větší oprávnění. Aby se co nejvíce učinilo pro přítomné i budoucí dobro diecéze, ať diecézní biskup a jeho koadjutor dbají o to, aby se spolu o závažnějších věcech radili.
2. Diecézní kurie a rady STRUKTURA DIECÉZNÍ KURIE 27 V diecézní kurii je nejvýznamnější úřad generálního vikáře. Vyžaduje-li to však řádná správa diecéze, může biskup ustanovit jednoho nebo více biskupských vikářů. Ti mají už ze samého práva ve vymezené části diecéze nebo v určité oblasti záležitostí nebo pro věřící určitého ritu takovou moc, jakou všeobecné právo přiznává generálnímu vikáři. K biskupským spolupracovníkům ve vedení diecéze patří také kněží, kteří tvoří jeho senát či radu, jako je katedrální kapitula, sbor poradců nebo jiné rady podle místních okolností a potřeb. Tyto instituce, zejména katedrální kapitula, mají, pokud je to třeba, dostat nový řád, přizpůsobený dnešním požadavkům. Kněží a laici, kteří náležejí k diecézní kurii, ať si jsou vědomi, že jsou spolupracovníky biskupovy pastýřské služby. Diecézní kurie má být uspořádána tak, aby byla biskupovi vhodným prostředkem nejen pro řízení diecéze, nýbrž také pro apoštolské působení. Je velmi žádoucí, aby se v každé diecézi ustavila zvláštní pastorační rada, které předsedá diecézní biskup a k níž náležejí zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici. Úkolem této rady bude zkoumat vše, co souvisí s pastoračním působením, radit se o tom a vyvozovat praktické závěry.
3. Diecézní duchovenstvo DIECÉZNÍ KNĚŽÍ 28 Poněvadž všichni kněží, ať diecézní nebo řeholní, mají s biskupem podíl na jediném Kristově kněžství a jeho vykonávání, přicházejí v úvahu také jako uvážliví pomocníci biskupského úřadu. Při výkonu duchovní správy však zaujímají první místo diecézní kněží; jsou totiž inkardinováni nebo přiděleni do místní církve a mají se tedy zcela zasvětit její službě jako pastýři jedné části Pánova stáda. Proto tvoří jediný kněžský sbor a jednu rodinu, jejímž otcem je biskup. Aby mohl biskupský kněžský sbor a jednu rodinu, jejímž otcem je biskup. Aby mohl biskup účelněji a spravedlivěji přidělovat svým kněžím duchovní služby, musí mít nutnou svobodu při udělování úřadů a beneficií. Proto se ruší práva a výsady, které tuto svobodu jakýmkoli způsobem omezují. Vztahy mezi biskupem a diecézními kněžími se musí opírat především o svazky nadpřirozené lásky, a to tak, aby sjednocení vůle kněží s vůlí biskupovou umožnilo větší úspěšnost jejich pastorace. Aby se služba duším stále více rozvíjela, měl by si biskup svolávat kněze k rozhovoru, a to i společnému, zejména o pastoračních otázkách, nejen příležitostně, ale pokud možno pravidelně. Kromě toho ať jsou všichni diecézní kněží mezi sebou jednotní a tak vedeni snahou o duchovní blaho celé diecéze. Dále mají mít na paměti, že hmotné prostředky obdržené v církevní službě souvisí s jejich posvátným úřadem, a proto mají co možná štědře přispívat na potřeby diecéze podle směrnic biskupa.
KNĚŽÍ PŮSOBÍCÍ MIMO FARNÍ RÁMEC 29 Blízkými biskupovými spolupracovníky jsou také kněží, kterým biskup svěřuje pastorační úkol nebo apoštolské práce přesahující farní rámec, ať jde o určité území diecéze nebo o zvláštní skupiny věřících nebo o zvláštní druh činnosti. Významnou pomoc poskytují kněží, kterým biskup svěří některé apoštolské úkoly ve školách nebo v jiných institucích či spolcích. Také kněží, kteří se věnují práci přesahující hranice diecéze, se doporučují zvláštní péči především toho biskupa, v jehož diecézi se zdržují, neboť konají vynikající dílo apoštolátu.
FARÁŘI 30 Předními spolupracovníky biskupovými jsou však faráři, jimiž je jako vlastním pastýřům pod vedením biskupa svěřena péče o duše v určité části diecéze. 1. Duchovní správou mají faráři se svými pomocníky plnit úkol vyučování, posvěcování a vedení tak, aby se věřící i farní obce cítily skutečnými údy jak diecéze, tak také celé světové církve. Proto mají spolupracovat s jinými faráři a kněžími, kteří plní pastýřský úkol v diecézi (např. s vikáři, děkany) nebo se věnují činnostem přesahujícím farní rámec, aby duchovní správa v diecézi nepostrádala jednoty a byla účinnější. Duchovní správa se má vždycky vyznačovat misijním duchem, takže patřičným způsobem zahrnuje všechny lidi žijící ve farnosti. Nemohou-li však faráři navázat kontakt s některými skupinami lidí, ať si zavolají na pomoc jiné, i laiky, aby jim pomáhali v apoštolátu. V zájmu účinnější duchovní správy se snažně doporučuje společný život kněží, zvláště přidělených jedné farnosti. Prospívá to apoštolské činnosti a věřícím poskytuje příklad lásky a jednoty. 2. Při vykonávání učitelského úřadu mají faráři kázat Boží slovo všem věřícím, aby zakořeněni ve víře, naději a lásce rostli v Kristu a aby křesťanská obec vydávala svědectví lásky, jak to doporučil Pán. (17((17/Srov. Jan 13,35.)) Dále mají katechetickou výukou vést věřící k plnému poznání tajemství spásy, přiměřeně jejich věku. Pro toto vyučování se mají snažit získat nejen pomoc řeholníků, nýbrž i spolupráci laiků, a také založit Bratrstvo křesťanské nauky. Při službě posvěcování se mají faráři snažit, aby eucharistická oběť byla středem a vrcholem celého života křesťanské obce. Dále ať působí k tomu, aby se věřící duchovně živili zbožným a častým přijímáním svátostí a uvědomělou a činnou účastí na liturgii. Faráři ať si také uvědomují, jak velice pomáhá rozvíjet křesťanský život svátost pokání. Ať jsou proto vždy ochotni zpovídat věřící; a je-li třeba, ať přiberou ke zpovídání také jiné kněze, kteří ovládají různé jazyky. Při plnění pastýřských úkolů ať faráři hledí především poznat své stádce. Poněvadž však jsou služebníky všech oveček, mají pěstovat křesťanský život jak u jednotlivých věřících, tak v rodinách a sdruženích, zvláště apoštolsky činných, a vůbec v celé farní obci. Ať tedy navštěvují domácnosti a školy, jak to vyžaduje jejich pastýřská služba, a věnují se horlivě dětem a mládeži, ať projevují otcovskou lásku chudým a nemocným a konečně ať věnují zvláštní péči dělnictvu. Ať se snaží zapojit věřící do díla apoštolátu. 3. Kaplani jako farářovi spolupracovníci konají denně znamenitou a účinnou práci v pastorační službě pod farářovým vedením. Proto má být mezi farářem a jeho kaplany bratrský vztah, vzájemná láska a úcta; mají se navzájem podporovat radou, pomocí i příkladem a působit ve farní duchovní správě jednomyslně a společným úsilím.
JMENOVÁNÍ, PŘELOŽENÍ A ODCHOD FARÁŘŮ 31 Když biskup uvažuje o schopnosti kněze pro vedení některé farnosti, ať nebere v úvahu pouze jeho znalosti, nýbrž i zbožnost, apoštolskou horlivost a jiné vlohy a vlastnosti, kterých je třeba pro dobré vykonávání duchovní správy. Dále, jediný smysl farářské služby je dobro duší. Aby tedy biskup mohl při obsazování farností postupovat snáze a účelněji, nechť se odstraní – při zachování práv řeholníků – všechna prezentační, nominační a rezervační práva, stejně jako zákon všeobecného nebo zvláštního konkursu, kde ještě existuje. Každý farář však ať má ve své farnosti zajištěno setrvání ve funkci tak dlouho, jak to vyžaduje dobro farníků. Ať se tedy zruší rozdíl mezi sesaditelnými a nesesaditelnými faráři a postup při překládání a odvolávání farářů ať se přezkoumá a zjednoduší. Biskup tak bude moci lépe dostat potřebám duchovní správy; musí však při tom zachovat přirozenou i kanonickou ohleduplnost. Faráři, kterým přibývající věk nebo jiný vážný důvod brání řádně a úspěšně vykonávat úřad, jsou naléhavě žádáni, aby se z vlastního rozhodnutí nebo na výzvu biskupa vzdali svého úřadu. Biskup ať se postará o přiměřené zaopatření odcházejících.
ZŘÍZENÍ A ZRUŠENÍ FARNOSTÍ 32 Spása duší má být rozhodujícím důvodem pro zřízení nebo zrušení farností i pro jiné podobné změny; ty může biskup provést z vlastní pravomoci.
4. Řeholníci ŘEHOLNÍCI A APOŠTOLSKÉ PRÁCE 33 Všichni řeholníci, k nimž se v následujícím počítají i členové ostatních institutů žijící podle evangelijních rad, mají v souladu s vlastním povoláním povinnost usilovně a neúnavně spolupůsobit k výstavbě a růstu celého Kristova tajemného těla a k dobru místních církví. K dosažení těchto cílů mají přispívat především modlitbou, skutky pokání a příkladem vlastního života. Tento posvátný sněm je důrazně vyzývá, aby to vše stále více oceňovali a usilovali o to. Mají se však také více věnovat vnější apoštolské práci, přičemž je třeba mít na zřeteli zvláštní ráz každé řeholní společnosti.
ŘEHOLNÍCI JAKO SPOLUPRACOVNÍCI BISKUPŮ V APOŠTOLÁTĚ 34 Řeholní kněží jsou vysvěceni pro kněžskou službu, aby i oni byli svědomitými spolupracovníky biskupského úřadu. Dnes, vzhledem k vzrůstajícím potřebám duší, mohou poskytovat biskupům ještě větší pomoc. Proto je o nich třeba říci, že v určitém pravém smyslu patří k duchovenstvu diecéze, pokud mají podíl na duchovní správě a apoštolátu pod autoritou biskupů. Také ostatní řeholníci, muži i ženy, kteří náležejí zvláštním způsobem k diecézní rodině, poskytují posvátné hierarchii velkou pomoc a mohou, ba musí tuto pomoc neustále zvětšovat, protože vzrůstají potřeby apoštolátu.
ZÁSADY PRO APOŠTOLÁT ŘEHOLNÍCH OSOB V DIECÉZÍCH 35 Aby apoštolská činnost v diecézích probíhá vždycky ve svornosti a aby zůstala zachována jednota diecézní kázně, stanoví se tyto základní zásady: 1. Řeholníci mají biskupům jako nástupcům apoštolátu prokazovat vždy oddanou poslušnost a úctu. Kromě toho, kdykoli jsou právoplatně povoláni k apoštolské práci, mají své úkoly plnit tak, aby byli biskupovými pomocníky a podřízenými. (18)((18/Srov. Pius XII., proslov 8.12.1950: AAS 43 (1951), 28; Pavel VI., proslov 23.5.1964: AAS 56 (1964), 571.)) Ba dokonce mají řeholníci pohotově a věrně vyhovět žádostem a přáním biskupů, aby převzali větší podíl na službě spásy lidí při zachování vlastního rázu institutu a podle stanov, které se mají, bude-li třeba, k tomu účelu přizpůsobit podle zásad tohoto koncilního dekretu. Především mohou být řeholní instituty, které se nevěnují jen rozjímavému životu, vzhledem k naléhavým potřebám duší a nedostatku diecézního duchovenstva přizvány biskupy, aby pomáhaly při různých pastoračních službách, ovšem s přihlédnutím k vlastnímu rázu dotyčného institutu. Představení ať podle svých sil podporují takovou činnost, také když jde o převzetí farností, třeba jen dočasné. 2. Řeholníci, vyslaní do externí apoštolské práce, ať jsou proniknuti duchem své řehole a ať věrně zachovávají řeholi a podřízenost vlastním představeným. Biskupové ať neopomenou připomínat jim tuto povinnost. 3. Exempce, která řeholníky vyjímá z pravomoci biskupů a podřizuje papeži nebo jiné církevní autoritě, se týká hlavně vnitřního řádu institutů v zájmu lepšího uspořádání a spojení všeho v nich a růstu i dokonalosti řeholního života; (19)((19/Srov. Lev XIII., apošt. konst. Romano Pontifices, 8.5.1881: Acta Leonis XIII., sv. II (1992), 234n.)) také proto, aby jimi papež mohl lépe disponovat k dobru celé církve (20)((20/Srov. Pavel VI., proslov 23.5.1964: AAS 56 (1964), 570-571.)) nebo jiná náležitá autorita k dobru církví v oblasti své jurisdikce. Tato exempce však nevylučuje podřízení řeholníků jurisdikci biskupů v jednotlivých diecézích podle práva, pokud to vyžaduje realizace pastýřské služby biskupů a řádné vedení duchovní správy. (21)((21/Srov. Pavel VI., proslov 8.12.1950: uv. m.)) 4. Všichni řeholníci, exemptní i neexemptní, podléhají pravomoci místních ordinářů ve věcech, které se týkají veřejné bohoslužby, ovšem při zachování rozdílnosti ritů; dále ve věcech duchovní správy, kázání pro lid, náboženského a mravního poučování věřících, zvláště dětí, katechetického vyučování a liturgické výchovy; také pokud jde o důstojnost duchovního stavu a různé práce, které mají vztah k apoštolské činnosti. Také katolické školy vedené řeholníky jsou podřízeny místním ordinářům, pokud jde o jejich všeobecný řád a dohled nad nimi, přičemž zůstává řeholníkům zachováno právo na řízení školy. Řeholníci mají také zachovávat všechno, co biskupské koncily nebo konference právoplatně vyhlásí jako závazné pro všechny. 5. Ať se pěstuje spořádaná spolupráce mezi řeholními instituty navzájem a s diecézním duchovenstvem. Kromě toho má být těsná koordinace apoštolských děl a aktivit; to závisí hlavně na nadpřirozeném, v lásce zakořeněném a upevněném postoji duše a mysli. Apoštolskému stolci přísluší starat se o takovou koordinaci v celé církvi, biskupům v jejich diecézích, patriarchálním synodám a biskupským konferencím na jejich vlastním území. Biskupové nebo biskupské konference, řeholní představení nebo konference vyšších představených by měli v zájmu apoštolského díla, které řeholníci konají, postupovat po předchozí vzájemné dohodě. 6. Aby se pěstovaly svorné a plodné vztahy mezi biskupy a řeholníky, měli by se biskupové a řeholní představení scházet v určitých lhůtách nebo kdykoli se to ukáže žádoucí; ať uvažují o otázkách, které se týkají všeobecně apoštolátu na dotyčném území.
KAPITOLA 3 SPOLUPRÁCE BISKUPŮ I Synody, koncily a zvláště biskupské konference
SYNODY A MÍSTNÍ KONCILY 36 Od prvních století církve sloužilo společenství bratrské lásky a vědomí univerzálního, apoštolům svěřeného poslání jako podnět pro biskupy, i když postavených do čela jednotlivých církví, k tomu, že spojovaly síly i vůli k dobru jak společnému, tak jednotlivých církví. Proto se konaly buď synody nebo provinciální koncily nebo i plenární koncily, na kterých biskupové stanovili pro různé církve jednotný závazný řád hlásání pravd víry a církevní kázně. Posvátný všeobecný sněm si přeje, aby synody a koncily, tyto ctihodné instituce, s novou silou ožily, aby se tak lépe a účinněji přispělo k růstu víry a zachování kázně v různých církvích podle potřeb doby.
VÝZNAM BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ 37 Zvláště v nynější době mohou biskupové vykonávat svou službu úspěšně a plodně leckdy jen tak, že své síly spojí ve svorné a stále těsnější a pevnější spolupráci s jinými biskupy. Protože biskupové konference, které jsou již utvořeny ve více zemích, podaly znamenité důkazy plodnějšího apoštolátu, považuje tento posvátný sněm za nejvýš prospěšné, aby se všude biskupové téže země nebo oblasti seskupili v jeden sbor, aby se pravidelně scházeli, vyměňovali si názory a zkušenosti a vzájemně se radili a tak své síly spojovali ve svaté součinnosti pro společné dobro církví. Proto ohledně biskupských konferencí stanoví koncil to, co následuje.
PODSTATA, SKLADBA, PRAVOMOC A SPOLUPRÁCE 38 1. Biskupská konference je sbor svého druhu, v němž biskupové některé země nebo oblasti společně vykonávají pastýřskou službu, aby zvětšili to dobré, co lidem poskytuje církev, zvláště přizpůsobením apoštolských forem a metod daným časovým poměrům. 2. Do biskupské konference patří všichni místní ordináři kteréhokoli ritu kromě generálních vikářů, biskupové koadjutoři, světící biskupové a jiní titulární biskupové, kteří zastávají zvláštní funkci uloženou jim Apoštolským stolcem nebo biskupskou konferencí. Ostatní titulární biskupové a papežští legáti – z titulu zvláštního poslání vykonávaného v té zemi – nejsou podle práva členy konference. Místní ordináři a koadjutoři mají rozhodující hlas. Světícím biskupům a ostatním, kteří jsou oprávněni účastnit se konference, přiřkne statut konference hlas buď rozhodující, nebo poradní. 3. Každá biskupská konference ať si vypracuje statut, který musí být schválen Apoštolským stolcem. Mimo jiné mají v něm být určeny úřady sloužící účinnější realizaci cíle, stálá biskupská rada, biskupské komise a generální sekretariát. 4. Rozhodnutí biskupské konference právoplatně usnesená aspoň dvěma třetinami hlasů hodnostářů, kteří mají v konferenci rozhodující hlas, a schválená Apoštolským stolcem nechť mají právní závaznost jen v těch případech, kdy to buď předpisuje obecné právo, nebo to stanoví zvláštní příkaz Apoštolského stolce z vlastního podnětu nebo na žádost konference. 5. Kde to vyžadují zvláštní poměry, mohou biskupové několika zemí utvořit se souhlasem Apoštolského stolce jedinou konferenci. Kromě toho ať se pěstují styky mezi biskupskými konferencemi různých národů k podpoře a ochraně vyššího dobra. 6. Velice se doporučuje odpovědným hodnostářům východních církví, pokud se na synodách snaží upevnit kázeň ve své církvi a účinněji rozvíjet práce ve prospěch náboženství, aby brali ohled na společné dobro celé oblasti, kde je více církví různých ritů, a to prostřednictvím mezirituálních porad podle směrnic, které stanoví příslušná autorita.
II Vymezení církevních provincií a zřizování církevních oblastí ZÁSADY PRO ÚPRAVU DIECÉZNÍCH HRANIC 39 Spása duší vyžaduje přiměřené ohraničení nejen diecézí, ale i církevních provincií, ba doporučuje i zřizování církevních oblastí. Tak může být lépe postaráno o potřeby apoštolátu podle sociálních a místních okolností; mohou se také snadněji a plodněji vyvíjet vztahy mezi biskupy navzájem, k metropolitům i ostatním biskupům téhož národa a rovněž biskupů k světským úřadům.
SMĚRNICE PRO REALIZACI 40 Proto se posvátný sněm rozhodl k dosažení zmíněných cílů stanovit toto: 1. Vymezení církevních provincií ať se náležitě přezkoumá a práva i výsady metropolitů ať se vymezí novými vyhovujícími předpisy. 2. Ať platí jako pravidlo, že se všechny diecéze a jiné územní celky, které jsou právně postaveny diecézím na roveň, přidělí některé církevní provincii. Proto všechny diecéze, které jsou nyní podřízeny bezprostředně Apoštolskému stolci a nejsou spojeny s jinou diecézí, buď se mají podle možnosti spojit s novou církevní provincií, nebo mají být přičleněny k té církevní provincii, která je nejblíž nebo má výhodnější polohu. Podle norem obecného práva ať jsou podřízeny metropolitnímu právu arcibiskupa. 3. Kde je to prospěšné, ať se církevní provincie sloučí v církevní oblasti, jejichž uspořádání určí právo.
VYSLECHNOUT NÁZOR BISKUPSKÝCH KONFERENCÍ 41 Doporučuje se, aby příslušné biskupské konference zkoumali otázku vymezení církevních provincií nebo zřízení oblastí, a to podle směrnic o vymezení diecézí, které již byly stanoveny v čl. 23 a 24. Své podněty a přání ať předloží Apoštolskému stolci.
III Biskupové s mezidiecézními úkoly SPOLUPRÁCE BISKUPŮ 42 Poněvadž pastorační potřeby stále více vyžadují jednotně řízení a rozvíjení některých úkolů duchovní správy, je užitečné zřídit některé úřady, které lze svěřit i biskupům, aby sloužily všem nebo několika diecézím určité oblasti nebo země. Posvátný sněm tedy doporučuje, aby mezi preláty nebo biskupy, kteří zastávají tyto úkoly, a diecézními biskupy i biskupskými konferencemi vládlo vždy bratrské společenství a názorová shoda na poli pastorace. Zásady pro to bude muset určit i obecné právo.
VOJENSKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA 43 Protože vojenská duchovní správa vzhledem k zvláštním životním podmínkám vojáků vyžaduje obzvláštní péči, ať je podle množnosti v každé zemi zřízen vojenský vikariát. Jak vikář, tak i vojenští duchovní se mají ve svorné spolupráci s diecézními biskupy horlivě věnovat tomuto těžkému dílu. (1)((1/Srov. Posv. kongr. konzistorní: Instructio de Vicariis Castrensibus, 23.4.1951: AAS 43 (1951), 562-565; Formula servanda in relatione de statu Vicariatus Castrensis conficienda, 20.10.1956: AAS 49 (1957), 150-163; dekret De Sacrorum liminum Visitatione a Vicariis Castrensibus peragenda, 28.2.1959: AAS 51 (1959), 272-274; dekret Facultas audiendi confessiones militum Cappellanis extenditur, 27.11.1960: AAS 53 (1961), 49-50. Srov. také Posv. kongr. řeholní: Instructio de Cappellanis militum religiosis, 2.2.1955: AAS 47 (1955), 93-97.)) Diecézní biskupové ať dají vojenskému vikáři k dispozici dostatek kněží schopných pro tento těžký úkol a zároveň ať jsou nakloněni všemu, co by mohlo sloužit duchovnímu dobru vojáků. (2)((2/Srov. Posv. kongr. konzistorní: List kardinálům, arcibiskupům, biskupům a ostatním ordinářům na území španělské suverenity, 21.6.1951: AAS 43 (1951), 566.))
OBECNÝ PŘÍKAZ VYPRACOVAT DIREKTÁŘE 44 Posvátný sněm rozhodl, aby při revizi Kodexu církevního práva byly podle zásad stanovených v tomto dekretu vypracovány příslušné zákony. Přitom ať se také přihlédne k připomínkám, které přednesly komise nebo koncilní otcové. Dále přikazuje posvátný sněm, aby byly vypracovány všeobecné pastorační direktáře, které by jak biskupům, tak farářům poskytly spolehlivé směrnice pro usnadnění a zdokonalení jejich pastýřské služby. Ať se také vypracuje jednak speciální direktář pro pastoraci zvláštních skupin věřících se zřetelem na odlišnost různých zemí, národů a krajů, jednak direktář pro katechetickou výchovu křesťanského lidu, který by obsahoval základní zásady a rozvrh této výchovy i vypracování příslušných knih. Při zpracování těchto direktářů se má také přihlédnout k připomínkám komisí a koncilních otců.
S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.
V Římě u svatého Petra dne 28. října 1965.
Já PAVEL, biskup katolické církve Následují podpisy otců.
OBSAH Předmluva Kapitola 1 II. Biskupové a Apoštolský stolec Kapitola 2 II. Vymezení diecézí III. Spolupracovníci diecézního biskupa v pastýřské službě 2. Diecézní kurie a rady 3. Diecézní duchovenstvo 4. Řeholníci Kapitola 3 II. Vymezení církevních provincií a zřizování církevních oblastí III. Biskupové s mezidiecézními úkoly OBECNÝ PŘÍKAZ
|
 |